Verdonská úžina • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle líčení jsem psala před rokem na hodinu slohu a mojí učitelce se moc líbilo. Nicméně, bylo mi třináct, tak to berte s menší rezervou...

PS: Přesně tuhle fotku nám učitelka ukázala, a jen na jejím základě jsme měli líčení napsat za čtyřicet pět minut, já vám to přináším ve dvě stě slovech.

27.08.2014 (19:00) • Henley • Povídky » Drabble • komentováno 1× • zobrazeno 1192×

„Je jedna hora a z ní vyvěrá malý potůček. Jeho stříbřitá voda si v přívětivých dnech razí klikatou cestičku mezi kameny a lesním porostem. Jak pokračuje dál, z potůčku se stává potok, z potoka řeka. Řeka se vine mezi dvěma zdánlivě nekonečnými horami posetými zeleným porostem, hřejivým pískem a bělostnými oblázky. Právě zde, v její blankytné vodě, se odehrávají tisíce šťastných vzpomínek lidí na loďkách i člunech a usměvavých dětí s bábovičkami, jež bývají po okraj plné mokrého písku. Vzpomínky na zářivé slunce letních dnů a dětský smích. I řeka si odnáší své vzpomínky. Vzpomínky na slunce, jež ji radostně vyhřívalo, na vysoké hory, jež se nad ní tyčily jako stateční ochránci, na rodiny, které spokojeně naslouchaly jejímu šumění. O tyto vzpomínky se pak nadále dělí s vodou velkého moře, kde končí svou cestu. Vždy si ona i lidé ponesou vzpomínky na Verdon.“

Dočetla jsem a rozhlédla se po třídě. Všichni někam zamyšleně koukali. Buď na mě, nebo někam do neznáma, či na lavici.

„Děkuju, Hanko, tvé líčení bylo výborné. Ráda bych si ještě půjčila tvůj sešit, abych si ho mohla okopírovat,“ pochválila mě učitelka.

„Jistě,“ řekla jsem jen, dala jí sešit na stůl a sedla si zpět do lavice.

Autor: Henley (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Drabble