OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » In the land of Gods and Monsters -2-

03.03.2014 (19:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2615×

Za ta léta jsem se naučila, že pokud chcete informace z první ruky, najdete si práci v bistru. Stačí rozlévat kafe a pozorně naslouchat. Měla jsem štěstí, že majitel bistra Joel zrovna přišel o jednu servírku, a proto mě pustil ihned na plac. Hned zrána jsem si tedy vyslechla historku o tom, jak brzy ráno našli ostatky dvou studentů v lese. Byli na pikniku a napadli je kojoti.

Jistě… kojoti.

Na druhou stranu jsem si ale oddechla. Jestli vinu svalili na kojoty, znamenalo to, že nikdo nenašel mé nože. Policie tady nejspíš neodváděla nejlepší práci. Já jsem neodváděla dobrou práci!

Při naslouchání jsem už pomalu poznávala určité postavy. Šerif byl postarší vdovec, který měl dobré srdce a náctiletého syna, který mu neustále přidělával vrásky. V bistru vládl čilý mumraj, lidé mezi sebou štěbetali a mě si naštěstí moc nevšímali.

Otočila jsem se ke kávovaru a hlasy najednou utichly. Ucítila jsem ho. Chloupky na krku se mi zježily a po páteři mi přeběhl mráz. Srdce mi začalo vyvádět jako divé. Otočila jsem se a spatřila ho ve dveřích.

Vlkodlak jako vyšitý.

Za ta léta jsem je dokázala rozeznat i v jejich lidské podobě. Bylo to něco v jejich očích. Leskly se takovým zvláštním způsobem. Stál tam ten napůl přeměněný vlkodlak, který zaútočil na toho prvního. Podle rudé barvy, kterou tu noc měly jeho oči, jsem pochopila, že jde o místního alfu. Lidé se po něm pokradmu ohlíželi a obezřetně se krčili. Už z pravěku měli vrozený instinkt vycítit šelmu. Každý ho měl, i když o tom nevěděl. Cítili z něj nebezpečí. Zdravý pud sebezáchovy.

Měla jsem zbraň v botě. Ale tady mě snad nenapadne! Vlkodlaci na veřejnosti útočili maximálně za úplňku, a ten už odezněl. V lidské podobě to byl urostlý černovlasý muž se zelenýma očima a zarostlými tvářemi. Jeho pohled byl temný, výhružný… beze špetky citu. Byl by to velmi pohledný muž, kdyby nebyl monstrum.

Opatrně jsem se vytratila do šatny a zhluboka dýchala. Vzala jsem si dva prášky a opřela se o stěnu. Jenže on se nevzdal. Cítila jsem, jak se blíží. Vyšel zpoza rohu a prohlédl si mě pátravým pohledem.

„Tohle jste ztratila.“ Podal mi v kusu hadru zabalené mé nože a tři šipky z kuše.

Se zatajeným dechem jsem balíček převzala.

„Příště neminu,“ zamumlala jsem. Zvedl ke mně pohled a zamračil se.

„Je mi jedno, odkud jste přišla, ale nejste tady potřebná. Moje smečka nikomu neublížila,“ zavrčel na mě tiše.

„To jsem si všimla,“ uchechtla jsem se ironicky. Jeho pěst prolétla vzduchem a narazila do stěny vedle mé hlavy.

„To byl toulavý omega, dostal...“ zalapal po dechu. Očima se přestal upírat do mých a sjel pohledem dolů. Stál tak těsně u mě, že jsem toho využila a zabořila mu pomalu nůž do břicha. Sám mi dal do ruky zbraň. Hlupák.

„Mně je to jedno. Půjdu po vás!“ zasyčela jsem mu do ucha a odešla z šatny. Trvalo mu minutu a třináct vteřin, než se vypotácel z šatny a odešel z bistra. Ránu si kryl černou koženou bundou. Než zmizel za rohem, věnoval mi poslední pohled. Umyla jsem si z rukou jeho krev a šla zpět obsluhovat.

V jídelně jsem si na stole rozložila složky zdejších vlkodlaků. Záznamy byly opatřeny fotografiemi a popisem. Většina z nich byli pod dvacet let, až na jednoho. Zdejším alfou byl sedmadvacetiletý Derek Hale. Muž, který jako jediný přežil velký požár rodinného sídla. Byl sám… jako já.

V duchu jsem se okřikla. Není vůbec jako já. On je monstrum a já ho musím zabít.

***

Cítila jsem temnotou blížící se smrt. Běžel za mnou lesem. Ledově modré oči si mě našly a tesáky mi prokously hrdlo...

Probudila mě příšerná bolest. Vedla z hrudi do mozku a do konečků prstů na nohou. Lapala jsem po dechu jako ryba na souši a rukou chaoticky tápala ve tmě po lécích. Můj stav se zhoršoval. Potřebovala jsem léky častěji a ve větších dávkách. I když jsem přežila setkání s krvelačnou omegou se zaseknutou zbraní, něco mi říkalo, že tahle moje mise bude stejně poslední. Spolkla jsem dvě pilulky a po několika minutách, když už jsem byla schopná vstát z postele, jsem si došla do kuchyňky pro sklenici vody. Jen periferně jsem zahlédla něco venku. Pár rudě zářících očí v temnotě.

Hned druhého dne ráno jsem kolem domu do kruhu nasypala popel z horského jasanu. Bylo mi jasné, že po našem setkání mi bude chtít Derek Hale rozervat hrdlo, a já se nehodlala vzdát tak snadno.

***

„Nádech… výdech…“ Lékař mi přiložil studený stetoskop na hrudník a zamračil se. Byl to snědý plešatý muž s laskavýma očima, které byly teď plné bolesti. „Já osobně bych byl pro okamžitou hospitalizaci,“ povzdechl si a posadil se na židličku naproti mně.

Doktora jsem znala z bistra. Chodil vždy před prací na kávu a koláč. Seděl sám a četl si noviny. Pokaždé se na mě mile usmál. Jenže tentokrát se neusmíval. Byl smutný.

„To ne. Nechci do nemocnice. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli mi nemůžete předepsat nějaké silnější… léky.“ Kousla jsem se do rtu a sklopila pohled. Poléval mě stud za to, že už dále nedokážu snášet bolest.

„Slečno Arian… je mi to líto.“ Doktor mi sevřel rameno. „Medikace, kterou vám předepsal váš lékař, je to nejsilnější, co vám mohu dát.“

„To je v pořádku,“ odkašlala jsem si a natáhla si tričko. „Opravdu.“

„Samantho…“ chytil mě za zápěstí. „Vím, co tady děláte,“ zadíval se mi do očí. Opravdu to mohl vědět? „Nechte toho. Odpočívejte. Navštivte rodinu…“

„Nashledanou, doktore,“ utnula jsem ho a opustila ordinaci.

Navštívila jsem rodinu, jak mi doktor doporučil. Rodinu, která měla stovky členů a ve které jsme měli skoro každý jiné příjmení. Ve zdejším okrese vládl Gerard Argent. Byl mým opatrovníkem a staral se o to, aby se mi dostalo výcviku. Také on měl na svědomí to, že mým úkolem bylo zbavit Beacon Hills vlkodlaků.

Zaparkovala jsem auto před jeho honosným sídlem a s čelem opřeným o volant jsem zhluboka a pomalu dýchala. Bylo to den ode dne těžší a těžší. Zatnula jsem zuby a vystoupila.

Gerard seděl ve své pracovně a na stole měl rozprostřené složky.

„Samantho,“ usmál se na mě a vstal.

„Pane,“ kývla jsem na něj hlavou a nechala se obejmout.

„Zabydlela ses?“ Nabídl mi místo u stolu. Posadila jsem se a pod stolem si sevřela prsty. Byla jsem z těchto návštěv pokaždé nervózní. Něco na Gerardovi mi nahánělo hrůzu.

„Ano, pane, díky.“

„A co tvůj úkol, drahá?“ Spojil prsty před obličejem a sledoval mě pátravým pohledem. Jako kdyby mi viděl do samého nitra. „Už jsi na něco narazila?“

„Jen na toulavou omegu a pak na místního alfu…“

„Hale!“ praštil Gerard pěstí do stolu, až jsem sebou cukla, a jeho tvář zkroutil vztek.

„Ano, pane, ale zdál se být neškod…“

„Samantho! Hale je vše, jen ne neškodný. Musíš ho dostat za každou cenu.“

„Ale pane… kodex přeci…“

„V této situaci jde kodex stranou. Derek Hale může za smrt několika z nás. Nasadil jsem tě do Beacon Hills, abys ho dostala.“ Jeho hlasem rezonovala zloba. Sklopila jsem hlavu a upřela pohled na vzor koberce.

V žaludku mi klíčil podivný pocit. Něco je špatně. Takhle zle jsem se ještě necítila u žádného úkolu.

„Rozuměla jsi, drahá?“ Jeho hlas byl opět vyrovnaný.

„Ano, pane.“ Zvedla jsem se a odešla.

Cestou domů mě doprovázel podivný pocit. Cítila jsem, že mě něco nebo někdo sleduje.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek In the land of Gods and Monsters -2-: