In the land of Gods and Monsters -5- • OurStories.cz ~ naše povídky

Derek jako nemilosrdné monstrum? Sam začíná pochybovat o Gerardově verzi kodexu. Moc Vám všem děkuji za komentáře, ani nevíte, jakou radost mi dělají :)

14.03.2014 (20:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 3098×

„Takže utekl.“ Gerardův hlas mi zježil chloupky za krkem.

„Ano, pane,“ zamumlala jsem tiše. Přes nateklý ret jsem ani jinak mluvit nemohla. Zranění, která mi Derek nedobrovolně způsobil, přes noc krásně vystoupila, takže jsem měla oteklý ret, monokl a lehce sedřenou kůži na tváři. „V nestřežené chvíli mi skočil na záda,“ vyhrnula jsem si tričko a ukázala mu čtyři šrámy označující místa, kudy mi drápy vnikly do těla. Až ráno jsem si uvědomila, proč mě tam Derek tak dlouho hladil. Hledal místo, kde napáchá nejméně škody. Kdyby je do mě zatnul o dva centimetry výš, nejspíš by mi propíchl plíci. „Pane, se vší úctou… proč jste mě na Halea nasadil? Procházela jsem jeho složku a neměl v záznamu žádný útok na civilistu…“

„Samantho, vlkodlaci jsou odporná rasa, která se nechává ovládat jen svými pudy. Jsou nekontrolovatelní a nemilosrdní.“ Zatnul prsty do desky stolu. Ten člověk byl tak plný nenávisti.

Nemilosrdní. To slovo mi přišlo až směšné. Když jsem se ráno probudila v prázdné posteli, měla jsem na nočním stolku nachystanou svou krabičku s léky, pár prášků na bolest a sklenici vody. Při prvním pohybu jsem sykla bolestí, ale něco bylo jinak. Vyhrnula jsem si tričko a užasla. Derek mi rány vydezinfikoval a přelepil velkou náplastí. Možná byl trochu nabručený a nedůvěřivý, rozhodně ale nebyl nemilosrdný. Zvláštní bylo, že když jsem na něj pomyslela, zalechtalo mě v břiše. Byl to pocit, který jsem zažila kdysi a jen nepatrně. Začínala jsem mít toho cynického vlkodlaka ráda, a možná i víc...

„Samantho?“ Gerardův hlas mě vytrhl z myšlenek.

„P-pane?“ zakoktala jsem v šoku, že mě zastihl zamyšlenou.

„Jistě chápeš, že tohle jsou důvody, proč musí být jejich rasa vyhubena. Tohle už je válka.“

Gerard byl můj pán. Můj chlebodárce. Můj vůdce. Ale to, o čem mluvil… bylo naprosto šílené.

„Ale pane, to není válka… to je genocida.“ Možná jsem byla až moc horlivá v obhajování vlkodlačích práv. Šedovlasý muž se na mě díval s šokovaným výrazem.

„Zdá se, že tvá loajalita je v Beacon Hills tvrdě zkoušena. Až se ti uleví, dostav se na přezkoušení." Srdce mi skočilo až do krku a zatmělo se mi před očima. Vzala jsem si sice více léků, ale můj čas se krátil, a s tím se nedalo nic dělat. Zavrávorala jsem a v uších mi hučelo. Do teď jsem se držela, ale jakmile začal mluvit o přezkoušení, udělalo se mi zle.

„Ano, pane,“ vydechla jsem a odešla.

Domů jsem dojela s vypětím sil. Po zádech mi stékal ledový pot. Vyčerpaně jsem se upínala k myšlence měkké postele. To byl můj cíl, kterého jsem se zoufale držela. Zaparkovala jsem před domem a zavřela na chvíli oči. Neměla jsem už ani sílu na to otevřít dveře auta, natož dojít domů. Hlavou už mi běželo, že si zdřímnu na chvíli v autě, a třeba to pak půjde. Olízla jsem si oschlé ledové rty a hlavou mi bleskla vzpomínka na Derekův polibek. Dnes, po tom všem, mi to přišlo jako vzdálený sen… možná dokonce jako sen o snu.

... tohle jsou důvody, proč musí být jejich rasa vyhubena…

Gerardův hlas mi bzučel v hlavě jako otravný čmelák. Vyhubena. To sotva. Chtěl Dereka vyhubit… zabít. Tohle mu nikdy nedovolím. Ať si pro něj přijde Gerard sám. Nejdříve ale bude muset projít přese mě. Hned, jak si odpočinu...

Probralo mě houpání a vůně lesa. Cítila jsem silné paže, které mě svíraly v náručí. Otevřela jsem oči a zamžourala na Derekovu zarostlou bradu.

„Můžeš mě položit. Zvládnu to,“ zaprotestovala jsem slabě. Ve skutečnosti jsem věděla, že to nezvládnu. Nebyla jsem schopná téměř pohnout rukou.

„Šetři síly, lovkyně.“ Přitiskl si mě víc k sobě.

Když mi před lety doktoři oznámili, že mám nemocné srdce a stěží se dožiji pětadvaceti, nejhorší nebyla ta představa smrti. Nejvíc mě děsila ta fáze předtím, než umřu. Až mi tělo začne vypovídat službu. Až mi ochabnou svaly a přijde den, kdy budu odkázaná na cizí pomoc. Na to, že budu bezbranná a někdo se o mě bude muset starat. Neměla jsem totiž nikoho, kdo by o mě pečoval, až mi bude nejhůř. A ke všemu mi to přišlo tak ponižující.

Jenže teď, když mě Derek opatrně posadil na kraj postele a začal mi svlékat bundu a svetr, jsem cítila jen neskonalou vděčnost. Když si pak klekl k mým nohám, aby mi zul boty, rozechvěla se mi ramena a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Zvedl ke mně pohled a zmateně si mě prohlížel olivově zelenýma očima. Dotkla jsem se s vděčností jeho tváře a pokusila se o úsměv.

„Nevyčerpávej se.“ Sevřel mou ruku ve své velké dlani. „Slyším, co to s tvým srdcem dělá.“

„To je jeho problém,“ zavtipkovala jsem přes slzy.

„Donesu ti něco k jídlu,“ zabručel a vstal.

„Nechoď!“ zafňukala jsem jako malé dítě. Já, samostatný lovec, teď prosím vlkodlaka, aby mě neopouštěl. Co dokáže jedno hloupé srdce.

„Hned jsem zpět.“ Sehnul se ke mně a opatrně mě políbil.

Opravdu byl zpět za pár okamžiků. Vyskládal na stolek různé misky se saláty a kousky masa. Bylo poznat, že jídlo není kupované, ale připravované někde doma.

„Tys vařil?“ zvedla jsem nechápavě obočí. Vtipná nebyla jen představa, že by Derek vařil v té spálené ruině, ale už jen to, že by Derek vůbec kdy vařil.

„To Scottova máma. Pracuje v nemocnici, tak mi něco nachystala.“ Otevřel první misku, ale mně se z toho spíš udělalo nevolno. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu.

„Scott je ten mladíček s baseballovou pálkou?“ zasmála jsem se a zachumlala se více pod peřinu. Nohy a prsty jsem měla úplně ledové a ne a ne je prohřát.

Derek tedy krabičky rezignovaně zase zavřel a posadil se do křesla, které si přitáhl k posteli.

„Ne, to byl Stiles. Scott byl…“

„Ten vlkodlak, který nepatří k tobě do smečky,“ odhadla jsem tentokrát správně.

„Jeho máma se na tebe přijede odpoledne podívat.“

„Dereku...“ usmála jsem se na něj a dotkla se jeho ruky. Ucukl a šokovaně na mě pohlédl.

„Jsi úplně ledová!“ Jeho těžké kroky proběhly celý dům. Našel deku, kterou mě přikryl, ale zuby mi drkotaly dál. Svlékl si tedy šedivé tričko. Bez rozpaků vlezl ke mně pod peřinu a přitáhl si mě na hruď, jako kdyby o nic nešlo. Kromě úlevy, kterou mi jeho horké tělo přineslo, jsem cítila i trochu rozpaky.

„Promiň,“ vyhrkla jsem, když jsem cítila, jak zatnul svaly pod mým ledovým dotekem.

Hladil mě po zádech, když se opatrně zeptal na Gerarda.

„Budou mě chtít přezkoušet. Myslí si, že moje loajalita je tady tvrdě zkoušena,“ odfrkla jsem si. Moje loajalita byla pryč. To, co po mně Gerard chtěl, nebylo sjednávání pořádku, ale vražda. „Beacon Hills mě změnilo,“ vydechla jsem vyčerpaně.

„Sam?“ Derek zvážněl a upřel na mě pohled. Cítil, že to není v pořádku, dokonce to i slyšel. Špatně se mi dýchalo. „Snaž se dýchat se mnou.“ Přitiskl si mě na hruď ještě blíž. Poslouchala jsem jeho klidné nádechy a přizpůsobila se jim. „Zkus spát,“ zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem a ponořená do jeho hlubokých nádechů a výdechů jsem usnula.

Běžela jsem lesem a v patách se mi řítil obrovský vlkodlak. Měl Gerardovy rysy a zakrvácené tesáky.

Dotklo se mě něco studeného. Gerard! Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla zpod polštáře nůž a zaútočila. Zápěstí mi sevřela drtivá síla. Teprve v tu chvíli jsem přišla skutečně k sobě a rozhlédla se. Nade mnou se skláněla tmavovlasá žena se stetoskopem a v jejích očích byl šok. Derek svíral mou ruku s nožem, kterým jsem mířila ženě na krk.

„O-omlouvám se!“ zakoktala jsem se a zhroutila se zpět do polštáře. Derek mi otřel čelo orosené ledovým potem.

„Byl to jen sen.“ Zadíval se mi do očí, jako by se přesvědčoval, že opravdu vnímám. Přikývla jsem a znovu zavřela oči. Rozčilovalo mě, že jsem byla tak strašně vyčerpaná. Scottova máma mi opět přiložila stetoskop na hrudník. Vnímala jsem jen chladivé doteky naslouchátka a Derekovu teplou dlaň na čele.

„Dereku, můžu s tebou mluvit?“ zašeptala. Nejspíš si myslela, že spím. Odešli na chodbu, ale nedovřeli za sebou dveře, takže jsem slyšela jejich tichý rozhovor.

„Moc času už jí nezbývá,“ povzdechla si žena a podle zavrzání se nejspíš opřela o stěnu.

„Melliso, není něco, co by ji... Aspoň na chvíli...“ Derekův hlas zněl tak bolestivě. Opravdu ho mrzelo, že umírám? Vždyť jsem byla cizí člověk. Znal mě sotva čtrnáct dní, a z toho deset bylo velmi komplikovaných.

Z chodby se ozvalo zašustění. „Tohle by mohlo. Ale jen na pár hodin.“

„Díky...“ Jeho hlas zněl tak slabě.

„Proč to děláš? Scott se Stilesem říkali, že se tě pokoušela zabít.“

Viděla jsem stín, když Derek vzal za kliku. „To bylo předtím.“

„Dereku, nezamiloval ses snad?“ zalapala po dechu.

Nemohla jsem dýchat. Srdce se mi divoce rozbušilo. Bylo by možné, aby mě měl Derek rád? Já už mu totiž podlehla. Jeho olivovým očím, zarostlým tvářím, silným pažím… podlehla jsem jeho starostlivosti a divokosti.

„Díky za všechno, Melliso,“ rozloučil se se zdravotnicí a vešel do pokoje. Nechala jsem oči zavřené a dělala, že spím. Dole cvakly dveře, jak Scottova máma odešla. Derek se posadil do křesla a vyčerpaně vydechl. Vytáhla jsem ruku zpod peřiny a sevřela jeho dlaň.

„Proč se o mě staráš?“

Podíval se na mě s nevěřícným výrazem. „Proč se na takové věci ptáš?“

„Zajímá mě to.“

„Prostě se starám,“ usmál se na mě a pevněji sevřel mou dlaň.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction