OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Both of Us - 1. kapitola - Nevítané novinky

01.01.2013 (17:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1108×

Na chvíli jsem zavřela oči, únava se mi rozlévala do všech končetin. Právě jsem seděla u stolu ve Spencers a netrpělivě očekávala kafe, které by mě nakoplo tak, jak bych potřebovala. Jak jsem tam tak čekala, nechala jsem své myšlenky, aby se zabíraly tím, proč jsem unavená.

Většina lidí by byla unavená z normálních věcí jako je chození na večírky nebo dělání domácích úkolů, ale já jsem unavená, protože jsem dnes v noci prováděla kouzlo na vyhledání určité osoby. Kouzlo, na kterém moje učitelka slečna Terwilligerová trvala, že ho musím provést já, hlavně proto, že jsem byla jedinná panna, která má “nadání“ pro tyhle kouzelné věci. Nebylo to tím, že bych byla unavená z provádění kouzla. Odhodlala jsem se k vypití – k mému zděšení – pomerančového džusu. Byla jsem unavená kvůli hodině, kterou slečna Terwilligerová označila za nejvíce vhodnou pro provedení kouzla. Místo toho, abych jako většina lidí ve dvě hodiny ráno byla ve své zahřáté posteli, seděla jsem na studené zemi a byla jsem v polovině nesmyslného zírání na stříbrný tác. Slečna Terwilligerová trvala na tom, že bylo nezbytné, aby kouzlo fungovalo, musela ho provést panna.

Zvedla jsem se, když zavolali mé číslo, a nedočkavě popadla teplé kalíšky kávy, ano, vzala jsem si dva, protože jsem věděla, že jeden by nestačil. Jak jsem zamířila ke dveřím, málem jsem narazila do Braydena. Mého bývalého přítele.

„Sydney,“ řekl se znatelným překvapením v hlase. „Je pěkné tě vidět.“

Malinko jsem se na něj usmála. „Jo.“

Chvíli jsme jen tak stáli, ani jeden z nás nevěděl, co říct. Brayden konečně prolomil to ticho. „Jak... se máš?“

Zase jsem se na něj trochu usmála. „Dobře. Ty?“ podívala jsem se na lidi na ulici a pak zpátky na Braydena.

„Dobře.“ Nepříjemné ticho viselo ve vzduchu, po chvíli se Brayden rozloučil, protože mu začala směna, k naší úlevě.

Jako Trey, můj kamarád – který shodou okolností je bývalý lovec upírů, aneb jak se nazývají Bojovníci světla - Brayden pracoval ve Spencers. Snažila jsem se nechodit tam, když měl směnu. Ne, protože to bolelo. Nebolelo, vůbec. Jednoduše jsem se mu vyhýbala, protože bylo neskutečně trapné, kdykoliv jsme se viděli. Vzpomínka na naše rozpaky mi okamžitě připomněla někoho jiného. Vyhýbala jsem se mu také, protože jedna trapná událost zkazila všechno mezi mnou a Adrianem Ivaskhovem, Morojem se smaragdově zelenýma očima.

Nemohla jsem si pomoct, ale vyčítám to jak jemu, tak i mně. On byl ten, kdo mě políbil. Ale já byla ta, která mu polibek oplatila. Dal mi najevo, že o mě stojí. Ale já jsem byla příliš slepá. A pak mi nabídl své srdce. A já jsem mu ho hodila zpátky do obličeje.

Takže by bylo pochopitelné, proč je teď všechno tak trapné. Ale nebylo to jenom trapné, bylo to podivné a z nějakého důvodu i bolestivé. Předtím jsme já a Adrian byli vážně dobří kamarádi, ale mít ho pryč z mého života – i když ne doslova – bylo pro mě najendou strašně cizí. Byla jsem zvyklá na jeho samolibé úsměvy a vtipné poznámky, ale teď to bylo pryč, nahrazené tichem a pohledy plnými bolesti, bolelo mě to a já nevěděla proč. Neměla bych cítit bolest za Adriana Ivaskhova, ale přesto jsem ji cítila. Chyběl mi a zoufale jsem chtěla, aby vše bylo jako předtím. Před polibkem, který k mé nevíře způsobil, že jsem ztratila dech, a rozšířil teplo po celém mém těle.

Neměla bych cítit nic z toho, když mě políbil, měla jsme ho ihned odstrčit. A z tohoto důvodu se ptám sama sebe, proč jsem ho neodstčila, jakmile položil své měkké rty na ty mé. Nemůžu k němu nic cítit, prostě nemůžu. A ani necítím. Ale byla tu část mě, která to zpochybňovala, a tak jsem ji držela dál od mých ostatních myšlenek. Lidé a upíři nepatří k sobě. Zejména lidé, kteří byli Alchymisty.

Alchymisté byli odmala vedeni k tomu, že upíři jsou špatní a nepřirození, a oni byli. Od té doby, co jsem je poznala a zvykla si na ně, jsem si uvědomila, že to nejsou zlé bytosti, které nám říkali, že jsou. I když jsem k nim měla blíž, pořád jsem byla tvrdě přesvědčená, co je dobré a co špatné; za prvé upíří magie byla špatná a nepřirozená, což mě nutí cítit se jako pokrytec, jelikož jsem v minulosti použila magii více než jednou, a za druhé, že mezi upíry a Alchymisty nic být nemůže. Je to tabu. Samozřejmě, že se to stalo, ale teď už ne. Většinou.

Udržovatelé, skupina necivilizovaných Morojů, dhampýrů a lidí, kteří žili v lesích daleko od nových způsobů upíří společnosti a drželi se starých tradic, což znamenalo, že neměli žádné výhrady proti tomu, aby dhampýři, lidi a Morojové žili spolu. Znechutilo mě to, když jsem toho byla svědkem společně s Rose a Dimitrijem. Kdybychom se někdy dali dohromady – což se nikdy nestane – nikdo by nás nepřijal, možná kromě Angeliny, bývalé udržovatelky, a Jill, která byla s Adrianem spojená poutem. Ale bez ohledu na to bych s ním nikdy nebyla.

Jakmile jsem zastavila na parkovišti ve východním kampusu, přinutila jsem se k pozastavení mých myšlenkových proudů. Po cestě do mého pokoje jsem vyhodila prázdný kelímek a s nabitou energií se napila z toho druhého.

Obvyklé slunce v Palm Springs mi bilo do očí, stále moc tvrdohlavé na to, aby uvolnil místo chladnějšímu počasí. S Díkůvzdáním, které se pomalu blížilo, jsem čím dál tím víc myslela na svou rodinu, která mi hodně chyběla. Být tak daleko od mámy a od Zoey, mojí mladší sestry, bylo velmi bolestivé. Také mi chybí moje starší sestra Carly společně s mým tátou, který není ten nejlepší otec pod sluncem, ale pořád je můj. Věděla jsem, že nebudu moct jet domů na Den Díkůvzdání, a tak jsme se s naší partou domluvili, že všichni budeme trávit ten den u Clarence a Eddie s Angeline slíbili, že upečou krocana.

Trochu mě těšilo, že budeme všichni spolu. Nikdy bych neočekávala, že budu slavit Díkůvzdání s upíry, ale zjistila jsem, že mě to docela těší. Možná byli divná parta, ale pro mě byli jako rodina. Ale tohle jsem nikomu nemohla říct, Alchymisti by jimi měli opovrhovat. Jenom pomyšlení na ně jako kamarády bylo dost špatné. Každý Alchymista si myslel, že upíří jsou stvůry, a když se nikdo z nich s nima spojí a považuje je za kamarády nebo rodinu, je to považováno za velezradu, ani nechci pomyslet na to, co by mi udělali, kdyby to zjistili.

Když jsem našla svůj pokoj, spokojeně jsem do něj zaplula a obrátila již prázdný kelímek vzhůru nohama. Rozhodla jsem se, že už nebudu zapínat kávovar, který jsem měla v pokoji, i přestože mé tělo stále volalo po dobití energie, jednoduše jsem si slíbila, že si půjdu odpočinout, až dodělám úkol z chemie.

Přešla jsem ke svému nočnímu stolku vedle postele a všimla si, že tam leží můj mobil, pravděpodobně jsem ho předtím zapomněla kvůli ospalosti. Rychle jsem ho zkontrolovala. Malá část ve mně doufala, že se tam objeví jedna z Adrianových vtipných zpráv, ale nic. Chtěla jsem ho položit zpátky, ale všimla jsem si, že mám zmeškaný hovor od mámy.

Okamžitě jsem jí zavolala zpátky. V hlavě se mi míhaly různé důvody jejího zavolání, máma mi nevolala moc často. Ale když mi zavolala, vždycky mě to zahřálo na srdci.

Myslela bych si, že tohle je normální hovor, ale fakt, že mi volala před pár dny, mě trochu vyděsil. Proč by volala tak brzo?

Trpělivě jsem čekala, až zazvoní mobil.

„Sydney.“

„Ahoj, mami,“ odpověděla jsem a tělem se mi rozlil hřejivý pocit, když jsem uslyšela její hlas.

„Proč jsi volala?“ zeptala jsem se jí

„Oh,“ odpověděla. „Mám pro tebe nějaké novinky.“

Čekala jsem na vysvětlení, ale jediné, co jsem slyšela, bylo ticho.

„Mami?“

„Promiň. Já jen... Myslela jsem, že bych ti to měla říct první. Zoey... byla přidělena do Palm Spring, aby s tebou pracovala.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se. V hlavě se mi šířilo zmatení. „Zoey ještě nemá tetování...“ zastavila jsem se, když mi pomalu blesklo v hlavě. „Mami... Zoey přeci nemá tetování. Že jo?“

Čekala jsme na její odpověď a zoufale se modlila, že to, co jsem právě řekla, je pravda, ale ticho na druhé straně mě děsilo.

„Ona... Ona ho má. Od minulého týdne.“ Její hlas skrze telefon zněl tiše, věděla jsem, že je kvůli tomu rozrušená.

„Ale proč?“ zeptala jsem se. Proč by potřebovali Zoey? Já jsem byla rodinný Alchymista. Ne ona.

„Nevím, tvůj otec mi to neřekne. Řekl mi, že je to podobné jako stáž, kterou jsi vzala v Rusku. Chtějí, aby si vyzkoušela práci Alchymisty, a tvůj otec společne s jinými Alchymisty si mysleli, že to pro ni bude jednodušší, když tam budeš s ní.“

Kývla jsem hlavou a vstřebávala její slova.

„Kdy?“ zeptala jsem se.

„Po Díkůvzdání.“

„To je už za dva týdny,“ řekla jsem.

„Ano. Mělo to být dřív. Ale trvala jsem na tom, aby s námi oslavila Díkůvzdání, než bude muset odjet.“

Zeptala jsem se mámy, protože jsem o ni měla strach: „Jsi s tím v pořádku?“

Uslyšela jsem neradostný smích. „Ty víš, co si o tom myslím, Sydney. Ale dostanu se přes to a bude to lehčí, když budu vědět, že je Zoey s tebou. Nemusíš se bát, budu v pořádku.“

Byla zticha po dalších pár vteřin. „Budu v pořádku,“ řekla znovu, jako by přesvědčovala sama sebe.

„Teď už tě necham. Určitě máš něco na práci.“

„Mami...“

„Miluju tě, Sydney.“

„Taky tě miluju,“ odpověděla jsem.

Vědíc, že o tom nechce mluvit. Máma byla zjevně smutná, rozrušená kvůli téhle věci. Mít svoji nejmladší dceru odvedenou Alchymisty a muset je nechat ovládat Zoeyin život, podobně jako to udělali se mnou. Být jí, cítila bych se úplně stejně.

Nemohla jsem si pomoct od obav, které do mě vstoupily. Zoey nyní byla Alchymistka, její život už nebyl její vlastní. Zoufale jsem se ji od tohohle snažila držet dál, ale nakonec se mi to nepodařilo. Teď přicházela do Palm Springs. Alchymisti byli aspoň ohleduplní, že ji poslali sem.

Ale až přijde Zoey, vím, že se věci změní, ať už chci, nebo ne.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Both of Us - 1. kapitola - Nevítané novinky: