OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Huntres of Shadows - Found Sisters - 1. kapitola

07.01.2013 (19:00) • TeresaK, Maryes • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1583×

Zdrhala jsem před bandou démonů. Nikdy se mi nestalo, že bych před někým utekla, a proto mi to přišlo opravdu hodně divný. Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale pořád to nebylo dost rychle. Zničehonic jsem ucítila palčivou bolest, která vycházela z prostředka mých zad. Zastavila jsem se, otočila a vrhla pohled na bandu démónů, kteří mě honili. Zůstala jsem tam ale jen ochromeně stát, protože naproti mně nebyla partička démonů, ale já. Teda, ne já, ale osoba, která vypadala úlně jako já, až na malý detail. Měla rovný vlasy. Usmála se na mě a řekla „Mám tě!“.

Nepostřehnutelnou rychlostí jsem otevřela oči a trhla sebou (blbej sen), což jsem neměla dělat, protože jsem byla na kraji postele. Spadla jsem tak rychle, jako jsem procitla z podivného snu. Válela jsem se na studené zemi zamotaná v peřině. Snažila jsem se nadzvednout na loktech, ale nepovedlo se mi to. Vtom jsem uslyšela hlasité bouchání do dveří a uši drásající zvuk budíku. Odkopla jsem pokrývku, zvedla se a natáhla jsem si šedé bačkory. Přešla jsem k nočnímu stolku, který ležel na druhé straně mého pokoje, sebrala jsem z něj otravný budík a mrskla jím naproti zdi, pak ztichnul. První problém vyřešen. Sundala jsem lehký šedý svetřík ze dveří koupelny a navlékla jsem si ho přes růžové tílko a kytičkované kraťasy s růžovou mašlí. Dala jsem si ruce v kříž a šla otevřít.

Za dveřmi stála Isabella Lightwoodová. Netrpělivě poklepávala nohou a nepřítomně zírala na strop.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí a tím upoutala její pozornost.

Sjela mě pohledem a zeptala se: „Takhle chceš jít na snídani?“

Podívala jsem se na oblečení, které měla na sobě ona. Měla krátké černé šaty s červeným páskem, na ruce měla červený kožený cvočkový páskový náramek a na nohou měla černé boty na podpatku. Když jsem se vrátila zpět k jejímu obličeji, uviděla jsem pobavený výraz, který se jí tam usadil.

„Jo! Nejsem jako ty, Izzy,“ řekla jsem. Pohlédla jsem do zrcadla, které bylo naproti dveřím, souhlasně jsem pokývala hlavou a zabouchla dveře.

Nepotřebovaly jsme náš orientační smysl ani kostelníka, protože nás směrem do kuchyně vedla úžasná vůně míchaných vajíček a smažené slaniny. Mňam. Došly jsme do kuchyně, kde už všichni byli. Talíře s jídlem už byly připravené na stole a jak je vidět, čekalo se jenom na nás.

„No, to je dost, že jste tady,“ řekl Alek. „Myslely jsme, že budeme muset začít bez vás.“

Nekomentovala jsem jeho slova a nevnímajíc okolí jsem si jako zhypnotizovaná sedla k mému talíři.

„Abys do toho talíře nespadla, Lexi,“ řekl Jace.

Zvedla jsem hlavu, hodila na něj vražedný pohled a podívala se na všechny přítomné tváře. Byl tu Jace, Alek a dokonce i Clary. Pan a paní Lightwoodovi byli společně s Maxem v Idrisu.

„Kdo vařil?“ zeptám se s vidličkou ruce.

„Já,“ ozval se Alek.

Zvedla jsem pohled od jídla, usmála se na něj a strčila do pusy první sousto. Po ani ne pěti minutách jsem měla snědeno a zapíjela pomerančovým džusem. Všichni se na mě dívali jako na blázna a po pár vteřinách jídelnou otřásal jejich halasný smích.

„Co se děje?“ nechápajích jsem se zeptala.

„Nic. Kam, prosím tě, tak chvátáš?“ zeptala se mě Clary.

„Celou noc jsem nespala. Kam si myslíš, že jdu?“ odpověděla jsem jí s nadzvednutým obočím.

Všichni se zase začali smát a tak jsem se otočila na odchod. Když vtom mě zastavilo hvízdnutí. Otočila jsem se a uviděla Jace stát, a z toho jsem usoudila, že on je původcem toho nepříjemného zvuku. Jenom jsem nadzvedla obočí a čekala, až něco řekne.

„Nezapoměla jsi, že večer jdeš na lov?“ zeptal se mě Jace.

„Ne, nezapoměla. Mám dovolen odchod, pane?“ odpověděla jsem mu.

Na tváři se mu objevilo něco málo podobnýho úsměvu. Na znamení, že můžu jít, mávnul rukou. Zasalutovala jsem mu a šla zpátky k sobě do pokoje. Jakmile jsem se objevila před mými dveřmi, netrpělivě jsem je otevřela a poté opět zabouchla. Skočila jsem do postele a odplula zpátky do říše snů. Né, že by se mi něco zdálo.

                         …..............................................................................

Po několika hodinách jsem si promnula oči a následně je otevřela. Rozhlédla jsem se po pokoji a musela jsem zamžourat, protože už byla pěkná tma. Sáhla jsem po mobilu na nočním stolku a podívala se, kolik je hodin. Hodiny na telefonu oznamovaly, že je pět hodin večer. Povzdychnu si a zvednu se z postele. Přejdu do koupelny, vysvleču se a vlezu do sprchy. Ten pocit, kdy proudy vody stékaly po mé pokožcem byl osvobozující. Ještě chvíli jsem si užívala ten luxus v podobě vody, ale pak jsem se namydlila, opláchla a vylezla ze sprcháče. Vzala jsem si dva ručníky. Jeden jsem si obmotala kolem těla a ten druhý jsem obmotala kolem vlasů. Stoupla jsem si před zrcadlo a sledovala svůj obličej.

Sundala jsem si ručník z hlavy, vyndala fén z regálku a začala si vysoušet vlasy. Koukla jsem se do zrcadla na své vlny. Vlasy se mi od přírody vlní. Usmála jsem se, vzala jsem tužku na oči a udělala si linky, jak na horním víčku, tak dole. Párkrát jsem si přejela řasy mascarou. Zamrkala jsem a s mírným úsměem na rtech a ručníkem kolem těla jsem vyšla do pokoje, ale moc douho jsem se tam nezdržela, protože jsem zaplula do šatny. Po paměti jsem sáhla po ramínku, kde byly černé kalhoty, černé triko a černá kožená bunda. Prostě obvyklé oblečení lovců stínů.

Shodila jsem ze sebe ručník, vzala jsem černé krajkové spodní prádlo a obleču si předpřipravené oblečení. Když jsem oblečená, vyjdu z šatny a namířím si to k nočnímu stolku. Zvednu z něj mobil a vložím ho do vnitřní kapsy u bundy. Přejdu k botníku, který stojí vedle zrcadla, a výtáhnu z něj pár kotníkových botek na klínku, také v černé barvě. Ještě jsem sáhla na stolek pod zrcadlem, kde ležela otevřená šperkovnice. Vytáhla jsem z nich pár černých náušnic, které vypadaly jako připínáčky. Byla jsem hotová a už jsem konečně mohla jít.

Vyšla jsme z pokoje a ucítila jsem, jak se mi něco otírá o nohu. Shlédla jsem dolu a tam stál Kostelník, otírajíc o moje nohy.

„Ahoj Kostelníku.“ řekla jsem a podrbala ho za ušima. „Kde jsou?“ zeptala jsem se ho.

Kostelník se ode mě odtrhnul a vedl mě směrem k zbrojnici. Samozřejmě, to mě taky mohlo napadnout. Zastavil se u dveří zbrojnice a otočil se na mě.

Usmála jsem se na něj a řekla: „Děkuji.“ Podrbala jsem ho za ušima a vstoupila do místnosti.

Zbrojnice vypadala jako klasická zbrojnice. Na stěnách visely nejrůznější druhy mečů, dýk, bodců, kopí, pík, bajonetů, bičů, palcátů, háků a luků. Na hácích byly zavěšeny toulce plné šípů a všude po místnosti se válely chrániče, hromady bot a rukavice k zápěstím nebo nad lokty. Byla cítit kovem, kůží a krví. Jace, Alek, Izzy a Clary stáli okolo podlouhlého stolu uprostřed místnosti, o něčem diskutovali, ale když uslyšeli bouchnutí dveří, jako na povel ztichli a otočili své hlavy ke mně.

„Tak s kým jdu dneska na hlídku?“ zeptala jsem se, nejspíš Jace, protože, jak se zdálo, v nepřítomnosti Maryssi nás vedl on.

„S Isabellou.“ odpověděl, jak jsem předpokládala Jace a všichni se vrátili k předchozí konverzaci.

Kývla jsem a přešla ke své skříňce, kde jsem měla své zbraně. Vytáhla jsem vrhací nože, revolver 9 mm, vojenskou dýku a dýku, kterou jsem dostala před svým prvním lovem. Přejela jsem prstem po čepeli, abych zjistila, jestli je dost ostrá, a tam, kde jsem po ní prstem přejela, tam zůstal pramínek krve. Spokojeně jsem se usmála. Vrhací nože, revolver a dýky jsem si zastrčila do stehenního pouzdra, a poté jsem ho připnula, kam asi? Ano, na stehno. Jako poslední jsem vytáhla stélu a zastrčila ji do kapsy k mobilu. Otočila jsem se a vyrazila k ostatním.

„Jdeme, Isabell?“ zeptala jsem se .

Isabell se na mě podívala a řekla: „Jop, můžeme.“

Rozloučily jsme se s ostatními a vyrazily jsme. Došly jsme k výtahu a tím jsme sjely úplně dolů. Vyšly jsme před Institut, kde už na nás čekalo auto, sedla jsem si na místo spolujezdce, protože jsem věděla, že Izzy má u sebe klíčky. Nasedly jsme a vyrazily. Jezdily jsme sem a tam a mně najednou zakručelo v břiše. Isabell se zasmála. Zastavila u nejbližšího bistra.

„Počkej tady. Hned jsem zpátky,“ řekla.

Nečekala na mou odpověď, vystoupila z auta a šla do bistra. Seděla jsem tam asi pár minut, když kolem auta probéhli asi dva démoni. Rychle jsem vyběhla z auta, zabouchla dveře a běžela za nimi. Lidi kolem mě si mě nevšímali, ne protože by si mysleli, že jsem blázen, ale protože mě neviděli kvůli speciální runě. Myslím, že si mě všimli, protože zrychlili na tempu, tak jsem tedy přidala taky. Po chvíli zabočili do jedné ulice, která vedla k menšímu útulnému domečku, kde se svítilo. Přidala jsem ještě víc, protože těm lidem se nic nesmí stát. Stalo se ale něco, co jsem nepředpokládala. Jeden z démonů zastavil a s válečným pokřikem se rozběhl proti mně. Nečekala jsem to a tak mě srazil na zem a dal mi pěstí do obličeje. To už jsem mu podkopla nohy, že on ležel pode mnou, a taky jsem mu jednu vrazila, podruhé jsem mu dala loket do břicha. Když byl bez přísunu vzduchu a tudíž se nemohl bránit, jsem vzala vojenskou dýku a vrazila mu ji do srdce. Démon nechutně zachroptěl, ale pak už se nehnul.

Odtáhla jsem ho za popelnici, která byla poblíž, a běžela k tomu domu, kde zmizel ten druhý parchant. Když jsem dorazila ke dveřím, byly vytržené z pantů, na nic jsem nečekala a vtrhla dovnitř baráku. Rozhlédla jsem se kolem a zahlédla jsem dvě těla. Jedno patřilo muži a to druhé ženě. Pod oběma těly byla hrozně velká kaluž krve, zřejmě kvůli tomu, že jim prořízl krční tepny.

Zaslechla jsem křik, zvedla jsem hlavu a pohled mi padl na démona, který stál před lidskou dívkou a snažil se ji zabít. Na nic jsem nečekala, vytáhla jsem svojí slavnostní dýku a s úsměvem na tváři jsem řekla:

„Jdem na to, baby.“

Démon mě uslyšel, otočil se, zavrčel a zakřičel. „Ty děvko!“ a skočil po mně.

To už jsem ale byla připravená a bez jediného zaváhání jsem mu bodla dýku do místa, kde by mělo být srdce. Trefila jsem se a démon, podobně jako ten předtím, se zachroptěním začal padat. Nestihla jsem uhnout a tak teď ležím na zemi pod tím idiotem. Shodím ho na volné místo na podlaze vedle sebe a vyskočím na nohy. Podívám se na něj, vytáhnu z něj svojí dýku a otřu ji do jeho kabátu.

Otočím se a ztuhnu v šoku. Ta holka, kterou chtěl zabít, vypadala úplně jako já. Až na ty rovné vlasy a to oblečení. Měla na sobě černé šortky, růžové sportovní tílko s blýskajícím šedým nápisem a růžovými botami. Byla nalepená na kuchyňské lince a v očích se jí zrcadlil zmatek, smutek, strach a slzy. Nedívala se však na mě, ale na ty mrtvé lidi, které asi znala. A sakra. To byli určitě její rodiče. Překonala jsem šok ze stejně vypadající dívky a přešla jsem k ní.

Když mě zaregistrovala, trhla sebou a vykřikla: „Nepřibližuj se ke mně!“

Neposlechla jsem ji a došla jsem až k ní. „Neboj se mě. Neublížím ti.“

Byla jako v transu. Chápu to. Teda nechápu, ale kdybych byla v podobný situaci, chovala bych se stejně, možná.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí opatrně.

Ona se na mě podívala a ve tváři se jí objevil stejný šok, jaký jsem pociťovala před chvílí.

„Maia,“ odpověděla nejistě.

Přikývla jsem a řekla: „Maio...“ Vtom mi zazvonil mobil. Zaklela jsem, vyndala jsem ho z kapsy z bundy a podívala se na obrazovce stálo “Izzy“. Zmáčkla jsem zelený tlačítko a telefon si dala k uchu, pohledem jsem ale pořád byla u Maiy.

„Zbláznila ses, Alex?“ začal na mě z reproduktoru křičet Isabellin hlas.

„Ztichni!“ zakřičela jsem na ni v odezvě.

Telefon najednou ohluchl a byl slyšet jenom její dech.

„Potřebuju pomoct. Jsem dva bloky od bistra. Po levý straně pak je ulička a tou se dostaneš sem k baráku. Zavolej i Jaceovi a Alekovi. A ještě něco,“ řekla jsem jí.

Slyšla jsem, jak se Isabell nadechla, a pak řekla: „Co?“

„Mákněte si,“ odpověděla jsem jí a ukončila hovor.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Lexiino pyžamo

Isabellino oblečení

Lexiino lovecké oblečení

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), Maryes, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Huntres of Shadows - Found Sisters - 1. kapitola: