OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Pokročilá teorie vrtkavého citu - I. kapitola

14.07.2014 (15:00) • Shire • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1232×

◄Prolog

Ozvalo se zaskřípění těžkých dveří a chodbou se prohnal závan ledového větru. Těžké kroky policejního oficíra mířily neomylně k nejbližší cele. Bez servítek z ní vytáhl orvaného chudáka a strkal ho před sebou.

„A běda ti, jestli si na tebe bude ještě někdo stěžovat! A teď, ať už tě tu nevidím!“ hřměl a tlačil bývalého vězně ze dveří, které se za nimi s hlasitou ránou zabouchly.

Potom se znovu rozhostilo ticho. Kdyby se ale našel někdo, kdo by byl ochoten chvíli pozorně poslouchat, možná by zaslechl i tichý zvuk cizího dechu.

V rohu poslední cely seděl muž a kolena měl přitažená k bradě, aby se chránil před chladem. Třásl se zimou, byl tam zavřený už tři dny. Nijak mu nepomáhal ani těžký kabát, který měl přehozený přes ramena. Záviděl tomu chudákovi, kterého před několika minutami pustili, i když si byl jistý, že tu večer bude nocovat znovu, pokud bude venku pršet. Za ty tři noci, co tu byl zavřený, dvakrát pršelo, a tak si dokázal udělat obrázek o tom, jak to chodí. Pro chudáky bez domova bylo výhodnější nechat se přes noc zatknout a získat tak zdarma lepší nocleh, než byl venku na dlažbě. Strážní to už dávno věděli a zavírali nad tím oči. Dokud to bylo jen jednou, dvakrát týdně...

Znovu si z kapsy v podšívce kabátu prokřehlými prsty vytáhl dopis z těžkého papíru a znovu si jej pročítal. Nebo spíše dosazoval slova, o kterých věděl, že tam jsou, protože v jeho cele bylo sotva vidět. Jediné maličké zamřížované okno bylo až u stropu a vedlo do míst, kde mezi strážnickou stanicí a vedlejším domem byla ulička široká stěží metr.

Povzdechl si a uložil dopis zpět na místo. Opatrně si odhrnul vlasy z čela a opatrně si přejel prsty přes opuchlé oko – památku na jednoho příliš horlivého strážného. Neměl ani ponětí o tom, co s ním bude. Když se snažil někoho zeptat, většinou ho ignorovali, nebo mu bylo řečeno, že s vrahy se nebaví. Zdálo se, že nikoho ani nezajímá, co je pravda. Že je všem úplně jedno, že je tu neprávem. Že to byla nehoda... Zrada... Jejich vina...

Sevřel ruce v pěst a chtělo se mu řvát. Nikdy nehrál zcela podle pravidel, ale tohle nebylo fér. Drželi ho tu za něco, co nespáchal. Tím si byl naprosto jistý.

„Vstávej!“ řval kdosi a mlátil obuškem do mříží.

Ten krutý zvuk ho vytrhl ze sladkého nevědomí. Zacpal si uši, kdyby mělo dojít k další ráně, a otevřel oči.

„No tak vstávej!“ zařval ten někdo znovu.

Pomalu vstal. Bolela ho záda. Hodil po strážném nenávistný pohled. Jestli to bylo jen kvůli tomu, že mu přinesl tvrdý chleba a vodu... Ale strážný v rukou nic nedržel a v zámku byly klíče.

„Sir Nashton se za vás zaručil. Budete na svobodě, než se váš případ prošetří,“ prohlásil veledůležitě mladý obtloustlý oficír. Jeho samolibá grimasa ale spadla, jakmile se vězeň, pro kterého přišel, narovnal a přistoupil ke mříži, která je oddělovala. Ten muž byl o dost vyšší než on a z jeho vychrtlé postavy a ledově modrých očí čišelo něco, co strážný nedokázal definovat, ale rozhodně ho to znejistělo. Nakonec ale otočil klíčem a otevřel celu. Radši se neohlížel a rychle kráčel ke dveřím, které oddělovaly blok cel od ústředí stanice. Otevřel těžké dveře dokořán a držel je tak, dokud teď už bývalý vězeň nevyšel ven.

„Sir Nashton na vás čeká venku,“ křikl na něj ještě, než ho ztratil z dohledu, ale ten, komu to bylo určeno, se ani neotočil a dlouhými kroky mířil ke dveřím.

Byla to pro něj zbytečná informace – jakmile uslyšel to jméno, věděl, co ho čeká. Několik posledních kroků, otevřít dveře... Nadechl se čerstvého vzduchu. Byl volný. Prozatím...

„Ale, ale, ale... Zda-li pak to není náš známý Jonathan Crane...“ ozvalo se uštěpačně nedaleko od něj.

Otočil se tím směrem. Několik metrů od něj stál opřený o budovu Edward Nashton. Jeho hlas i nákladné zelené oblečení bylo nezaměnitelné.

„Taky tě zdravím, Edwarde,“ odpověděl bez většího nadšení. Věděl totiž, že tahle služba ho může přijít velmi draho.

„Myslím, že odsud můžeme vypadnout, ne?“ potřásl Edward hlavou a smetl si z ramene imaginární smítko. „Samozřejmě vím, co jsi vyváděl, ale i tak jsem zvědavý na detaily.“

„Nic jsem neudělal,“ sykl na něj vztekle.

Edward se jen zasmál. „Ale, ale... Nějaký přešlý... Nu, nic, co bych nedokázal spravit.“ Přidal do kroku a brzy zahnul na hlavní ulici. Jonathan ho smířeně následoval.

Ačkoli to tak vůbec nevypadalo, Edward byl jeho nejbližší přítel. Nebo něco jako... Jonathan nikdy na vztahy příliš nedal, ale Edward byl alespoň dostatečně inteligentní na to, aby si s ním mohl občas promluvit. Ale ve výsledku toho na něm víc nesnesl, než snesl. Například, Edward byl nafoukaný idiot. Prohnaný manipulátor. Ohromný lhář. Ale taky miláček žen, zhýralý zbohatlík a osoba, kterou všichni považovali za šlechtice, i když Jonathan si byl téměř jistý, že žádný šlechtický titul nemá.

Jenže Edward měl kontakty a byl mu doposavad vždycky schopný dohodit nějakou práci, která sice nebyla zcela v mezích zákona, ale nebyla ve výsledku tak zlá a peněz za ni také nebylo úplně málo.

I tak ale Jonathana překvapilo, proč provokoval oficíry jen, aby ho dostal ven z vězení. Musí po něm něco chtít. Z dobroty srdce to zcela určitě nebylo. Ačkoli... Jonathan už se párkrát v takových věcech mýlil.

Mlčky následoval Edwarda přes rušnou hlavní třídu do luxusnější části města. On si na rozdíl od Jonathana vždycky potrpěl na přepych, na moc a na obdivovatele. Několikrát se museli zastavit, když Edward smekal svůj klobouk na pozdrav nějaké dámě, se kterou následně „ve vší počestnosti“ vedl krátký rozhovor. Jonathan se v takových chvílích snažil zmizet z dohledu, aby se náhodou téma nestočilo na něj. Čím méně lidí o něm vědělo, tím lépe.

Nakonec se přece dostali do opuštěnější ulice a Edward neomylně mířil k velkému, staře vypadajícímu domu se zatemněnými okny. Jonathan už na tomhle místě několikrát byl, ale vždycky k němu šel oklikou přes chudší čtvrti a nikdy to nebylo za denního světla. Následoval Edwarda po upravené cestě ke dveřím. Edward zaklepal a moment na to kdosi zevnitř otevřel kukátko. V úzké škvíře byl vidět pár zelených očí orámovaných dlouhými řasami. Edward nasadil svůj neodolatelný úsměv. Dveře se okamžitě otevřely a Jonathan pokračoval za Edwardem dovnitř.

Žena, která jim otevřela dveře, se okamžitě přilepila k Edwardovi. Jonathan v ní poznal Echo, jednu z Edwardových společnic. Ta druhá, Query, seděla na barovém pultě a už nalévala whisky do bohatě zdobené sklenice, kterou podala Edwardovi, jakmile přišel dostatečně blízko.

Celý dům byl vevnitř bohatě zařízený, ale jinak se příliš nelišil od jiných podniků podobného typu. V přízemí byl bar a stoly rozestavěné tak, aby bylo uprostřed místnosti místo pro tanec či kvalitní hospodskou rvačku. Několik stolů pro bohaté patrony, kteří vyžadovali soukromí, bylo odděleno v soukromých saloncích, které měly dveře blízko baru, aby od nich mohl hospodský odhánět nezvané hosty. Do patra vedly široké schody s bohatě vyřezávaným zábradlím, o které se obvykle večer opíraly zdejší zaměstnané dámy a vystavovaly tak na odiv obsah svých výstřihů. Teď, za denního světla, jich tu ale bylo pomálu, stejně jako zákazníků. Tohle místo žilo převážně v noci.

V prvním patře byly pokoje, většinou velmi přepychově zařízené, ačkoli tam bylo i několik takových, které kromě luxusní postele neobsahovaly téměř žádný jiný nábytek. V druhém patře bylo několik obyčejných pokojů, ve kterých občas přespávaly zdejší zaměstnankyně, a také Edwardův soukromý pokoj, ačkoli Edward si na noc častokrát vlivem okolností zabral nějaký z těch nejpřepychovějších o patro níže.

Jonathan následoval Edwarda a jeho společnice do jednoho ze soukromých salonků. Jakmile se za nimi zavřely dveře, pokynul mu Edward, ať se posadí ke stolu, a sám si zabral židli na protější straně stolu.

„Takže?“ nadhodil v marném pokusu přimět Jonathana, aby se sám chopil slova.

Ten na odpověď jen pokrčil rameny.

Edward zvedl obočí: „Takže ty zabiješ dva lidi, strávíš tři dny v base a s tebou to ani nehne... Ne, že bych to nečekal, ale i tak – musíš mít silný žaludek.“ Veškerá slova pronášel povzneseným, téměř nezaujatým hlasem, jako kdyby zmiňoval počasí.

„Nikoho jsem nezabil,“ procedil Jonathan skrz zuby. Nenáviděl ten způsob, jakým se na něj Edward díval. Tak povýšeně, jako kdyby byl něco víc.

Edward se zasmál. „Doufám, že už ti někdo řekl, že to říkají všichni obvinění...“

„Nebyla to moje vina.“ Jonathan by se nejradši zvedl z místa a odkráčel, ale byl si vědom, že je v situaci, kdy si nemůže vybírat.

Edward se zvědavě naklonil nad stůl. Protentokrát byl v jeho očích opravdový zájem. „Povídej...“

Jonathan si povzdychl. Nikam to nevedlo. Pokud chtěl poznat Edwardovy pohnutky, musel začít spolupracovat. Nakonec tedy začal: „Všechno už to bylo hotové... Stačilo jen odeslat pár dopisů a čekat... Jenže ten idiot, kterého jsem najal, aby zametal podlahu a leštil sklo, se mě pokusil podrazit. Když jsem se vracel, byl tam ještě s někým – mám pocit, že jsem toho chlapa už někdy viděl. Myslím, že byl bankéř...“

„Takže tě přepadl záchvat zuřivosti a obou ses jich zbavil...“ dokončil Edward. Snažil se o nezaujatý tón, ale informace byly jeho vášeň – jestli ve městě někdo něco věděl, byl to on.

„Ne...“ bránil se Jonathan. Jeho trpělivost byla vždy na hraně už jen v momentě, kdy se z něj Edwrad pokoušel něco vypáčit, a vztek v něm každou vteřinu rostl. „Ten idiot si mě všiml a upustil nejdřív jednu testovací dávku a potom strhli i celou aparaturu.“ Nedokázal skrýt bolestný výraz ve své tváři. Jeho výzkum byla jediná věc, na které mu kdy skutečně záleželo.

„Takže ono to fungovalo?“ Edward nedůvěřivě stáhl obočí.

Jonathan si povzdechl: „Lépe než jsem čekal...“

„Tedy, jsi lepší, než jsem předpokládal,“ prohlásil Edward po chvíli.

Jonathan při té narážce zatnul zuby. Věděl, že se Edward považuje za „něco víc“, ale ačkoli urážky, podceňování a výsměch byly něco, co ho provázelo už od dětství, nedokázal si na ně nikdy zvyknout.

Oba se odmlčeli. Nakonec to byl Edward, kdo prolomil ticho. „Co budeš dělat.“

Jonathan svraštil čelo. „Já nevím...“

„Že bych podcenil tvého génia?“ Edward se ušklíbl, ale rychle toho nechal, když zachytil pohled druhého muže.

Jonathanova trpělivost přetékala. Byl unavený, hladový, bolela ho hlava a před ním seděl ten snad nejotravnější člověk, jakého znal. Jak moc by se mu ulevilo, kdyby vyskočil ze židle a chytil pod krkem toho idiota, který měl tu drzost nazývat se jeho přítelem, a praštit mu hlavou o zem. A znovu... A znovu, dokud by se zpod jeho rukou neozval bolestný chrapot žádající, aby toho nechal. Nezabil by ho... Nikdy by ho nezabil – bylo příliš mnoho účinnějších způsobů, jak dosáhnout svého. Edward by ho nedokázal zastavit. Možná byl lepší v boji mečem či šavlí, přesnější s revolverem či pistolí, ale pokud šlo o klasickou rvačku pěstmi, měl nad ním Jonathan jasnou převahu. Edward byl pravděpodobně silnější a těžší než on, ale Jonathan byl vyšší a snad i rychlejší, vzhledem k tomu, že na sobě na rozdíl od Edwarda neměl upnuté zdobené oblečení. Jistě měl za sebou i více zkušeností než ten náfuka.

Všechny tyhle myšlenky mu kolovaly v hlavě, když zlostně hleděl do těch zelených očí, které se mu vysmívaly. S vypětím posledních sil se ovládl. „Přestaň, přestaň, dokud můžeš,“ sykl varovně.

Edward okamžitě zareagoval – posadil se zpříma a stáhl ruce ze stolu. Jeho otravná, pasivně-agresivní řeč těla zmizela, najednou si sebou nebyl jistý. Cítil nebezpečí.

Jonathan si ho stále měřil pohledem, který by mohl zabíjet. Jeho ledově modré oči přímo propalovaly díru Edwardovi do mozku.

Edward se odvrátil: „Echo, zlato, přines Jonovi něco k pití, něco silného... A řekni Hettie, ať se připraví...“

„Ty si myslíš, že si mě můžeš koupit?“ zařval na něj Jonathan naštvaně. „Ty si vážně myslíš, že chlast a děvka všechno spraví? Ty zatracený bastarde!“

„Neříkej mi tak!“ křikl na něj stejně hlasitě.

Oba teď stáli opření nataženýma rukama o svůj okraj stolu a propalovali jeden druhého nenávistnými pohledy.

„Ty si vážně myslíš, že si mě můžeš takhle koupit?“ zavrčel Jonathan vztekle, ale v jeho hlase bylo ukryté i zklamání. Vážně v něm Edward vidí takovou trosku, která se mu za pár sklenic upíše k čemukoli?

Edward se ušklíbl. „Ani ne... Jen se snažím být milý. Už takhle mi dlužíš. Dostal jsem tě ven a stejně tak tě můžu dostat zpátky.“

„To neuděláš,“ sykl ledově.

Edward si teatrálně povzdechl a sedl si zpátky na židli. „Ne, neudělám. Nejsem jako Cobblepot.“

Jonathan ho nakonec napodobil a také se znovu posadil za stůl. Nedal to na sobě znát, ale ulevilo se mu, když od Edwarda dostal takovou odpověď. Jejich konverzace většinou dospěla do bodu, kdy by byli schopní jeden druhému ublížit, ale na poslední chvíli to vždycky někdo vzdal.

„Chránit tě ale věčně nemůžu,“ začal Edward po chvíli. Pohledem propichoval prázdnou sklenku od whisky, kterou posouval po stole. „Nemůžu si být jistý, ale mám informace, že ten bankéř byl Cobblepotův člověk. A ty víš, co to znamená.“

Jonathan se ušklíbl. Oswald Chesterfield Cobblepot vedl své malé kriminální impérium za maskou spořádaného obchodování. Lidé pro něj nic neznamenali – pokud mu nepřinášeli peníze. Jestli byl ten bankéř vážně jeden z jeho lidí, bude si Cobblepot chtít vylít zlost za „ušlý zisk“, jak by sám řekl.

„Co mám dělat?“ zeptal se nakonec.

Edward pokrčil rameny. „Za prvé – zmizet z města, dál od Cobblepotových donašečů. Za druhé – získat na svou stranu někoho vlivného. Šlechtice, boháče – to už je jedno... Pokud mě paměť neklame, tiskař ti dluží službu. Začíná mít velký vliv.“

„Už nedluží...“ poznamenal Jonathan sklesle.

„Počkej – jak už nedluží? Jak se ti povedlo tuhle možnost vyplýtvat?“ propaloval ho pohledem. Jonathan pro něj jako jeden z mála lidí nebyl otevřená kniha a to ho rozčilovalo a mátlo.

„Prostě už jsem tu možnost vyčerpal... Něco jsem od něj potřeboval,“ shrnul tónem, který jasně říkal, že se o tom nehodlá déle bavit. Malá Becky tehdy potřebovala pomoc...

„Uvědomuješ si, že ti to značně stěžuje situaci?“ rýpl si Edward. Nedokázal unést vědomí, že mu Jonathan tají tolik věcí a on s tím nemohl nic dělat.

„Neříkej..“ odvětil mu stejným tónem. „Ale vážně, co teď?“

Edward si odkašlal. „Odjet z města – to platí. Někam se skrýt... Nevyčnívat...“ změřil si Jonathana pohledem – to nebude úplně snadné... „Najít si práci u někoho, kdo se zaručí.“

„To nemyslíš vážně...“ zavrčel. „Kdo se zaručí za podezřelého z dvojnásobné vraždy?“

„Nikdo normální... Ale taky jim to nemusíš hned říkat, že?“ ušklíbl se.

„Ale kdo mě zaměstná – bez doporučení, kontaktů...“ nadechoval se s protesty.

Edward se ušklíbl. „Možná, že bych o něčem věděl.“

„Mrtvol už se nezbavuju. Nemám místo ani prostředky,“ prohlásil uštěpačně v reakci na Edwardův přetrvávající úšklebek.

„Jaká škoda,“ komentoval to Edward, „v tom byly prachy, příteli. A neříkej, že to tak není...“

Nebylo to tak dlouho, co Jonathanovi na živobytí a výzkum vydělávala káď s kyselinou, ve které mohl za rozumnou sumu ulehčit od problému nejednomu boháči, který potřeboval, aby se konkurent doslova rozplynul, floutkům, kterým po vystřízlivění došlo, že jejich sok z noční šarvátky se už z kaluže krve nezvedl, či dokonce dámám, které uspíšily odchod starého chotě, aby shrábly jeho peníze a mohly je rozvířit s mladým milencem. Není to vražda, když není tělo... Ta doba už ale byla pryč. Když Jonathan začal se svým výzkumem, tuhle parketu zcela opustil.

„Možná na chvíli. Žít se tím nedá,“ odvětil mu Jonathan stroze.

„Myslel jsem taky něco jiného,“ navázal Edward na to, kde skončil. „Myslíš, že umíš být i něco jiného než osina v zadku? Však víš – být na chvíli okouzlující, vtipný a tak?“

„O co ti jde?“ štěkl rozmrzele po jeho poznámce.

„Pomáhám ti z průšvihu,“ prohlásil, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. „A ty mi vůbec nepomáháš.

Jonathan si promnul kořen nosu. „Fajn – k čemu ale bylo to poslední?“

„Řekněme, že vím o jistém vlivném zazobanci, který teď někoho shání...“ ušklíbl se Edward.

„A?“ Jonathan mu naznačil, aby si svůj blahosklonný výraz nechal pro někoho jiného.

„Vyhodil už asi tucet uchazečů. Rozcupoval i doporučení z nejvyšších míst. Odmítl i ty z nejlepších škol...“ Edward se ze široka usmíval.

„Ty chceš vidět, jak mě požene.“ Jonathanův hlas byl naprosto vážný.

Edward pokrčil rameny. „Možná trošičku...“

Jonathan zvrátil oči v sloup a vstával od stolu. Měl právě po krk Edwardových nesmyslů.

„Počkej – myslím to vážně,“ zastavoval ho rychle. „Možná že máš právě ty šanci, když oni neuspěli.“

Jonathan se zastavil, ale zůstal stát a nechal svou židli prázdnou. „Šílenství...“

„Možná ne,“ snažil se ho upokojit Edward.

„A o co by mělo jít?“ zeptal se tedy už jen z povinnosti Jonathan.

„Lord Tetch hledá společníka. Někoho, s kým v lepším případě bude trávit volný čas, v horším po něm bude chtít, ať chodí za ním a nosí mu kabát, když bude příliš vedro...“ prohlásil Edward s hraným snobským tónem.

Jonathan na něj chvíli bezhlesně zíral. „Ty si ze mě utahuješ,“ vyprskl konečně po chvíli.

Edward už se ale jen smál. „Takže dojednáno? Hned zítra ti zaplatím bryčku, ať tě tam dovezou.“

Jonathanovi došla slova.

„A běž se nahoru vyspat,“ pokračoval Edward. „Vypadáš příšerně...“

Už jen zakroutil očima.

„Zítra musíš vypadat rozumně, pokud to místo chceš,“ dodal Edward posměšným tónem.

Jonathan už odcházel. Byl unavený. Chvíli klidu by přeci jen ocenil.

„Mám za tebou poslat Hettie? Nebo bys radši Nellie?“ křikl za ním ještě Edward.

„Dej mi pokoj!“ zavrčel Jonathan a třísknul za sebou dveřmi.

II. kapitola ►

Tak sem po dlouhé době přidávám I. kapitolu. U prologu to vypadalo, že tu není nikdo, koho by to zajímalo, ale i tak... Třeba se nekdo chytí...

Pro příště můžu slíbit jednoho podivínského zaměstnavatele, jeho velmi divné zaměstnance a dosti zoufalého Jonathana. (Ačkoli dlouhodobá předpověď pro něj bude stejně zoufalá, bude si muset zvyknout. Ono to možná nakonec dobře dopadne... Možná...)

Pokud už to někdo čtete (byť jen omylem), zkuste, prosím, nechat komentář, co si o tom myslíte. Konstruktivní kritika se vyvažuje zlatem.
Vaše Shire 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Pokročilá teorie vrtkavého citu - I. kapitola: