OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Za svitu luny 5

24.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 661×

5.

S překvapením ráno zjistila, že se jí podařilo usnout hned, jak si lehla. Možná toho bylo na ni už moc, nebo tím během. Veškeré úvahy na ni tedy dopadly až ráno, kdy na to dokázala pohlédnout už s klidnější myslí.

Stále nechápala, jak se jí podařilo mu vyklouznout, ale beze sporu to byla jen náhoda. Příště by tolik štěstí už rozhodně mít nemusela. Možná ale žádné příště být nemusí. Když si uvědomila, že se mu ty hroty zaryly hluboko do masa, zatrnulo jí. Možná ho zabila.

Tohle vědomí ji však nepřinášelo takovou úlevu, jakou by měla správně cítit. Představa, že možna zabila Destinova bratra pro ni byla jako prudký úder. Byl to sice netvor, ale kdysi to býval člověk, žijící, dýchající, cítící... Především si však nedokázala představit, co by to udělalo s Destinem.

Ten den byla jako tělo bez duše. Ani si nepamatovala, co přesně celý den dělala. Zda došla na všechny hodiny kam měla. Čekala na další den jako na ortel. Nedokázala ani usnout a většinu noci se jen převalovala po posteli.

Ráno se při pohledu do zrcadla zděsila. Vlasy měla zacuchané, že téměř nešly rozčesat a pod očima tmavé kruhy. Napravila co šlo a vyrazila ke škole. Postávala bokem od hlavního vchodu a s skloněnou hlavou ignorovala všechny studenty co proudili dovnitř.

Teprve až většina byla uvnitř, zvedla hlavu a nedočkavě hryzajíc si spodní ret hleděla na cestu. Čekala, až se konečně objeví Destin.

Když se jeho postava přesně jako vždy objevila, zalily se jí oči slzami. Nic na tom nepomohlo ani to, že on se tvářil naprosto normálně. Tedy až do okamžiku, kdy ji uviděl. Zamířil zmateně až k ní, ale nestačil ani otevřít pusu.

„Já jsem vážně nechtěla, nechtěla jsem mu nic udělat,“ vydralo se jí vzlykavě z hrdla.

Nechápavě na ni hleděl.

„Komu?“

„Nechtěla jsem ho zabít, opravdu...“ vyrážela ze sebe.

Chytil ji za paže a jemně s ní zatřepal, aby se vzpamatovala.

„O čem to proboha mluvíš?!“

Opřela si čelo o jeho hruď. Nedokázala se na něj při tom dívat.

„Narazila jsem na něj v noci,“ zašeptala. „Netušila jsem, že by šel až do města, ale on tam najednou byl.“

Cítila jak ztuhl.

„On za mnou utíkal a já ho nechala se nabodnout na ty ostny. Hrozně krvácel...“ Ucítila jak ji jednou rukou objal okolo zad.

„Jestli jsem ho zabila, tak... tak...“ vzhlédla bezradně k němu.

Tvář měl pevně zaťatou a hleděl nad její hlavu.

„Nic jsi mu neudělala,“ procedil skrz zuby.

„Ale já jsem to přece viděla...“

„Ráno se vrátil už v pořádku,“ přerušil ji.

„Zhojilo se mu to?“ hlesla, aby se ujistila.

Její tón jej Destina donutil shlédnout k ní dolů. Podezíravě se na ni zahleděl.

„Ty víš, co je zač.“

Přikývla.

Odvrátil pohled a na čele se mu objevily vrásky, jak usilovně přemýšlel co teď.

Stáli tam bez jediného slova i když se ze školy ozvalo zařinčení zvonku ohlašujícího první hodinu. Nakonec zavrtěl bezradně hlavou.

„Raději by jsme měli jít,“ hlesl.

Pustil ji a vykročil ke vchodu. Následovala ho s hlavou sklopenou. Neskutečně se jí ulevilo, ale to napětí za poslední den se na ní podepsaly obrovským vyčerpáním.

Ignorovala zvědavé pohledy a tiché poznámky ostatních, když vešli společně do hodiny. Posadili se na svá místa. Celou hodinu se k nim obracely zkoumavé pohledy. Věděla, že oba se určitě chovají a tváří divně, ale bylo jí to jedno jako vždy. Ostatní ji nezajímali.

Po konci hodiny si sbalila věci a zvedla se. Překvapeně vzhlédla k postavě vedle sebe. Destin ji tiše doprovázel na další společnou hodinu. Byla mu za to vděčná, protože jí nebylo právě nejlíp.

U dveří do třídy zaškobrtla a nebít jeho, asi by skončila na zemi. Naštěstí ji chytil včas za paži a dovedl až do k lavici.

„Je ti dobře?“

Chtěla přikývnout, ale to zřejmě nebyl nejlepší nápad.

„Točí se mi hlava,“ hlesla.

Bez dalších slov ji dovedl k židli a donutil sednout. Ve chvilce už jí podával láhev s vodou.

„Musíš se napít.“

Poslechla ho. Zněl jako by věděl o čem mluví. Teprve po prvních doušcích si uvědomila, jakou měla žízeň.

„Kdy jsi pila naposledy,“ zeptal se, když mu během chvilky už podávala prázdnou láhev.

„Nevím,“ přiznala. Bylo jí o trochu líp a vděčně na něj pohlédla. Seděli v jeho poslední lavici. „Neměla jsem včera zrovna na něco takového myšlenky,“ dodala.

Zakroutil hlavou a zašmátral znovu ve svém batohu. Vtiskl jí do ruky nějakou čokoládovou tyčinku.

„Jez,“ přikázal jí, než stihla protestovat. „Vypadáš hrozně.“

„Ty víš, jak holce zalichotit,“ zamumlala, zatím co se hladově ládovala tyčinkou.

„Holce? Spíš sebevrahovi,“ zakroutil hlavou, jako by to pořád nemohl pochopit. „Když tě nedostal vlkodlak, tak se s to rozhodla napravit sama?“

Zmuchlala prázdný obal v ruce. Opravdu se cítila hned líp. Jako by jí někdo vlil energii do žil.

„No tak promiň,“ odsekla. „Myslela jsem si, že jsem ho zabila a nějak jsem na jídlo neměla chuť!“

Znovu se na ni podíval a zakroutil hlavou.

Destin ji doprovázel po zbytek dne a Caitlin musela uznat, že když chce, dokáže být hodně příjemný společník. Několikrát ji i rozesmál, což ještě ten den ráno považovala zcela za nemožné. Ostatní je provázeli pohledy a způsobili novou šuškandu po okolních třídách. Je to ale nechávalo zcela klidnými. Ignorovali ostatní jako předtím.

Tu noc Caitlin spala jako když ji do vody hodí. Jen ráno šla do školy s nepříjemným tušením, jestli se Destin nebude zase chovat jako dřív. Bála se jeho odtažitosti. Čekala na něj znovu před školou. Ostatní po ní pokukovali, ale její pozornost se upínala jen na jedinou postavu. Destin došel až k ní bez jediného výrazu na tváři.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ oplatila mu a usmála se. Společně došli do třídy a sedli do poslední lavice. Cítila jak ji pomalu pouští za tu bariéru, kterou si okolo sebe vytvořil. Stejně jako ona. Žasla kolikrát za dej ji dokáže rozesmát nebo vytočit. Cítila se s ním uvolněně. Nedával své emoce příliš najevo. Nesmál se, jen se pousmál. Neřval ani nenadával, jen toho druhého probodl pohledem, z něhož vám téměř naskočila husí kůže.

Jen jedinému tématu se pečlivě vyhýbali. Nezmínili jej od té doby, co se naposledy vrátil do školy a ona se před ním div nezhroutila. Byla to Pandořina skříňka, kterou ani jeden nechtěli otevřít.

Díky němu jí čas náhle plynul neskutečnou rychlostí. Proto se vyděsila, když zjistila, že už uběhl zase skoro celý měsíc. Hleděla ukřivděně na kalendář. Už jen poslední dva dny před úplňkem. Uvědomovala si to nejen ona, i Destin. Byl ten den nervózní.

„Caitlin, mohla bys...“ zarazil se, jako by netušil, co vlastně říct.

„Po setmění mě ven už nikdo nedostane,“ slíbila mu.

Vděčně se na ni usmál a bylo vidět, že se mu ulevilo. Viděl na ní, že to myslí naprosto vážně a to minulé setkání jí naprosto stačilo. Pak se jí však tvář zamračila.

„Jenže pak bude hned víkend,“ zabručela.

„Ta nemáš ráda víkendy?“ zeptal se naoko udiveně.

„Evidentně ne,“ odsekla mu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 5: