OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Prázdniny v Římě

30.08.2014 (09:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 4× • zobrazeno 1597×

Bylo to jakoby včera, kdy jsem minulý rok na praxi v Německu viděla Fabbriho a mluvila jsem s ním. Pořád mi to připadalo neuvěřitelné jako sen. Nikdy jsem na něj nezapomněla. Vzpomněla jsem si na jeho slova, že se možná nevidíme naposledy. Můj velký den byl tady. Odjela jsem na pár dní do Říma na prázdniny k maminčiným známým. Nikdo se nenašel, kdo by chtěl jet se mnou, tak jsem skončila sama. Byli to Češi, kteří se odstěhovali do Říma za lepším životem. Dneska bylo krásně slunečno a já se rozhodla projít se. Měla jsem tu strávit poslední den. Byla jsem zklamaná, že jsem nikde nezahlídla Fabbriho, jak tenkrát v tom Německu na mojí praxi.

Ale to byla náhoda a neuvěřitelné štěstí. Doufala jsem, že se letos taky stane zázrak. Všude po ránu byl ruch a jeden Ital přes druhého se překřikovali, aby něco prodali. Byla jsem na místě, které pro mě něco znamenalo. Ulice se hemžili plno turisty z různých zemí a národností. Líbilo se mi tady. Bála jsem se, že někde zabloudím, ale vždycky jsem si dokázala cestu hravě najít. Za těch pár dní jsem toho tady prochodila hodně. Navštívila jsem několik památek: Fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum i Andělský hrad, ke kterému jsem se nejradši vždycky vracela. Jako kdyby mě tam něco táhlo. Neuměla jsem to vysvětlit. Šla jsem po ránu rovnou tam. Byla jsem tak zamyšlená, že k Andělskému hradu jsem to vzala z jiné strany a trochu mě to znervóznělo. Přede mnou se objevila pro mě dobře známa policejní stanice. Jak to, že jsem si jí dřív nevšimla?! Napadaly mě podobné myšlenky. Šla jsem se podívat v naději, jako kdyby se měl stát nějaký zázrak. Najednou jsem nevěděla jak dál. To, že jsem minulý rok potkala Fabbriho v Německu, byla jen pitomá náhoda. Možná se mi to zdálo. Těžko říct.

Sedla jsem si na schody před policejní stanicí a bylo mi jedno, že mě policisté za chvíli poženou, co dělám, že tam sedím jak nějaký zoufalec. Po chvíli jsem se nakonec zvedla a rozhodla jsem se, že si ještě užiju poslední den v Římě. Vydala jsem se k Andělskému hradu.

Na chvíli jsem se zastavila a kochala jsem se pohledem. Znovu jsem o všem přemýšlela. Musela být malá šance, že ho znovu potkám. Povzdechla jsem se a zadívala se do slunce. Když jsem se dala znovu do pohybu, někdo do mě hrubě vrazil. 

„To neumíš dávat pozor?!” zeptal se mě něčí nepříjemný hlas.

Otočila jsem se a podívala jsem se, do koho jsem to vrazila. Slunce mi nejdřív bránilo ve výhledu, ale když jsem se podívala, dostala jsem šok, jak tenkrát na praxi v Německu. Byl to vysoký blonďák s modrýma očima, které mě nedůvěřivě sledovaly jako poprvé. Byl oblečený jako naposled, v černém saku, bílé košili a džínách. A pak mi to po chvíli došlo, i když jsem se musela znovu zbláznit. Nebyl to nikdo jiný než Lorenzo Fabbri. Zaujatě jsem si ho znovu prohlížela jako tenkrát, když jsem ho spatřila poprvé. Nezměnil se. Byl pořád stejný. Bylo to něco úžasného. Ovšem má reakce na něj, že do mě vrazil, byla okamžitá.

„To ty ses nedíval pod nohy,“ ušklíbla jsem se.

Zadíval se na mě a pak jsem v jeho očích uviděla poznání, že ví, kdo jsem. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem si ho nevymyslela a že byl znovu skutečný. Byla jsem ráda, že ho znovu vidím a možná, že i on viděl rád mě.

„Petro?“ oslovil mě nejistě, jako kdyby pochyboval, že to jsem skutečně já.

„Fabbri?“ zasmála jsem se, když mi to došlo.

„Kde se tady bereš?“ Hned ožil.

„Byla jsem tu na prázdninách,“ usmála jsem se.

„Jak byla?“ nechápal Lorenzo.

„No dneska odjíždím,“ zadívala jsem se na něj smutně.

„Aha,“ řekl jen.

Vedle něj se po chvíli ozvalo zaštěkání. Podívala jsem se a měl vedle sebe Rexe.

„Ale no tak. Nemusíš hned žárlit, Rexi,“ krotil Rexe Lorenzo. „To je můj pes.“

Usmál se Lorenzo, aby mi dodal na vysvětlenou, ale to já přece věděla ze seriálů. Nemohla jsem mu však nic říkat.

„Jasně,“ přikývla jsem a zadívala se na něj.

„Nechceš se třeba někde projít?“ navrhl po chvíli.

Chvíli jsem nad tou procházkou váhala, ale proč ne. Aspoň budu chvíli s ním. Byla to skvělá příležitost, jak toho využít. Jen jsem nervózně přikývla. Procházeli jsme se po Římě a zjišťovali, co je u nás nového. Rex doprovázel Lorenza všude, kam jsme se hnuli, a pomalu mi začal taky důvěřovat.

„Co je nového v práci?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No, můj kolega Morini se vrátil, ale všechno je jakoby úplně naruby. Je tam další komisař Rivera,“ zamračil se. „Je nás tam víc.“

Zdál se být tolika změnami naštvaný. Typický Fabbri. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to jako sen. Bylo tohle vůbec možné?! Tím, že on si zachránil svůj život, se změnilo hodně věcí. Davide Rivera byl další komisař, který v seriálu nastoupil po Fabbriho smrti. Ale to, že ve skutečnosti bylo vše jinak, muselo zamíchat sletem událostí, které následovaly. Pořád jsem nad tím vším musela přemýšlet. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Zajímalo by mě, jak spolu vychází, nebo jestli se nesnáší. Bylo tolik nevyslovených otázek.

„Jak spolu vycházíte?“ zeptala jsem se najednou dřív, než jsem se stihla v půl věty zastavit.

„Není to zrovna nejlehčí,“ ušklíbnul se a řekl to tónem, že se o tom už nechce bavit.

Došli jsme před policejní stanici. Přišel čas znovu se s ním rozloučit. Už ho neuvidím. Ani náhodou, a budu se muset s tím smířit. Dívala jsem se na něj. Věděla jsem, že to má tak být. Je čas nechat to být.

„Dej na sebe pozor, Petro,“ pousmál se. „Rád jsem tě viděl.“

Byly to od něj milá slova.

„Jasně,“ usmála jsem se a rozloučila jsem se s ním. „Čau.“

„Čau,“ rozloučil se a já sledovala, jak vcházel do policejní stanice.

Byla to úžasná chvíle, na kterou nezapomenu. Jedno jsem věděla jistě. On byl skutečný a já ho už nikdy neuvidím. Povzdechla jsem si. Ale na druhou stranu to byl krásně strávený poslední den mých prázdnin v Římě...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny v Římě: