OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Spodničky

Vedro a krásné nabírané šaty nejdou dohromady. Co se stane, když Hizakimu v takové situaci rupnou nervy? FF na Visual Kei kapelu Versailles Philharmonic Quintet. Pár: Kamijo (zpěv)/ Hizaki (hl. kytarista) Upozornění: Shonen-ai

11.08.2013 (20:00) • Ryuu • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 2183×

„Hizaki!!!”

„Ale já nechci! Nenuť mě!”

„To mě nezajímá, že ty nechceš! A nezapomeň na spodničku!”

 

V duchu jsem toho ignoranta posílal do horoucích pekel. Jedna věc je nosit šaty na place, a druhá tahat je i normálně. On v tom nikdy být nemusel… Zamračil jsem se na krásné počasí za oknem. Sbohem, živote, jdu se usmažit. Na schodech jsem do někoho vrazil. Ten někdo se s pěknou nadávkou posadil.

„Nemůžeš dávat pozor?” zavrčel na mě Yuki, když se znovu postavil.

„Ne! Nemůžu,” zasupěl jsem a vydupal zbytek schodů. Proč jen já? Proč vždycky jen já se vždycky musím narvat do šatů? Ne že by mi vadily. I teď jsem je měl na sobě. Nad kolena, bílé. S roztomilou krajkou. K tomu bílé punčošky. Ale to ne! To se Kamijovi nelíbí! Hizaki musí mít ty dlouhé vínové šaty, které se k atmosféře videa budou hodit víc! Rozrazil jsem dveře a trochu vyděsil jednu slečnu, která mi pomáhala obléct se. Člověk by neřekl, jak je občas těžké se do takových šatů dostat. Časem v tom získáte praxi, ale ty začátky… Škoda mluvit. Po čtvrt hodině jsem byl zašněrovaný ve vínových šatech s korzetem a zvonovými rukávy. Šaty byly krásné… Ale příjemně by mi v nich mohlo být leda tak v -5°C, ne v třiceti nad nulou!

„Moc vám to sluší, Hizaki-sama!” Dívka zářila. V duchu jsem ji posílal do pekla, rovnou za Kamijem. Jemně jsem se usmál na odraz v zrcadle a vypochodoval z místnosti. Po troše námahy jsem sešel i schody. Musel jsem držet sukni hodně vysoko, abych o ni nezakopl. Pitomý spodničky… Kdyby jich aspoň nemuselo být tolik.

Konečně jsem vyšel ven. Versailles si pronajali malý penzion pro natáčení nového klipu. Ano, celý penzion. Kamijo to shazuje na mě, ale je to kvůli němu. To on by se do normálního hotelu s počtem lidí v jeho komparsu nevešel. Ale je to příjemné. Nikde vás nikdo nefotí, můžete se jít projít bez make-upu i bez slunečních brýlí. Teda… můžete to dělat, dokud na vás nepřijde Kamijo.

„Konečně! Vidíš, takhle je to mnohem lepší!” Zmiňovaný muž mi podal ruku a pomohl mi sejít posledních pár schodů, které vedly od dveří penzionu. Věnoval jsem mu milý úsměv, obohacený o pár nadávek proceděných mezi zuby. Ničeho si nevšiml a dovedl mě ke zbytku kapely.

           

Natáčení bylo úmorné. Opravdu úmorné. Jindy to bývala i zábava, ale zkuste si stát na přímém slunci, zašněrovaní do tmavých šatů, a s klidnou tváří snášet výtky ke všemu, co děláte.

„Hizaki, zkus to ještě jednou. Máš vypadat jako princezna, ne jako brontosaurus na pochodu!!”

Zaskřípal jsem zuby. Já nejsem brontosaurus! A nepochoduju! Jsem princezna! Princezny ladně kráčí. Problém byl, že o ladný krok jsem se snažil celou dobu. A celou tu dobu se to nějak nevedlo.

„Chci pauzu!” Přinutil jsem se polknout veškeré jedovaté nadávky a přirovnání, která mě napadly, a udělat psí očka na vokalistu. Kamijo si povzdech a přikývl. Vystartoval jsem do stínu skoro rychlostí zvuku. Bylo tam tak krásně. Dostal jsem napít, mohl jsem si sednout… Dokud mi něco velmi nepříjemně studeného nepřistálo na krku.

„Yaiii!” Vymrštil jsem se ze stoličky a snažil se to studené něco vylovit. Nešlo to, spíš to pořád klouzalo dolů a dolů po zádech. Nevěřil se, že se pod ten korzet může vůbec ještě něco vejít. Ale ta nepříjemná věc to dokázala. Okolo se ozýval smích. Hekl jsem a přestal se snahou to vyndat.

„Já myslel, že tě to osvěží…” Kamijo na mě koukal s nevinným výrazem, v ruce svíral krabičku s kostkami ledu. Asi jsem vypadal hrozivě, během chvilky se totiž otočil a začal utíkat. Srab!          

„Kaaaamiiijoooo!!!” Běhat v šatech s tolika spodničkami je fuška, to vám povím. V rekordním čase jsem vystartoval a jal se tomu pitomci oplatit jeho laskavost. Lítali jsme po té louce jak dva blázni. Pořád jsem ho nemohl chytit. Vždycky, když už jsem ho skoro měl, přidal, nebo jsem si přišlápl spodničku. Pitomé spodničky! Pořád se pletly, nemohl jsem je pořádně chytit.

„Stůj, sakra! Zastav se, ty mezku!“ Neposlouchal a utíkal dál. Zuřivě jsem ho pronásledoval. Viděl jsem, jak zalítl do našeho penzionu a přibouchl dveře. Až pozdě mi došlo, že bych měl brzdit. S kolosálním zaduněním jsem se s dveřmi seznámil, div jsem se neposadil. Kolem hlavy mi vesele poletovali andělíčci, a já mezi zuby cedil nadávky a v hlavě promýšlel sto padesát různých způsobů vraždy toho blonďatého pitomce, který ty dveře zavřel. Měl jsem chuť do dveří kopnout, ale nebylo by dobré kazit si takhle image princezny. Zhluboka jsem se nadechl, poupravil šaty (a spodničky) a otevřel dveře.

„Hizaki-san! Jste v pořádku? Co to bylo za ránu?” Recepční na mě zkoumavě koukala a občas jí pohled ujel ke schodům.

„Jaká rána? Já o ničem nevím.” Čelo mě pěkně bolelo, určitě jsem ho měl červené. Jen ti andělíčci už odletěli. Urychleně jsem začal stoupat po schodech. Měl jsem v plánu Kamija chytit a z jeho kůže si udělat pěknou rohožku před krb. Krásně by se mi tam výjimal. Konečně jsem se dostal nahoru! Rozrazil jsem dveře do Kamijovy ložnice. Nezdálo se, že by tam byl. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Opravdu to vypadalo, že tam není. Už jsem se otáčel k odchodu, když mě někdo/něco popadlo za pas.

„To už chceš jít?” zašeptal mi Kamijo do ucha.

„Pusť mě, Kamijo!” zavrčel jsem a pokusil se mu dupnout na nohu. Vedle.

„Proč?“ Nosem mi přejel po uchu. Ani náhodou! Tohle si lísáním nespravíš! Mám v úmyslu tě stáhnout z kůže... Po nose následovalo jemné kousnutí.

„Protože takhle z tebe kůži stáhnu jen těžko.” Můj hlas nebyl nevraživý, jak jsem plánoval.

Bylo to spíš kňourání… To ne! Já se nevzdám!

„Z kůže? A já si myslel, že…” Rty mi sklouzl ke krku a přisál se. Tak to už vůbec ne! Tohle jsme si nedomluvili! Dupl jsem mu na nohu a odstrčil ho od sebe. Nasadil jsem nejděsivější výraz, co jsem uměl.

„Ani to nezkoušej! S tím ledem sis to zavařil!”

„Když ty jsi vypadal tak roztomile, když sis tu kostku pokoušel vyndat… Jak jsi tam skákal a…”

„KAMIJO!” Blonďák se trochu přikrčil a zacouval do pokoje. Pochodoval jsem za ním, teď už v bezpečné vzdálenosti.

„Ale no tak. Přece se nemůžeš zlobit jen kvůli kostce ledu,” zkoušel to dál. Znovu zacouval. Dál už ale moc nemohl. Za ním stála už jen postel. V duchu jsem si potřásl rukou a dopochodoval k němu. Už stačilo ho tam jen povalit a začít s pomalým a bolestivým stahováním z kůže.

„Víš, jak to studilo? Navlíknu tě do těhle šatů, vystrčím na louku a pak ti pod ně hodím led. Uvidíme, jak se ti to bude líbit.” Ani jsem to nestihl dokončit a už jsem ležel na zádech, přišpendlený pod Kamijem. Hey! To je špatně! To já měl být nahoře… Vlastně! To on měl být oběť! Ne já! Kamijo se na mě vítězoslavně usmál a chytil mě za zápěstí.

„Pusť! Z tohohle se nevykroutíš!” Odpovědí mi byl ironický úšklebek.

„Říká ten pravý,” věnoval mi ironický úsměv a přidržel mi mé vlastní ruce za hlavou.   

„Nic nezkoušej a slez ze mě, Kamijo!“ Byl jsem přeci naštvaný! Tohle znělo jako kňourání.

Kamijo si toho asi taky všiml. Volnou rukou mi vjel do vlasů a zvrátil mi hlavu. Ucukl jsem. Zatahalo to. Nechtěl jsem se vzdát, pořád by z něj byla dobrá předložka před krb. Ucítil jsem jeho rty na krku, odkud putovaly výš. Přes bradu až ke rtům. Vtiskl mi lehký polibek do koutku.

„Vidíš, jak to jde,” zazubil se. Jazykem mi přejel po spodním rtu a jemně ho skousl.

„Kamijo…” poraženě jsem zaskuhral jeho jméno. Vzhlédl a usmál se.

„Ano, Hizaki?”

„Už mě netrap…” Natáhl jsem se a spojil naše rty. Cítil jsem, jak se jeho úsměv ještě rozšířil.

„Víš, Hizaki…” Tázavě jsem se mu podíval do očí. 

 

„Já prostě miluju ty tvé spodničky.”

_________________________________________________________________

Děkuji za přečtení a pěkně prosím o komentáře. Je to má první povídka vydaná na takhle velkém blogu... (^_^)
Ryuu 

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní



Sdílet

Diskuse pro článek Spodničky:

Tuhle povídku už čtu po třetí a stále mě neomrzela :33 Pokaždé mě rozesměje. xD Moc se povedla!

Víc k tomu nezvládnu... Přidávám se k Gwendolin!

Nemám příliš v lásce Versailles, ale tuhle povídku mám i přesto ráda . Má své kouzlo a když ji čtu cukaj mi koutky, protože se chci hrozně smát . Povídka je úžasně napsaná a co já tu vůbec píšu? Kdo říkal, že umim psát komentáře?!
Já to zkrátím. Prostě tuhle povídku miluji .

Přidat komentář:

Nick:

Text: