OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Yume no yo-o

08.06.2014 (10:00) • Ryuu • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1853×

Celý tenhle příběh začíná pouhými náhodami. Kdybych tenkrát nepodal přihlášku právě na tuhle střední, kdybych první den nezaspal a nevrazil do něho na chodbě. Kdyby mi nevěnoval tak milý, upřímný úsměv. Kdybych nebyl ve stejné třídě jako on...

Všechna tahle kdyby jsou zcela zbytečná, protože ani když je budu opakovat stále dokola, nic se na nich nezmění. To jsem si každé ráno říkal, když jsem stál u školní brány a vyhlížel ho. Čekal jsem tak každý den skoro celé ty tři roky a on mě každé ráno minul bez jediného pohledu, jako bych byl vzduch. Konečně jsem ho zahlédl, jak prochází branou v hloučku jiných mých spolužáků. Smál se. Díval jsem se na něj přes závoj tmavě hnědých vlasů a tiše žasl. Jeho na blond odbarvené dlouhé vlasy, vždy elegantně upravené do slušivého účesu, mu co chvíli padaly do očí a on je nacvičeným pohybem odhazoval zpět. V prstech držel cigaretu, kterou čas od času přiložil k ústům a vtáhl kouř. Každý ten pohyb jsem znal až příliš dobře, ale nemohl jsem od něho odvrátit pohled. Tiše jsem si povzdechl a rozhlédl se po ostatních studentech. Od brány ke mně běžela dívka ve stejně tmavé uniformě, jakou měli všichni okolo.

„Ohayo, Kai-chan!" zakřičela přes celé nádvoří. Odvrátil jsem od ní pohled zpátky k blonďákovi. „Už zase pozoruješ naši školní hvězdu? Moo, kolikrát jsem říkala, abys ho nechal být? Máš na lepší. Je to namyšlený idiot..." Obyčejná ranní přednáška, obyčejný den. Ani jsem se nesnažil reagovat.

„Hai, hai. Taky ti přeji dobré ráno, Shiori-chan," otočil jsem se ke své snad jediné kamarádce. Naposledy jsem se ohlédl po Uruhovi, stojícím uprostřed svých přátel, a vydal se za poskakující Shiori. Neměl jsem dobrou náladu. Ale když nad tím přemýšlím, od doby, kdy jsem si uvědomil, co k tomu idiotovi vlastně cítím, dobrá nálada mě míjela.

Nepřítomně jsem si prohlížel opravenou písemku. Ze třídy se porůznu ozývalo zoufalé povzdechnutí nebo projevy radosti. Povzdechů bylo podstatně víc. Mě spíš zajímal rozhovor našeho učitele a Uruhy o několik lavic přede mnou.

„Takhle to dál nejde. Blíží se pololetní testy a s tvými známkami nejspíš neprojdeš. Zkus se, prosím, zeptat někoho, aby ti vysvětlil poslední látku z matematiky." Učitel pootočil hlavu mým směrem. Rychle jsem se znovu zadíval do písemky. Cítil jsem na sobě učitelův pohled. Zamračeně jsem odsunul bezchybnou písemku na kraj stolu a stočil pohled z okna. Padal sníh. Zazvonilo, ale já pořád zíral z okna. Bílé vločky pomalu překrývaly tenký poprašek, který napadal dnes v noci. Trochu jsem sebou trhl, když na moji lavici dopadlo něco těžkého. Polekaně jsem se rozhlédl, nade mnou stál Uruha s výrazem trpícího štěněte. Rychle jsem se odtáhl trochu dál od něho. V tu chvíli jsem musel být bělejší než okolní stěny a venkovní sníh dohromady.

„Kai-kun?" Připadal jsem si jako malá muška, která se bezmocně topí v prosebném pohledu tmavě hnědých očí, ztrácel jsem se v jejich hloubce, neschopný pohybu ani odporu. Přemýšlel jsem, jak krásné by bylo, smět se natáhnout a políbit ta plná, skoro až dívčí ústa.       

„Ano?" Ze zvyku jsem mírně naklonil hlavu na stranu a čekal. Vlastně jsem tušil, na co se přišel zeptat. Několikrát jsem zamrkal a snažil se tvářit nezaujatě.

„Mohl bys mě, prosím, doučovat z matiky? Propadám a... potřebuji pomoc." Příliš blízko, myslel jsem si a aspoň v duchu lapal po dechu. Svraštil jsem obočí. Moje srdce bušilo do hrudního koše stejně rychle jako u kolibříka jen kvůli tomu, že stál metr ode mě, mluvil se mnou. Hraně jsem si povzdechl a pomalu přikývl. Nutil jsem se do klidného chování. „Skvělé," obdařil mě širokým, spokojeným úsměvem. „Takže zítra po vyučování v knihovně?" Naprosto omámený úsměvem, který mi věnoval, jsem pouze lehce přikývl a sledoval ho, jak spokojeně odkráčel ke skupince svých kamarádů. Ani po tom, co se vzdálil, moje srdce nezpomalilo. Možná jen představa, že s ním budu muset sedět u stolu, mluvit na něj a pomáhat mu, nutila ten podivný sval k závratné rychlosti. Až po nějaké době jsem si uvědomil, že jsem si za to mohl aspoň něco říct. Přeci jen, nebavil se se mnou, co na tom, že já měl v hlavě jen jeho.

Zbytek dne už si mě Uruha nevšímal. Zase o mě nezavadil pohledem. Zhluboka jsem se nadechl a pohodlněji se opřel o stěnu. Shiori mi něco nadšeně vyprávěla, ale byla skloněná ke kozačkám. Nerozuměl jsem ani slovo z jejího výkladu. Těšil jsem se domů.

Uplynulo čtrnáct dní od doby, kdy se mě Uruha zeptal, jestli ho budu doučovat. Scházeli jsme se každý druhý den ve školní knihovně. Každý druhý den, dvě hodiny, sto dvacet minut. Sto dvacet dlouhých minut, které mi vždycky utekly rychlostí blesku, ačkoli každá vteřina v jeho blízkosti byla nekonečně dlouhá. Ve třídě mě jednoduše přehlížel, ale já se stejně neubránil kradmým pohledům. Kolikrát jsem si říkal, že se nesmím zamilovat ještě víc. A stejně jsem se s bláznivou blažeností nořil do těch pocitů. Těšil jsem se na každé odpoledne s ním. Když jsme byli sami, jeho chování se měnilo. Byl milý, snažil se zlepšit, což mě dost překvapilo. Poslouchal, jen občas, když už ho učení zmáhalo, začal mluvit o úplně něčem jiném. Ze začátku mě tahle změna tématu vždycky vytočila. Ale... Rád jsem poslouchal jeho hlas. Mluvil tiše, klidně. Smál se...  Pokaždé, když jsem odcházel z knihovny, cítil jsem se víc jako naivní malá školačka, která se poprvé zamilovala.

„Kaii!" Pomalu jsem zvedl hlavu k blonďatému chlapci. „Mohli bychom dneska místo do knihovny jít k nám domů?" Uruha naklonil hlavu a oběma rukama se opřel o moji lavici. Pomalu jsem se odsunul a dostal tak zpět svůj osobní prostor. Už jsem si tak nějak zvykl na jeho blízkost, ale chuť přitáhnout si ho za zátylek a políbit ho zůstávala pořád stejně silná, spíš ještě vzrostla.

„Proč?" Jednoduchá odpověď, která mi měla dát trochu času. Bohužel pro mě. Uruha měl nejspíš pečlivě připravenou.

„Zapomněl jsem si doma věci..." Pečlivě připravená, nicméně výmluva to byla dost ubohá, protože si ty věci zapomínal hodně často, ale kdo by mi mohl vyčítat, že jsem se jen ušklíbl a pomalu pokývl hlavou. Byl jsem zvědavý. Možná až příliš.

„Takže za deset minut před školou! Dík, Kai-kun!" Věnoval mi jeden široký úsměv a jako blesk vyběhl ze třídy. Několikrát jsem zamrkal a pomalu začal balit své věci.

„Kái-chan, doprovodíš mě dneska domů?" Shiori mě na lehce bouchla do ramene. Sebral jsem ze země tašku a hodil ji na rameno.

„Dneska ne. Mám to doučování," trhnul jsem rameny. Shiori se jen ušklíbla.

„No, tak si to užij, ale zítra ráno se pro mě zastavíš! Chci vědět, že jsi přežil ve zdraví!" Než jsem na sebe stihl natáhnout kabát, Shiori už byla pryč. Ani mi nedala možnost to odmítnout. S mírným úsměvem jsem vyšel před školu. Pohledem jsem našel Uruhu, který stál opět v hloučku lidí. Nehodlal jsem za ním jít, jednoduše jsem se opřel o zídku vedle vstupní brány. Trochu závistivě jsem pokukoval po skupince kolem Uruhy, zvlášť po jednom z chlapců, věděl jsem jen, že chodí do mé třídy a vždy je někde v Uruhově blízkosti. Nebo to bylo naopak? Hodně často jsem je vídal spolu. Byl menší než Uruha, nosil vlasy po ramena, očividně s jeho přírodní černou barvou. Většinu času nosil masku přes obličej, jako by byl pořád nemocný. Pohledem jsem se upnul znovu k blonďákovi. Zeširoka se usmíval. Konečně to ale vypadalo, že se Uruha rozloučil a uráčil se vydat ke mně. Víc jsem se zamuchlal do kabátu a počkal si, než přijde úplně.

„Takže... Můžeme jít?" Ubránil jsem se touze zamračit se na blonďáka a poslat ho do háje, protože jsem na něho aspoň deset minut čekal, než se rozloučí. Místo toho jsem jen tiše přikývl a vydal se za ním. „Kouříš?" zeptal se po několika minutách tiché chůze.

„Ne, přestal jsem," podíval jsem se na nabízenou krabičku.

„Ty jsi vlastně takový ten slušný kluk, viď? Jestli chceš, vezmi si..." Tentokrát mi krabičku nacpal skoro k nosu. Pohodil jsem ofinou a pousmál se.

„Vypadám tak?" Nakonec jsem přeci jen jednu cigaretu vytáhl a Uruha skoro potěšeně stáhl ruku zpět do kapsy. Vzal jsem si od něho zapalovač a připálil si. Natáhl jsem kouř do plic a spokojeně pozoroval, jak mi vychází z úst. Ty cigarety byly asi hodně těžké, ale mírné šumění v hlavě, které způsoboval nikotin, zmírňovalo moji nervozitu.

„Upřímně? Jo, vypadáš. Až na pár momentů." Zatřepal jsem hlavou a otočil pohled na blonďáka.

„Cože?" Chvíli jsem musel vzpomínat o čem to vlastně mluví.

„No, že vypadáš jako slušňáček... Nekouříš, máš hezkou holku, skvěle se učíš... Asi máš i nějaké koníčky, nehádáš se s rodiči..." V tu chvíli jsem se krátce a upřímně zasmál. Hlavně té části s holkou a rodiči. S notnou dávkou ironie jsem si Uruhu prohlédl, na malý okamžik jsem se zastavil u jeho rtů, než jsem pokračoval až k jeho očím. Trochu jsem se ušklíbl a přiložil cigaretu ke rtům.

„Měl by ses usmívat častěji, sluší ti to víc než ty vražedné pohledy. Ale co jsem řekl tak vtipného?" Prudce jsem vtáhnl kouř do plic a okamžik na to se rozkašlal. Musel jsem se zastavit a na chvíli předklonit. Složil mi kompliment a řekl to, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Zhluboka jsem se nadechl.

„Jsi v pohodě?" Jeho ruka mi přistála na zádech. Prudce jsem sebou trhl a zbavil se toho doteku.

„Jo, jo, jasně. Blbě jsem se nadechl." Pokusil jsem se o úsměv. Uruha jen pokývl hlavu.

„A co jsem řekl tak vtipného, že ses začal smát?"

„Ale," nadechl jsem se a opatrně potáhl z cigarety. Znovu jsme se rozešli, Uruha zahnul za roh ulice a já si uvědomil, že asi nebydlíme ani příliš daleko od sebe. Zastavil u jednopatrového domku a odemkl branku.

„Pořád čekám na odpověď," řekl, když za mnou zavíral.

„Jsi opravdu pořád takhle neodbytný?" Naklonil jsem hlavu na stranu a počkal, než odemkne dveře. Byl jsem hrozně nervózní. Típnul jsem cigaretu a zahodil ji do popelnice u branky.

„Jsem zvyklý dostat, co chci." Věnoval mi tajemný úsměv a podržel mi dveře. Docela příjemně mě zamrazilo v zádech, když to řekl. V duchu jsem si nadával do idiotů a poroučel si odejít. Místo toho jsem mu úsměv oplatil a vešel do malé chodby. Uruha skopl bory na rohožku a vystoupil na dřevěnou podlahu. Svoje boty jsem srovnal vedle těch jeho a stáhl si i kabát a šálu.

„Udělám nám něco k pití, zatím běž nahoru, poslední dveře vpravo," ukázal na schody a zmizel ve dveřích s korálkovým závěsem. Povzdechl jsem si po schodech do prvního patra. Na chodbě se automaticky rozsvítilo světlo a já došel až ke dveřím, které byly polepené nápisy, sem tam nějakým obrázkem. Povytáhl jsem obočí, když jsem uviděl názvy některých mých oblíbených kapel. Nad obrázky jsem se pozastavil. Byla tam růže vpletená do jména kapely X Japan. Na tom druhém byly spojené ruce. Líbilo se mi, jak detailně byly propracované prsty i prsteny na nich.

„Mohl jsi jít dovnitř, není tam nic nebezpečného." Ani jsem ho neslyšel přicházet. Ustoupil jsem mu a nechal ho projít do pokoje. Počkal u dveří a zavřel je za mnou. Rozhlédl jsem se kolem sebe. V rohu pokoje stála ve stojanu modrá kytara a vedle ní malé kombo. Docela mě překvapila skoro... broskvová barva stěn, ale hodila se k podlaze z tmavého dřeva, přes kterou byl v prostředku pokoje natažený světlý huňatý koberec. vedle kytary stál stůl s jednou židlí. Na druhé straně bylo velké letiště a několik skříní. Vpravo od postele byly ještě jedny dveře. Asi do koupelny. Celkově to byl útulný pokoj. „Líbí?" Stočil jsem pohled za hlasem. Uruha seděl na koberci, vedle sebe měl sešit a pár papírů. Před ním ležely dva velké hrnky s čajem.

„Vcelku jo," pokrčil jsem rameny a posadil se asi metr od něho. Z tašky jsem začal vytahovat věci, které jsem měl připravené na dnešek.

„Už sis rozmyslel odpověď?" Vzhlédnul jsem k blonďákovi. Pomalu srkal svůj čaj a bez mrkání mě sledoval.

„Pořád tohle? To je to tak zajímavý?" Povytáhl jsem obočí a snažil se v duchu přinutit svoje srdce zpomalit. Vědomí, že jsme tu jen my dva, nikdo jiný. Stačilo by... se jen natáhnout. Křečovitě jsem sevřel oční víčka a děkoval bohu, že mi přes vlasy není vidět do obličeje.

„Docela je. Já mluvím pořád a ty vůbec. Je to docela nespravedlivý," trochu našpulil pusu a hned potom se hlasitě zasmál. „Jen mě to zajímá, to je všechno."

„Fajn, rozesmála mě představa, že bych měl chodit se Shiori. Dík, ale zase takový masochista nejsem," zasmál jsem se té představě. Vzhlédl jsem k blonďákovi. Na tváři se mu usídlil lehký úsměv. Natáhl jsem se pro svůj čaj a napil se. Odložil jsem hrneček zpátky a sáhl po sešitu, ze kterého jsem vybíral příklady. Pod rukou mi přistály černé desky.

„Podívej se dovnitř," zamumlal Uruha zpoza hrnečku. Znovu jsem se podíval na desky a opatrně je začal otvírat. Uvnitř byl test z matematiky, opravený a oznámkovaný. V pravém horním rohu byla známka. Usmál jsem se, 80% je moc dobré. Rychle jsem prolistoval zbytek. Vše byly testy a všechny podobně oznámkované. Ještě chvíli jsem si je prohlížel, než mi došlo, co tohle znamená. Uruha už doučování nepotřeboval. Zvedl jsem desky výš, aby mi neviděl do obličeje. Pomalu jsem se nadechl. Ani jsem nevěřil, že to bude tolik bolet. Muset se vzdát chvílí, kdy jsem mu mohl být blíž nebo s ním mluvit. Několikrát jsem zamrkal a nahodil úsměv.

„Je to dobré. Koukám, že jsem se nesnažil úplně zbytečně." Zaklapl jsem desky a podal je zpět blonďákovi, který se jen vítězoslavně usmál a odložil desky za sebe. Znovu jsem si vzal svůj hrneček a pomalu upíjel čaj.

„Přemýšlel jsem, jak se ti odvděčit za to doučování, protože na začátku sis o nic neřekl." Div jsem se nezakuckal. Pobaveně jsem se ušklíbl nad myšlenkou, že by mi chtěl platit.

„A k jakému závěru jsi došel?" Naklonil jsem hlavu na stranu a konečně se na něho podíval. Seděl v tureckém sedu, jednu ruku položenou na koleni, druhou si podpíral hlavu. Jeho oči mi vypalovaly díru do hlavy. Znovu jsem se chytil v tom pohledu. Neřekl nic. Sledoval jsem jeho ruku, když odsouval tácek s čajem na stranu a pomalu se přesunul blíž. Chtěl jsem okamžitě ucuknout a dostat ho ze svého osobního prostoru. Nestihl jsem se pohnout, natož si uvědomit, jak se jeho teplé, měkké rty ocitly na těch mých. Cítil jsem svoje srdce až v krku, snažilo se utéct a přitom klopýtlo s každým jemným pohybem, kterým se Uruha snažil vydobýt si reakci. Konečně jsem si vzpomněl, jak se dýchá, a odstrčil ho od sebe.

„To má být nějaký vtip?!" Zrychleně jsem dýchal a snažil se uklidnit. Co to mělo být? Co to, sakra, mělo být?

„Zkus to brát jako část odměny a mého vděku," usmál se na mě, a než jsem ho stačil poslat do háje s takovým odvděčením, skončil jsem přišpendlený pod ním. „Nebraň se, prosím," zašeptal mi do ucha a zoubky zatáhl za náušnicemi propíchaný boltec. Před očima jsem měl jeho světlé vlasy. Dotek rtů se přenesl na krk. Hladil jej, laskal, sem tam vzal kůži mezi zuby a tiskl. Kousal jsem se do rtu, snažíc se zadržet tiché sténání. Pocítil jsem nutnou potřebu přitáhnout si k sobě jeho ústa a převalit ho pod sebe, splnit si tolik zdánlivě nereálných snů. Přesto všechno jsem tam jen ležel a snažil se vzpomenout si, jak se dýchá. Najednou tlak, držící mě u země, zmizel. Uruha se přemístil vedle mě, zatímco jeho rty dotančily zpět k mým rtům. Jejich dotek byl stejně dokonalý a nečekaný, jako ten první. Tentokrát už jsem ale neměl sílu ho odstrčit. Nechal jsem jeho prsty vmotat se do mých vlasů a sám mu vyšel váhavě vstříc. Okamžitě se přizpůsobil. Bylo to nádherné, dokonalé. Chtěl jsem vědět, že je to pravda a ne jen příliš živý sen. Pomalu jsem zvedl ruku ze země a nahmatal dlaň vedle své hlavy. Jen lehce jsem se dotkl kůže na hřbetu ruky a pokračoval výš, přes látku košile, rameno, až ke krku a jeho jemným světlým vlasům. Hrál jsem si s jejich pramínky, nechával se strhnout těmi úchvatnými rty. Dorážel na mě naléhavěji, jistěji. Věděl, že teď už mu bránit nebudu. uvolnil tisk mých vlasů a prst mi přejel po tváři. Maličko se odtáhl. Se zalíbením jsem si prohlížel růžové skvrnky na jeho tvářích.

„Nechceš... se přesunout?" Kývl směrem k posteli. Neubránil jsem se hlasitému polknutí. Svraštil jsem obočí a prohlížel si blonďáka nad sebou. Vážně to chci takhle? ptal jsem se v duchu. Žádná odpověď se nedostavila, zato Uruha vykouzlil klidně působící úsměv. „Nesním tě, nebudu dělat nic, co nebudeš chtít ty." Krátce jsem se zasmál. ta vyzněla úplně jinak.

„Myslíš, že se tě bojím?" Můj hlas nezněl ani z poloviny tak sebevědomě, jak jsem chtěl. Stále jsem se chvěl. Pomalu jsem se posadil a prohrábl si vlasy. Uruha ke mně natáhl ruku a pomohl mi se postavit. čekal jsem, že mě okamžitě pustí. Místo toho jsem byl v tažen do jeho objetí. Zmateně jsem zaklonil hlavu, abych mu viděl do obličeje. Zřejmě na to čekal, protože mě okamžitě políbil. Sám si obmotal moje ruce kolem krku a začal mě pomaličku směrovat k posteli. Líbal mě stejně lehce jako na začátku. Jeho dlaně sjely k na mé boky. Lýtky jsem narazil do pelesti postele a Uruhou byl postrčen tak, že jsem zády dopadl na měkkou matraci. Okamžitě jsem se posadil a pozoroval svého společníka. Otočil se ke mně zády a opatrně začal odkládat sako a košili školní uniformy. Zatajil se mi dech. Očima jsem laskal odhalenou šíji a ramena, linku páteře až k místu, kde jeho úzké boky stále halily kalhoty. Konečně se otočil. Asi si všiml, s jakým zaujetím si ho prohlížím. Došlo mi, že se mi takhle vystavoval schválně. Jemně se usmál a posadil se vedle mě. Asi chtěl něco říct, ale já nechtěl poslouchat jeho sladké řeči. Chtěl jsem věřit, že i on tohle myslí vážně. Potěšilo mě, že se okamžitě přidal a převzal iniciativu. Posunuli jsme se doprostřed matrace. Během chvilky mi rozepnul knoflíčky košile a stáhl ji spolu se sakem, oba dva kusy oblečení opatrně položil na zem a vrátil se ke mně. Přinutil mě se položit na záda. Sám se uvelebil na boku vedle mě. Jednou rukou si podpíral hlavu. Ta druhá se vydala na průzkumnou výpravu po mém těle. Jeho prsty za sebou zanechávaly ohnivou stopu. Jeho doteky lechtaly a zároveň způsobovaly návaly kladných pocitů. Sklonil se ke mně a já si ho konečně mohl přitáhnout k polibku.

„Jsi krásný," zašeptal mi do úst. Chvíli potom uvolnil přezku na mém pásku a jeho ruka vklouzla pod zbývající látku. Zajíkl jsem se vlastním dechem. Uruha se dal do okusování mého krku, zatímco jeho ruka bloudila v mém rozkroku. Prudce jsem se nadechl, když jeho prsty přejely po tvořící se bouli. Ruka okamžitě zmizela. Zmateně jsem zamrkal a podíval se na blonďáka, který se jen pousmál a posadil se. Na rtech mě svrběla otázka, ale proud myšlenek zastavilo rozepnutí a následné stržení mých kalhot. Sledoval jsem Uruhu, když tu samou část oděvu stahoval i sobě. Trochu se mi ulevilo při pohledu do jeho rozkroku. Měl stejný problém jako já, možná spíš ještě naléhavější. S nově nabytým sebevědomým jsem si klekl naproti němu a přitáhl si ho k polibku. Okamžitě mi začal polibek oplácet. Opatrně, jako by mi mohl zmizet, jsem začal zkoumat jeho záda, prsty obkresloval lopatky a sjížděl jimi po páteři. Jeho ruce se vydaly na podobnou cestu. Každý ten letmý dotyk mi způsoboval přívaly šťastného povznesení. Uruhovy dlaně sjely až na můj zadek. Nechal je tam a jen lehkým stiskem si mě přitlačil k sobě. Z jeho úst se vydralo tiché zasténání, když se naše rozkroky setkaly. Zaskočilo mě to. On zasténal! Opravdu se mi to nezdálo! Zapletl jsem ruce do jeho vlasů a napodobil pohyb, kterým si mě přitáhl. Sykl jsem. Utápěl jsem se v pocitech rozkoše, které mi působil každý jeho dotek. Uruhovy rty zmizely.

„Chci tě, Kai, prosím," zašeptal mi do ucha. Celým mým tělem naráz projela vlna vzrušení. Pouhá čtyři slova. Musel jsem ho políbit, dostat ze sebe tu neskutečnou chuť povalit ho na záda a sám udělat vše, co po mně bude žádat. Přitáhl jsem si jeho ústa. Líbal jsem je rychle, vášnivě, naléhavě. Nechtěl jsem používat slova, byla k ničemu. Nechal jsem se položit na záda. Prsty jsem nahmatal látku jeho spodního prádla a pomalu ji stahoval. Uruha mě nenechal. Sám se vysvlékl, aniž by přerušil náš polibek. V další chvíli jsme byli oba dva nazí. Natiskl jsem se k němu a potěšeně mu zavzdychal do úst. Naše přirození se třela. Chtěl jsem víc. Chtěl jsem ho cítit v sobě tak hluboko, jak jen bylo možné. Na chvíli ho vlastnit celého.

„Tak si mě vezmi, neprotahuj to," odpověděl jsem na jeho předešlou žádost. Cítil jsem, jak se zachvěl. Zvedl se ze mě a já se pokorně zvedl na všechny čtyři. Tlumil jsem své vzdechy v polštáři, když si mě připravoval. Bylo to něco dokonalého. Nebylo to poprvé, ale bylo to s ním. Stále se mi to zdálo jako sen. Potřeboval jsem důkaz. Živý důkaz o tom, že se za chvíli neprobudím do kruté reality. Hlasitě jsem vykřikl, když do mě prudce vstoupil. Bolest a slast se mísily v jedno každým jeho pohybem. Tiše jsem sténal, užívajíc si zvuk Uruhových vlastních vzdechů. Tiskl se k mým zádům, kousal mě do ramene. Byl tak horký. Jeho pohyby mě vynášely do nebe a teplo na mých zádech mě ujišťovalo, že nejsem sám. Nakonec se znovu napřímil. Silně mi tiskl boky a rychlými přírazy nás oba přivedl k vrcholu. Hlasitě jsem vykřikl. Jeho pomalu ustávající pohyby ještě zintenzivnily doznívající orgasmus. Počkal jsem, než ze mě vyšel, a vysíleně se svalil na matraci. Pořád jsem se trochu třásl. Uruha si ale vedle mě nelehl, jak bych čekal. Zmateně jsem se ohlédl. Zrovna si natahoval kalhoty. V hlavě jsem měl všechno pořád trochu pomotané. Posadil jsem se a rukou si prohrábl vlasy. Vedle mých nohou přistály ubrouskové kapesníčky. Zmateně jsem si je prohlédl a zvedl oči zpět k Uruhovi.

„Utři se, nechci mít špinavou postel." Větu doplnil posunkem ukazujícím na bříško. Okamžitě jsem popadl ubrousek a udělal, co se po mně žádalo. „Nechceš se konečně obléct? Každou chvíli přijde máma. Nechci, aby tě tu našla." Tahle věta mě probrala.

„Jak našla?" zeptal jsem se mezi oblékáním. Dotáhl jsem pásek a vzhlédl k blonďákovi, který si mě prohlížel ledovým pohledem. Zamrazilo mě v zádech. Tohle se mi nelíbilo. Sebral jsem ze židle košili a přehodil si ji přes ramena.

„Jak asi myslíš?" Ledový tón jeho hlasu mě přinutil se otočit. „Jednoduše chci, aby ses sbalil a šel. Doučování už nepotřebuju, takže chci jen, aby ses sbalil a šel pryč." Zmateně jsem zamrkal. Nečekal jsem, že mi vyzná lásku. Ale... Tohle hrubé kopání mě drásalo zevnitř. Zhluboka jsem se nadechl. „Hlavně se mi tu nerozbreč. Chtěl jsi to taky... Dostal jsi, co jsi chtěl, můžeš mi dát pokoj." Cítil jsem, jak mi z každým dalším slovem stydne krev v žilách. I když pravdu tušíte, její hlasité vyslovení a potvrzení je až překvapivě bolestivé. Nemohl jsem mu odpovědět. Krk jsem měl bolestivě stažený. Prudce jsem se nadechl, přehodil přes sebe sako. Pomalu jsem došel k místu, kde ležel podnos s čajem a sešity. Rychle jsem naházel svoje věci do tašky a otočil se čelem k Uruhovi. Jak... se mohlo stát, že ještě před malou chvílí se zdálo být všechno dokonalé, a teď... V hlavě jsem měl prázdno, těžko se mi dýchalo. A on si tam jen tak stál a upíral na mě tmavě hnědý pohled. Naprázdno jsem otevřel pusu. Chtěl jsem mu něco říct. Třeba urážející pojmenování, která mi létala hlavou. Ale nevyšlo nic. Snad jen bolestivé slzy se mi draly do očí. Nakonec jsem se přemohl k pohrdlivému odfrknutí a zbabělému útěku. Dole jsem skočil do bot a popadl bundu. Za sebou jsem slyšel dupání po schodech. Měl jsem nutkání se otočit, počkat, potom jsem si ale připomněl, co mi řekl. Přehodil jsem si bundu přes ramena a vystřelil z toho domu. Slzy si konečně našly cestu k očím. Branku jsem přeskočil. Přes padající vločky jsem viděl ještě hůř. Chtěl jsem jen běžet. Někam daleko, kde se mi nebude vracet vzpomínka na tu krásnou tvář s kamenným pohledem očí. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem stačil s dechem. Nakonec jsem se svezl podél stěny do čerstvě napadaného sněhu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl schoulený, promrzlý. Když jsem se ale konečně přemluvil se zvednou, byla tma. Zabralo mi chvíli, než jsem si uvědomil, kde jsem. Pomalu, za pomoci zdi nebo plotu, jsem se vydal na cestu domů. Pořád sněžilo. V duchu jsem si nadával za svoji naivitu. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jaké by bylo lehnout si do toho sněhu a prostě umrznout. Příliš zbabělá představa. Bolest i zklamání mě pomalu trávily zevnitř. Jak může bolet ztráta něčeho, co jste nikdy neměli? Malátně jsem otevřel branku a odemkl si dveře domů. V chodbě jsem se sesunul na podlahu a ztratil pojem o světě.

Následující dny jsem měl jako v mlze. Vím, že jsem dostal zápal plic. Po návratu do školy se nestalo nic. Uruhovi jsem se vyhýbal jako čert kříži. Znovu jsem začal kouřit. Mluvil jsem už pouze se Shiori. Nedostala ze mě, co se stalo, ale oprávněně vinila Uruhu. Ten o mě už nezavadil ani letmým pohledem. Jako by se mi ten jeden den, spíše pár hodin doopravdy jen zdálo.

_________________________________________________________________________

Yume no yo - Ve snu

___ _ _ _  ___ _ _ _ ___ _ _ _ ___ _ _ ___ _ _ _ ___ _ _ _ ___ _

Dodatek autora: 

Yo, minna-san,

tahle povídka mi už dlouho leží v počítači ve složce "dokončené"... A já se po dlouhém zvažování rozhodla se o ni podělit. Nevím, jestli tady bude někdo znát the GazettE, ale jestli ano... Doufám, že nedostanu kamenem za její napsání... Chtěla bych vám poděkovat, že jste si ji přečetli až do konce, a zároveň poprosit o zanechání komentáře - jakéhokoliv. Díky (*-*)
                                                                                             Ryuu

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: