Elijah's humanity 2/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Elijah se po deseti dlouhých letech vrací zpět do Mystic Falls. Potkává starého známého a vzpomíná. Pozná konečně po tisíci let klid, nebo ne? To si musíte přečíst.

10.04.2014 (15:00) • avanaka • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1851×

Procházel jsem se po lese a vzpomínal na svůj lidský život. Už to bylo deset let, co mi Bonnie vrátila lidskost, a bolelo to čím dál tím víc. Každý den jsem si myslel, že už to nemůže bolet víc, ale pokaždé jsem se mýlil. Můj život ztratil veškerý smysl a já přesto nemohl zemřít. Mohl jsem jen každý den přežívat se svou bolestí a steskem po těch, které jsem sám zabil.

Před deseti lety jsem z Mystic Falls odešel, ale teď jsem se vrátil. Potřeboval jsem to tu znovu vidět.

Věděl jsem, že Bonnie a Jeremy mají malou holčičku, kterou pojmenovali Abby po Bonniině mámě.

„Vrátil ses,“ ozval se hlas za mnou a já se otočil.

„Jeremy,“ pokýval jsem hlavou.

„Vypadáš hrozně,“ konstatoval skutečnost.

Posledních deset let jsem se lidem vyhýbal, jak jen to šlo. Vždycky, když jsem viděl to štěstí v jejich očích, tak jsem se cítil ještě hůř.

„A ty staře,“ oplatil jsem mu stejnou mincí.

Jeremymu sice nebylo ještě ani třicet let, ale ztráta nejbližších ho poznamenala.

„Čí zásluhou?“ zeptal se a mě to zabolelo.

Měl pravdu. To já jsem všem v tomhle městě zničil život.

„Omlouvám se,“ řekl jsem.

Kdysi by mi hrdost nedovolila se jen tak omlouvat, ale teď jsem na to nedbal.

„Tvá omluva mi sestru nevrátí.“

„Já vím,“ zašeptal jsem spíše pro sebe.

„Volal jsi mi, abych přišel, proč?“ zeptal jsem se po chvilce ticha.

Z tašky, co tam měl s sebou, vyndal kůl z bílého dubu, věc, po které toužím deset let, a podal mi ho. Natáhl jsem pro něj ruku, ale Jeremy s rukou uhnul.

„Snad sis nemyslel, že to bude tak snadné?“ zeptal se výsměšně.

„Vlastně ne. Jen jsem doufal,“ odpověděl jsem a ztratil ten kousek naděje, který mi ještě zbýval.

„Chci tě zabít sám,“ řekl Jeremy.

„Cože?“ nemohl jsem uvěřit vlastním uším.

„Chci pomstít své přátele, a to nepůjde, když se zabiješ.“

Jeremy přistoupil blíže ke mně, napřáhl ruku a kůl mi prohnal srdcem. Cítil jsem, jak mě spalují plameny, a pak spadl na zem. Má mysl se ale oddělila. Znovu jsem stál na stejném místě jako před chvilkou, ale bylo mi jasné, že Jeremy mě nevidí.

„Ahoj,“ ozval se známý hlas a já uviděl usmívající se Rebeku, „trvalo ti to dlouho.“

Došel jsem k ní, ale uvědomil jsem si, že to já jsem ji zabil, takže nemám žádné právo ji objímat. Rebekah mi v tu chvíli vrazila facku a pak mě pevně objala. Znovu cítit její přítomnost bylo to nejlepší, co jsem si pamatoval. Po chvilce jsme se pustili a já uviděl dalšího svého sourozence, po kterém se mi tak moc stýskalo. Byl to Kol.

„Strašně mě to mrzí,“ zašeptal jsem směrem k Rebece.

„Já vím,“ řekla.

Byli tam Rebekah a Kol, ale někdo mi tam chyběl. Niklaus tam nebyl.

„Je pořád naštvaný,“ zodpověděla mi Rebekah mou nevyslovenou otázku.

„Nemluv laskavě za mě, sestřičko,“ ozval se ten, kterého jsem moc toužil vidět.

Otočil jsem se a pohlédl do jeho velice naštvaných očí.

„Niklausi, já-“začal jsem, ale Niklaus mě přerušil tím, že mě praštil, až jsem skončil na zemi.

„Tohle je za to, že jsi mě zabil, a tohle,“ praštil mě znovu, když jsem se postavil, „za to, že ti trvalo tak dlouho zemřít.“

Pomohl mi se postavit a objal mě.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem.

„Máme dost času na to, abych ti odpustil,“ odpověděl mi a já se konečně po dvanácti letech cítil skutečně šťastný.

Mám hodně ráda dobré konce, tak jsem to přece nemohla nechat skončit tak špatně. Snad se bude líbit a budete komentovat.