OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » 21 dní - 2. kapitola

16.07.2017 (12:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1660×

Ahoj Hermiono,

Tvůj poslední dopis mě skutečně překvapil. Nečekala bych, že Malfoy vyhledá pomoc zrovna u tebe, jsi si jistá, že to není jen past? Za ty roky strávené s mými bratry můžu s čistým svědomím říct, že nikdy nejsi dost opatrná.

Ale abych byla upřímná, nejradši bych poprosila Kingsleyeho, aby dům nechal hlídat. Opatrnosti nikdy není dost. Podle toho, co jsi popisovala, bude nejspíš neškodný, ale já osobně bych ho pod svojí střechou nenechala ani minutu. Zvlášť, pokud přiznal, že po něm jdou Voldemortovi přívrženci.

Bohužel tě ale znám, takže vím, že budeš pitomá a necháš ho celých 21 dní jen tak se svými rodiči bez dozoru, viď? Vlastně ani nemá cenu ti říkat, jak riskantní a nebezpečné to je, takže to řeknu takhle: Kdybys měla jen ždibec podezření, použij letaxový prášek, který jsem do obálky přidala a kontaktuj mě, bystrozoři budou na místě během několika minut.

Kdyby sis na cokoli vzpomněla a potřebovala to, napiš, opatřím to.

Ginny

Hermiona v rukou převalovala igelitový pytlík s letaxovým práškem. Netušila, kde ho Ginny vzala, ale bylo hezké kouzelnickou věc dostat v něčem tolik mudlovském. Zhluboka se nadechla a schovala prášek i s dopisem pod uvolněné prkno v podlaze, kde ležela i její a Malfoyova hůlka a první dopis od Ginny. Láskyplně se té svojí dotkla a místo zase skryla.

Seběhla po schodech a cestou se zastavila u pokoje pro hosty – místo, kde Malfoy poslední noc spal. Zbývalo sedmnáct dní do jeho odchodu. Zvedla ruku a na dveře zaklepala. Zevnitř se ozvalo rozespalé zamručení, nad kterým se pousmála, znovu zaklepala a nahlas pronesla: „Vstávej!“

Doběhla do kuchyně a začala si chystat sama snídani. Byla neděle a rodiče byli na ranní bohoslužbě. Doteď ji to pořád překvapovalo, její rodiče nikdy pobožní nebyli. Ale Monica a Wendell se málem modlili i před jídlem. Zajímalo ji, jak paměťové kouzlo může tak moc změnit. Vždyť jim jen změnila jména. A také vymazala sebe a donutila je přestěhovat se do Austrálie.

Z úvah ji vytáhly kroky na schodech.

„Dobré ráno,“ prohlásila a nalila do dvou hrníčků kávu.

„Dobré,“ hlesnul Draco a posadil se ke stolu. Hermiona před něj postavila hrnek kávy a on se vděčně napil. „Tohle je asi nejlepší mudlovský vynález,“ usmál se nad přísunem kofeinu a vděčně poděkoval.

„A to jsi ještě neviděl všechny mudlovské vynálezy,“ usmála se Hermiona. Kdyby jí pár let zpátky někdo řekl, že Malfoy pochválí nějakou mudlovskou věc, dívala by se na něj jako na blázna. Kouzelníci samozřejmě měli svoji obdobu kávy, které taky říkali káva, ale od té mudlovské se diametrálně lišila. Především v ní bylo minimum kofeinu, protože většinou jediný, kdo ji pil, byly děti v Bradavicích. Dospělí kouzelníci čistokrevného původu neměli důvod kávu pít, stačilo jim na únavu jednou mávnout hůlkou. Ti mudlovského původu kávu pili většinou pro chuť.

„Jaké máš na mysli?“ zeptal se pobaveně.

„No, třeba propisku. Místo lámatelného brku a rozlivatelného inkoustu máš jednu dlouhou tužku. Píše se s tím lépe, na papíře se to neroztéká,“ rozvášnila se.

„Hou, Grangerová. Zase zpomal, pochválil jsem jen tohle,“ zamával s kávou. Příliš informací po ránu.

„Promiň,“ pousmála se a napila se kávy. „Ty, Malfoyi, kde jsou vůbec tvoji rodiče?“ zeptala se opatrně. Malfoyův poloviční úsměv se vytratil a on sklopil pohled.

„Mrtví,“ špitnul. Hermiona se překvapeně nadechla.

„Cože? Jak je to možné? Vždyť tvoje matka byla pod ochranou ministerstva,“ zvolala.

„No, ale moc jí to nepomohlo. Proto jsem ani já nehledal pomoc ministerstva. Ještě je moc brzo, Grangerová, ještě nevíme ani o polovině ukrytých přívrženců Pána Zla,“ pokračoval tiše. „Nikomu nesmíme věřit. Víš, jak moji rodiče zemřeli? Otec zmizel a začal matce psát dopisy o tom, jak ho unesli. A matka byla tak hloupá, že ho šla zachránit. Přitom otec byl už dávno mrtvý.“ Draco sevřel hrneček s kávou pevněji.

„To mě mrzí,“ řekla tiše Hermiona a bez zaváhání, snad z reflexu, položila svoji ruku na hřbet jeho na znamení útěchy.

„Nepotřebuju utěšovat, byla to jejich hloupost,“ řekl tvrdě Draco a její ruku smetl.

„Omlouvám se,“ řekla plaše, jako by se jí najednou vytratila schopnost konverzace. Nevěděla, co na to říct. „Jak ses to dozvěděl?“ zeptala se po chvilce tíživého ticha. Nic neříkal, jen nervózně začal trhat kousek papíru, který ležel na stole. Moc do řeči mu očividně nebylo.

„Zkusili to pak i na mě. Rodiče mě prosili dopisem o pomoc,“ začal a frekvence trhání papíru na kousíčky se stupňovala.

„A jak ses odtamtud dostal?“ zděsila se Hermiona. Neuměla si představit, jak se z takové pasti Draco mohl dostat sám. Musel být silný kouzelník a mít schopnosti, o jakých zatím nevěděla. Nebo mít štěstí. Draco ale dlouho mlčel, než váhavě odpověděl:

„Ani jsem tam nešel, Grangerová.“ Na chvíli se zase odmlčel. Hermiona jen s vypětím všech sil udržela své ‚cože‘ a napila se kávy. Dala mu čas, jistě měl co víc říct. „Dostal jsem první dopis, druhý… Třetí a čtvrtý… Tenkrát jsem tomu ještě věřil, ale nikdy jsem nebyl odvážný. Měl jsem strach opustit sídlo, nechtěl jsem si hrát na hrdinu a položit za rodiče život… A pak přišel pátý dopis. Tentokrát hlásal, že otec je mrtvý a matka přežívá z posledního. Tenkrát jsem byl poprvé odhodlaný vyjít ven a zachránit je,“ zase se odmlčel, jeho ruce se teď už třásly, „ale neudělal jsem to.“ V hrdle se mu zadrhnul jeden vzlyk. Nebudeš brečet! přikázal si a zhluboka se nadechl.

Hermiona ho mlčky sledovala a nevěděla, jestli ho má litovat, nebo má být znechucená jeho zbabělým chováním. Někteří lidé se zkrátka nemění.

„No a co ty? Co tu ještě děláš, když se ti tu tak očividně nelíbí?“ změnil téma z ničeho nic.

Nechtělo se jí odpovídat. Měla chuť odejít a nestrávit s tímhle člověkem už ani jedinou minutu v jedné místnosti. Měla chuť vzít jeho věci a vyhodit ho na ulici za to, jak nechal své rodiče na holičkách, když ho nejvíc potřebovali. Copak si Malfoy nepamatoval, jak Narcissa riskovala život, jen aby ho zachránila?

„Do mě ti nic není,“ odsekla a znovu se napila kávy.

„Ale no ták, Grangerová. S kým teď chodíš? Pořád s Weasleyem? Nebo s Potterem?“ zeptal se a také se napil. Znechuceně se na něj podívala, vstala od stolu a rázným krokem to vzala ke schodům do svého pokoje.

„Ne, počkej, tak jsem to nemyslel! Prosím tě, počkej!“ Zbrkle vstal, doběhl ji a chytil ji za ruku. „Tak počkej přece! Prosím, neurážej se hned!“

Věnovala mu tak zlý pohled, že její ruku pustil, ale hned ji zase chytil, aby neutekla.

„Cokoli jsem teď řekl nebo udělal, omlouvám se! Nemyslel jsem to tak,“ ujistil ji. Nejspíš neměl ani potuchy, že za jejím chováním nestála situace, ale on.

„Nech mě být! To ti jde docela dobře,“ prohlásila tvrdě a rozběhla se do schodů.

„Prosím, já to tady ještě potřebuju!“ zvolal za ní rukou zapřený o zábradlí a jednou nohou na schodech, jak se ji snažil dohnat.

„Naše dohoda platí,“ zavolala za ním a práskla dveřmi od pokoje.

Fungoval takhle život? Prostě to bylo o tom, že ten největší zbabělec všechno přežije? Jen proto, že je zbabělec? V mysli se jí vynořil Peter Pettigrew. Nejzbabělejší čaroděj, který kdy studoval nebelvírskou kolej. I on tenkrát obětoval své blízké, jen aby se zachránil. Malfoy musel být stejný. Stejná krysa.

Zoufale sáhla na poličku po knize, kterou jako malá četla a milovala. O Popelce. První kniha, kterou si sama přečetla.

Tenkrát ještě neexistovaly žádné hůlky, žádná kouzla, jen ona a její rodiče. A víra, že přijde krásný princ a odveze si ji.

A pak dostala do ruky hůlku a stal se z ní pěšák v jedné velké, nekončící válce. O které mudlové neměli ani ponětí. Bylo to tak zlé, být mudlou? Co kdyby teď byla obyčejná holka a o kouzlech by nevěděla? Jak by její život vypadal? Studovala by Oxford? Cambridge? Byla by zamilovaná? A měla by se kam vracet domů?

Lehla si na postel a vazbu knihy pozorovala před sebou. Možná to byly hloupé povahy, byla čarodějkou, bylo to to nejbáječnější, co se jí v životě mohlo stát. A jeden zbabělec ji přece nemohl tak snadno rozhodit. Odložila Popelku a usmála se. Má tu Malfoye ještě příštích sedmnáct dní. A může mu dělat úplně cokoli…

Překulila se z postele na podlahu a zpod uvolněného prkna vytáhla svoji hůlku. Jistě, byla tu jistá pravidla, ale byla to její pravidla. A ona v nich právě udělala nepatrnou úpravu. Nikdo tu nebyl, nikdo ji neviděl.

„Imperio…“ zašeptala zkusmo. A hůlka, jako by celou dobu tesknila po své paní, souhlasně zazářila jemným, červeným světélkem.

 Ano, já vím, slibovala jsem delší kapitoly, opravdu se snažím! :D Ale prodlužuju, pomalu, ale jistě, příští kapitolka zase bude o něco málo delší. Jinak moc děkuji všem komentujícím, kteří mají tu energii a po přečtení si najdou pár minut, aby do klávesnice naťukali pár písmenek a vyjádřili mi tak svoji podporu. Moc si toho vážím! Bez vás by tahle povídka padla za vlast stejně jako většina ostatních kapitolových, které já zkrátka neumím dokončovat (a vlastně ani začínat). 

A co se týče povídky, ano, kapitoly se teď zdají maličko nemilé, ale věřte, že jak se hlavní hrdinové srovnají se svými démonky, znovu se vrátíme na cestu světla. :)

Díky vám všem! 

S láskou, Spyro (neplecha pro tuto chvíli ukončena)

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek 21 dní - 2. kapitola: