Klenot rodu Blacků - 8. kapitola - Nečekané setkání • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stane, když si Isabella s Peterem vyrazí na procházku? Jistě to nebude nic obvyklého...

31.05.2017 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 860×

Únor se v Bradavicích nesl ve znamení ošklivého sychravého počasí. Když se konečně jaro začínalo trochu projevovat, Peter s Isabellou toho hned využili. Večer byl v celku teplý, blížící se úplněk ostře osvětloval školní pozemky. Oni dva se zachumlaní do teplých kabátů a ještě navzájem do sebe procházeli podél Zapovězeného lesa.

„Vypadáš unaveně," okomentoval Peter Bellin vzhled.

„Já vím," zašeptala, „celý týden jsem sepisovala hloupá hlášení o Siriusovi. Na žádném z nich není ani zlomek pravdy." Peter se zachmuřil.

„Možná je to tak lepší. Myslím, mít lživé informace a podporovat je, než abyste mu byli v patách." Isabella se usmála.

„Na tom něco bude."

Chvíli šli mlčky, on s hlavou v oblacích, přemýšlel o blížícím se Mistrovství světa, ona, s očima upřenýma k zemi, uvažovala o Siriusovi, blížícím se úplňku a Remusovi a také o Harrym, který stále netušil, kdo ona je... Vyrušilo je hlasité šustění keřů ozývající se kousíček od nich. Oba strnuli, vyměnili si pohledy. Peter by to nejraději ignoroval, Bella se rozhodným krokem vydala za zvukem a on ji chtě nechtě musel následovat. Prolezli křovím až na malý palouček na kraji lesa. Oba vytáhli hůlky. Zády se přitiskli k sobě a pozorně sledovali okolní les.

„Támhle," křikl Peter a hůlkou ukázal za mohutný strom. „Něco se tam hýbe." Isabella pomalým krokem přešla ke stromu. Uslyšela podivné zvuky a najednou zpoza něj vyskočila velká rezavá kočka.

„U Merlina!" vyjekla a stáhla se. Když si kočku blíže prohlédla, byla jí povědomá. Určitě jí už několikrát spatřila na hradě.

„Neviděl jsem tu kočku, bylo tam něco jiného," nedal se Peter. A měl pravdu. Zpoza stromu si to šároval obrovský huňatý černý pes, připomínající spíše malého medvěda. Peterův obranářský reflex zafungoval rychleji, než by on sám čekal, skočil před Isabellu s napřaženou hůlkou a rukou ji postrčil za svá záda. Mohlo to vypadat docela komicky. Peter byl sice vysoký, ale ramena měl úzká a byl vcelku vychrtlý. Dokonalá konstituce těla pro hráče famfrpálu, ne pro bojovníka.

I Bella vypadala, že by ho přerazila vejpůl.

„Počkej," sykla zpoza jeho ramene upřeně sledující funícího psa. „Siriusi?"

„Cože? Co blázníš?" nechápal Peter.

„Siriusi," usmála se teď už Bella a přešla k psovi blíže. „Jsi to ty." Pes spokojeně štěkl. Zakryla si ústa dlaní a nevěřícně vrtěla hlavou. Poklekla před psa a dívala se mu do tmavých očí. Peter stál opodál a pozorně situaci sledoval. „Jsem ráda, že jsi v pořádku," zašeptala, ale dále se nedostala. Něco se blížilo k nim na palouk, velmi hlasitě. Brzy rozpoznali dusot kopyt. Pes vyskočil, hlasitě zaštěkal a zmizel z palouku následován rezavou kočkou. „Počkej," křikla za ním Bella, ale nebylo to nic platné. Na palouk přiklusalo asi deset obrovitých kentaurů a obklíčilo je. Peter přešel k Belle a pomohl jí na nohy.

„Kdo jste?!" zahřměl největší z kentaurů. „Co pohledáváte v našem lese?!"

„Já jsem Peter Pevens, tohle je Isabella Blacková. Spatřili jsme něco podezřelého na okraji lesa. Šli jsme to jen zkontrolovat. Už jsme na odchodu, takže, když dovolíte..." Peter se řídil pravidlem: Nedat za žádnou cenu najevo strach, i když uvnitř byl vyklepaný jako ratlík. Bella, stále ještě omámená ze setkání s bratrem, nebyla schopná slova.

„Co podezřelého?" nedal se kentaur tak snadno odbýt. Peter se kousl do rtu.

„Vypadalo to jako lidská postava, mysleli jsme, že se nám pár studentů nepovoleně zatoulalo," zalhal. Byl přesvědčivý lhář, ale ne zase tak dobrý, aby obelhal Bellu. Snad jeho schopnosti postačí alespoň na kentaura.

„Jste profesoři?" pokračoval kentaur.

„Ne tak docela. Já zde učím děcka famfrpál, ona je bystrozorka." Ať už se na nic neptá a nechá nás jít, modlil se v duchu.

„Na co je potřeba bystrozory v Bradavicích?"

„Z Azkabanu utekl vrah, zajišťujeme bezpečnost," promluvila náhle Bella. Kentaur si ji změřil pohledem. „Nechtěli jsme vás rozzuřit, omlouváme se," dodala uctivě a mírně se poklonila. To na hrdé tvory, jako byli kentauři, platilo.

„Jděte. Pro tentokrát," řekl kentaur klidně a stádo odklusalo pryč. Belle se podlomila kolena a Peter ji jen tak tak zachytil. Vzal ji kolem pasu a pomalým krokem se vydali směr hrad.

„Tvůj bratr je obrovitý černý pes?" zeptal se Peter v půli cesty.

„Říkala jsem ti, že je zvěromág."

„To sice ano, ale ne, že je až tak děsivý."

„Všichni říkají, že je vrah, musí být děsivý," ušklíbla se. Peter protočil oči. „Ale děkuji, že jsi mě tak bránil," dodala a líbla ho na tvář. Příjemný letmý dotek na jeho tváři ho donutil se také usmát. „Pořád ale nechápu," pokračovala, „co dělá tady v Bradavicích..." Šla už docela sama, bez Peterovy podpory. Vzpamatovala se rychle.

Peter se zastavil. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Díval se jí přímo do očí. Mluvil vážně.

„Bello, něco mi slib. Neuděláš žádnou hloupost. Nepůjdeš ho hledat, ani nic jiného, rozumíš? Mohlo by se to zvrtnout, nakonec můžou jít po krku i tobě." Už se nadechovala, že se bude bránit, ale on ji nenechal nic říct. „Rozumíš?!" zopakoval a mírně s ní zatřásl.

„Ano," přikývla. Věděla, že má pravdu.

„Dobře, a teď už pojď, je pozdě."

***

Peter musel odjet, famrfpálový trénink byl již v plném proudu a tým se už musel začít připravovat na mistrovství. Isabella byla tady v Bradavicích poprvé sama bez něj a hned to začínalo pěkně zostra.

„Remusi, pro pána!" vyjekla Minerva McGonagallová, když vstoupila do Remusova kabinetu. Bylo ráno po úplňku, po těžkém úplňku. Remus ležel v kaluži vlastní krve. Byl bílý jako stěna, rysy mu ztvrdly a sbírka jizev se mocně rozšířila. Bella klečela vedle něj, jeho hlavu ve svém klíně. Byla na takové výjevy zvyklá, možná i na horší. Zkušenosti si za ty roky starání se o vlkodlaka nasbíráte.

„Jen klid, Minervo," řekla Bella. „Nejhorší rány jsem mu už zacelila, potřebuje si jen hodně odpočinout. Bude v pořádku. On to zvládne." McGonagallová vyvalila oči nad jejím klidem, ale nekomentovala to.

„I tak bychom ho měli přemístit na ošetřovnu," dodala později. Isabella zavrtěla hlavou.

„Vláčet ho přes celý hrad? To je hloupost. Raději zavolejte madam Pomfreyovou sem."

Tři ženy za pomoci kouzel dovlekly vysíleného vlkodlaka na postel a Poppy Pomfreyová započala své léčení. Minerva s Isabellou popošly stranou.

„Obdivuji váš ocelový klid, Isabello," pronesla Minerva nervózně. Bella byla zaskočena. Vždy ji považovala za ženu, kterou nic nerozhází.

„Síla zvyku," zašeptala a smutně se usmála.

„Potřebujeme, aby za něj někdo vzal jeho dnešní hodiny," řekla McGonagallová a kývla směrem k posteli. „Troufáte si?"

„Cože, já?" vyjekla. „Nejsem žádná profesorka."

„Ale obraně proti černé magii rozumíte. Snad lépe než kdokoliv z nás."

„To asi ano."

„Tak skvěle. První hodina za chvíli začíná. Třídu najdete, jen doporučuji se před tím umýt." Oči Minervy se za brýlemi pobaveně zaleskly. Bella se na sebe podívala. Byla celá od krve.

„Ehm, jistě," špitla a vytáhla hůlku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter