Pro větší dobro X. • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak dopadne druhý pokus ve stáji?

20.10.2015 (11:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1007×

X. Midnight Sun

„Dnes jste nějaký zamlklý,“ pousmál se Gellert na svého společníka, když kráčeli po cestě k Derwisforthovu domu, a v očích se mu zablesklo.

Albus si jen promnul čelo a útrpně pohlédl na mladého muže po svém boku. „To je v pořádku, jen jsem se nepohodl s bratrem.“

„To mě mrzí, tetička vyprávěla, jak moc jste rozdílní. Co se přihodilo tak závažného, smím-li se ptát?“ zkoumavě si ho prohlížel.

„Nic převratného, jen se nechtěl vrátit do školy,“ povzdechl Albus a potřásl hlavou.

„Proč? Vždyť co je důležitější než vzdělání?“

„Chtěl zůstat doma kvůli... kvůli naší sestře, je nemocná. Aberforthovi na vzdělání nezáleží.“

„Ach, jistě, omlouvám se, pokud je to pro vás příliš osobní. Jen mě zajímalo, co s vámi dnes je.“

„To je v pořádku, neomlouvejte se. Nemám rád spory a už vůbec ne s bratrem,“ prohrábl si vlasy Albus a rozhlédl se po pastvinách, které obklopovaly rozlehlé panské sídlo.

„To samozřejmě chápu, ač nemám sourozence. Spory v rodině nikdy nejsou příjemné,“ zhodnotil situaci plavovlasý mladík a zhluboka nadechl chladivý vzduch. „Dnes bude příjemné počasí na ježdění, vždycky mám radši, když je chladněji.“

Albus pokýval hlavou ale neměl potřebu to nijak komentovat. Nepříjemného škubání v zádech se již naštěstí zbavil, Bathilda byla podstatně lépe vybavená a krom lektvaru proti bolesti mu věnovala i lahvičku lektvaru na povzbuzení. Bylo mu teď po těle mnohem lépe a Gellert měl pravdu, nervozita ho tentokrát neochromovala. Jediné, co cítil, bylo prázdno, tiché prázdno, které ho naplňovalo. Doufal, že námaha dokáže jeho mysl pročistit, rozhýbat k činnosti. Gellert si ho znovu pátravě prohlédl a chtěl něco říct, nakonec ale stiskl rty a zachoval mlčení.

Když prošli hlavní bránou, očekával Albus, že je přivítá Josephine. Dům byl ale tichý a Gellert zamířil přímo ke stájím. Když si všiml jeho tázavého pohledu, ušklíbl se. „Josephine už odjela.“

„A nebude vám chybět?“ pozvedl tázavě obočí Albus, ač tušil, že Gellertova náklonnost byla jen hra.

Jeho společník se hlasitě rozesmál. „Ne, to opravdu nebude. Mám od pána domu povolen volný přístup do stájí a její duchaplná konverzace mě, popravdě, už dost unavovala.“

Albus s pozvednutým koutkem úst zavrtěl hlavou.

„Ženy,“ uchechtl se Gellert, „oddané, zranitelné, závislé, nesoběstačné, žárlivé.“ Albus si ho zkoumavě změřil a mladík se znovu zasmál. „Nechají se snadno zlákat, ovlivnit. Nebaví mě. Stačí úsměv, dvornost, pár lichotek, a leží vám u nohou. Jen má matka byla jiná,“ zachmuřil se, vzápětí se ale ušklíbl. „Ještě jsem nepotkal ženu, která by byla jako ona. I když musím uznat, že vaše přítelkyně je zajímavá, nepochybně chytrá.“ Po straně pohlédl na Albuse, který se ošil a nakrčil obočí.

„Aileen je má bývalá spolužačka z Bradavic, nic víc. Občas navštěvuje sestru.“

Gellert si ho s úsměvem prohlížel. Pak se opřel do dřevěné brány a vešel do dvora.

„Dobrý den, pánové, budete dnes jezdit?“ pozdravil je vysoký muž ve středních letech, který dohlížel na zapřahání páru koní do lehkého kočáru.

„Ano, Edwine, můžete to vzkázat panu Derwisforthovi,“ mávl na pozdrav Gellert.

„Samozřejmě, k vašim službám. Mám vám připravit koně, pane?“ otázal se s lehkou úklonou muž.

„Ne, zařídíme se sami,“ odbyl ho Gellert a vedl Albuse ke stájím.

„Nový podkoní?“ zajímal se Albus, když byli z doslechu.

„Ano, a musím připustit, že Derwisforth tentokrát volil lépe,“ konstatoval Gellert a vstoupil mezi stání. Pátravě si prohlížel jednotlivé koně, nakonec vstoupil k mohutné ryzé klisně. Jemně jí přiložil ruku na nozdry, když zafrkala a zhluboka vydechla, poplácal ji po krku a dlaní přejel přes pevný hřbet až k mohutné zádi. „To je kobylka pro vás, Albusi. Klidná, poslušná. Bude vás opatrovat jako oko v hlavě,“ usmál se a odvázal klisnu od žlabu, aby ji mohl vyvést.

„Jak jste to poznal?“ tázavě zvedl obočí Albus a žaludek se mu zachvěl.

„Podle očí. Povahu koní, stejně jako lidí, poznáte nejlépe, když si pozorně prohlédnete jejich oči. A zkušenost, samozřejmě. Kdykoliv to šlo, jezdil jsem s otcem nakupovat koně, tak se člověk nejlépe naučí rozeznávat jejich povahy. Čím více jich znáte, tím lépe je odhadnete. Téhle dámy se nemusíte bát.“

„Zajímavé,“ pousmál se Albus a ustoupil, aby mohl Gellert vyvést klisnu ven. Ochotně ho následovala a nechala se uvázat k velkému kovovému kruhu.

„Mám vám přinést sedlo, pane?“ došel k nim rázným krokem Edwine a poplácal koně po zádi.

„Ano, jistě, jak se jmenuje tato klisna?“ otočil se k němu Gellert.

„Midnight Sun, pane, je to výborná kobylka, spolehlivá, pracovitá,..“

„Ano, vím. Je dobře přeježděná?“ přerušil ho Gellert a zamračil se.

„Jistě, občas na ní jezdí paní, a ta není příliš zdatná jezdkyně. Já jen... mám přivést Al Ramaha? Je venku...“

„Ne, jen mi přineste jeho uzdu a teď už jděte,“ odbyl ho rázně Gellert. Muž si ho změřil podmračeným pohledem, lehce sklonil hlavu a rychlým krokem odešel.

Albus vše sledoval ze stájových vrat a lehkým krokem vykročil ke klisně. „Půlnoční slunce, zajímavé jméno,“ pousmál se a pozorně si prohlížel zvíře před sebou. Musel přiznat, že se mu zamlouvá. Srst měla jasně rezavou, připomínala svou barvou podzimní listí a leskla se, i když nesvítilo slunce. Měla dobře stavěné mohutné tělo, suché rovné nohy zakončovala pravidelná kopyta. Klisna na něj upírala velké klidné oči a pozorovala ho stejně zkoumavě, jako on ji. Široké čelo zdobila malá hvězda.

„Co kdybyste se s ní seznámil, než ji osedlám?“ zeptal se Gellert, když odkládal své jezdecké sako.

„Seznámil? Jak?“

Gellert se zasmál. „Pojďte, naučím vás to.“

Albus zaváhal, tázavě zvedl obočí a Gellert se rozesmál. Nakonec přeci jen pomalu přistoupil k její hlavě.

„Tak je to správně,“ klidně ho sledoval plavovlasý mladík, „teď jí lehce položte dlaně přes nozdry, aby si vás mohla očichat.“ Albus udělal, co mu řekl, a opatrně položil klisně ruce na jemný nos. Cítil její horký dech v dlaních. Lehce se usmál. Když klisna o krok postoupila a začala zvědavě očichávat jeho hruď a krk, strnul. Vrhl tázavý pohled po svém společníkovi. Ten se znovu rozesmál nad jeho rozpaky. „Nebojte, líbíte se jí.“

Klisna jemným chřípím zkoumala jeho krk a Albus se jí zahleděl do očí. Viděl v nich hluboký, zvídavý klid, oddanost a ochotu. Nechal se unášet jejich tmavohnědých hlubin. Ruce přitiskl na velkou hlavu a jemně ji hladil. Klisna zafrkala, opřela se chřípím o jeho prsa a slastně přivřela oči. Albus se neubránil úsměvu. Zabořil prsty do jemné hřívy a čelo přitiskl na její dlouhý nos. Konečně pochopil, jak neuvěřitelný tvor před ním stojí. Vdechoval vůni její srsti a rukama se probíral dlouhými žíněmi. V dlaních cítil šimravé mravenčení, když hladil klenutý krk.

Proč jen kouzelníci věnují tak málo času zvířatům? Honí se za jednorožci, hipogryfy, a přitom mají tak překrásné tvory přímo u nosu. Plnými doušky vdechoval vůni, kterou kolem sebe šířila.

Dříve než se mohl nabažit nově získané náklonnosti, vytrhl ho Gellert ze zamyšlení. „Ještě uzdu a můžeme jet,“ usmíval se svým rošťáckým úsměvem a zkoumavě Albuse pozoroval.

„O... ano, jistě,“ vzpamatoval se, ustoupil stranou, aby Gellert mohl sundat klisně ohlávku, a sledoval, jak ochotně přijala udidlo.

„Nuže, můžete nasedat,“ zazubil se plavovlasý mladík a přehodil otěže koni přes krk.

Albusovi ztuhl úsměv na rtech a rukama projel lehký třes. Nervózně se ošil a rozhlédl se po dvoře, kde se pohybovalo několik mužů.

Gellert pochopil, nenápadně vytáhl hůlku z vysoké boty, mávl s ní a tiše pronesl několik slov. Přítomní mudlové se ihned rozešli po důležitější práci. „Lepší?“ pobaveně ho sledoval Gellert.

„Ano... já, jistě... děkuji,“ zakoktal se Albus a vyčítal si, že to nenapadlo jeho samotného.

„Myslím, že bude nejlepší, když vám napoprvé nahoru pomohu,“ sledoval ho plavovlasý mladík stále stejně pobaveně. Albus se ošil a snažil se zachovat klid. Pomalu přistoupil ze strany k sedlu. „Výborně, ruce nahoru, opřete se o sedlo, levou nohu pokrčte a zvedněte, na tři se lehce odrazte. Jeden, dva, tři.“

Než stihl Albus jakkoliv zareagovat, seděl koni na hřbetě a překvapeně vykulil oči. Gellert už se neudržel a divoce se rozesmál.

„Hlavně, že se dobře bavíte!“ ušklíbl se Albus a připadal si poněkud trapně.

„Omlouvám se, ale vaše překvapení bylo komické,“ Gellert se marně snažil zachovat vážnou tvář.

„Velmi vtipné,“ zavrčel Albus a nakrčil obočí, „nechcete mi raději vysvětlit, co mám dělat?!“

„Samozřejmě, narovnejte se v zádech, ale uvolněně, ne jako když jste spolkl stojan na dalekohled. Zasedněte hluboko do sedla, uvelebte se, musíte se cítit pohodlně. Povolte nohy, v nejširším místě špičky opřete do třmenu a natočte mírně ke koni, patu prošlápnout. Holení se lehounce dotýkejte boku, ale nekopejte. Snažte se ji udržet v klidu.“

Albus se snažil provést, co po něm Gellert chtěl, zatímco mu upravoval třmeny. Stále byl napjatý, a když se dotkl jeho rukou a vložil do nich otěže, zašimralo ho v podbřišku. Stiskl zuby a snažil se soustředit celou svou myslí na klisnu. Její klid ho dokázal alespoň trochu odpoutat od vířících pocitů.

„Otěže se drží jako korbel dobrého piva, mezi palcem a malíkem,“ ukázal mu Gellert správný způsob a Albus se pousmál nad jeho přirovnáním. „Ruce musíte mít citlivé a klidné, s hubou ve stálém velmi jemném kontaktu, ale netahat. Lokty povolte. Otěž a holeň jsou pro začátek vaše hlavní nástroje ke komunikaci s koněm. Lépe tedy holeň, než otěž. Snažte se vždy být jemný. A uvolněte se. Důvěřujte jí a ona bude důvěřovat vám, jste teď partneři, jedno tělo a jedna duše,“ vysvětloval s úsměvem Gellert.

Albus polkl a zavřel oči. Snažil se ze všech sil zbavit nervozity. Snažil se soustředit na dech klisny, na její klid. Zhluboka dýchal a cítil, jak napětí pomalu ustupuje. Otevřel oči a rozhlédl se. Svět byl z té výšky jiný, vzdálený, přehledný. Lehce se pousmál, začínalo se mu to zamlouvat.

„Výborně, připraven? Tak ji pobídněte do kroku, patami jemně přitlačte na boky,“ instruoval ho Gellert a odstoupil. Sebral své sako a uzdu a vyčkával. Albus se pokusil udělat, co po něm chtěl. Vyšlo to až na několikátý pokus, ale nakonec klisna přece jen váhavě vykročila. Pohyb ho překvapil.

„Uvolněte se, přizpůsobte se jejímu pohybu,“ zavolal na něj Gellert, pomalu jdoucí za nimi.

Albus stáhl obličej soustředěním.

„Jde vám to dobře, máte talent,“ povzbudivě se usmál Gellert a několika dlouhými kroky vyrovnal tempo, aby klisně stačil. „A teď doprava, chceme přece ven. Levou holeň přitlačte k boku, dívejte se, kam chcete jet, přeneste váhu do pravého třmenu a lehce zatáhněte za pravou otěž,“ vysvětloval chvatně. A Albus ke svému velkému překvapení dokázal koně stočit k zadní bráně, která vedla na pastviny a louky za domem. Usmál se potěšeně a pocítil šimravé štěstí v hrudi. Všechny starosti byly zapomenuty a on pochopil. Pochopil, proč tolik mudlů nalezlo v ježdění zálibu. Chtělo se mu nahlas rozesmát. „Skvěle, jde vám to skvěle,“ povzbuzoval ho Gellert a popoběhl, aby jim stačil.

Vyšli na cestu, kterou lemovaly ohrady. Chvíli kráčeli mlčky, když Gellert zastavil a zahleděl se do dálky. Na obzoru se pásl černý kůň. Pousmál se pro sebe a zavolal na Albuse: „Zastavte, prosím, na chvíli a počkejte. Lehce zatáhněte za otěž a zasedněte hluboko do sedla, přidejte povel HOU.“

Albus udělal, co po něm žádal, a sledoval, jak přehodil své sako přes horní tyč ohrady. Přelezl dovnitř a rychle vykročil ke koni. Když byl asi v polovině vzdálenosti, hvízdl. Kůň zvedl hlavu a zaržál. Pak se rychlým klusem blížil k mladíkovi. Přivítali se vzájemným polaskáním. Albus ho poznal. Byl to Al Ramah a zdálo se, že si Gellerta oblíbil. Ten mu nasadil uzdu a pak udělal něco, co Albus nečekal. Chytil se pevně hřívy u kohoutku a rychlým pohybem se vyšvihl koni na holý hřbet. Zatajil dech, když slyšel Gellertovo radostné hej, hej, heja, hop, a sledoval, jak kůň vyskočil do rychlého cvalu. Fascinovaně zíral, jak ladně přeskočil ohradu, která oddělovala volnou louku od pastviny, a jak ho mladík navedl na cestu. Albus neváhal, pobídl koně k pohybu a vyjel mu vstříc.

„Neustále mě překvapujete, Gellerte, nečekal jsem, že pojedete bez sedla,“ usmál se, když se sešli a společně vyjeli po cestě mezi loukami.

Ten se zasmál. „Na tom nic není, jen člověk nemá podporu sedla, musí lépe spolupracovat s koněm. Ježdění bez sedla mě vždy bavilo víc. Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno!“

Albus shlédl na Gellerta, byl teď nepatrně níž, protože hřebec byl menší, než jeho mohutná ryzka. Velikost ale doháněl temperamentem. Každou chvíli pohazoval hlavou a snažil se naklusat. Gellert mu v tom ale bránil, jak to šlo. Oproti tomu Albusova klisna kráčela klidným, vyrovnaným krokem.

„Je trochu nervózní, jak sleduji,“ konstatoval Albus s úsměvem.

„Ne, jen chce běhat, má to v krvi, je to skvělý kůň. Musím přiznat, že se mi po něm bude stýskat, až odjedu domů. Je jen málo takových hřebců.“

Albus se zachmuřil. „A kdy plánujete odjet?“ zeptal se naoko nezúčastněně.

„No, brzy to snad nebude, nechce se mi odtud. Je tu příjemně a klid oproti mé domovině. Pokud se doma nestane něco závažného, ještě zůstanu. Ouuu, monche!“ Gellert se soustředil na koně a Albusovi se značně ulevilo, ač sám pořádně nechápal proč. „Nebude vám vadit, když se trochu proběhneme? Když Midnigtht přitáhnete otěže, neměla by vám utéct.“

„Ano, jak je libo, jen doufám, že mě nebudete muset sbírat na zemi,“ pousmál se Albus nejistě.

„Nemyslím, je dobře přeježděná, tak si ji přidržte. Taka di, monche, eĭ!“ sykl a povolil svému koni otěže. Ten nadšeně zaržál a vyrazil rychlým cvalem.

Albus cítil, jak se klisna napjala, přitáhl otěže, a ona přesto zrychlila krok. „Hodná holka, hou,“ poplácal ji po krku a sledoval, jak se černý kůň vzdaluje, jak ho Gellert stočil na rozlehlou louku. Jeho plynulý, ladný pohyb. Jezdce, který se mu plně přizpůsobil, a přesto ho bez problémů ovládal. Vycítil, že Gellert je stejně divoký, stejně nezkrotný jako hřebec, na kterém jel. Byli svým dokonalým obrazem, harmoničtí partneři. Musel se usmát té myšlence.

…

Albus seděl u stolu a pozoroval plamínek petrolejky přes velikou čočku. Sledoval, jak se plamen protahuje a deformuje, jak se rozostřuje. Natáčel ten zvláštní kousek skla a zkoumal každou píď jeho hladkého povrchu. Byla dokonalá.

Málem nadskočil, když si někdo poblíž odkašlal. Měl co dělat, aby čočku neupustil. Nemusel zvedat pohled, poznal, kdo to je, podle jemné vůně tabáku. Zavřel oči a snažil se přemoci šimravé napětí, které se mu rozlévalo do celého těla. Cítil, jak mu naskočila husí kůže na zádech, když promluvil hlubokým sametovým hlasem: „Zdravím tě.“ Nemusel se na něj dívat, dokázal si přesně vybavit jeho výraz. Lehký rošťácký úsměv, oči barvy lesního medu, ohnivé, divoké.

„Proč jsi tady?“ vydechl a marně se snažil, aby se mu nechvěl hlas.

„Nevím, asi proto, že mě tu chceš?“ Albus prudce zvedl hlavu a uviděl Gellerta, jak se opírá o stůl, ruce založené na prsou, a pobaveně se šklebí.

„Moment, já tě tu chci?“ tázavě zvedl obočí.

„No, to bych tu asi nebyl, kdybys nechtěl, co myslíš? Sqan, jsi přeci geniální kouzelník, ne? Tak se zamysli,“ ušklíbl se Gellert.

„Děláš si ze mě legraci?!“ zamračil se Albus.

„Ne, myslím to zcela vážně,“ zadíval se mu Gellert zpříma do očí. Povolil ruce a postavil se. Vyčkávavě Albuse sledoval. Ten polkl, prudce vstal a ustoupil o krok.

„Nech mě, prosím,“ vydechl a snažil se nevnímat žár, který mu spaloval útroby. Myslel, že se každou chvíli zalkne.

„Proč? Bojíš se mě?“ znovu se pousmál Gellert a pomalu vykročil k němu. Albus zavřel oči, a když je otevřel, díval se zblízka přímo do těch jeho, hlubokých, vášnivých. Zajíkl se, když vzal do dlaní jeho tvář. Ten dotyk v něm vyvolal nezvladatelné chvění. Jedna jeho část si bolestně přála být pryč a ta druhá zůstat... poddat se nezvladatelné touze. Byl tak blízko!

„NE!“ vykřikl a posadil se na posteli. „Ne!“ zachraptěl a myslel, že se mu srdce rozskočí, jak divoce bilo na poplach. Co se to, u Merlina, děje?! Co se to děje s ním?! Snažil se urovnat si svoje pocity, racionálně vysvětlit nevysvětlitelné. Hlavu mu naplňoval jen jeden pocit, nezvladatelný, divoký. Touha, bolestná, sžíravá, nechtěná. Touha, kterou v něm vyvolal ON!

Merline, copak je to možné, aby ho vzrušoval muž?! Rukou si přejel po hrdle a cítil zběsilý tep, který spolu s krví rozháněl do jeho žil palčivý žár. Zkřivil obličej hrůzou. Zajel si prsty do vlasů a vzlykavě zachraptěl. Proč?! To přeci nelze, nejde to... je to... co je to? Nemožné, děsivé, nereálné, perverzní, zakázané? A přeci někde uvnitř v hrudi, kde mu bolestně tepalo srdce, cítil, že je to pravda. Stiskl zuby a pocítil hluboký odpor. Odpor sám k sobě, k tomu vášnivému vzrušení, které ho ochromovalo.

Pomalu vstal a donutil své rozbolavělé tělo k pohybu. Nikdy by neřekl, že ježdění je tak fyzicky náročné. Přešel přes ložnici k oknu. Venku drobně pršelo. Otevřel ho a nastavil rozpálené tváře chladivému venkovnímu vzduchu. Cítil, jak mu na čelo spadlo několik kapek vody. Dech se mu pomalu zklidnil, vzrušení ho opouštělo a mozek znovu začínal pracovat.

Ne, to není možné, to jen ty hloupé sny! Ty ho vyvádějí z rovnováhy, snaží se mu namluvit, že je něco jinak... špatně! Zbaví se jich, nestojí o ně! rozhodl se a pěstí praštil do parapetu. Až odvede Aberfortha do Londýna na vlak, zastaví se v Příčné ulici a nakoupí si Bezesný spánek. Nemůže se nechat ovládat nesmyslnými sny! rozhodl se pevně. Nechal otevřené okno a seběhl se dolů do kuchyně napít.

Poznámky:

Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno! – Ouuu, hochu, ššš, v klidu!

Taka di , momche , eĭ! - Tak jdi, chlapče, hej!

Sqan - kruci

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter