Pro větší dobro XXIII. • OurStories.cz ~ naše povídky

Když v domě voní oslavy Yule.

19.11.2015 (10:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1009×

XXIII. Cesmína a jmelí

Albus přecházel po nástupišti devět a tři čtvrtě. Byl neklidný, měl obavy ze setkání s bratrem. Zhluboka nadechl vlhký londýnský vzduch, když v zádech ucítil něčí pohled. Letmo se ohlédl přes rameno a zahlédl Aileen, která ale uhnula očima a zahleděla se do kolejiště. Povzdechl, sklopil hlavu a stiskl zuby. Nakonec se ale otočil a pomalým krokem vyšel k ní.

„Aileen, zdravím tě,“ promluvil na ni s tichou vážností.

„Albusi, přišel jsi vyzvednout Aberfortha?“ pousmála se s povzdechem, letmo o něj zavadila pohledem, než jím znovu uhnula.

„Ano, ale... Aileen já... omlouvám se, choval jsem se nevhodně a...“

„Nechme toho, Albusi,“ přerušila ho tiše.

Albus se zarazil a skousl si ret. „Chtěl jsem se jen omluvit, mrzí mě to.“

„V pořádku, děkuji. Pěkné Vánoce a pozdravuj Arianu,“ upřela na něj hnědé oči, které se leskly potlačovanými slzami. Než ale stihly vyklouznout na tváře, otočila se a odešla opačným směrem.

„Hezké Vánoce, Aileen,“ zašeptal a promnul si kořen nosu. Ze zamyšlení ho ale vytrhl ostrý hvizd a hlasité supění, se kterým vjela na nástupiště velká červená lokomotiva. Všechny přítomné zahalil oblak kouře a páry. Albus se rozkašlal, když nechtěně zhluboka nadechl štiplavou vůni, a pomalu vykročil k vlaku, který se skřípěním a pískáním zastavil. Pomalu procházel podél vagónů a hledal bratra. Když viděl, jak nedaleko odtud seskočil ze schůdku a rychle se vydal k východu, zavolal na něj, přidal do kroku: „Abeforthe, počkej!“

Chlapec se zarazil a rychle se otočil. Změřil si ho nesouhlasným pohledem, ale počkal.

„Vítej, Abe,“ pousmál se Albus a nejistě mu podal ruku. Ten ho chvíli zachmuřeně pozoroval, nakonec mu ji neochotně stiskl a kývl hlavou. „Půjdeme?“

„Jo,“ zabručel Aberforth a vykročil. Albus ho několika dlouhými kroky dohnal a mlčky spolu prošli bránou do mudlovského světa. „Psal jsem, že pro mě nemáš chodit,“ zahučel Aberforth a podmračeně si změřil staršího bratra, když došli do tmavé uličky, a Albus k němu napřáhl ruku.

„Musel jsem ještě do banky, takto se aspoň dostaneš domů dřív,“ pousmál se Albus, „nebo se netěšíš na Arianu?“ zvedl tázavě obočí.

Aberforth se ušklíbl. Mlčky stiskl Albusovo předloktí a společně se přemístili.

Aberforth si ani nestihl sundat plášť, když se z obývacího pokoje ozvalo vypísknutí a dupot. Ariana se přiřítila do předsíně a skočila bratrovi kolem krku. Albus se neubránil úsměvu, když viděl, jak ji pevně stiskl rukama a schoval obličej do jejích vlasů. „Ariano, chyběla jsi mi, ani nevíš jak,“ zašeptal.

Zatímco si Albus svlékl plášť a odložil klobouk na věšák, Aberforth pustil sestru a zkoumavě si ji prohlížel.

„Vyrostl jsi a jsi silný,“ usmála se zářivě Ariana a Albus jí musel dát za pravdu. Aberforth zmohutněl v ramenou, povyrostl i do výšky a na bradě mu začínaly rašit vousy. Vypadal už mnohem více jako muž, než jako chlapec. Usmál se na sestru a lehce se dotkl jejího nosu.

„Však jsem taky každou volnou chvíli trávil u profesora Melsona a pomáhal mu s kouzelnými tvory, podívej se, co mi udělal jeden splašený hipogryf.“ Shodil z ramen plášť a vyhrnul si rukáv kabátce a košile. Přes celé předloktí se mu táhla dlouhá, již téměř neznatelná jizva.

Ariana se zamračila. „To bylo nebezpečné,“ změřila si ho nesouhlasným pohledem.

„Ale ne, maličká. A hlavně to byla moje chyba,“ usmál se a pověsil svůj plášť na věšák. „Měl jsem si dát větší pozor. Profesor všechno spravil jedním mávnutím hůlky, budu ti o tom vyprávět později, chceš?“

Ariana se usmála a kývla. Nechala se obejmout kolem ramen a společně s bratrem vykročila chodbou k obývacímu pokoji.

„A ty mi budeš na oplátku vyprávět, jak jsi se celou dobu měla,“ mrkl na ni a zvážněl, když uhnula pohledem, změřil si podmračeně Albuse.

„Aberforthe, drahoušku, ty jsi vyrostl,“ objala ho mateřsky Bathilda, když vstoupili do pokoje. Trochu nervózně se vymanil z jejího sevření a pousmál se.

„Zdravím vás, Bathildo.“

„Nejvyšší čas na oběd, přišli jste právě akorát. Ariano, zlatíčko, půjdeme zatím připravit na stůl, než se pánové převléknou.“

Aberforth ještě pohladil sestru po tváři, než si pospíšila za rychle odcházející starší ženou.

„Zatopil jsem ti v ložnici,“ kývl na něj Albus, který se opíral o rám dveří a sledoval dění v pokoji.

„Jo, dík,“ kývl Aberforth a prosmýkl se kolem něj na chodbu. Albus jen zhluboka povzdechl a následoval ho do patra. Očekával bratrovo odměřené chování, přesto ho to ale mrzelo. Možná si ve skrytu duše bláhově přál, aby bylo vše alespoň tak jako dřív. Zavrtěl hlavou, než vešel do své ložnice.

Aberforth seděl v koruně staré jabloně a ostrým zahnutým nožem opatrně odřezával větvičky jmelí, které házel dolů Albusovi. Ten je ukládal do košíku položeného na zemi. Ariana zůstala doma a dokončovala výzdobu pokoje. Aranžovala v pokoji větvičky cesmíny a břečťanu, které jim přinesla Bathilda, aby bylo vše připraveno na zítřejší slavnostní den.

„Aberforthe?“ promluvil tiše Albus a vzhlédl do koruny stromu.

„Hmmm,“ zabručel chlapec a hodil mu další křehkou snítku.

„Já, chtěl jsem...“

„Nech toho,“ přerušil ho podmračeně Aberforth.

Albus povzdechl a zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli mi večer pomůžeš připravit stromek a poleno,“ stáhl obočí sledoval bratra, který se na chvilku zamyslel. Nakonec trhl rameny.

„Jo,“ odpověděl lakonicky, „kolik ještě toho jmelí?“

„To bude stačit, můžeš dolů,“ odpověděl Albus, pak se pomalu otočil a odcházel k domu.

„Ariano, kde je slavnostní svícen a zvonky, prosím?“ zavolal na sestru Albus, když nad krb pověsil snítku jmelí a rozhlédl se po vyzdobeném pokoji.

Ariana, která právě zasazovala svíčky do malých svícnů, se zamyslela. „V maminčině ložnici, myslím,“ posmutněla a sklopila hlavu. Albus ji pohladil po tváři.

„Dojdu tam.“

Pomalu vystoupal po schodech, a než stiskl kliku ložnice, na chvíli se zarazil. Od matčiny smrti tam nebyl. Byl vděčný Bathildě, že jim tehdy pomohla připravit její tělo na pohřeb. Nebyl si jistý, že by to sami zvládli. Ariana byla tehdy velmi rozrušená. Věděl, že si uvědomovala, že způsobila její smrt. Aberforth byl pořád s ní a on sám se zmítal mezi vztekem, bezmocí a žalem. Vlastně Bathildě vděčil za mnohé, jen netušil, jestli jí to někdy bude moct oplatit. Povzdechl, promnul si kořen nosu a vstoupil do pokoje.

Byl temný a bylo tu chladno. Nábytek i postel pokrývala vrstva prachu a pavučin. Ložnice byla zařízená stejně skromně, jako pokoje sourozenců. Byla ale nejmenší a nejtmavší. Albus se rozhlédl po malé místnosti a stiskl rty. Ucítil v krku známý úzkostný tlak. Vešel dovnitř a prsty lehce přejel po horní desce prádelníku, až na ní v prachu zůstaly dlouhé čáry. V rukou sevřel velkou fotografii v rámečku, která tu stála, a dlaní z ní setřel prach. Jejich rodina. Všichni vážní, upjatí. On s Aberforthem ve stejných námořnických šatech. Otec svíral v rukou maličkou Arianu zabalenou v peřince. Vše dokonalé, chladné, přísné, právě tak, jak se na tuto dobu slušelo. Jak klamavé mohou být fotografie. Sedl si na postel a v mysli se mu rozeběhly obrazy. Otec, který vyhodil malého chlapce do výšky. Jeho hluboký smích, vrásky kolem očí, které se mu vždy vytvořily, když se jeho ústa roztáhla v úsměvu. Matčin něžný pohled, když jim přišla dát polibek na dobrou noc. Merline, copak ho to nikdy nepřestane trápit?

Trhl sebou, když někdo otevřel dveře. „Abe? Potřebuješ něco?“

Aberforth se zarazil. Rychlým pohledem přelétl pokoj a polkl. „Jen sem se chtěl zeptat, kdy půjdeme pro ten stromek. Začíná se stmívat,“ sklopil pohled a nervózně zašoupal nohama. Ani on tu od matčiny smrti nebyl.

„Ano, máš pravdu,“ stáhl obočí Albus a vstal. Vrátil fotografii na její místo a tiše promluvil: „Myslel jsem, že až Ariana půjde spát.“

Aberforth kývl. Pak se rychle otočil a vyšel z pokoje. Albus povzdechl a promnul si obličej rukama. Pak se rychle rozhlédl po pokoji. Na šatní skříni uviděl nevelkou bednu a vedle postavený mohutný svícen ve tvaru kola od vozu s osmi loukotěmi. Pousmál se, přistavil si židli a sundal vše dolů.

Aberforth s Albusem společně pomocí kouzel a rýče vykopali v zadní části zahrady malý smrček i s kořenovým balem. Kořeny pečlivě zabalili do starého plátna, aby z nich neopadala zemina, a dopravili ho k domu. Už ráno se venku se oteplilo a sníh kolem tál. Nechali stromek za zadními dveřmi a ještě zašli do kůlny pro dlouhé dubové poleno, které si připravili o loňském slunovratu. Donesli ho dovnitř a složili na dlažbu v chodbě, aby se zahřálo a vyschlo. Stromek postavili do připraveného velkého lavoru v obývacím pokoji a zalili vodou, aby neuschl.

Aberforth si stáhl rukavice a promnul si zkřehlé prsty. Mávnutím hůlky zapálil připravené dřevo v krbu a sundal si promáčené boty.

„Uvařím čaj, zatím se převlékni,“ sledoval ho Albus a sundal si zvlhlý klobouk a umáčený plášť přehodil přes židli u krbu.

„Hmm,“ zabručel mladík a chtěl odejít, ale Albus mu zastoupil cestu.

„Abe, počkej ještě chvilku. Děkuji za pomoc,“

Jeho mladší bratr vzhlédl: „Jo, není za co. Ještě něco? Je mi zima, mám mokrý kalhoty.“

„Já... chtěl jsem se omluvit, mrzí mě, jak jsme se v létě rozloučili.“

„Hmm, to mě taky, ale názor jsi nezměnil, že?“ ušklíbl se Aberforth.

Albus stiskl rty. „Abeforthe, pochop, dělám to pro tvoje dobro, já....“

„Já mám chápat? A kdy to konečně pochopíš ty?“

Albus povzdechl a zavrtěl hlavou. „Já se ale nechci hádat! Rád bych, aby svátky proběhly v klidu.“

„Tak o to ti jde? Hrát si na to, že je všechno v pořádku?!“ zavrčel Aberforth a měřil si bratra nesouhlasným pohledem.

„Ne kvůli sobě, kruci, kvůli Arianě. Víš, jak Yule miluje, to, jak se neustále dohadujeme, jí nedělá dobře. Toho sis nevšiml? Poslední dobou je smutná.“

„Jo, všiml sem si. A všiml sem si taky, jak pohubla, jak je přepadlá, o tom si spolu ještě promluvíme. Teď mě nech jít.“

„Dřív mi slib, že uděláš všechno pro to, aby byl o svátcích klid, s tím mi musíš pomoct i ty,“ sevřel bratrovi rameno a pevně se mu zahleděl do tváře.

Aberforth se ušklíbl. „No jo, máš moje slovo.“ Trhl ramenem, aby se vyprostil, a vykročil do chodby.

„Díky,“ pousmál se nevesele Albus.

Albus otevřel dvířka trouby a vytáhl pekáč s masem. Kuchyní zavoněla lahodná vůně, když odklopil poklici, aby mohl maso podlít. Jak tvrdila Bathilda, krůtí maso mělo být rychle hotové. Podle její rady k němu také přidal několik rozkrájených jablek a sušených švestek. Podlil maso trochou vody, nasál vůně a pousmál se. Přiklopil poklici, dal pekáč zpět do trouby a vrátil se ke krájení jablek na kompot. Venku se už začínalo stmívat.

Na rozpálenou plotnu postavil hrnec s vodou a do něj nasypal pokrájené ovoce. Přidal trochu cukru, medu a kousek skořice. Otřel si ruce do zástěry a ještě zkontroloval oheň, než vyšel z kuchyně, aby se podíval, jak si vedou jeho sourozenci.

Opřel se loktem o rám dveří a usmál se, když pozoroval, jak Ariana s Aberforthem věší na stromek dřevěné zvonky, malá jablíčka, která ještě v noci vybral ve sklepě, ořechy a drobné cukroví, které jim věnovala Bathilda.

„Ale, není krásný?“ otočila se na něj Ariana s úsměvem.

„Nádherný, maličká,“ přistoupil k ní Albus a pohladil ji po vlasech. Vůně čerstvého jehličí naplnila pokoj a vnesla do něj sváteční atmosféru. I Aberforth se usmál a pověsil na stromek poslední malovaný zvonek. „Za chvíli budu mít hotovo, můžeme pomalu připravovat stůl, jen je potřeba ještě vymést krb,“ pousmál se Albus.

„Já to udělám,“ zabručel Aberforth a složil látkový váček, v němž měli uložené ozdoby na stromeček, aby ho mohl uklidit zpět do bedny. Albus tiše pokýval hlavou a opustil pokoj.

Byla už tma, když Ariana narovnala na sváteční červený ubrus talíře a vyleštěné příbory. Stůl a židle z kuchyně přenesli do pokoje. Doprostřed postavili velký svícen, do jehož loukotí vpletla větvičky břečťanu a střed ozdobila cesmínou a jmelím. Na hroty nasadila velké zelené svíce. Lehce prsty přejela po starém dřevě velkého kola. Milovala Yule už proto, že se její bratři vraceli ze školy, aby svátky mohli strávit s rodinou. Milovala tu sváteční atmosféru, naději, radost, kterou svátky zimního slunovratu přinášely. Dny se začnou zase prodlužovat. Zima sice bude ještě dlouhá, ale do jejich oken zase pomaličku začne nahlížet slunce. Jen temnota z její duše stále ne a ne zmizet. Povzdechla a sklopila hlavu. Cítila napětí mezi svými sourozenci a nechtěla jim zavdávat další příčiny ke sporům. Věděla dobře, jak by reagoval Aberforth na její strach. Ne, nic mu neprozradí, i když věděla, že si o ni dělá starost. Trhla hlavou a vzhlédla, když do pokoje vešel Albus a přinesl velký pekáč s upečeným masem. Za ním vstoupil Aberforth s mísou kompotu.

„Mám vám pomoct?“ usmála se na bratry a položila na stůl prkénko, které Albus svíral v podpaží, aby na něj mohl postavit rozpálenou nádobu.

„V kuchyni je ještě chléb, čaj, svařené víno a sladké pečivo, můžeš něco z toho donést,“ mrkl na ni starší bratr, když si z rukou stahoval chňapky.

„Dobře,“ stiskla mu předloktí a odběhla do kuchyně.

Albus nalil do umyvadla na svém toaletním stolku teplou vodu z hrnce na kamnech, dolil ji studenou ze džbánu a rychle se omyl. Zadíval se na sebe do zrcadla a zhluboka povzdechl. Poprvé budou slavit svátky slunovratu bez matky. Nějak nedokázal najít onu naději, kterou měly být tyto dny protkané. Nedokázal najít ve vůni jehličí a světle svící klid. Nedokázal v sobě najít onu radostnou slavnostní náladu, se kterou vždy svátky prožíval. Jen stále stejný vnitřní neklid, boj, který ho už dlouhé měsíce užíral a vyčerpával.

Zavrtěl hlavou a odvrátil se od zrcadla. Oblékl si čistou košili a pečlivě uvázal vázanku. Přes košili si vzal světlou vestu a černý sváteční kabátec. Vlasy uhladil a svázal stuhou. Ještě se na sebe jednou podíval do zrcadla a smetl si prach z ramene. Dokonalý mladý muž, hořce se na sebe pousmál, ale s temným tajemstvím. Rychlým pohybem zhasl petrolejku a vyšel ze své ložnice.

Malý obývací pokoj osvětlovalo světlo z krbu a svíce, které hořely na velkém svícnu na stole. Albus, který se pohodlně uvelebil v křesle, si natáhl nohy a upil voňavého svařeného vína. Okouzleně poslouchal, jak Ariana sedící u krbu tiše zpívala staré galské písně o souboji mezi králi Cesmíny a Dubu, o zrození syna Bohyně a slunečním světle, které přinese. Znal je dobře, zněly jejich domem každý rok. Letos poprvé nezpíval a i Aberforth se odmlčel. Svíral snad jeho krk stejný úzkostný pocit? Stejný smutek?

Slavnostní večeře byla snědena a všichni společně trávili poklidný večer u otevřeného krbu, ze kterého do prostoru čouhalo velké poleno ozdobené cesmínou a jmelím, které Ariana slavnostně zapálila před večeří. Bude tu hořet po celé svátky a bude Albusovým úkolem udržovat oheň, aby nevyhasl.

Děvče dozpívalo a její příjemný hlas vystřídalo ticho. Chvíli všichni seděli beze slova, než se Ariana otočila na Albuse a promluvila: „Jak slaví slunovrat mudlové?“

Ten se pousmál, promnul si bradu. „Učili jsme se, že ti, kteří vyznávají křesťanské tradice, oslavují dnes narození zakladatele jejich náboženství Ježíše Krista. Slaví ho ale podobně, také připravují hostinu a zdobí stromek, zpívají písně, scházejí se v kostele, jen to všechno vnímají jinak. Slunovrat pro ně není tak důležitý. Chceš slyšet ten příběh?“

„Vyprávěj,“ usmála se Ariana a upila ze svého šálku čaj vonící skořicí.

„Kdysi dávno se prý jedné mladé dívce Marii zjevil anděl a oznámil jí, že se jí narodí syn a ten že bude synem jejich boha. Ta dívka si pak vzala za muže Josefa, který se o ni postaral, přestože to dítě nebylo jeho. Spolu putovali, až se přiblížila její hodinka. Byli zrovna ve městě, které se jmenovalo Betlém, kde hledali přístřeší, ale všude je vyhnali, až se jeden muž ustrnul a nechal je přenocovat ve svém chlévě. Tam se Marii narodil chlapec, kterého pojmenovala Ježíš. Uložila ho do jeslí na seno a té noci prý vyšla na nebi velká jasná hvězda.“ Albus se odmlčel a napil se svařeného vína.

„A jak to bylo dál? Byl opravdu ten chlapec synem boha?“ sklonila Ariana hlavu na stranu a zkoumavě Albuse pozorovala. I Aberforth pozorně naslouchal, sám na studium mudlů nechodil.

„Nevím, to se asi nikdo nedozví, ale mudlové tomu věří. Dál už to není moc šťastný příběh, opravdu ho chceš slyšet?“ zachmuřil se Albus.

Jen kývla a opřela si hlavu o jeho koleno.

„Po Ježíšově narození se v Jeruzalémě, hlavním městě Judska, objevili tři mudrci z východu, kteří se vyptávali, kde najdou právě narozeného krále Židů, že je na jeho narození upozornila jeho hvězda, která se náhle objevila na obloze, a že se mu přišli poklonit. Když se o tom dozvěděl mocný panovník té země, jmenoval se Herodes, svolal všechny velekněze a zeptal se jich, kde se má Mesiáš narodit. Odpověděli mu, že podle proroctví v Betlémě. Potom k sobě nechal přivést ony tři mudrce z východu, položil jim několik otázek a pak je poslal do Betléma s tím, aby mu dali vědět, až najdou to zázračné dítě, že se mu pak chce jít také poklonit. Hvězda, kterou mudrci uviděli na východě, je dovedla až ke chlévu, kde se Ježíš narodil. Poklonili se mu a předali vzácné dary, které mu přinesli. Druhý den z Betléma odešli jinou cestou, než přišli, protože ve snu jim bůh přikázal, aby se k Herodovi nevraceli. Po jejich odchodu se ve snu zjevil anděl mudlovského boha také Josefovi a přikázal mu, aby všichni uprchli do Egypta, protože Herodes chce najít novorozeného Ježíška a zabít ho. Tak rodiče i s dítětem utekli pryč. Do země Židů se vrátili až po smrti krále Heroda, ale neusadili se v Judsku, protože tam vládl Herodův syn, ale na boží pokyn ve snu, který měl opět Josef, se usadili v galilejském městě Nazaretě. Z chlapce vyrostl dospělý muž. Byl moudrý a učený a uměl prý uzdravovat lidi.“

„Byl to kouzelník?“ zeptal se se zájmem Aberforth.

„Ne, ale někteří kouzelníci se s ním setkali. Nepotvrdili sice zázraky, ve které věří mudlové, ale vážili si ho pro jeho vědomosti, skromnost a učení. Snažil se mudly naučit pokoře, lásce a odpuštění. Byl skvělý učitel a uměl vést lidi.“

„A co s ním bylo dál?“ zeptala se Ariana.

„Putoval tou zemí, kázal a učil lidi. Ti se k němu přidávali, celé zástupy jeho obdivovatelů. Věřili, že je jejich spasitel, Mesiáš, na kterého čekali. Jeho sláva rostla a s ní i obavy vládců, protože mnozí ho nazývali králem. Pak přišel do velkého města – Jeruzaléma, o kterém už byla řeč. Tam ho ale zradil jeden z jeho učedníků a on byl zajat, souzen a odsouzen. Lidé měli možnost ho osvobodit, ale neudělali to, chtěli jeho smrt. Zemřel na kříži. Křesťanská legenda praví, že se obětoval pro dobro ostatních a vstal z mrtvých, potom odešel do nebe za svým otcem. Jeho učedníci pak šířili dál to, co hlásal, a na tomto základu vzniklo křesťanství.“

Ariana stáhla obočí a chvíli přemýšlela. „Je ten příběh pravdivý?“

„Nevím, je to legenda, ale podle záznamů kouzelníků muž jménem Ježíš žil a zemřel tak, jak jsem ti vyprávěl. Od přibližného data jeho narození se počítá náš kalendář, který jsme přejali od mudlů. Jestli ale byl božím synem, jestli vstal z mrtvých, to netuším, je to už hodně dávno.“

Ariana se zahleděla do ohně a Albus se zamyslel. Vzpomněl si na Gellerta a jeho názory. Znovu mu musel dát za pravdu. Příklad Ježíše se nabízel sám. To, jak snadno jej obětovali a pak se samozřejmostí vykřikovali jeho jméno, používali jej jako zástěrku pro nejrůznější zvěrstva. To, co věděl z dějin křesťanství a církví, mu bohatě stačilo, aby pochopil.

„Chtěla bych to vidět.“

„Prosím?“ trhl sebou Albus, když ho Arianin hlas vytrhl z myšlenek.

„Chtěla bych vidět, jak mudlové slaví slunovrat,“ prosebně se zadívala na bratra.

„Ariano, já nevím...“ zarazil se Albus a očima vyhledal Aberfortha. Ten se zachmuřil.

„Jen z dálky, prosím,“ upřela na něj velké modré oči.

Albus povzdechl a promnul si obličej. „Nejsi unavená?“

„Ne, nejsem, je mi dobře,“ usmála se na něj.

„Dobře, jen...“

„Nechci se s nikým setkat, nechci mezi lidi, jen... projít se ven, jen dnes, jednou,“ sklopila oči skousla si ret.

Albus kývl a pohledem znovu zabloudil k Aberforthovi, ten trhl rameny a odvrátil pohled.

Byla už hluboká noc, když všichni tři vyšli z domu, zachumlaní do teplých plášťů. Všude byl klid, když procházeli tichou vesnicí, jen kostelní okna zářila do noci a byl slyšet zpěv zevnitř. Ukryli se ve výklenku starého domu na návsi a sledovali, jak poslední opozdilec zmizel za velkými dveřmi kostela. Od úst jim stoupala pára. Večer znovu začalo mrznout a ledový vzduch je štípal do tváří. Aberforth zezadu objal Arianu a společně poslouchali mudlovské vánoční zpěvy. Když mše vrcholila, vymanila se Ariana z Aberforthova objetí a pevně stiskla Albusovy ruce. Ten sebou trhl a zadíval se jí do tváře. Upírala na něj modré oči a po tvářích se jí koulely velké slzy.

„Co se stalo, maličká?“

„Albusi, slib mi, že nikdy nedopustíš, aby svět zahalila temnota. Že se nikdy nevzdáš!“ mluvila naléhavě. Aberforth stál jako opařený, jen je překvapeně sledoval.

„Ariano, co tě to napadlo? Já...“ zadrhl se Albus. Její prosba ho překvapila. Nevěděl co má říct.

„Prosím, že to nikdy nedopustíš!“

„Samozřejmě, maličká, copak...“

„Přísahej!“ přerušila ho, „Teď a tady, přísahej mi!“ tiskla Albusovy ruce, až ho to bolelo, nevymanil se ale z jejího sevření. Díval se do jejích očí plných slz, které jí stékaly po tvářích a máčely stuhu čepce. Do očí, které na něj upírala s tou obrovskou prosbou. Po zádech mu přeběhl mráz a dech se mu zadrhl. Hlas jako by mu někdo ukradl a ticho se prodlužovalo.

„Přísahám,“ zachraptěl, když měl pocit, že ta chvíle trvá snad věčně. „Přísahám na svůj život...“

Ariana sklopila hlavu: „Děkuji...“ vydechla téměř neslyšně a nechala se obejmout.

Poznámky:

Při popisu oslav zimního slunovratu jsem smísila dochované předkřesťanské zvyky (zdobení domu stále zelenými rostlinami, zdobení živého stromku, tradiční večeře) s wiccanskými (souboj králů, zrození nového slunečního boha).

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter