OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 21

29.02.2016 (09:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1639×

21. kapitola

„Cože?“ řekla jsem nechápavě. A se mnou naráz hned několik lidí.

„Brumbál to věděl. Věděl to a řekl nám to. Jak ho zničit,“ kývl na mě Draco. Nejspíš čekal, že budu ohromená, ale já jen nechápala. Nechápala jsem, co tím chce říct.

Viteály byly největším otcovým dílem. Samozřejmě jsem toho o nich věděla dost. I když si nejsem jistá, že tohle byly vědomosti, které by otec schvaloval.

Pořád o něm uvažuju jako o otci. I když je zrůda.

Zatímco jsem se snažila dopídit významu Dracových slov, držela jsem Pottera za ruku, jako by byl to poslední stabilní na tomto světě. V tu chvíli mi to tak minimálně připadalo. Malfoy si toho všiml, zamračil se, ale neřekl ani popel. Jeho výraz mi pro pocit zadostiučinění stačil.

„Bylo sedm viteálů. A pak jen pět, když byl zničen deník a prsten,“ začal Draco vyprávět a přecházel přitom kolem, jako by mu tohle pitomé nádvoří patřilo. Dotýkal se prsty náhrdelníku a tím si zajistil, že smrtijedi, včetně otce, hleděli jen a jen na něj. Nikdo se nepokusil na něj vrhnout. Ani Lucius, který i přesto vypadal, že by syna nejradši umlátil tou svojí supermódní holí. S každou minutou rudnul ve tváři víc a víc, což bylo proti jeho bělavé kštici dost k popukání.

„Pět kousků duše. Brumbálovi trvalo dlouho, než na všechny přišel. A než ho napadl způsob, jak je spojit dohromady. Přesně takhle,“ řekl a sundal si náhrdelník z krku jedním vleklým, elegantním pohybem. Ty jsi ale primadona…

Zatřásl s ním, až o sebe jednotlivé části železně zazvonily. Náhrdelník vypadal obyčejně, i když staře. Až když se mi zježily chloupky na rukou a já pocítila tu moc, došlo mi, co bylo právě řečeno. Popostoupila jsem o krok kupředu, aniž bych o tom nějak přemýšlela.

„Takže stačí zničit jeden viteál…“ vydechla jsem nevěřícně.

„… a zaniknou tři. Budou zbývat pak už jen dva,“ dokončil za mě Draco. Pousmál se a já pustila Harryho ruku. Došla jsem až k Dracovi a hleděla přitom střídavě na náhrdelník a na jeho tvář.

„Jak jsi to…?“

„Bylo to zatraceně těžký, ale on mi pomohl. Dát to dohromady už nebylo tak hrozný, když jsem věděl, jak na to,“ pokrčil nedbale rameny a kývl směrem ke Snapeovi. Zaměřil se na něj víc než jeden pohled, ale on nehnul ani brvou. Jako jediný z nás Severus pořád pozoroval otce. Nejspíš měl taky víc rozumu než my. Voldemort se teď možná bojí o svůj život, možná, ale co dělá pes zahnaný do kouta? Kouše.

„Nedělej, že si to neužíváš,“ uchechtla jsem se, když se má pozornost obrátila zpátky k Dracovi. Oblečení měl, slušně řečeno, špinavé a zaprášené. Vlasy zrovna tak. Nevypadal, že by mu to vadilo. Ani si ze zpoceného čela neodhrnul prameny na místo. A to mě vedlo k myšlence, že se změnil. Alespoň trochu. Nevěřila bych jeho slovům, byť sebevíc přesvědčivým, ale jeho činům jsem byla ochotná přikládat nějakou váhu.

„A co?“ nechápal.

„Pocit, že jsi hrdina.“

„A nejsem snad?“ usmál se Draco samolibě, ale pozorovala jsem za jeho úsměvem i únavu a strach z věcí nadcházejících.

Neodpověděla jsem mu. Možná nám právě všem zachránil krk. A mezitímco on dělal něco opravdu užitečného, mě mučili a drželi pod zámkem. Zajímalo by mě, kdy je přestane bavit dělat ze mě v jednom kuse oběť, návnadu. Štvalo mě to. Já přece nejsem slabá chudinka. Dokázala jsem jim to už několikrát, ne?

Draco se znovu obrátil na Voldemorta.

„Nejsi nesmrtelný. Nejsi. A my tě můžeme zabít. Za všechno, co jsi nám udělal. Za všechno, co jsi udělal vlastní dceři,“ zasyčel.

On se mě vážně zastává. Paráda. Já tu stojím jako solný sloup vedle Pottera a odmítám se na otce byť jen podívat. Nebo na Snapea. Vlastně se nemůžu dívat na nikoho, pokud nechci riskovat pohled plný opovržení.

Otec se začal chechtat.

Z vlastních zkušeností můžu říct, že to je špatné znamení.

„Vy blázni. Jste tak bláhoví. Jste tak, tak hloupí. Vážně si myslíte, že mě můžete porazit? Podívejte se kolem, co vidíte? Mé stoupence, mé věrné. Silné jako nikdy dřív. A vy, co máte? Vyděšené, ukňourané studenty, pár profesorů a… Pottera. Chlapce, který bude co nevidět u svých mrtvých šmejdských rodičů,“ smál se nám.

Musela jsem mu dát za pravdu. Malá armáda smrtijedů proti zmateným profesorům a studentům. Plus Potter, Draco, Snape a já. Báječný. Kdo řekne prvákům, že budou brzo čuchat kytky zespodu?

„Sophie, má drahá, je toto opravdu tvá… volba?“ otázal se mě otec zničehonic a hlas měl najednou mírný, skoro důvěrný. Ruka s hůlkou se mi třásla. Nikdy za celý život na mě takhle nepromluvil. Takhle… starostlivě.

Třeba to může být dobrý. Třeba můžeme všechny porazit, ovládnout školu a vyrazit zpátky do sídla, domů… Ale věděla jsem, že nesmím. A věděla jsem, že otec je skvělý manipulátor. Se mnou smýkal ze strany na stranu, jak se mu chtělo, více než s kýmkoliv jiným. Znám jeho triky.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně a napřímila se. Pokoušela jsem se zamaskovat svoji stoupající nervozitu a duševní rozklad na milion kousků. Půda pod nohama se mi zhroutila a já si plápolala nezadržitelně ve větru toho, co přinese budoucnost a tenhle souboj. Možná by bylo lepší, kdybych zemřela. A se mnou i otec. Všechny pozůstatky Pána zla by byly zničeny jednou provždy bez možnosti návratu.

V tu chvíli mi proletěla kolem hlavy koule energie.

Cukla jsem sebou na stranu. Kouzlo pocházelo z otcovy hůlky a já, posilněná myšlenkou, že nemám co ztratit, jsem palbu opětovala. Myslela jsem na všemožná kouzla a metala je jedno za druhým. Ovšem stejně jako jsem otcova kouzla dokázala blokovat já, tak on dokázal blokovat moje. A lépe, k mé smůle.

Matně jsem si uvědomovala, že nebojujeme jenom my dva. I ostatní smrtijedi se pustili do studentů a profesoři jim v tom obratně bránili. Do hajzlu. Doufala jsem, že budou alespoň hloupí. Ale oni věděli, že ztráty na životech podlomí Bradavice víc než co jiného. Prolití mladé krve neodpustí nikdo, ani kdyby se nám pořádařilo vyhrát.

„Dnes tady zemřeš, Sophie. Nekonečně mě mrzí, jaky osud sis zvolila,“ vykřikl otec a vyslal proti mně další, obzvlášť silnou kletbu. Po lítosti nebyla v jeho hlase ani stopa.

„Tak tě alespoň vezmu s sebou,“ odvětila jsem, ale další kletbu jsem vykrýt nestihla.

Síla mě vymrštila a odhodila na tvrdou zem nádvoří. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat. Snažila jsem se vzpamatovat, ale sotva se mi podařilo jakž takž dostat do plic kyslík, musela jsem se převrátit na bok, abych mohla z úst vyplivnout krev. A pak další.

Sáhla jsem si na břicho. Bolelo jako ďas a několik žeber se zdálo být v dost nepřirozeném úhlu. Krev mi do úst nepřestávala proudit. Fuj tajbl.

Další pokus vstát. Další neúspěch, další krev a neskutečná bolest navrch. Boje se nezastavily, pokračovaly dále. Otec byl v nedohlednu. A já umírala na dlažbě. Zapomenutá. Takhle přece neumřu, takhle ne.

Šeredný pocit, že? Ta nenávist. Ten vztek. Proč sis nevybrala správnou stranu, Sophie? Proč sis nevybrala správně? znělo mi v hlavě. Byla to má vlastní představivost, byl to otec?

Když se teď vzdáš, bude smrt snadná.

Ne.

Bude to jako usínání, Sophie. Nebude to bolet. Jen vydechni. Zavři oči.

Ne…

Víčka mi klesala. Nemusel na mě seslat Avada Kedavra, aby mě zabil. Vtipné, nikdy předtím mě to nenapadlo. Ale kouzlo, co dokáže rozlámat kamenný sloup na kusy, nejspíš dokáže zabít i obyčejnou čarodějku.

Vzpomněla jsem si na Adriane. Srdce se mi zběsile rozbušilo, ale věděla jsem, že jí nedokážu pomoct. Nedokážu pomoct nikomu. Ani sama sobě. Měli o mně pravdu. Že jsem k ničemu.

„Sophie!“

Dva hlasy, co zněly jako jeden. Oba chlapecké. Harry a Draco.

No tak se o mě pojďte poprat, hoši. První bez košile vyhrává.

Znovu jsem se rozkašlala. Jako by se mi plíce rvaly na kusy.

„Sophie, do hajzlu, prober se! Otevři oči! Nesral jsem se s tou růžovou babiznou, abys mi tu teď umřela, Sophie,“ šeptal mi někdo u ucha. Nejspíš Draco.

„Sakra, znáš nějaký kouzlo? Nějaký, jakýkoliv, na rány. Musíme jí pomoct, musíme to nějak zastavit,“ strachoval se pro změnu Harry. Teď by se tu nejspíš hodila šmejdka, ale co jí znám, ještě ráda by mě viděla krvácet. A podle všeho jsem krvácela hodně.

Pokusila jsem se otevřít oči.

Nedařilo se mi to, ale jen zakmitání víčky oba chlapce probralo k životu.

„Sophie, vydrž!“

„Pro Snapea, Pottere, hned!“

„Ale…“

„Běž, nebo tu umře!“

Pro jednou měl Draco rozumnej nápad, smekám.

Úpěnlivě jsem se snažila znova nekašlat a nezvracet krev, ale držet ji v sobě nakonec bolelo úplně stejně. Malfoy mě během mého snažení hladil po vlasech. Vážně romantická chvilka, jen co je pravda.

Po pár minutách, co mně osobně připadaly jako věčnost, se zjevil Severus. Přivalil s sebou vůni jasmínového dřeva. Ani jsem si nevšimla, že tak kdy voněl.

„Ustupte!“ zavelel a přiklekl si. Okamžitě se pustil do mumlání zaříkadel, která nejspíš dávala smysl jen jemu samotnému. Nepoznávala jsem jediné slovo.

Pomalu, ale jistě jsem cítila zlepšení, ovšem ani zdaleka ne takové, abych se zvedla na nohy a šla znovu bojovat. Zvlášť když už jsem věděla, co je mi otec schopný udělat. Jedna věc byla mě zabít. V určitém smyslu bych to dokázala pochopit. Ale on mě nezabil, i když evidentně mohl. Chtěl, abych umírala. Chtěl, abych před smrtí trpěla, protože jsem ho zradila. Protože jsem jednou nehrála podle jeho plánu. Nebo možná jen z krutosti.

„Můžeš se postavit?“

Severusův hlas mě donutil otevřít oči, tentokrát úplně. Chvíli jsem mžourala, abych vůbec zaostřila. Ne že by teda byl ostrý pohled na nádvoří nějak nádherný.

„Nejspíš ne,“ zahuhlala jsem. Žebra jsem sice měla v relativním pořádku, nejspíš, ale stejně jsem při každém pohybu cítila tupou, neustávající bolest.

„Budeš muset. Tady nejsme na výletě, Sophie.“

„To bych si bez tebe nevšimla.“

Ale jak řekl, postavila jsem se. A málem se zase poroučela k zemi. Snape mě musel podepřít. Bylo na něm vidět, že to nedělá zrovna rád. Zhodnotila jsem situaci kolem.

S otcem momentálně bojoval Křiklan. Dařilo se mu to o dost líp než mně už proto, že ještě neležel na zemi. Bravo, profesore. Ale i tak s každým dalším vykrytím útoku ustupoval. Neudrží otce věčně. Nikdo ho neudrží.

„Musíme to udělat rychle,“ zahlásil náhle Draco zpoza mých zad. Během svého prohlášení stihl poslat jednoho smrtijeda k zemi. Ještě před pár dny bych řekla, že mu i tkaničky zavazují jeho poskoci. A hele ho.

„Co udělat?“ optala jsem se nechápavě.

„Ano, není zbytí,“ souhlasil Severus. Po mé levici se objevil Potter, ale ani on evidentně netušil, o co se jedná. Jeho výraz napovídal, že si celou tuhle situaci vyčítá. Ale i když bych ráda připsala vinu jemu, tahle bitva ležela na mně. To já otce zavolala. Já to rozpoutala. Možná jsem na té zemi ležela zraněná právem.

„Co udělat?!“ doprošovala jsem se odpovědi znovu, ale Draco mi pozornost nevěnoval. Díval se na Pottera.

„Musíš nám dát svoji vzpomínku na noc, kdy Voldemort zabil tvé rodiče,“ řekl mu prostě.

„Cože?“

„Jsi jeden z viteálů, Harry. Pokusil se tě zabít a tak z tebe udělal viteál. Nevíme jak, nevíme proč, nevíme, do háje, nic. Ale pokud nechceš umřít, musíš nám dát tu vzpomínku. Brumbál doufal, že to bude stačit,“ pokračoval Malfoy.

„Ale já…“

„Pottere, je to jediná šance, jak ho zničit. Každý z nás pro to musel trpět. Teď je řada na vás,“ přizvukoval Dracovi Snape.

Celému rozhovoru jsem jen přihlížela. Věděla jsem, že pro Harryho je to jedna z mála, jestli ne jediná skutečná, vzpomínka na rodiče. I když ne šťastná. Nejspíš ani ne úplná. Ale kdybych měla vzpomínku na matku, byť ošklivou, stejně bych si ji chtěla udržet. Chápala jsem jeho váhání.

Nakonec Harry bezděčně kývl a Draco mu přiložil hůlku k hlavě. Přiměl ho říct, že se vzpomínky dobrovolně vzdává, a pak, s použitím kouzelné formule, se z Potterovy hlavy oddělil stříbřitý provázek. Malfoy ho přidržel nad náhrdelníkem, který mezitím vytáhl z kapsy hábitu, a nás všechny oslnila záře. Zelenkavá, prudká. Dělaly se mi z ní mžitky před očima.

„Pottere!“

Aha, tak si nás otec přeci jen všimnul.

Mávl hůlkou a další sloup, těsně vedle nás, se roztříštil, jako ten, který jsem nechala před celou touhle komedií vybouchout já.

Co mě v tu chvíli překvapilo ještě víc, než ten výbych, byl Severus.

Pustil mě tak, aby mě měl ještě šanci zachytit Draco, a postavil se před nás. Stál tváří v tvář Voldemortovi, aby nás ochránil. Jako lidský štít. Ne že by to bylo v praxi příliš platné, jak už jsem zjistila na vlastní kůži, ale i to gesto mi vyrazilo dech. Kdybych měla sázet, řekla bych spíš, že Snape si radši zachrání vlastní krk, než aby nám pomáhal.

„Á, Severusi. To je od tebe statečné. Hloupé, to ano, ale rozhodně statečné,“ prohlásil otec tím svým nonšalantním, slizkým způsobem. Blížil se k nám jak had. Ano, pokud mluvíme o hadovi, Nagini se mu plazil v patách. Nejspíš čmuchal sváču. Radši Avada Kedavra, než hadí žaludek. Snape na to nic neřekl, jen na Voldemorta namířil hůlku. „Tak zodpovědný, tak šlechetný. Pověz mi, Severusi, proč jsi nebyl tak loajální před šestnácti lety? Musí tě to ničit. Musí tě ničit pomyšlení, že jsi nedokázal ochránit to jediné, co ti mohlo být na tomhle světě drahé,“ syčel otec dál, ale já se v kontextu začala ztrácet. O čem to, krucinál, mluví? „Určitě by se jí nelíbilo, cos provedl s jejími dětmi. Podívej se do těch tváří. Jen bolest a nic než prázdnota. Utrpení, Severusi, kterému jsi nedokázal zabránit. Nenáviděla by tě,“ pokračoval.

„Už ani slovo,“ odvětil Snape pomalu, klidně, ale jeho ruka se třásla touhou vyslat proti Voldemortovi smrtící kletbu. Čím ho tak rozčílil? Ať už mluvil o čemkoliv, Severusovi na tom záleželo. A já měla podivný pocit, že se mě to nějakým způsobem týká. Že bych měla vědět, o čem ti dva mluví.

A pak to začalo. Mezi dvěma čaroději létaly kletby, ty nejhorší z nejhorších. Chtěla jsem se, proti veškerému zdravému rozumu, vrhnout na pomoc Severusovi, ale Draco mě stáhl zpátky.

„Ne! Musíme to zničit! Snape ho nezabaví na dlouho!“ zavrčel Draco tlumeně a vytáhl náhrdelník. Opět se přese mě převalila jeho síla. Bylo to plazivé, odporné, ale zároveň lákavé. Ten náhrdelník skýtal nevídanou moc.

Museli jsme ho zničit. Hned.

„Tak pohni, jedinej tady víš, co s tím máme dělat. Znič to, do háje!“ pobídla jsem Draca. Díky celé té situaci jsem byla vynervovaná a pořádně naštvaná sama na sebe víc než na kohokoliv jiného. A ani jsem si přitom neuvědomila, že Harry od odevzdání oné vzpomínky vůbec nepromluvil. Když zpozoroval můj pohled, jenom kývl a pokusil se statečně usmát. Něco nebylo v pořádku, ale nebyl čas se ptát, o co jde.

Draco se napřímil, aniž by nějak okomentoval moje chování, a zamumlal několik slov. A pak další. Z hůlky začalo vycházet rudé světlo, které s každou slabikou sílilo. Když jsem však sledovala Malfoyovu tvář, zračila se v ní bolest. Viteály si vybíraly svou daň.

Za námi se ozvalo hlasité syčení a Draca to vyvedlo ze soustředění. Oči se mu ale vzápětí rozšířily poznáním.

„Nagini! On je poslední!“ křikl.

Došlo mi, co tím myslí. Dva viteály zničené, čtyři byly v náhrdelníku. Zbýval sedmý, poslední. A tím byl Nagini.

Který se, jen tak mimochodem, připravoval k vymrštění ve směru Potterovy hlavy.

„Ne!“ vřískla jsem a pak se najednou odehrálo hned několik věcí.

Z Dracovy hůlky vylétla červená záře a udeřila na náhrdelník, který se s hlasitým tříštěním rozpadl na milion kousků do všech stran. Otec zařval bolestí, ze ztráty čtyř částí své duše, a tím umožnil Severusovi ho tvrdě zasáhnout do ramene.

Nagini vyskočil na Pottera, ale já už byla připravená a pomocí kouzla jsem ho odmrtštila stranou. Had sebou vztekle plácl na zem. Jen takový metr od Severusových nohou.

Když jsem si toho všimla, bylo už moc pozdě.

„Můžeš své dceři poděkovat, Severusi,“ utrousil dýchavičně Voldemort, zatímco se pracně sbíral ze země.

A pak se Nagini zakousl Severusovi do nohy.

Oněměle jsem zírala, jak se Snape zhroutil k zemi jako ve zpomaleném filmu. Jako by každá vteřina trvala desítky minut. A ve stejnou chvíli mi plně docházel význam toho, co mu otec řekl.

Severus Snape že je můj… otec?! 

Trochu plot twist, co? :D
Vrchol celého Úkolu je tady, zbývá poslední dějová kapitola (a potom ještě epilog. Trochu spoiler: naší motiavací bylo, abychom vám rozervaly srdce na kusy :))) ). S Carol musíme zamáčknout slzu, protože už se nám blíží derniéra, a nebudu vám lhát, ta krev, pot a slzy (a řev a frustrace a deprese...), to všechno si vybralo daň na našem času. Úkol je součástí našeho života (ale zase nemusíme brečet všichni, že jo) a my jsme rády za všechny komentáře, hlasy v Nej povídce, za přečtení, prostě za všechno. Žereme vás, fandové naši :) Snad se vám kapitola líbila, jak jsme to vyřešily i jak je to napsáno, a těšte se na další! :) 

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 21: