OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 5

01.12.2015 (10:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1828×

5. kapitola

Druhý den byl o dost méně úspěšný, než ten první.

Nejenže jsem se ani vzdáleně neblížila vymyšlení, co bych mohla dělat s tekutým štěstím, ale ani vyučování mi dvakrát nešlo. Což bylo ještě docela mírné označení. Profesor Kratiknot to označil za fatální nedostatek kontroly a sebekázně. Rozhazoval při tom rukama a vypadal docela legračně. Možná taky proto, že jsem v jeho hodině jedné studentce přikouzlila krysí ocásek. Pořádně dlouhý a olysalý. Její jekot, když si toho všimla, musel slyšet celý hrad a Kratiknot ji taky hned poslal na ošetřovnu. Přísahám, že to bylo omylem. Ale neříkám, že toho lituju.

Během hodiny bylinkářství jsem shodila květináč a celá třída spolu s profesorkou musela tu pitomou kytku chytat. Myslím to vážně. Chytat. A to jsem nevěděla, že vůbec nějaká rostlina dokáže zdrhat.

Vrcholem všeho byla profesorka McGonagallová, která se svým důvtipem nakrkla Snapea a mně znepříjemnila zbytek času, který budu muset ve škole strávit. Říkala, že v této těžké době je absolutně nepřípustné neúčastnit se hodin obrany proti černé magii a že jsem povinna zajistit, abych byla schopná se bránit, kdyby to bylo nutné.

Snape nemohl nic moc namítat. Vlastně se o to ani nepokusil. Ale celou hodinu na mě střílel otázky, které ani náhodou nemohly být v učebnici, a během praktické části nepřipustil, abych se vůbec dostala na řadu. Měla jsem tušení, že přesně takto bude probíhat moje účast každou hodinu. Jako bych už toho neměla dost.

Na konci toho všeho jsem toužila po milosrdné smrti.

Místo sebevraždy jsem se moudře rozhodla posilnit na duchu i na těle a došla si do jídelny na odpolední svačinku. V rámci předstírání jsem se posadila vedle Ginny a usmívala se na všechny okolo. Většina mi to oplatila, kromě Hermiony, která byla najednou hrozně zabraná do učebnice lektvarů. Pro jednou něco nevyhrála.

„Rone, musíš se soustředit. Pak už to… půjde samo,“ říkal zrovna Potter Weaslymu, který nevypadal, že by měl v úmyslu něco z dnešní nabídky sníst. Což bylo krajně neobvyklé. Kdyby měl zrzek dostatek času, sežral by během hostin klidně celý stůl sám. Možná včetně pár studentů.

„Jo, tobě se to řekne,“ odsekl chabě.

„O co jde?“ optala jsem se a čekala na vysvětlení. Harry měl na sobě famfrpálový dres. I Ginny ho měla. Vlastně všichni, o kterých jsem vzdáleně tušila, že jsou v týmu, ho měli. Pomalu mi začínalo svítat.

„Ron chce hrát za Nebelvír a dneska jsou zkoušky,“ objasnila mi v rychlosti Ginny a dál utěšovala bratra. Já si nabrala na talíř. Famfrpál mě nijak zvlášť nezajímal. Samozřejmě jsem uměla létat na koštěti, ale nikdy jsem netoužila házet míč do obručí nebo se hnát za kovovým hmyzem jako Potter. Proto jsem obrátila veškerou svoji pozornost k jídlu. Ale do pusy jsem si stihla nacpat sotva jedno sousto.

„Hele, Sophie… přijdeš? Bylo by… bylo by to super, kdyby ses přišla podívat,“ ozval se najednou Weasley. Otočila jsem se na něj. A všichni se otočili na mě, čekajíc na odpověď. Vsadila bych se, že pokud půjdu já, nacpe se tam spousta dalších lidí, kteří by normálně na stadion nevkročili ani špičkou boty.

„Jasně, přijdu,“ kývla jsem a usmála se na něj. Ani jsem moc neváhala. Na to, abych ho v takovém stavu odmítla, bych potřebovala dobrou výmluvu. A tu jsem neměla. Weasley vypadal nadmíru spokojeně, rozhodně méně bledě, a konečně kousnul do nějakého párku, který ukradl z Potterova talíře. Ten ho blahosklonně poplácal po rameni. Pusu, pusu…

Weaslymu moje přítomnost zřejmě moc nepomohla. Stál před davem kandidátů na tým jako socha a stejně tak bílý.

Jak jsem čekala, uspořádání diváků bylo následující: na spodní lavici seděla Grangerová s knihou v ruce, vedle ní Lenka a další tři holky, plus sem tam rozházení spolužáci, které jsem neznala a nikdy v životě je neviděla. Jedna z holek vedle Hermiony, jak jsem si vzpomněla, se mnou bydlela na pokoji.

Nad nimi jsem seděla já, sama samotinká, zachumlaná v bundě. Ovšem ne v mojí.

A za mnou to byla hotová hormonová řež. Přišel snad každý kluk z Nebelvíru a pár i z jiných kolejí, které se ostatní snažili vyštvat. Občas jsem se otočila a z toho měli hotové Vánoce. Pokud mě to štvalo při mém příjezdu sem, teď už to bylo neskutečně otravné a prakticky nesnesitelné. Co jsem ale měla dělat? Ostříhat se? Týden se nesprchovat? Začala jsem uvažovat, jestli voňavka, kterou používám, v sobě nemá feromony. Hodně by se vysvětlilo. Když zafoukal kolem tribuny silný vítr, zabalila jsem se ještě víc do vypůjčené bundy. Ať byla kohokoliv, nedala bych moc za to, že už se k majiteli znovu nedostane.

Kromě toho, od chvíle, co jsem dala pusu Longbottomovi, jsem ho nikde neviděla. Nedala bych moc za to, že za pár dní najde někdo jeho tělo a ti cápci za mnou o tom budou něco vědět.

Potter se se svým slabým hláskem a ještě menší autoritou snažil přesvědčit ty paka dole na hřišti, aby zmlkly. Neúspěšně. Musela jsem se držet, abych se tomu nezačala chechtat. Ginny stála vedle něj a její výraz jasně ukazoval, že nejsem jediná, kdo si Potterovy neschopnosti všimnul.

Kandidáti se mezitím prali o košťata a hlučeli vesele dál.

„Sklapněte!“ zařvala Ginny najednou a celá tribuna sebou trhla, včetně mě. Připomněla jsem si, že se nemám nijak zvlášť snažit dostat se jí do rány.

Vedle třasořitky Weaslyho se postavil blonďatý haban, kterého už jsem, bohužel, viděla na hodině bylinkářství. Cormack se jmenoval, pokud mě paměť neklamala. Většina kluků na mě zírala tak nějak obecně. On jediný mě byl schopný plácnout po zadku, když jsem se ohnula kvůli hledání té zatracené kopřivy. Kdyby tam nebyla profesorka, urazím mu ruku.

Cvičný zápas začal.

Haban kandidoval na brankáře jako Ron. I když jsem toho blonďáka nesnášela sebevíc, musela jsem uznat, že zrzek neměl proti němu nejmenší šanci. Ale i přes to všechno, jakmile mě uviděl mezi diváky, začal na mě mrkat a schválně se na koštěti předváděl. Díky tomu málem nechytil ránu od vlastní sestry.

Po čtvrt hodině jsem toho měla tak akorát dost. Pořád sem a tam, chytit tohle, odpálit támhleto…  Jediné zajímavé momenty nastaly, když Weasley málem sletěl z koštěte a nějaký prďola dostal camrálem po kebuli.

Bylo zcela jasné, kdo je lepší. Zaměřila jsem svůj pohled na šmejdku a její spolek. Jedna kudrnatá, která rozhodně nebyla z Nebelvíru, měla pohled hypnotizovaně upřený na Rona. Ale no tak… Bylo zcela očividné, že ani ji famfrpál moc nezajímá.

Všimla jsem si, že Hermiona si něco šeptá do dlaně. Zamračila jsem se. Nedivila bych se, kdyby mi chtěla podpálit hábit, nebo něco takového, ale když Cormackovi proletěl camrál těsně kolem ruky, bylo mi to jasné. Takovou ránu bych chytila i já. Po zbytek zápasu Cormack vypadal, jako kdyby do sebe hodil kýbl medoviny.

Proč dámy rovnou Weasleymu nezaloží fanklub?

Velmi překvapivě, Ron nakonec získal post brankáře. Třikrát hurá.

Po zápase jsem musela celý svůj kroužek hňupů odehnat. Musím jít do sovince, stýská se mi po rodičích, bla bla. Všichni byli hotové uzlíčky pochopení a soucitu. Nechápu, proč to dělají. Cormack alespoň ručně naznačil, co chce. I když to teda rozhodně nedostane.

Nakonec jsem se skutečně odebrala do sovince. Ovšem ne proto, že by se mi stýskalo. Potřebovala jsem poslat zprávu otci a Narcisse. Věděla jsem, na jaké adrese je zastihnu oba dva zároveň, a už stačilo jen najít tu pitomou Severusovu sovu. Prý je speciálně vycvičená, ale mně se i tak nechtělo svěřit tajné informace do rukou ptáka, který se klidně mohl někde ztratit.

Stoupala jsem po schodech, zahloubaná do vlastních myšlenek. Schodiště bylo dost úzké a nezdálo se mi zrovna bezpečné. Ti se strachem z výšek tu musí mít hroznou radost ze života. Sama jsem se málem ze schodů zřítila, když se přede mnou objevilo černé háro.

Zvedla jsem oči. Během pár vteřin jsem přesně věděla, kdo přede mnou stojí. Cho Changová z Havraspáru. Byla by mi úplně fuk. Kdyby její kluk, Cedric, nebyl jednou z obětí otcova vzkříšení. Tehdy jsme se o tom do krve pohádali. Tvrdila jsem, že stačilo jednodušší kouzlo, vrátit ho zpátky do bludiště, hodit ho někam pryč, ale byl by naživu a nic by si nepamatoval. Jenže bylo mi čtrnáct. Argumenty čtrnáctileté čarodějky nikdo nebere vážně. Voldemort teprve ne.

„Eh, ahoj,“ pozdravila jsem a usmála se. Upřímně. Snad poprvé za celý pobyt v Bradavicích. Na srdci mě tížil kámen, jako by mě měla co chvíli poznat a začít křičet, přitom to bylo absurdní. Netušila, kdo jsem.

„Ahoj. Ty jsi Sophie, viď? Já jsem Cho. Promiň, už jdu,“ omlouvala se překotně a ani mi nedala šanci říct něco dalšího. Protáhla se kolem mě jako ještěrka.

„Počkej!“

Otočila se a já se sebou cukla. Co dělám?

„Nemusíš… odcházet, pokud nechceš,“ řekla jsem neurčitě. A blbě.

„Nechci ti překážet. Vím, jaké to je, když člověk potřebuje být sám,“ plaše se usmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Tím, že mě prohlédla, mě dost překvapila. Dívala se mi do očí, zpříma, ale přátelsky. Nevinně, ale stejně jsem cítila tíhu bolesti, která z ní sálala na sto honů.

Měla jsem pocit, že jí něco dlužím. Kvůli otci. Netušila jsem, jestli Cedrica milovala, nebo s ním byla jen tak, ale stejně mi připadalo, že je to nefér. Poprvé jsem měla vůči někomu, kdo byl ovlivněný mým otcem, skutečný soucit. Připadalo mi, jako bychom měly něco společného, ačkoliv ona to nemohlo vědět a já to nedokázala pojmenovat. Potřásla jsem hlavou a předstírala, že si rovnám vlasy. Nemůžu mít soucit s každým, komu můj otec zničil život.

„Já vím. Omlouvám se,“ vypadlo ze mě. Už jsem se chtěla opravit, mávnout nad tím rukou a odejít, ale vlastně jsem chtěla, aby to slyšela.

„Za co?“ vypadala dost nechápavě a já se jí nedivila.

Mlčky jsem na ni koukala.

Za to, že kvůli mému otci umřel tvůj přítel. Za to, že jsem s tím nedokázala nic udělat.

„To je fuk. No, ehm, musím jít poslat dopis, tak… se měj.“

Rychle jsem se otočila a vystoupala až do sovince, netušíc, co mě to popadlo. Abych se na to nemusela soustředit, hledala jsem podle popisu sovu. Velká, černá a prý ani nevypadá jako sova. To je přece naprosto jasný.

Ale ve chvíli, kdy jsem spatřila ptáka velikosti orla, nepochybovala jsem.

Vytáhla jsem pergamen a samopíšící brk, který jsem dostala k patnáctinám. Byl temně zelený. Připomínal pero irského fénixe, a možná to i tak bylo. Podle legendy předpovídá smrt, proto nebyl nikdy nikde vítaný. Jeho přítomnost byla znakem nadcházejícího neštěstí. Ve skutečnosti však ten temně zelený pták předpovídal jen déšť. To zlé jazyky ho odsoudily do zatracení. Cítila jsem s tím fénixem dost sympatií. A otec navíc vždy miloval deštivé dny.

Vše jde podle plánu.

Začlenila jsem se mezi ostatní a čekám na nejvhodnější okamžik. Získané informace mi zatím nebyly k ničemu, jen to, co už víme. Severus mi svou otravnou přítomností velmi pomáhá. Doufám, že budeš pyšný i na moje studijní výsledky, otče. V lektvarech se mi obzvlášť daří.

- S

Dopis byl plné hořké ironie, ale ani s největším sebezapřením jsem se nedokázala po setkání s Cho soustředit na utajení a důležitost mého sdělení. Bylo mi to srdečně jedno. Další dopis pošlu, až zjistím něco podstatného.

Sbalila jsem vzkaz do ruličky a přidala k němu ten pro Narcissu. Provázkem jsem je svázala dohromady a upevnila je, aby je ten ohromný pták mohl nést. Ten mezitím sletěl níže a všechny sovy v jeho dosahu se stahovaly na stranu. Vsadila bych všechny svoje galeony, že takovouhle sovu na Příčné neprodávají.

Opatrně jsem k ptákovi došla. Naklonil ke mně svou velkou hlavu a pootáčel s ní ze strany na stranu.

Podala jsem mu vzkaz. Chvíli nic nedělal, pak po něm v náhlém záchvatu chňapnul a přes moji hlavu se vznesl do vzduchu. Vyletěl ze dveří sovince, než jsem stačila mrknout, a vydal se na svou pouť.

Přála jsem si, abych mohla letět s ním.

Posadila jsem se na studené schody. V tuhle denní dobu tu stejně nemohlo chodit moc lidí. Dívala jsem se na krajinu kolem, která byla vážně nepopiratelně magická. Chtěla jsem utíkat. Rozběhnout se přes všechny ty temně zelené lesy, kopce, přes jezero, které jsem měla na dohled. Nebo alespoň cítit, jaké to je na nic nemyslet, porušit pravidla a dělat si, co chci a kdy chci. V Bradavicích, stejně jako v otcově sídle, jsem se cítila v pasti.

Bylo mi tehdy deset. Za rok bych měla správně nastoupit do Bradavic. Ale nestalo se tak. Otec byl v té době ještě pořád spíš představou, než skutečností, a nebyla šance, abychom spolu trávili čas. Učili mě jeho věrní přívrženci. A o prázdninách jsem žila u Snapea. Měl za to, že mi tím prokazuje laskavost a že se mu to jednoho dne, až můj otec znovu povstane, vrátí. Alespoň tahle mi to vždycky ostatní smrtijedi říkali, posměšně. Nikdo neměl Severuse moc v lásce, tvrdili, že není věrný a potají se bratříčkuje s Brumbálem a Řádem. Prý se mu to vymstí.

Jedno léto jsem byla opět v jeho domě. Bylo to prázdné, tiché místo bez života. Hodně jsem tam četla. Ale už mi nezbývaly knížky, kterým bych se mohla věnovat. Začala jsem si kreslit. Všechny děti, které jsem znala, pořád kreslily svou rodinu a dům, ve kterém bydlely.

Já ale neznala svojí matku a pořádně ani svého otce. Neznala jsem nikoho. Nakreslila jsem sebe, dům a vedle mě dvě osoby bez tváří, bez vlasů, jen v černých hábitech, jaké jsem viděla u smrtijedů. Donesla jsem obrázek dolů Severusovi.

Seděl ve svém křesle a četl si noviny. Vždycky si četl noviny. Jako by ani nic jiného nedělal.

Ukázala jsem mu, co jsem nakreslila. Na chvíli složil noviny, vzal si ode mě obrázek a díval se. Díval se tak dlouho, až mi z toho bylo nepříjemně. Proč na to tak civěl?

„Já nevím, kdo jsou,“ řekla jsem a ukázala na dva lidi vedle mě. „Proč všichni mají rodiče a já ne?“

Podíval se na mě.

„Vím, že maminka umřela. Ale proč tu nemám tátu? Já bych chtěla znát svého tátu,“ mračila jsem se.

„Tvůj otec teď nemůže být s tebou.“

„Ale proč? Já chci, abychom spolu chodili na kolotoče a aby mi koupil sovu. Chci mu ukázat obrázek a číst si s ním knížky. Já chci tátu!“

„Přestaň.“

„Ale…“

„Tvůj otec s tebou nemůže být. Nemá na to dost síly, je to pro něj moc nebezpečné. Snad to časem všechno pochopíš. Teď běž. Běž si… hrát,“ odehnal mě a znovu pozvedl Denní Věštec. To bylo jasné znamení, že už mu vadím. Začínala jsem natahovat a pomalu odešla zpátky do svého pokojíku.

Pak jsem se otočila.

„Nechtěl bys být ty můj táta, když teď vlastního nemám?“ zeptala jsem se plačtivě. Měla jsem ho tenkrát ráda, Severuse. I když bych to teď do něj nikdy, nikdy neřekla, staral se o mě nejlíp ze všech. Což o mé výchově dost vypovídalo. Napůl sklopil noviny a chvíli se na mě díval. Pak si zase začal číst. A já šla do pokoje.

Nenáviděla jsem svého otce za to, že mě tu nechal samotnou.

A dělal to tak vždycky.

Vychovali mě cizí lidé, smrtijedi, ve snaze se mu zalíbit. Nehnuli by pro mě jinak ani prstem, kdyby jim z toho nic nekáplo. Otec se jim stejně neodvděčil. Vlastně, dost z nich nakonec přišlo o život. Nemrzelo mě to. Neměla jsem je ráda.

Jediný, koho si z dětství pořádně pamatuju, byl Snape a prázdniny v jeho domě. Bylo zvláštní seznámit se s vlastním tátou až ve čtrnácti. A rovnou mu oponovat. Naučila jsem se dost rychle, že to nemá cenu. Že si budu muset poradit sama.

A i teď musím být silná. Musím odčinit svoje chyby, aby na mě mohl být otec hrdý.

Vstala jsem, seběhla schody a vydala se směrem k hradu s pevným odhodláním nechat svoji minulost za sebou a soustředit se na lepší budoucnost. Pro mě a hlavně pro moji dceru.

Pro nás obě.

Jestli jsem tomu ale vážně věřila, to už je jiná otázka.

Jako vždy bych chtěla za sebe i za Carol hrozně moc poděkovat za vaši podporu v komentářích :) Ale tentokrát MOC DĚKUJEME i za vaše hlasy v Nejlepší povídce měsíce listopadu! První místo, no prostě wow, nečekaly jsme, že se mezi vámi povídka tak rychle uchytí, a doufáme, že se vám bude líbit i nadále, protože nás toho čeká ještě dost ;)

Ale vážně děkujeme z celého srdce, protože za povídkou je dost práce, občas nám do toho lezla škola, naše problémy, nedostatek času, a proto je pro nás hrozně motivující teď vidět, že se ta práce vyplatila, že se vám povídka líbí a že to má smysl. Máme vás rády! :)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 5: