OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 8

14.12.2015 (10:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1500×

8. kapitola

Bylo to nejhorších čtyřicet minut mého života.

Sotva se snažím dostat od dosavadních problémů a malérů co nejdál, jak to jen na dobu určitou půjde, hned se tu objeví blonďatý problém s velkým P, který se opět začne mísit do věcí, do kterých ten jeho zvednutý nosánek vůbec nepatří. Měla jsem dojem, že jsem s ním o tom už mluvila. Že s ním o tom už mluvil i Snape. A proč zrovna teď, kdy si začínám pomalu ale jistě získávat důvěru od ostatních, a zejména od Pottera, dostanu od Malfoye takový podraz?

Jakmile jsme opatrně ve všech rukách v rukavicích a balíčku odnesli za Hagridem ten nebezpečný, a navíc i pěkně hnusný náhrdelník z vetešnictví, po kterém by nesáhla ani laciná šlapka, natož Katie – možná –, přesunuli jsme se automaticky do jedné z učeben, kde už na nás čekala McGonagallová se svým přísným výrazem ve tváři a pevně stisknutými rty. Někde uvnitř mi hlásek našeptával, že ona to ví. Ona tuší, kdo je za tím vším a může mě začít podezřívat. Neříkám, že jsem při pohledu na dveře jako jediný východ neměla chuť spustit srdceryvnou scénu plnou strachu a úzkosti, jen abych se vyhnula všelijakému podezření. Ale neměla jsem šanci. Postavila nás pět vedle sebe, hezky do řady před stůl, kde se v chabém světle stříbrných vloček třpytil ten začarovaný přívěšek.

„Viděla jste, co se stalo? Byla jste u toho?“ obrátila se nejprve na Katinu kamarádku Leanu. Celá se chudinka třásla, i když ji profesorka něžně hladila po zádech a po rameni jak starostlivá babička.

„Ne… nevím. Tedy… tuším, že ano. Byly jsme na ležáku a Katie nutně potřebovala na záchod. Řekla jsem jí, že počkám venku, abychom mohly jít už zpátky, ale… když přišla, byla nějaká… divná. Nedokážu popsat jak, ale něco se v ní změnilo. A v rukou měla balíček.“

McGonagallová se napřímila a podívala se na nás. Mlčeli jsme a poslouchali Leanu dál. „A co bylo pak? Jste si skutečně jista, že ho neměla už předtím?“

„Jsem, paní profesorko,“ odpověděla tiše, skoro plačtivě, a otřela si i oči. „Vyptávala jsem se jí, kde ho vzala, a prý, že mi nemůže nic říct, dokud ho nedoručí panu profesoru Brumbálovi.“

V místnosti nastalo hrobové ticho a mně se sevřely útroby. Tak to byla pravda. Malfoy měl zabít Brumbála. O tohle otci šlo. Nebyl to jen jediný úkol. Nebyla jsem jediná, která měla v Bradavicích své poslání. Ten blbeček si ze závisti vydupal taky práci. Pochybovala jsem, že by mu ji určil sám můj otec. Ale když viděl příležitost, aby mohl zabít dvě nenáviděné mouchy jednou ranou, povolil mu to. Navíc bylo jasné, že Malfoy a Brumbál se nikdy v lásce neměli. Brumbál vždy líbal nohy Harrymu a držel si ho u sebe jak svůj vlastní druhý život. Malfoy překypoval nenávistí, žárlivostí a vztekem. Chtěl taky něco dokázat. Otci, Voldemortovi, sobě i… mně.

Vše uvnitř mě zaklaplo jak klíč do zámku a já zalapala po dechu. Zakymácela jsem se a nebýt něčích rukou, už bych líbala podlahu.

Všechny zraky se na mě obrátily, a dokonce i Leana na chvíli zapomněla na svou třasořitku.

„Jste v pořádku, slečno Grantová?“ obrátila se ke mně McGonagallová a s nepatrným zamračením ve tváři ke mně natáhla ruku, jako kdybych já sama byla ten zakletý šperk.

Prudce jsem zavrtěla hlavou a odstrčila Harryho ruce, které mě do té doby svíraly. Byl to sice další krok k úspěchu, ale tentokrát jsem neměla pomyšlení na sebe a svůj úkol. Tohle byl od mé rodiny největší podraz ze všech. Potřebovala jsem okamžitě vypadnout z téhle místnosti a z dosahu šperku, který šeptal všechna slova černé magie. Mohla jsem to slyšet jen já. A už z toho důvodu jsem se jen vysmýkla a našla urychleně dveře, se kterými jsem dost dlouho zoufale lomcovala, dokud západka nepovolila a nepustily mě na chodbu, kde proudily davy studentů. Měla jsem jak halucinace a motala se mezi nima jak opilá. Celá hlava mě třeštila a tělo zoufale volalo po třísknutí na zem.

Další ruce mě chytly opět včas.

„Grantová,“ oslovil mě Severus překvapeně a podíval se mi do tváře zmítané všemi vjemy z předchozí chvilky. Možná jsem i blouznila a měla horečku. Vlasy se mi lepily na zpocené čelo a červené tváře hořely. Třásla jsem se jak Leana předtím. Snape naštěstí dokázal zareagovat pohotověji než někdo ostatní a posadil mě na zídku mezi okna na prostor u nádvoří. Chytla jsem se sloupku, abych nepřepadla dozadu do sněhu.

„Vypadáš příšerně,“ zhodnotil můj stav a já se proti své vůli musela usmát.

„Co bys čekal od holky, co se právě dozví největší podraz od všech?“

„Co tím myslíš?“

„Malfoy?“ zkusila jsem naznačit a mračící Severus odněkud z pláště vyndal placatku. Vrazil mi ji do ruky a násilím mi otevřel pusu.

Bránila jsem se a chtěla křičet, ale v tu chvíli mi do hrdla proudila sladká, jemná chuť. Stejně jsem se neubránila poprskání.

„Co to je?“ šklebila jsem se znechuceně a utírala si mokrou bradu.

„Odvar na uklidnění,“ odtušil a schoval ho opět k sobě. Studenti se po nás začali otáčet a Snapeovi to došlo. Popadl mě za plášť a násilím mě rychle dovlekl do další prázdné a malé třídy, kde mě usadil do jedné z lavic.

„Tak už mi řekni, co se stalo,“ vybídl mě, když jsem si začala třít bolavé rameno.

Ačkoliv Severus nenáviděl lektvary, a až teď se mu podařilo prosadit jako učitel obrany proti černé magii, byl by vynikající bystrozor. Znal všechny byliny a recepty nazpaměť, koneckonců z něj mluvila i ta úžasná knížka, bez které si donedávna Potter ani neuprdl. Vzpomněla jsem si, že ji mám pořád v hábitu.

„Já to nechápu. Proč by mi to otec udělal?“ mluvila jsem spíš sama k sobě než k němu s pohledem zabodnutým do podlahy. Hlas se mi pořád třásl. Snape mě nevybízel, abych pokračovala, čekal, až budu připravená mu to říct sama. Podívala jsem se na něj, jako kdybych obviňovala ze všeho jeho. „PROČ, Severusi? Proč jsem to musela být já? Proč mě vůbec otec vybral na ten úkol?“ začala jsem z jiného konce, než jsem vůbec chtěla a proti své vůli se rozbrečela. Plakala jsem, jako když jsem byla malá a Severus si se mnou nechtěl hrát, nebo když jsem si jako starší uvědomovala, že nemám rodiče. Dokonce jsem si i naivně myslela, že Potterovi rodiče mi zabili tátu. Že to jenom díky nim jsem neměla to dětství, které jsem si tak moc přála.

„Sophie,“ vydal ze sebe Severus povzdech, ze kterého jsem poznala, jak moc ho celá situace dostává do rozpaků. Nenacházel slova, což jsem ocenila. Nepotřebovala jsem, aby mě jakýmkoliv způsobem utěšoval. „Mrzí mě to.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, mě to nemrzí. Chtěla jsem a chci ten úkol splnit, jen nevím jak. Je to důvod, proč se hroutím? Že ztrácím smysl pro svou pověstnou zálibu v černé magii? Vždyť se na mě podívej! Jsem tu jen pár měsíců a už jsem se snížila na úroveň těch křupanů! A jestli to bude dál pokračovat, nakonec Pottera ani nebudu moct zabít, protože budu moc slabá. Moc slabá a ufňukaná nána!“ poslední slova jsem vykřikla a přikryla si rukama obličej. „Navíc se podívej na dokonalého Malfoye. Vždyť mě svádí z cesty. Odvádí moji pozornost jinam a chce celý úkol dokázat jako první. Jenže když zabije Brumbála dřív, tak Pottera někam ukryjí a já už nebudu mít příležitost a nedokážu otci jak -“

„Sophie.“

Ze své řeči jsem nedokázala popadnout dech a marně se o to pokoušela. Křečovitě jsem svírala roh lavice a vyděšeně se na něj podívala. Tvářil se klidně a pokoušel se i mě jako rozlícenou divokou šelmu zkrotit. Zhrozila jsem se. Co se to se mnou děje?

Severus, věčně přísný a obávaný profesor, známý pro své nemytí hára, mě chytl za ramena a konejšivě je stiskl. Chybělo málo, aby mě objímal. Bože! 

„Sophie, nejsi tu zbytečná. Nemáš ani důvod, aby sis s tímhle dělala starosti. Věř mi, vše bude dobré. Jsem si jistý, že se celá situace nějak vysvětlí… že tvůj otec bude mít dobrý důvod k vysvětlení, proč to dělá.“

Zírala jsem mu do tváře a snažila si uvědomit význam jeho slov. „Moment… tys o tom nevěděl? Nevěděl jsi, že Malfoy…“

„Tušil jsem,“ zamumlal a na chvíli odvrátil zrak. „Jen jsem si nebyl natolik jistý. Pán zla si Draca zavolal ještě poté, co jsi odešla. Dlouho spolu mluvili. Ale bohužel jsem jejich rozhovor neslyšel.“

„A kde jsi teda byl?“

„Dole. Slyšel jsem mumlání a hlasy, ale nerozeznal jsem ani slovo. Pán zla umí místnost před cizíma ušima dost dobře zabezpečit.“

Mlčela jsem a stále se snažila popadnout dech. Uvnitř mě to vřelo, ale bůhví, na koho by moje pěst směřovala. Na Malfoye? Na otce? Na Severuse? Nebo i na Pottera, že nemůže umřít sám a já se nemůžu vrátit domů? Byla jsem si jistá, že bych si teď vybila vztek na komkoliv.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Nechtěl jsem tě rozptylovat,“ řekl a vrátil se se svým tónem hlasu zpět do své obvyklé arogantní podoby. Protočila jsem oči.

„Možná, že kdybys mi řekl vše dřív a na rovinu, byl by náš – můj úkol už dávno za námi. Takhle se nám vše zbytečně komplikuje. Musím mluvit s Malfoyem…“

„Ne,“ přerušil mě ostře. „Ty si budeš hledět svého, Grantová. Na náhrdelník zapomeneš a před Potterem a jeho partou budeš dělat, že jsi v životě o tom neslyšela. Nevíš, odkud je a proč ho měla mít slečna Bellová.“

„Tos mi sám neřekl,“ připomněla jsem mu. „Proč to měla být zrovna Katie?“

Snape si povzdechl, jako kdybych se ptala, proč někdy prší a někdy svítí sluníčko. „Draco zřejmě potřeboval někoho, kdo předá jeho dar Brumbálovi místo něj. Tak se zeptal Katie a zároveň ji očaroval, aby nevěděla, kdo ji tím úkolem pověřil. A ten náhrdelník měl být Brumbálovi a měl ho zabít.“

„Jak to celé víš, když jsi říkal, že jsi o tom nevěděl?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Umím si dát taky pět a pět dohromady,“ odsekl.

Naštvaně jsem mlaskla a znovu se na něj podívala. „Koho bráníš, Severusi? Kdo je pod tvými ochrannými křídly? Malfoy, nebo já? Oba se pod ně nevejdeme, jeden vždy musí být venku. Doufám, že si necháš u sebe toho správného. A mně budeš důvěřovat ve všem, co dělám."

Oplatil mi můj vážný pohled a v očích se mu mihl krátký souhlas. V tu chvíli ode mě odskočil, jako kdybych byla zakletý náhrdelník a přehodil přese mě svůj hábit. Málem jsem začala odporem protestovat, když se zvířil oblak prachu a já mimo kašlání zpozorovala profesorku McGonagallovou.

„Severusi, hledám vás všude. Musíte se jít se mnou na něco podívat… Á, slečno Grantová, tady jste. Dost jste nás vyděsila. Je vám lépe?“

„Já-“

„Slečna Grantová utrpěla nepatrný šok. Součástí této situace byla poprvé. Tak jsem ji tu… uklidňoval,“ dodal svým nevinným hlasem a s povytáhlým obočím našpulil rty.

Kdyby McGonagallová nebyla rozčílená z celé záležitosti, asi by nás tu obvinila z úchyláren. Všichni věděli, že se se Snapem bavím víc, než je to považováno za normální. Ale proti své vůli jsem si musela přiznat, že je to jediný člověk, kterého znám a neublíží mi. A to jsem si měla hrát na Nebelvírku.

Profesorka párkrát zakývala hlavou. „Tak se co nejdřív dejte do kupy, slečno. Severusi, pojďte, prosím, za mnou.“ Naznačila třesoucí se starou rukou směr cesty a vydala se napřed.

Severus jedním pohybem sundal ze mě plášť a nakloněný blíž ke mně dodal: „Nikomu ani slovo, Grantová. Soustřeďte se na svůj úkol. Malfoye nechte na mně.“

S těmito slovy za kouřem prachu zmizel Snape z mého dohledu. A já si v tu chvíli uvědomila, že ho ani náhodou neposlechnu.

Uplynulo pár dní od našeho soukromého rozhovoru se Snapem.

Za celý ty dny neustále sněžilo a každý dal cokoliv za trochu tepla v hradu. Krby proto byly většinou obsazeny a já tak opět neměla příležitost kontaktovat otce. Jasně, bylo to pěkně ujetý a nebezpečný, a i když jsem tyhle rady dostávala od všech otcových blízkých více než často, nemohla jsem si pomoct a musela nějaký způsob najít. Nezbývalo nic jiného, než se jít opět vymlátit do sovince na zledovatělý schody. A tak jsem v sobotu ráno jednoho bílého vánicového dne začátkem prosince vyrazila s čistou ruličkou pergamenu a brkem v kapsách kabátu do sovince. Od zívání jsem si málem roztrhla pusu a nedivila se ani šmejdce, která se rozhodla výjimečně zůstat až do oběda v posteli a vykašlala se na úkoly. Byl to sice osmý div světa, ale já měla díky tomu hezký prostor a klid jen pro sebe.

Než jsem do rozkejhané věže od sovince došla, měla jsem dojem, že mi umrzly všechny prsty na nohou a na rukou. Samozřejmě, že jsem hodněkrát uklouzla, ale nic jsem si z modřin na zadku nedělala a překonávala překážky k sově dál. Už zbývalo jen pár schodů, když jsem uslyšela mumlání.

Právě včas jsem se schovala za rohem, aby mě neviděl Malfoy. Stál celý vymrzlý v pyžamu a v papučích uprostřed místnosti, přes sebe přehozený jen kabát, šálu a čepici, z úst mu vycházela pára. Hladil po hrudníku našeho výra/sovu, říkejte se ti tomu zvířeti, jak chcete, a šeptal mu jakási slova. Kdyby tu byla madam Pomfreyová, okamžitě bych jí doporučila Malfoye na ošetřovnu s podezřením na otřes mozku. Jenže já stála za rohem, zapomněla jsem na svoje vymrzliny a jenom zírala na celou situaci.

Draco si povzdychl. „Nechtěl jsem to zkazit, víš? Chápeš, že mi na ní záleží? Že… nejsem ten, za koho mě měla, když…“

Zalapala jsem po dechu a na chvíli se odvrátila. Malfoy si povídá s výrem/sovou o mně? Prokrista, chlapče, ty jsi vážně hodně upadl.

„… Mrzí mě, jak jsem se k ní zachoval,“ opět hluboký povzdech a odkašlání. „Myslíš, že by mi mohla někdy odpustit? Že budeme jako dva rozumní rodičové vychovávat naši dceru? Že třeba jednoho dne budeme spolu jako rodina a budeme mít víc dětí? Sophie je v mém druhu. Ale bůhví, jestli to naši otcové povolí. A jestli to povolí i ona… Pořád mě nenávidí, co? Za minulý rok i za Brumbála. Myslí si, že tu má jako jediná úkol, ale v tom se šeredně zmýlila!“ Nadskočila jsem při hluku a podívala se, co udělal. Pěst měl položenou vedle výra do místa, kam jí uhodil. Naštvaně stiskl čelist. „Nejsem zbabělý. Chci být taky k něčemu dobrý, chápeš to, Frodo? Chápeš, že to musím udělat?“

Frodo? Ten pták má jméno po Hobitovi? To už by se mohl jmenovat Hagrid, vždyť je to skoro to samý. Nebo i Bilbo Pytlík. Hrdina jakbysmet.

Slyšela jsem nepatrné vzlyky. Bývala bych se vyklonila a pozorovala Malfoye, zoufalého a nešťastného, jakého jsem v životě v takovém stavu nebyla svědkem. Nezažila jsem tuhle jeho druhou citlivou stránku. Znala jsem Malfoye, namyšleného blbečka, rozmazleného fracka a nelítostného surovce. Tohle byla chvilka, v jaké jsem si ho přála vidět už rok.

Jen kousek a Malfoy by mě uviděl. S brekem vyběhl ze Sovince zpět do hradu, aniž by si všiml mé maličkosti skrčené za schody ke zdi a celé v šoku. Jen co byl ode mě padesát metrů, zledovatělé schody, nezledovatělé schody – vyběhla jsem za Frodem, aby mě neviděl. Se zadrženým dechem jsem naškrábala vzkaz, kratší, než jsem měla původně v úmyslu:

Nechápu tvou nedůvěru ve mě, otče. Navíc pokud budeš chtít zneškodnit OBĚ osoby, nic se nevydaří, jak by sis představoval. Co raději riskneš? Smrt nenáviděného chlapce, nebo mocného čaroděje, ze kterého máš strach? Vše by šlo podle původního plánu, pokud by se do toho nezamíchal D. Dvě cesty se zkříží a celý plán selže. Můžeš se vydat jen po jedné. Je jen na tobě, komu víc důvěřuješ, koho si vybereš. Čekám na tvou odpověď.

S.

Byla jsem si vědoma, že pokud Froda chytí policejní vycvičené sovy z ministerstva a vzkaz se dostane do špatných rukou, budou životy nás všech ohroženy. Ale nic jiného nezbývalo. Jiná možnost nebyla. Tohle nebyl boj o krále v zabíjení. Tohle byl slib, který jsem musela dodržet a stála jsem si za ním stůj co stůj.

„Leť, Frodo,“ vybídla jsem opeřence. „Prosím, doruč ho včas a do správných rukou.“

A výr nebo i pitomá zmutovaná sova, jako kdyby věděla důležitost svého úkolu, a mohla se připravit na klidnou a ničím nerušenou cestu, udělala na kamennou zídku hroudu výkalů jako svůj slib, který dodrží.

„Harry, někde tu být musí, díval ses pořádně?“

„Díval! Všude! Přísahám, že-“

„Ale co by se s ní stalo? Měl jsi ji jenom ty, nebo…“

„Ronalde, už jsem se díval a ptal všech. Prostě se vypařila!“

„Nesmysl, Harry, knížky se vypařit nemůžou.“

„Že to říkáš zrovna ty, Hermiono. Já jsem si prostě jistý, že tu někde…“

„Sophie!“

A opět ve středu pozornosti. Táhni, Weasley. Před Malfoyem jsi mě už zachránil.

„Ahoj všichni, co se děje?“ zeptala jsem se urychleně a podívala se po celé místnosti. Byli tu kupodivu všichni, s kterými jsem přišla do bližšího kontaktu. Ginny, Neville, Lenka, Potter a parta, pak možná pár těch známých tváří bez jména…

„Jsi v pořádku? McGonagallová se Snapem říkali, že se ti udělalo zle…,“ přistoupil ke mně Ron a chytl mě za ruce. Měla jsem co dělat, abych je znechuceně neodtáhla.

Leda tak z tebe.

„Ne, teda trošku, jen…“

„Nemáš krámy? Vložky jsou na záchodech,“ nasměrovala s posměškem šmejdka a mně samou zlostí hlasitě zapraskaly klouby.

„Ne, díky, vážím si tvé pozornosti. Ze zla a černé magie většinou zvracím,“ lhala jsem.

„Tak to bych ti nepřála přijít do styku s Voldemortem. Z toho by ses i pos…“

Kdybys tak, ty náno pitomá, věděla, že je to můj fotr! chtěla jsem zařvat, ale raději jsem se usmála.

„Dobrý vtip.“

Harry si nás celou dobu všímal asi jen na deset sekund a vesele pokračoval s převracením celé místnosti. Povytáhla jsem obočí a malinko znejistěla. A jéje, on to fakt hledá.

„Co se děje?“

„Harry ztratil knihu,“ vysvětlil Weasley a mávl rukou. „Harry, poprosíme Křiklana o novou, budeš ji mít jako já...“

„Chápeš, Rone, že já novou mít nemůžu?! Nemůžu?! Musím tu knihu najít! Musím najít tu učebnici prince dvojí krve!“

Ty kryple.

„Koho? Zase toho neznámého podvodníka?“ rozkřikla se Hermiona. Jako by jí na tom záleželo? V jednom kuse už šest let porušovala školní řád s radostí…

„A? A? Co uděláš, Hermiono, až ji najdu? Já tu knihu potřebuju. Bez ní jsem nahranej!“

„Proč je pro tebe tak důležitá? Co v ní je?“

Pár tríčků na úspěšný a silný lektvary, čubko. Ale co ty bys tomu měla co rozumět.

„Je užitečná,“ řekl Harry udýchaně, ale s větším klidem. „Sophie to moc dobře ví, že?“

Opět se na mě všichni podívali. Co zase, sakra?

„Jo, je fajn, ale…“

„Neviděla jsi ji?“ přistoupil ke mně Potter. V jeho jasně modrých očích jsem si všimla prosby a žádosti, ne divokého vzteku. Možná i zoufalství?

Zkus se mi podívat pod hábit. Bude se tam blýskat jak diamant. Musím tu zatracenou knihu schovat.

„Ne, promiň,“ pokrčila jsem rameny a Harry přikývl. Šmejdka si odfrkla a Ron si povzdychl.

Z jejich dosahu jsem se dostala až o několik minut později. Šla jsem po chodbě a přemýšlela nad nejvhodnějším úkrytem. Přistihla jsem se, jak se držím pláště v místě, kde jsem ji měla schovanou a nervózně se rozhlížím. A až jediný Draco odcházející z Komnaty nejvyšší potřeby mi dokázal vnuknout nápad. O osudu mého strýčka pomocníčka bylo rozhodnuto.

Co k tomu říct? Snad jen, že děkujeme za všechny odezvy, které nám tu necháte. :) Budeme rády za další, hodně nás to nakopává v psaní, a to moc potřebujeme :) V příští kapitole se trochu vydáme na bradavické kurzy tanečních. Nebude chybět tanec Sophie a Snapea. Tak snad se máte na co těšit. :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 8: