OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - Epilog

05.03.2016 (15:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1898×

Epilog 

James Potter. Lily Potterová.

Přesně to stálo na jednoduchém, šedém náhrobku, který jsem měla před očima. Bylo zvláštní, kolik pro mě ten kus kamene nyní znamenal. Ostatní náhrobní kameny byly mramorové, velké a zdobené. Ale Potterovi tohle nepotřebovali. Nepotřebovali mít okázalé místo odpočinku. Byli v srdcích jejich blízkých. V srdcích jejich rodiny. To bylo víc než dost.

Ruce jsem měla hluboko v kapsách svého kabátu a nějak jsem nebyla schopná promluvit. Ani Harry, který stál vedle mě, nic neříkal. Domluvili jsme se, že sem půjdeme spolu.

Poprvé ode dne, kdy jsme se dozvěděli, že jsme rodina.

Harry Potter, otrava z nebelvírské koleje a obrýlený usoplenec je můj nevlastní brácha, pomyslela jsem si, ale pro jednou v tom nebylo nic škodolibého. Skoro. Začínala jsem ho brát jako bratra pozoruhodně brzy. Možná to v nás prostě bylo od začátku, co jsme se poznali. Jenom jsme si to oba vykládali jinak. Já to kryla za vynucenou nenávist a on si to vyložil jako romantickou lásku.

Chybičky se stávají, no což.

Už jsou to dva roky. Mně je devatenáct, Harrymu osmnáct. Bradavice jsme nechali za sebou. Vím, že pro něj to byla doba strávená v ráji, i přes ty občasné potyčky s Voldemortem. Ale teď už uvažujeme dopředu.

S Harrym se potřebujeme. Musíme, po tom všem, co jsme prožili, mít nějaký záchytný bod, který tu vždycky bude. Na který se budeme moct spolehnout. Potřebujeme rodinu.

Znovu jsem se zadívala na jméno své matky. Mrzelo mě, že se jí moc nepodobám. Jedinou věc, kterou máme společnou, je úsměv. Viděla jsem ho na fotkách a vím, že to je to, co jsem zdědila. Kdykoliv se budu smát, vzpomenu si na Lily. Na svou mámu. Ta myšlenka se mi líbila.

„Myslíš, že na nás dává pozor?“ ozval se z ničeho nic Harry. Zatímco já se pokoušela svoji melancholii zabít, tak jako vždycky, Harry se jí poddával. Padající sníh kolem nás tomu moc nepomáhal.

Vytáhla jsem ruku z kapsy a chytila ho za tu jeho v teplé, chlupaté rukavici. Ty ode mě dostal k Vánocům. Nejspíš se jednoho dne dopracuju na úroveň Molly Weasleyové a budu po příbuzenstvu rozdávat kousavé svetry.

„Samozřejmě, že dává pozor na svoje nemehlo,“ žďuchla jsem do něj, abych ho rozveselila, a skutečně se mi podařilo ho rozesmát. Podíval se na mě.

„Asi jo. Na tebe dávat pozor ani nemusí. Všechno zvládneš sama.“

Odmítavě jsem potřásla hlavou. I když jsem se pořád usmívala, vloudily se pochybnosti.

„Nezvládnu, Harry. Ale snažím se. Získala jsem lepší svět pro svoji dceru. To je to, na čem mi záleží.“

Potter pokýval, ale pak zvedl hlavu.

„Nemůžeš myslet jenom na ni, Sophie. Mysli taky na sebe. Teď už si můžeš dovolit být sobecká. Měla bys být.“

Neodpověděla jsem.

Neumím to, myslet na sebe. Jako malá jsem byla sobec. Jediný, kdo mi to jakž takž toleroval, byl Snape. A ten je mrtvý. Všichni ostatní mě měli brzo plné zuby. Pak přišla Adriane, Úkol…Už nikdy jsem nedostala šanci být zase dítě, co si může něco přát, aniž by pomýšlelo na důsledky. A nikdy už jím nebudu. Nehledě na to, že jsme porazili Voldemorta a všechno zlo už je za námi, nedokážeme vrátit čas. Nikdo z nás.

„Musím ti něco říct,“ promluvil zase po chvíli Harry, ale jeho hlas zněl o dost hůř.

„O co jde?“

„Já si… Sophie, já si ji nepamatuju.“

„O čem to mluvíš?“ pídila jsem se, ale když jsem sledovala jeho pohled, mířící na matčino jméno, začínalo mi to být jasné.

„Nepamatuju si na mámu. Vlastně ani na otce, já… Dřív jsem viděl alespoň záblesk. Slyšel jsem jejich hlas. Možná jsem si to i vymyslel. Ale najednou je těžší a těžší vzpomenout si, jak vypadali. Dnes ráno jsem se probudil a trvalo mi deset minut, než jsem z hlavy vylovil jejich jména, Sophie. Já se bojím. Bojím se, že když jsem dal svoji vzpomínku do toho náhrdelníku…Že mi to sebralo úplně všechno. Co když jednoho dne nebudu vědět nic? Nepoznám je na fotkách? Nechci je ztratit podruhé.“

Stále jsem Harryho držela za ruku, sníh padal a já se dívala na jeho oči, které se upřely do země, sotva dořekl poslední slovo. Stiskla jsem ho pevněji a objala okolo ramen. Schoulil se ke mně a ani jeden z nás nic neříkal.

„To bude dobrý,“ pošeptala jsem mu tu nejotřepanější lež ze všech a pomalu ho odváděla ze hřbitova směrem k domovu.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Když ne teď, tak kdy?“

„Třeba po svátcích? Musíš si uzurpovat i narozeniny Ježíše pro sebe?!“

„Ježíš si užíval celý včerejšek, a odkdy tobě na tom záleží? Chceš dát naši dceru do kláštera? To nedovolím!“

„Draco!“

Bylo dvacátého pátého prosince večer, den po Vánocích. Harry si dával horkou sprchu po našem výletu, Ron vyžíral ledničku a všichni ostatní se shromáždili okolo stolu. Sice jsme Vánoce oslavili už včera, ale nikdo ještě neodjížděl. Weasleyovi většinu času obdivovali dům, a i když jsem Molly asi stokrát řekla, že vařit nemusí, stejně se toho ujala.

Díky bohu.

Já vařit neumím, Draco by se neumazal ani za zlatý prase a Ronald by to dřív sežral.

V koutku pokoje seděl Neville s knížkou na klíně. Pozvala jsem ho, i přes Dracovy protesty. Ještě pořád nepřenesl přes srdce, že jsem s ním „chodila“, i když jsem oběma zúčastněným několikrát vysvětlovala, proč to tak bylo. Ostatně, s Dracem jsme si toho museli vysvětlit hodně.

Předchozí dva roky jsme trávili jak vzájemným obviňováním, tak odpouštěním. Věděli jsme, že se musíme postarat o Adriane. Že to nemůžeme nechat plavat.

Neodpustila jsem mu, co udělal, a nikdy to ani neudělám. Nejde to. Ale když teď usínám v našem společněm domě vedle něj a naše dcera má vlastní pokojík hned vedle ložnice, cítím se lépe. Některé stíny odcházejí, některé zůstávají. Jsem ochotná se s tím smířit.

„Mami, pocem! Pocem! Koukej!“ ozval se vysoký, melodický hlásek.

Došla jsem za svojí malou Adriane k parapetu okna. Chytala sníh do drobných ruček a ukazovala mi jednu sněhovkou vločku. Nevypadala jako chomáček vaty, jak většinou vypadají, ale byla to skutečná vločka z pohlednic. Ležela na ruce mé dcerky, neroztékala se, jen zářila jako diamant. Věděla jsem, že to není příroda. Je to magie. Za pár měsíců jí budou čtyři a ona už čaruje. Usmála jsem se.

„Je to nádhera, miláčku. Pojď.“ Chytila jsem ji za volnou ruku a dovedla ji ke stolu. Už seděli skoro všichni, dokonce i náš kytkomilec se zvedl a šel mezi lid. Nemluvě o šmejdce.

Ano, pozvaná byla i Hermafr… Hermiona. Ginny mě donutila, pod nátlakem, začít s ní komunikovat. Nejdřív jsem měla chuť usmrtit ji nějakým lektvarem mé výroby, ale nakonec…Dokázaly jsme se pochopit. Nejspíš nikdy nebudeme kamarádky na život a na smrt, ale můžeme se respektovat.

Jediný, kdo ještě neseděl u stolu, byl Draco.

On to fakt udělá. Ten blbec to fakt udělá.

„Vážení, rád bych vám něco oznámil!“

Ale ne.

Pozornost osazenstva se obrátila na něj. Což si vychutnával. Dobrý bože, byl ještě hezčí než dřív. A o dost mužnější. Zachytil můj pohled a přišel ke mně. Ruku mi ovinul kolem ramen.

„Můžu?“ zeptal se šeptem.

„Stejně jim to řekneš, ať odpovím cokoliv.“

„To je fakt,“ ušklíbl se Draco dobrosrdečně.

„Hadí mozku.“

„Lví čumáku.“

Zasmála jsem se a on si odkašlal. Nechával všechny v napětí co nejdéle a já zachytila Harryho pohled. Potutelně se usmíval. Nejspíš tušil, k čemu se schyluje. S Dracem si padli do noty, po tom všem. Hlavně proto, že oba potřebovali kamaráda. Stejně jako já se usmířila s Ginny, složili zbraně i ti dva.

Dobře, možná v tom hrálo roli i prohlášení Ginny, že jestli se spolu nezačnou bavit, oba je ztluče camrálem. Z tý holky šel vážně strach.

„Budeme se brát! Sophie a já se vezmem!“ vykřikl najednou Draco, až jsem poskočila na místě.

Stůl propukl v jásot. Všimla jsem si, že Ron s Nevillem se na sebe podívali a povzdechli si, ale věděla jsem, že i oni nám přejí štěstí.

No… Mně přejí štěstí.

Draco zvedl do vzduchu naši dceru a točil s ní kolem dokola, dokud nepropukla v radostný smích. Molly  nám nejspíš začala organizovat občerstvení na svatbu a podle toho, co si špitali Fred a George, jsem pochopila, že budeme mít i ohňostroj. Ať chceme nebo ne.

Tohle je rodina.

Pokud budu žít vedle nich, pokudu budu moct sledovat svoji dceru, jak objevuje svět, a stárnout vedle Draca, bude to stát za to. Minulost necháme za sebou a zbude jen to, co máme ve hvězdách.

Snad to všechno vidíš, tati.

A za všechno ti děkuju.

KONEC 

A máme tu konec.
Nebudu lhát, s Carol jsme to pěkně obrečely (... samozřejmě jen obrazně...). Na povídce to byl rok práce, vymýšlení, dohadování, kolizí a zvratů. Kolikrát to vypadalo, že to spolu vůbec nedopíšem.
Ale dopsaly jsme. A za to, že jste si povídku přečetli od začátku až po tento konec, vám hrozně moc děkujeme :) Děkujeme za všechny komentáře, za všechny hlasy a umístění povídky. Takhle víme, že se naše snaha vyplatila, že to nebyla zbytečná námaha. Rády jsme s vámi povídku sdílely právě na Ourstories :)
Společně s Carol určitě budeme ještě něco psát, uvidíme, co to bude, jestli další FF, nebo nějaký náš příběh. Já bych tady chtěla poděkovat taky právě Carol, protože já jsem ta polovina naší dvojice, která pořád něco dodávala pozdě a byla lenivá jak lenochod v komatu :D Carol s tím přišla, pěkně na tom zamakala, a to, že jste si povídku měli možnost přečíst, je hlavně její zásluha. Je to skvělá kamarádka a úžasný pisálek :) Takže díky za všechno to bičování a že jsi mě nakonec nedala sežrat divé zvěři. :3
Příběh Sophie skončil, ale my doufáme, já doufám, že vám v paměti uvízne a třeba si na něj občas vzpomenete, když se budete dívat na HP filmy, nebo při čtení knížek. I když její život nebyl pohádka, zasloužil si právě šťastný, kouzelný konec. Protože ať jste začali kdekoliv, můžete si vždycky vybrat, kam chcete jít.

S pozvednutými hůlkami,
Eliza & Carol

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - Epilog: