Fixing - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lily se konečně rozhodne pohnout se svými plány a učiní první důležitý krok - někomu vše vyzradí. Kdo to bude? A podaří se jí konečně popostrčit Elenu?

24.02.2014 (16:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 1× • zobrazeno 1566×

Fixing - 14. kapitola

Seděla jsem ve svém třiadvacet minut novém autě a spokojeně klepala špičky prstů o volant. Mí povedení bratříčci mohli být fanoušky starých modelů, já dávala přednost inovaci a luxusu – proto jsem si koupila mercedes. Měla jsem ještě hodinu, než bude na programu vyzvednutí nejžádanější čarodějky široko daleko. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě našeho domu, ale motor jsem nechala běžet. V telefonu jsem vyhledala číslo a stiskla zelené tlačítko…

„Nakupuju,“ zavrčela osoba z druhé strany.

„Jak nečekané,“ ušklíbla jsem se, ale nebylo to ono, když mi ten úšklebek neměl kdo vrátit. „Dlouho tě nezdržím, chci jen vědět, jak jsi pokročila. Víš, že to nesmí mít jedinou chybičku.“

„Nezapomeň, od koho jsi ten ďábelský perfekcionismus odkoukala.“

„No jistě… Takže?“ Pak jsem si vyslechla hrubý náčrt plánu, který se zatím zdál být ideální.

„Jenom mi ještě prozraď jednu věc – jak hodláš přinutit Stefana, aby se v pravou chvíli vrátil?“

„To už nech na mně…“

„Nesnáším tajemství!“ prskla do telefonu.

„Miluješ je,“ opravila jsem ji, „jen musíš být na té správné straně,“ zopakovala jsem její vlastní slova. Bylo legrační, jak se naše role otočily.

„Ahoj,“ zdravila mě Bonnie, když nastupovala. „Pěkné auto. Co to s těmi modrými auty máte?“

„Kdo my?“

„Ty a Damon…“

„Tomu se říká vkus,“ zazubila jsem se. Snažila jsem se nemluvit, abych nic nepokazila. Stejně se to pokazí samo, až si Bonnie všimne, kam jedeme – nebo spíš kam nejedeme.

„Tak o co jde?“ vyzvídala a k mému štěstí nedávala pozor na cestu. Skoro deset minut jsem se odpovědi na její otázku úspěšně vyhýbala, ale s ubíhající cestou a časem hrozilo, že se něco zvrtne, tak jsem chtě nechtě musela něco říct.

„Hlavně si pamatuj, že jsem nestranná, ano?“

„Co se děje, Lilian?“ Její tón okamžitě nabral nádech podezřívavosti. „Tady to neznám, kam mě vezeš?“

„Věř mi, Bonnie,“ pokusila jsem se ji uklidnit.

„Odpověz mi!“ vykřikla a já se bála, že mi její náhlá vlna hněvu zničí auto – ano, až tak umím být povrchní.

„Vždyť jo!“ vyjela jsem na oplátku. „Vezu tě za přítelem ke staré osadě. Ten přítel je Elijah Mikaelson a máš mé slovo, že ti neublíží ani ti nebude ničím vyhrožovat.“ Musela jsem to rychle doříct, Bonnie se totiž už už nadechovala k dalším otázkám nebo protestům. Místo toho z ní ale nakonec vypadlo něco úplně jiného…

„Cože?“

„Potřebuje pomoc. Vlastně my oba…“

„My? Přítel? Koukej sypat pravdu, Lilian!“ Posledních sedmnáct minut naší cesty k cíli jsem tedy Bonnie všechno vyzradila. Byla první, kdo znal můj příběh od začátku do konce, bez tajemství.

„Ty ses zbláznila, ne?“

„Možná my oba,“ ozval se za ní sametový hlas. Bonnie se polekaně otočila.

„To bych řekla!“ Otočila se na mě a její zorničky se nepatrně rozšířily. Teď se rozhodne… „Vy si vážně myslíte, že dokážu takové kouzlo provést?“

„Pevně tomu věřím, Bonnie. Jsi ze stejné čarodějnické linie jako moje matka, to z tebe dělá čarodějku s největší nadějí na úspěch.“

„Ale já nevím jak.“

„To zařídíme,“ vložila jsem se do jejich rozhovoru.

„Zopakuji to znovu – jste blázni. I kdybych to kouzlo znala, nikdy jej nedokážu použít, nejsem dost silná…“

„A když na to nebudeš sama?“ Elijah měl ve tváři ten výraz, který nikoho nenechá na pochybách o tom, že je o krok napřed. Upřený pohled, jemný, přesto však dobře patrný úsměv, a to bylo vše. Nic víc nebylo třeba. Bonnie hleděla do jeho odhodlané tváře, ústa mírně pootevřená, a hledala další slova. Místo řečí však Elijah z vnitřní kapsy šedého saka vytáhl starý list pergamenu, opatrně jej rozevřel a podával ho mé kamarádce.

Po celou dobu, co si Bonnie čarodějné klikyháky prohlížela, se ani jeden z nás nehnul, stáli jsme jako sochy a ticho naší malé sešlosti rušilo jen šustění listí nad našimi hlavami, až konečně zelené oči vzhlédly od papíru a pronikavě se zabodly do těch mých.

„Tohle nemůže vyjít,“ zakroutila hlavou, ale tón hlasu i výraz tváře dával najevo, že její slova znamenala přesný opak

Když už dnes byla řeč o vyměňování rolí…

„Už to tolik nebolí, že ne?“ Bylo na čase vyměnit role mých bratrů.

„Nemyslím na to… Takže nejspíš ne.“ Mluvila pomalu, ale už to nebyl ten skleslý hlas jako před pár týdny.

„Velké lásky jsou příšerný vynález, ale věř mi, že i někdo tak pohodlný jako já se s nimi naučil vypořádat,“ zasmála jsem se.

„Tím chceš říct, že mám jít dál? Že to zvládnu?“

„Měla bys jít za tím, co chceš,“ upřela jsem na Elenu svůj pohled. V její mysli se něco pohnulo, ale z nás dvou jsem já byla ta, která věděla proč.

„Jde jen o city, to je podstatné, Damone. Jde o to, co cítí. A věř mi, že teď to můžeš být ty.“ Moje slova ho těšila. Byly to ty chvíle, kdy jsem mu připomínala mámu. Moje dobré rady a promluvy do duše, kterým se zdravým rozumem nedalo odporovat, byly to jediné, co se mu dostalo pod kůži – kromě Eleny. Konečně podlehl mé víře v lepší zítřky a na pár minut se z něj stal očividně zamilovaný chlap bez té tvrdé masky, kterou nosil.

„Víš, když jsem sem po všech těch letech přijel, bylo to kvůli Katherine.“

„Katherine?“ zopakovala jsem nechápavě.

„Hrobka, talisman, kometa…“ zablábolil a s úšklebkem nad tím mávl rukou, než do sebe obrátil další sklenku. „Ale potkal jsem ji… Chvíli jsem si myslel, že je to Katherine, ale nedávalo to smysl, a ona byla tak jiná.“ Vykládal mi, co se mu honilo v hlavě a jak z ní byl úplně paf… A taky co jí řekl, když potřeboval zmizet.

„Já si teď ale vůbec nejsem jistá, co chci…“

„Caroline si myslí něco jiného,“ utrousila jsem. Ohánět se v tuhle chvíli Caroline pro mě nebylo ani příjemné, ani bezpečné, ale pokud chci něčeho dosáhnout, musím využít všechny dostupné zbraně i prostředky.

„Caroline si myslí, že…“ Hluboce vydechla a větu nedokončila.

„Že se ti dostal pod kůži.“ Její starostlivé a nevinné oči po mně střelily pohledem. Viděla jsem v nich zmatek i paniku. Potřebovala jsem na tu strunu uhodit. „A má pravdu?“

„Já nevím!“ kníkla.

„Ale prosím tě,“ zaklapla jsem knihu a opřela se lokty o kolena. „Ty jenom nechceš nikomu ublížit.“

„Samozřejmě, že nechci.“

„No tak to nedělej,“ pobídla jsem ji o něco veseleji, ale s naprostou vážností. „Přestaň si ubližovat.“

„Cože?“

Všichni chtějí totéž. Vášeň, dobrodružství a možná i trochu nebezpečí. Není mocnějších spojenců, než jsou city. Proto světu intrik vládnou ženy. Proto byla Katarina Petrova už pět století nepolapitelná. Ale mít mocného spojence znamená riziko získat mocného nepřítele.

Kapitola je trochu kratší a zbrklá, vím... Ztratila jsem nit, ale už ji zase mám, takže se to v té další pokusím napravit.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries