OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 1. kapitola

14.11.2012 (14:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 6× • zobrazeno 1457×

Jiná tvář - 1. kapitola

 „Co je to?“ zeptala jsem se, když mi ta cizí ženská, co seděla s mámou v kuchyni, přisunula nějaký úředně vyhlížející dopis.

„To je závěť Maybel Taylorové.“ Srdce mi vynechalo jeden úder. Já jsem jediná Taylorová v rodině. Rodiče při adopci neměnili mé příjmení.

„Kdo je, tedy byla Maybel Taylorová?“ ptala jsem se.

„Ashen, sedni si,“ řekla mi máma a já poslechla. Divná ženská v saku si odkašlala a spustila.

„Maybel byla tvá teta. Před adopcí s ní tví rodiče byli v písemném kontaktu, protože měla nárok na tvé opatrovnictví, ale byla nemocná a nemohla se o tebe starat.“

Máma jen přikyvovala a pak dodala: „A tohle ti odkázala.“ Vzala jsem dopis se seznamem svého dědictví a nestačila jsem se divit.

„To všechno je moje?“

„Ano, je. A ještě tohle.“ Advokátka mi podala velkou zalepenou krabici. „Maybel trvala na osobním předání. Tady to prosím podepiš.“

A tak jsem dostala dům na druhém konci státu, spoustu peněz a tu velkou krabici. Právě v ní jsem našla první vodítko k tomu, proč jsem taková, jaká jsem. Byl to dopis napsaný velice úhledným rukopisem. Šla jsem si ho v klidu přečíst do svého pokoje, kde jsem pak prohrabala i zbytek věcí v krabici – byly to zvláštní věci, ale trochu to dávalo smysl.

Pak jsem sešla zpátky dolů za mámou, abych jí řekla, že se chci odstěhovat, ale než jsem stačila cokoliv říct, zarazila mě.

„Neříkej to… Musíš odjet, vím. Maybel mi to tak trochu vysvětlila, než před půl rokem zemřela.

„Před půl rokem? Já myslela…“

„Její podmínkou pro naplnění závěti byla tvoje plnoletost. Myslím, že kdyby se tvých narozenin dožila, přijela by ti ty věci povědět sama…“ Skoro nic jsem nechápala. Věděla jsem však jedno – musím odjet.

Celý život jsem se potýkala s posměchem a ustrkováním. Byla jsem jiná. Nikdo mi nedokázal pomoci. Moje rodina nebyla mojí skutečnou rodinou. Netušili, jak jiná je jejich dcera. Teď jsem dospělá a chci odpovědi. A tady je někdo, kdo mi je dá. To proto jsem přijela do Mystic Falls. Kvůli tomu, co nenávidím.

Teď musím začít pátrat. V cizím městě, kde mě nikdo nezná, začnu nový život, jehož cílem bude jediné – najít pravdu. Když jsem přijela, dům byl evidentně uzpůsoben přesně pro tuhle situaci. Všude byli lístečky – kde co najdu, co nefunguje, na co si dát pozor… V kuchyni na stole ležela mapka s vyznačenými cestami. Do obchodu, do kavárny, do kostela a do školy. Pod ní byla ještě vyplněná přihláška na střední školu v Mystic Falls a lístek se vzkazem: Hodně štěstí. Jo, štěstí, to budu potřebovat.

„Ahoj,“ ozvalo se zničehonic ode dveří. Leknutím jsem doslova nadskočila a srdce se mi rozběhlo jako splašené. Okamžitě jsem se snažila uklidnit, protože když jsem rozrušená, dějí se vážně divný věci… „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jsem Matt, Matt Donovan. Poslední půlrok to tu tak trochu udržuju.“ Mělo mi být divné, že tu nikde není prach…

„Aha, jo, ehm… Já jsem-“

„Ashen Taylorová, viď?“ předběhl mě a trochu se usmál.

Tak to byl první člověk, se kterým jsem se v Mystic Falls seznámila, a byl moc fajn. Uvařila jsem mu kafe, což bylo spolu s čajem, cukrem a solí jediné, co v kuchyni bylo. Budu si muset nakoupit…

„Tvojí tety je mi líto,“ řekl, když jsem si s čajem sedala ke stolu.

„Jo, no… Neměla jsem tušení, že nějakou mám. Doma mi to nikdo neřekl. Dozvěděla jsem se to před pár týdny.“ Napila jsem se čaje a chvíli bylo ticho. „Znal jsi ji?“

„Tak trochu. Učila na škole umělecké předměty. Byla prý dost nemocná. Proto tenhle obor, nechodilo tam tolik lidí…“

„Aha, jasně, dalo se to zvládnout. Ani mi neřekli, co jí přesně bylo…“

„Proč jsi vlastně přijela sem? Myslím, úplně sama do cizího města…“ zajímal se.

„Doufala jsem, že se dozvím něco o své rodině.“

„Jasně,“ přikývl a pak si všiml přihlášky na stole.

„Poslyš, nechceš zítra svézt do školy? Bydlím tady kousek přes ulici, mohl bych-“

„To by bylo fajn,“ skočila jsem mu do řeči. Usmál se a pak vstal od stolu.

„Bezva, takže v půl osmé?“

„Jo. Snad nezaspím…“

„Klakson tě probere,“ zažertoval. „Díky za kafe,“ řekl, když mířil ke dveřím, a já šla za ním.

„Za málo. Tak teda ráno… Měj se.“

„Ty taky,“ rozloučil se a odešel.

Fajn kluk, tenhle Matt. Myslím, že se mi tu bude líbit.

Rozhodla jsem se lístky s nápovědami chvíli nesundávat, než si zvyknu. Pod dózou na sušenky byla obálka s penězi, což se hodilo. Veškeré moje peníze byly momentálně na účtu, tak mi odpadla starost s hledáním bankomatu. Rozhodla jsem se trochu prohlédnout město a při té příležitosti si koupit něco málo do lednice. Velké nákupy jsem odložila na zítřek. Vzala jsem si tašku přes rameno a vyšla do neobvykle chladného jarního odpoledne.

Po dvou hodinách chození bez cíle jsem se rozhodla zajít na hřbitov. Maybel byla místní, určitě tam bude… Nikdy jsem nechodila na hřbitovy ani do kostela, tak jsem si připadala trochu divně.

Procházela jsem řady starých náhrobků a hledala jméno mé tety. Najednou jsem něco zaslechla. Měla jsem pocit, že se na mě někdo dívá, ale když jsem se rozhlédla, nikde nikdo. Možná mi hřbitovy nahánějí strach, co já vím? Šla jsem po vyšlapané cestičce k další skupině náhrobků, a když jsem obešla velký kaštan, strašně jsem se lekla.

„Zdravím, krásko.“ Z druhé strany se o kmen někdo opíral.

„No nazdar,“ vydechla jsem polekaně.

„Vyděsil jsem tě? Promiň…“ Byl to fešák. Vysoký, tmavé vlasy, pronikavé oči, hravý úsměv…

„Trochu,“ připustila jsem. Celou si mě prohlížel s takovým zvláštním zkoumavým výrazem.

„Zdálo se mi, že něco hledáš,“ řekl z ničeho nic a přestal mě měřit od hlavy k patě.

„Hledám,“ souhlasila jsem. „Ale možná to nechám na jindy. Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsou hřbitovy děsivé – a nejen za tmy.“

„To jistě,“ přikývl strojeně, až jsem se musela rozesmát, a to ho zarazilo.

„Promiň, já... Celé mi to přijde trochu absurdní…“ Pořád jsem se snažila přestat smát. Pak jsem si odhrnula vlasy z čela a rozhodla se chovat trochu slušně. „Já jsem Ashen,“ podala jsem mu ruku. Jeho zamyšlený výraz se nezměnil.

„Damon Salvatore.“

„Damon? To zní staře…“

„Nemáš tušení, jak,“ ušklíbl se a stále držel mou ruku. Začínalo to být celé trochu divné.

„A co ty tady? Totiž, ne každý den se seznamuju na hřbitově.“ Naše ruce se konečně rozpojily a mnou projelo podivné mrazení.

„Však víš, je tu klid… Jen si tak chodím a přemýšlím.“ Celá ta jeho řeč zněla strašně teatrálně a přidal k tomu i ten ledabylý krok, kterým kolem mě chodil.

„O čem? O životě? Doufám, že ne…“ Znovu se zastavil a zvědavě mě pozoroval.

„Pročpak?“

„Život není zrovna námět k přemýšlení… Ten se prostě žije. Proč si ho kazit přehnaným plánováním a zklamáním z neuskutečněných plánů? Proč si ho raději neužít?“ Měla jsem pocit, že jsem ho zaujala, protože jeho výraz se změnil.

„Rád bych tě pozval na skleničku, pokud ti nepřekazím plány. Mám doma skvělou skotskou.“ Zadíval se mi zpříma do očí, a aniž bych nad tím uvažovala, okamžitě jsem souhlasila.

„Nepřekazíš.“  Jeho vítězný úsměv byl svým způsobem roztomilý. Galantně mi nabídl rámě – opět jsem se chtěla smát, ale přemohla jsem se.

„Můžeme?“ A tak jsem šla s Damonem na skleničku…

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 1. kapitola: