OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » I'm the Alpha now - 3. kapitola

14.07.2016 (10:00) • Ellies, Tew* • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 0× • zobrazeno 804×

Nemohla jsem uvěřit tomu, co dělám. Nacpala jsem tašku do auta a zavřela kufr. Odposlouchala jsem rozhovor své sestry s původními darebáky a teď se ženu bůhví jak daleko, jen abych zabránila sestře v blbostech.  Nechápala jsem, proč se začala tak chovat, co jsem udělala špatně, že se přiklonila na stranu zla, ale musela jsem se s tím smířit. Část mě však doufala, že se změní. Sáhla jsem si na krk, už asi po tisící od doby, kdy mě Kol kousnul. Idiot. A ještě ke všemu jsem musela vypít jeho krev, jako kdyby odvar z bylinek nefungoval. Na to jsem měla talent, zatímco sestra vynikala spíše v kouzlení samotném. Měla jsem plány, musela jsem jet na univerzitu a do práce, abych se dohodla, že nejméně týden tam nebudu. A hlavně jsem musela říct sestře, že budu přespávat teď u Jill, abych dala pozor na Miu. Lara si vždy myslela, že bych nikdy nelhala. A najednou lžu, jako když tiskne. S povzdechem jsem nasedla do auta a vyjela po cestě, kde jsem míjela obchůdky jako každý den, když jsem šla do práce nebo do školy. Obchod s bylinkami, kam jsem často chodila, malá kavárnička, kde měli tu nejlepší horkou čokoládu, a bar, kde jsem pracovala. Byl velmi blízko našemu bytu. Zaparkovala jsem a vystoupila. Přešla jsem ulici a vešla dovnitř. Stoly byly povětšinou prázdné, protože v téhle době nebývalo moc rušno. Dylan stál u baru s tím mladíkem, se kterým si tu povídal minule. Usmívali se na sebe jako zamilovaní puberťáci. Bylo to roztomilé a já jim to přála.

„Ahoj, zlato, nevíš, jestli je tady Sam?“ zeptala jsem se ho, když jsem tam přišla.

Sam, to byl vedoucí tohohle baru, vlastnil ho a byl to ten nejlepší zaměstnavatel vůbec.

„Vzadu, Annie,“ mrknul na mě, ale víc pozornosti se mi nedostalo, protože se zase pustil do mluvení s tím klukem.

„Trdlíne, támhle na tebe mává chlápek už dobrých pět minut, že chce platit,“ uculila jsem se na něj.

Zpozorněl, omluvil se tomu klukovi a přeběhl tam.

„Ahoj, jsem Mark,“ pozdravil mě a natáhl ruku.

S radostí jsem si s ním potřásla.

„Annie, těší mě. Takže… vy dva spolu chodíte?“ zeptala jsem se, ano, jsem velmi zvědavá.

„Zatím je to ve vývinu, ale ano, dalo by se to říct,“ přikývl a usmál se na Dylana, který přišel.

„Dědek jeden,“ brblal si pod nosem a já se zasmála.

„Jistě, no… těšilo mě, Marku, přeju hodně štěstí a snad se brzo uvidíme. Zlato, nenech si ho proklouznout mezi prsty,“ řekla jsem svému kamarádovi a on se jen usmál, než se zase pustil do konverzace s Markem.

Jo, byla jsem tu jako vzduch. S protočením očí jsem se vydala do kanceláře za Samem. Zaklepala jsem a poté vešla. Seděl za stolem, delší vlasy měl zastrčené za ušima, v jednom měl i malou náušnici. Byl to opravdu pěkný chlap. Byl štíhlý, ale měl svaly. Několikrát mě už zval na večeři, ale já nemohla, protože mi to přišlo zvláštní, randit se šéfem. Kdybychom se rozešli, tak co by pak bylo? Vyhodil by mě nebo bych odešla sama? Nebo bych tu zůstala, chodili bychom kolem sebe po špičkách?

„Ahoj, Same,“ usmála jsem se na něj a on konečně vzhlédl od monitoru počítače.

Usmál se, měl takový odzbrojující úsměv. Přišlo mi, jako kdyby to byl úsměv: sundej kalhotky, kotě. Ale to byla asi jen má bujná fantazie.

„Annie, čemu vděčím za tvou návštěvu? Myslel jsem, že směnu nemáš,“ řekl a zmateně začal hrabat v papírech na stole. Zasmála jsem se.

„Ne, směnu nemám, jen si potřebuju promluvit,“ řekla jsem mu a on zpozorněl.

„Chceš dát výpověď? Já ji ale nepřijmu,“ řekl hned a já se posadila do křesílka pro návštěvy před jeho stolem.

„Nechci dát výpověď, ale chci si vybrat to volno, co jsi mi nabízel a já nechtěla,“ přiznala jsem a on si oddychl.

„Dobře, takže kdy? Za týden?“ zeptal se hned a usmál se.

„Potřebuju ho od zítra,“ zamumlala jsem a propletla si prsty v klíně.

„Annie, děje se snad něco? Víš, že bych ti pomohl se vším.“ Vstal se své židle a přešel na mou stranu stolu.

Opřel se o kraj a založil si paže na hrudi.

„Ne, já jen… jde o Laru,“ povzdechla jsem si a podívala se na něj.

„O Laru?“ podivil se a já kývla.

„Jo, tak trochu se mi to teď všechno vymklo z kontroly. Práce, škola a Lara. Potřebuju týden volna, prosím, Same. Klidně pak odpracuju dvojité směny, jen mi to dovol,“ řekla jsem co nejprosebněji a dívala se na jeho zkrabacené čelo, které měl takové vždy, když nad něčím usilovně přemýšlel.

„Co si zajít příští pátek na večeři?“ navrhl pak a já zmateně pozorovala, jak je klidný, jako obvykle se usmíval.

„Dobře,“ souhlasila jsem nakonec.

Třeba aspoň uvidí, že by to mezi námi neklapalo.

„Takže do pátku máš dovolenou. Neboj, nějak to naplánuju. Hlavně to vyřeš,“ usmál se a tím jsem byla milostivě propuštěna.

Rozloučila jsem se s ním a odešla. Zamávala jsem klukům u baru a vyšla ven. A narazila jsem samozřejmě na někoho, koho jsem vidět nepotřebovala.

„Nazdárek, kopretinko,“ usmíval se zeširoka, až jsem měla chuť mu jednu vrazit.

„Osle,“ zavrčela jsem jen a rozešla se přes ulici ke svému autu.

Ten blbeček mě následoval.

„Nač taková zlá slova,“ usmíval se. „Chtěl bych si zopakovat ten včerejšek. Mám totiž už zase hlad a tvá krev byla velmi dobrá,“ usmíval se a já se zastavila u auta a otočila se na něj.

Co bych dala za to, abych mu mohla ten jeho úšklebek právě smazat z tváře.

„Páni! No tak to děkuju! Možná bych teď mohla obcházet upíří domy a nabízet svou krev jako aperitiv, no ne?!“ zavrčela jsem a dupla mu na nohu.

Pak jsem obešla auto a vlezla do něj. Kol si však sednul hned na místo spolujezdce.

„Kam jedeme? Mimochodem, žádný takový obcházení se dělat nebude. Akorát bys plýtvala tou dobrou, sladkou krví, a ta patří mně,“ řekl.

Zabrblala jsem si pod nosem, jak nesnáším upíry, a poté se na něj podívala.

„Nechtěl bys vystoupit?“ zeptala jsem se co nejmileji.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se místo odpovědi.

„Na univerzitu,“ odsekla jsem a pozorovala jeho úsměv.

Víc se uvelebil v sedačce a dal si ruce za hlavu.

„Tak můžeme vyrazit. Ber mě jako tvého nového bodyguarda,“ usmíval se dál a mrknul na mě.

„Fajn,“ zamumlala jsem a vyrazila na univerzitu.

Cesta ubíhala v tichosti. Ani jeden z nás nepromluvil a mně to tak vyhovovalo. Plánovala jsem ho na univerzitě ztratit a pak rychle ujet. Zaparkovala jsem a vydala se k univerzitě. Kol byl jako pes, celou dobu se ode mě nevzdálil. Možná bych mohla vyzkoušet, zda by uměl aportovat. Obešla jsem všechny své profesory a omlouvala se jim, zatímco Kol stál za dveřmi a nejspíš balil jednu holku za druhou.

„Tak už jedeš domů?“ zeptal se, když jsem odešla od posledního profesora.

„Jistě,“ usmála jsem se na něj. „Ale ještě si skočím na dámy,“ dodala jsem a odešla na veřejné toalety.

U umyvadla jsem si opláchla tvář a povzdechla si. Můj plán, jak odjet nepozorovaně z města, začínal selhávat. Potřebovala jsem se mu ztratit, potřebovala jsem, aby si mě přestal všímat a já mohla utéct, ale to on ne. On mě pozoroval jako pod rentgenem, jako kdyby každou chvíli očekával, že se opravdu pokusím o útěk. To mě snad měl hlídat?

Když na toalety vešly asi ještě tři dívky, tak jsem si vysušila ruce pod sušákem a zpozorovala, jak dvě z těch dívek zalezly do jedné kabinky, nezamkly se však. Uslyšela jsem otevírání okýnka a viděla, jak rychle přelezly ven. Nechápala jsem proč, ale pak jsem se usmála. Tohohle jsem mohla využít taky. Nebyly určitě slyšet, protože ten sušák byl už tak hlučný. Přešla ke mně ta třetí dívka a já uvolnila místo.

„Ty nejdeš s nimi?“ zeptala jsem se tiše a ona zavrtěla hlavou.

„Nemíním mít problémy,“ odpověděla a začala si sušit ruce.

Já problémy mít nemohla, jelikož jsem byla omluvena z hodin. Takže teď to jen zkusit. Přeběhla jsem do kabinky a vylezla na prkénko záchodu. Sušák stále běžel, ta dívka musela být velmi pečlivá ohledně sušení rukou, a tak jsem vykoukla z okénka, když jsem nikoho neviděla, tak jsem vylezla a seskočila dolů. Nebylo to vysoko, ale i přesto jsem cítila ten dopad. Měla bych začít posilovat, nebo aspoň skákat. Zvyknout si, kdybych musela utíkat před původními víckrát. Vzala jsem si z kapsy klíče a rozeběhla se k autu. Kolovi jistě muselo dojít, že tam nejsem anebo si myslel, že mám nějaké problémy. No, kéž by tam ještě dlouho vydržel. Zavřela jsem za sebou dveře od auta a pro jistotu ho hned zamkla, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Vycouvala jsem ze svého místa a rozjela se pryč. Poslední, co jsem u školy viděla, bylo, jak Kol vyšel z budovy a kolem něj se ochomýtala spousta studentek. Usmála jsem se, tohle ho rozhodně mohlo zdržet na hodně dlouho. Jela jsem a snažila se zařadit do provozu tak, aby moje auto co nejvíce pasovalo mezi ostatní a nebyla jsem tak nápadná. Letiště tu bylo hodně daleko, takže jsem tam potřebovala dojet autem. Chtěla jsem tam hlavně být co nejdříve, abych předběhla Laru a varovala tak ostatní v tom městě. Zapnula jsem rádio a užívala si tu jízdu. Byla jsem volná, tedy tak nějak, už dlouho jsem neřídila, takže jsem si užívala ten pocit. Bylo to skvělé.

Zaparkovala jsem u letiště a vytáhla z kufru tašku. Zamkla jsem auto a zaplatila nehoráznou částku za to, aby tu mé auto mohlo být. Zbytek jsem měla doplatit při příjezdu. Vešla jsem do haly a vydala se k prodávajícímu, abych si mohla koupit letenku.

„Dobrý den, můžu vám pomoci?“ zeptal se mile a já se pousmála.

„Ano, nejbližší let do Beacon Hills, prosím,“ řekla jsem a on přikývl a začal něco zadávat do toho počítače.

A bylo to, oficiálně jdu proti své sestře. Cítila jsem se jako hrozný člověk. Ale ona jede až zítra. Tím pádem mám dost času na to, abych někoho našla v Beacon Hills a varovala je.

Autor: Ellies (Shrnutí povídek), Tew*, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek I'm the Alpha now - 3. kapitola: