OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » I'm the Alpha now - 7. kapitola

18.07.2016 (10:00) • Ellies, Tew* • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 0× • zobrazeno 829×

Nemohla jsem uvěřit, že mě ten idiot vážně políbil. A taky tomu, že jsem mu přivodila tak silnou bolest hlavy. Nikdy jsem moc nebyla na takhle útočná kouzla, ale nejspíš strach udělal své. Vzala jsem své lektvary, které jsem vytvořila, a prohlížela si je, zatímco jsem rychle mířila ze školy. Jenže s mým štěstím jsem narazila jen na Stilese, který se horkokrevně snažil dostat z rostlinného objetí, a Scotta, který tam jen pod těmi rostlinami bezmocně ležel.

„Laro,“ povzdechla jsem si smutně.

Nechápala jsem, proč to moje sestra dělala, proč vůbec něco takového začala. Proč se přidala k těm mizerům. Skousla jsem si ret, vybrala jeden lektvar a zamumlala pár slov, než jsem s ním praštila o zem uprostřed těch dvou hrdinů. Rostliny začaly hnědnout, než se rozpadly na kousky, a já pomohla Stilesovi na nohy.

„Kde je Derek a Lara?“ zeptala jsem se ho a rozhlížela.

„Tvá povedená sestřička, s očima černýma jako noc, se vypařila s Derekem a vzala mi můj džíp. Můj džíp, na který nedám dopustit,“ mračil se na mě.

Copak jsem za to mohla?

„Na tohle není čas, musíme pryč. Kol nebude v limbu dlouho, a až se probudí, bude dost naštvaný. Musím odjet do New Orleans a vy… se dejte dokupy,“ řekla jsem mu a pak mi to došlo. „Černé oči?“ zeptala jsem se tiše.

„Černé, strašidelné oči,“ odpověděl Stiles.

„Sakra,“ zanadávala jsem a vyrazila ke svému autu. „Vem Scotta a jedeme,“ řekla jsem mu jen, než jsem si sedla na místo řidiče.

Přemýšlela jsem nad svou sestrou, co se to s ní stalo. Měla jsem to snad na svědomí já? Vždyť jsem se o ni starala, snažila se jí nahradit aspoň zčásti rodiče, když nám zemřeli. Jsem starší sestra, to ke mně patří, no ne? Dívala jsem se, jak se Stiles tahá se Scottem, který se začal probouzet, a tak mu trochu pomáhal. Oba nasedli dozadu, takže jsem nastartovala.

„Annie!“ zařval Kol a já vzhlédla ke škole.

I v tom šeru jsem viděla, že byl rozzuřený, hruď se mu zdvihala těžkými nádechy. Do háje!

„Průšvih,“ řekla jsem jen, než všechny mé lektvary skončily na zemi u auta.

Vytvořila jsem tak bariéru, která Kolovi bránila opustit pozemek do doby, než budeme v bezpečné vzdálenosti. Aspoň jsem doufala.

„Co to, sakra, bylo?“ zeptali se ti dva mistři.

„Kol Mikaelson, naštvaný až běda,“ odpověděla jsem a jela co nejrychleji odsud.

„Musím se stavit doma pro pár věcí, jestli jedeme do New Orleans,“ řekl Stiles a já se na něj zamračila.

„Vy nejedete. Já jedu sama,“ odpověděla jsem jim a zastavila u řady domů.

„To nemůžeš, je silná i na alfu, co teprve na tebe?“ zamračil se Scott.

„Jsem její sestra. Chci věřit, že mně neublíží,“ zašeptala jsem a nechala je vystoupit.

Pak jsem s nevelkou odvahou zamířila k motelu, kde jsem měla pokoj, abych si vzala své věci. Musela jsem co nejrychleji na letiště. Odletět do NO a zastavit to. Ať už to mělo být cokoliv.

Dorazila jsem na letiště v rekordním čase. Byla jsem unavená, málem jsem se neudržela na nohou, ale měla jsem v plánu odtud odletět co nejdřív. Bohužel se mnou letiště nespolupracovalo a let do New Orleans byl až za pět hodin. To jsem tam mohla taky jet autem. Koupila jsem si letenku a šla se posadit, čekala jsem, ale bylo mi jasné, že tohle jen tak nepřečkám koukáním do blba nebo chytáním lelků. Mohla jsem si lehnout přes ta sedadla a spát, ale to byla taky blbost. I když… nejspíš ne.

Uvelebila jsem se asi přes čtyři sedadla, protože kolem nikdo nebyl. Mohli si mě probudit, ale já právě mínila spát. Pod hlavu jsem si dala svou tašku a zavřela oči, byla jsem ospalá tak, že jsem usnula sotva za pár vteřin.

Snad nemyslela vážně to, že nás tu nechala. Přecházel jsem po svém pokoji a rozhlížel se po všem možném tady. Můj džíp byl v držení bláznivé psychopatky a uneseného Dereka. Skvělá kombinace.

„Stilesi, dost. Odešel jsem před hodinou a ty jsi pochodoval po pokoji. Přišel jsem a ty pochoduješ dál,“ řekl mi Scott a já vzhlédl k hodinám na stole.

Opravdu uběhla hodina.

„Promiň, nějak jsem si… to neuvědomil,“ odpověděl jsem mu a pochodoval dál.

„Ta Lara nechala auto u školy, můžeme pro něj dojít a jet s ním do New Orleans,“ navrhl Scott a já zastavil.

„To je… skvělý nápad, ale jak jsi na to přišel?“ zeptal jsem se ho a zasmál se, když mi věnoval pohled typu: Děláš si legraci?

„Jdeme?“ pozdvihl obočí a já si teprve všiml tašky, kterou měl.

„Jen si zabalím,“ kývl jsem a naházel do tašky nejdůležitější věci, pak jsem s ním vyšel ven před dům a zastavil se. Podíval jsem se na něj. „Děláš si legraci?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, jak přijíždí Kira s Lýdií.

„Jedeme autem Kiry,“ odpověděl Scott a šel k autu.

„Proč?“ zaúpěl jsem, nechtěl jsem do toho zatahovat i holky.

Neměl jsem nic proti nim, ale měl jsem o ně strach. Tohle všechno bylo nebezpečné a ony si klidně sedly do auta.

„Ahoj, můžeme vyrazit?“ zeptala se Kira a usmívala se.

No to nám to dopadá pěkně. 

Byli jsme na cestě z Beacon Hills, když jsme se najednou zasekli uprostřed silnice.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně.

„Nevím, najednou se to prostě vypnulo,“ řekla Kira a všichni jsme vyšli ven a otevřeli kapotu. Nic nebylo špatně, všechno bylo, jak má.

„Nechápu to,“ řekla Lydia a dívala se na nás, jako kdybychom my měli všechno vědět.

Přemýšlel jsem nad tím, opravdu tu něco nehrálo. A jako kdyby se nade mnou rozsvítila žárovka, mi to došlo.

„Lara,“ řekl jsem jen a podíval se na všechny ostatní. „Nejspíš nechce, abychom odjeli,“ dodal jsem na vysvětlenou. 

Probudila jsem se asi po třech hodinách a cítila jsem se aspoň trochu odpočatě. Bylo to fajn, prostě jen relaxovat po všech zážitcích dnešního dne.

„Růženka nám vstala, výborně,“ ozval se hlas Kola a já ztuhla.

Odpočatost ze mě opadla tak náhle, jako přišla, a já měla chuť znovu usnout. Dokonce jsem se i štípla do ruky, jestli se mi to nezdá. Potřebovala jsem vědět, jestli jenom sním, nebo jsem opravdu s NÍM.

„Tohle je realita, ne sen,“ řekl se smíchem a posadil se vedle mě. Jako kdyby mi četl myšlenky. A já se bála. Hodně.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho.

„No, zhledem k tomu bolehlavu chci odplatu,“ odpověděl stále s úsměvem. Ajaj.

Tohle nevypadalo rozhodně dobře. Postavila jsem se a on se mnou, jako kdyby mě napodoboval. Vzala jsem tašku a rychle před ním utekla na dámské toalety. Doufala jsem, že bude mít tu slušnost, že sem nepoleze.

Spletla jsem se.

„Slepá ulička, princezno,“ usmíval se a dveře zamknul.

Kousla jsem se do rtu. Jsem v háji, proletělo mi hlavou, než jsem upustila tašku na zem.

„Pokud nechceš další šok v hlavě, tak mě nech,“ řekla jsem mu velmi odvážně.

Třásla jsem se jako osika.

„To už neuděláš, protože víš, co by tě čekalo,“ zavrčel Kol a šel si to pomalu ke mně.

„Já nevím, možná pochvala, že jsem se nedala zastrašit bláznem?“ navrhla jsem mu, ale to jsem neměla.

V mžiku byl u mě a tlačil mě ke zdi. Cenil na mě špičáky a já vyděšeně koukala, nic jiného mi nezbývalo.

„Takže, princezno, kdo jsem?“ zeptal se klidně a jeho tvář nabyla zase lidskosti.

„Kol Tupec Mikaelson,“ odpověděla jsem mu poklidně a dupla na nohu, načež jsem nohu vykopla a trefila ho kolenem mezi nohy.

Sebrala jsem tašku a přeběhla ke dveřím, ovšemže jsem nestihla utéct, ale přimáčkl mě na dveře, a já ucítila jeho tělo, jak se tlačí na mé tak, že jsem se nemohla ani hnout. Nevypadalo to pro mě dobře. Musela jsem ho hodně naštvat, jak to tak vypadalo. Byla jsem si jistá, že to tak i bylo. Vypadal rozzuřeně ještě víc, než před chvílí.

„Takže znovu, princezno. Kdo jsem?“ zapředl mi do ucha.

„Já nevím, můj miláček?“ navrhla jsem vyděšeně, myslela jsem to sarkasticky, ale on se jen uchechtl.

„Správně. A chci si hrát,“ řekl, než roztrhl mé tričko vedví. 

Seděli jsme v autě ještě dobu, než se konečně opravdu nastartovalo znovu a my mohli jet. Jako by to byl zázrak. Nebo spíš polevilo kouzlo Lary. Těšil jsem se, až jí to my všichni natřeme. A doufal jsem, že Annie bude na naší straně a bude chtít zachránit Dereka stejně jako my. Vypadala na správnou holku, takže snad i byla.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se mě Lydia, se kterou jsem seděl na zadním sedadle auta, zatímco Scott a Kira byli vepředu.

„Jo, jen… přemýšlím nad tím, co se tak může stát,“ odpověděl jsem jí a pozoroval, jak její už tak bledá tvář zbledla víc. Pak se zadívala někam do dálky. A já poznal, že něco ví. Jako banshee. „Co?“ zeptal jsem se jí tiše.

„Někdo zemře. Někdo od nás,“ zašeptala Lydia a podívala se na mě, ale vypadalo to, jako kdyby její pohled spíše procházel skrze mě a já ji jen pozoroval.

Nemohl jsem jinak. Řekla, že někdo od nás zemře. Ale kdo? 

Autor: Ellies (Shrnutí povídek), Tew*, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek I'm the Alpha now - 7. kapitola: