OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Když je všechno jinak - 5. kapitola

5. kapitola

„Dobře, pokusím se vám věřit. Jsem Caroline Foriová,“ řekla nakonec a podala mu ruku. Tohle Argent zřejmě nečekal, ale přikývl a usmál se na ni.

„Chris Argent,“ představil se jí a stisknul její ruku…

SCOTT

„Takže teď už mi konečně řeknete, co vlastně potřebujete?“ zeptal se Chris Argent a padl zpět do židle za svým stolem. Všichni stočili pohledy směrem ke Carol. Ta se podívala na Dereka, jako by potřebovala souhlas, nebo něco podobného. Derek na ni kývl. Carol se nadechla.

„Unesli mého bratra,“ řekla tiše a dívala se do země. Argent nás nechápavě přejel pohledem, ale nikdo si nedovolil nic říct. Tohle si Carol musela vyřídit sama.

„Kdo ho unesl?“ chtěl vědět Argent.

„Veirellovi.“

„Jak vám ale mohu pomoct zrovna já?“ zeptal se nechápavě. Carol na něj stočila pohled.

„Nevím, kde by mohl být, a proto vás potřebuji. Potřebuji, abyste se jako lovec pokusil s Veirellovými spojit a zjistit, kde by mohl být.“ Tep se jí zrychlil. Všiml jsem si, jak jí cuká levá ruka. Stále ji zatínala v pěst a zase narovnávala. Kousala se do rtu. Byla hrozně zoufalá. Argent polkl.

„Už dávno nejsem lovec, pochybuji, že se mnou budou chtít mít něco společného.“ Vrtěl hlavou a zvláštně si ji prohlížel.

„Alespoň to zkuste,“ ozval se Derek. „Jméno Argent by vám mohlo pomoct, ne?“

„Možná,“ přikývl. „Zkusit to můžu. Dobře tedy, zkusím je vyhledat a spojit se s nimi. Můžu se jen zeptat, proč unesli vašeho bratra? Loví přeci jen ty, co jsou nějak zvláštní.“ Carol zvedla oči z podlahy a propálila Argenta pohledem. Ten okouzleně vydechl. „Už chápu,“ šeptl. Caroliny oči byly teď jasně zelené. Ale to nebylo všechno. Nehty se jí začaly protahovat v ostré drápy a z hrdla se jí ozvalo zachrčení. Přestala svoji přeměnu ovládat. Derek skočil před ni, popadl ji za paže a zatřásl s ní.

„Carol, co to děláš? Nech toho!“ vykřikl. Carol se jakoby najednou probrala a přestala vrčet. Nehty se jí vrátily do původní velikosti, ale její oči zářit nepřestaly. Přešel jsem k ní, abych mohl zabránit jejímu případnému útoku. S Derekem jsme ji chytili každý za jednu paži a odmítali ji pustit, dokud se neuklidní.

„Co blbnete, pusťte mě!“ sykla a snažila se nám vykroutit.

„Až se uklidníš,“ řekl jsem rázně.

„Jsem klidná!“ nechápavě mě okřikla.

„Tvoje oči, září,“ řekl Derek klidně. Carol se ošila.

„To je normální. Můžete mě pustit?“ sykla znovu a tentokrát se jí podařilo náš stisk uvolnit. Narovnala si tričko a zavřela oči. Já i Derek jsme ale pro jistotu zůstali stát po jejím boku. Cítil jsem, jak se snaží zklidnit své srdce. Po chvilce oči otevřela. Už nezářily. Vydechla a podívala se na Argenta. „Pokusíte se tedy?“ zeptala se.

„Udělám vše, co budu moci,“ přikývl.

„Děkuji,“ šeptla a v jejím hlase byla slyšet naděje. Potom nastalo ticho. Nikdo nic neříkal. Střetl jsem se pohledem se Stilesem. Čekal. Jeho pohled to jasně říkal. Úplně jsem ho slyšel říkat: Jestli to neřekneš ty, řeknu to já sám.

„Ještě já s vámi potřebuju něco probrat,“ odhodlal jsem se nakonec. Všichni na mě vrhli tázavé pohledy a já pokračoval. „Včera jsem u sebe v pokoji cítil cizí pach. Někdo u mě zřejmě byl. Potom jsem našel tenhle lístek,“ řekl jsem a vyndal jej z kapsy. Derek ke mně natáhl ruku a já mu papírek předal. Carol se mu naklonila přes rameno a začali si ho prohlížet. „Nerozumím té zprávě ani tomu symbolu v rohu.“

„Ten symbol,“ řekla tiše Carol, „to jsou, myslím, Veirellovi.“

„Ukažte,“ řekl Argent a natáhl ruku. Carol mu lístek předala. Rychle ho přelétl pohledem a pak přikývl. „Máte pravdu, je to jejich znak.“

„A co ta zpráva?“ ozval se najednou Stiles. „Co si myslíte, že znamená?“

„Když liška… myslíte, že Kira?“ chtěl vědět Derek. Smutně jsem pokrčil rameny.

„Kdo je Kira?“ zeptala se Carol Dereka.

„Víš, co je to Kitsune?“ Carol přikývla.

„Liška. Tohle je pěkně divné místo,“ konstatovala. Všiml jsem si, že se Carol Dereka ještě na něco tiše ptá, ale nevnímal jsem. Zaslechl jsem až Derekovu odpověď: Jeho přítelkyně. Ztěžka jsem polkl. Pak se ale zeptal pan Argent.

„A ví o tom to děvče?“ Pohledy všech se opět stočili ke mně. Zavrtěl jsem hlavou.

„Chtěl jsem to nejdříve probrat s vámi.“ Potom zase promluvil Stiles.

„Takže to znamená, že to lovci propustí tvého bratra, pokud jim dovedeme Kiru.“

„To přece nemůžou chtít,“ sykla Carol a dívala se na mě. „Samozřejmě to ani nepřichází v úvahu.“ Ulevilo se mi. Nevěděl jsem, čeho by byla Carol schopna pro záchranu svého bratra. Zda by jim předhodila Kiru jako výkupné. „Musíme najít vlastní řešení,“ řekla a podívala se na Argenta. Ten kývl na souhlas.

„Pokusím se je tedy najít a spojit se s nimi. Pokud by se něco dělo, dejte mi vědět, anebo já dám vědět vám.“ Těmito slovy se s námi rozloučil.

Vyšli jsme ven a zastavili se u aut. Derek se na nás otočil.

„Kdo všechno ví o Carol a o téhle situaci?“ zeptal se klidně.

„Neměli jsme čas o tom s nikým pořádně mluvit. Co vím já, tak něco málo moje mamka,“ pokrčil jsem rameny.

„Malia to ví. Něco jsem jí vysvětlil,“ řekl Stiles. „Jinak holky o ní neví.“ Derek přikývl. Carol nás nechápavě přejížděla pohledem.

„Mluvíš o vaší smečce?“ zeptala se.

„O něčem na ten způsob. Vysvětlím ti to později,“ odpověděl jí Derek. Potom se otočil na mě. „Přiveď zítra po škole Kiru ke mně. Musíme jí to všechno vysvětlit. Měla by to vědět, pokud je v nebezpečí.“

„Dobře, tak zítra,“ souhlasil jsem.

DEREK

Nasedli jsme s Carol do auta. Byla zamlklá. Zamyšleně se dívala z okna a pozorovala potemnělou ubíhající krajinu.

„Jsi teď k Brianovi mnohem blíž,“ řekl jsem do ticha.

„Já vím. Děkuji, že jsi mě donutil za tím lovcem jít a požádat ho o pomoc. Nakonec možná přece jen nebude tak špatný.“ Usmála se. Taky jsem se pousmál.

„Říkal jsem ti to.“ Potom opět nastalo ticho. Nakonec jsem se jí zeptal: „Co se tenkrát stalo tomu chlapci, o kterém jste mluvili s Chrisem?“ Carol se na mě zvláštně podívala, pak ale promluvila.

„Byla jsem jednou sama v lese. Uslyšela jsem hrozný křik. Běžela jsem za ním a na mýtině jsem ho spatřila. Chlapec ležel v kaluži krve, celý podrápaný, a útočník zrovna mizel v lese. Byl to jeden z nás. Mohla jsem běžet za ním, ale já chtěla pomoct tomu chlapci. Klekla jsem si k němu a tišila jeho bolest. Nemohla jsem mu jinak pomoct. Nikdo by jej už nezachránil. No, a potom se tam přihnal Argent ještě s někým a začali střílet. Utekla jsem, nic jiného mi ani nezbývalo. A to je celé,“ pokrčila prostě rameny.

„Někteří z nás jsou opravdové zrůdy,“ řekl jsem znechuceně a Carol přikývla. Zbytek cesty jsem Carol popisoval naši smečku. Řekl jsem jí o holkách, Kiře, Malii a Lydii a jejich schopnostech. Docela ji zděsilo, že Malia je Peterova dcera, protože s ním předtím měla tu čest. Viděla ho jednou a už o něm měla pravdu. Tehdy řekla: Je to jen arogantní parchant, co nevidí dál než na špičku svého nosu! A měla úplnou pravdu. Také ji velmi překvapilo, že Scott je pravý alfa.

„Cítila jsem z něj zvláštní sílu, ale nechápala jsem ji,“ řekla mi. Omegy, jako byla Carol, necítily z alf přílišný respekt. Nikdy pod žádného nepatřily a patřit nebudou. Potom Carol ještě dodala: „Máte pěkně divnou smečku.“

„Ale je to smečka, a na tom záleží, ne?“ řekl jsem.

„Jo,“ přikývla.

Večer jsme s Carol vymýšleli plán na záchranu Briana. Sice ještě nevíme, odkud ho budeme zachraňovat, ale je dobré mít alespoň nějaký plán. Neprobíhalo to zrovna nejlépe.

„Nemůžeš mezi ně jen tak vtrhnout, to je sebevražda,“ řekl jsem jí snad už po padesáté.

„A co jiného chceš dělat? Zaklepat a říct, že si chceme promluvit? Tady jde o moment překvapení!“ hájila zase svůj nápad. Zavrtěl jsem hlavou.

„Je to hrozně amatérské a nebezpečné pro všechny.“

„Odkdy se ty bojíš nebezpečí?“ Znělo to jako výčitka.

„Od doby, co jsem přišel o svou smečku,“ odpověděl jsem jí. Nechtěl jsem znít ublíženě, očividně se mi to moc nepovedlo.

„Promiň, tak jsem to nemyslela, nechtěla jsem…“ šeptla a zdrceně se na mě dívala. „Máš pravdu. Jednám moc impulsivně, a to se nevyplácí,“ přiznala. Chytil jsem ji za bradu a pozvedl její hlavu, abych se mohl podívat do jejích krásných zelených očí.

„Pro dnešek toho plánování necháme, co ty na to? Stejně nevíme, s čím se vytasí Argent.“ Usmála se a přikývla. Pustil jsem její bradu a rukou jsem přejel po její tváři. Zavřela oči a můj dotek si užívala. Potom své oči prudce otevřela. Teď svítily jasně zelenou. Neproměňovala se, pouze jí zářily oči, jako už tolikrát, když byla vzrušená.

Ani nevím jak, ale najednou seděla u mě na klíně a chytila můj obličej do dlaní. Stejně jako dneska ráno. Na nic jsem nečekal a políbil ji. Ruce jsem položil na její boky. Polibky byly stále vášnivější a dravější. Vjel jsem jí rukama pod tričko a začal ji hladit po břiše. Nakonec jsem jí ho přetáhl přes hlavu a opět se vrhl na její rty. Zvedl jsem se s ní v náručí a přešel k posteli, na kterou jsem ji položil, a sám si sundal tričko. Naklonil jsem se k ní a opět ji začal líbat. Tentokrát jsem však polibky zasypával celé její tělo. Slyšel jsem, jak slastně vzdychá…

Byla to úžasná noc. Já po dlouhé době cítil, že takhle je to správně, a konečně jsem byl opravdu šťastný…