Když je všechno jinak - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stalo po tom, co se otevřely dveře dodávky? A zjistí Carol konečně něco o Brianovi? Přeji příjemné čtení, komentář potěší! ;)

22.06.2015 (13:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 0× • zobrazeno 1030×

Netrvalo to dlouho a dodávka zastavila. Slyšela jsem, jak Argent vystoupil a jak s někým mluví. Bylo tam mnoho hlasů. Potom jsem uslyšela, jak několik lidí obchází dodávku a pomalu otevírá dveře. A je to tady…

8. kapitola

CAROL

Vyšvihla jsem se do sedu. Světlo mě úplně oslnilo. Mým očím chvíli trvalo, než si na takový náhlý nával světla zvykly. Za chviličku jsem ale začala rozeznávat jednotlivá těla a obličeje. Stáli tam dva muži. Oba svalnatí a vysocí. Jeden z nich byl holohlavý se zkaženými zuby a na krku měl dlouhou jizvu. Ten druhý s černými vlasy staženými do dlouhého ohonu držel v ruce kovovou tyčku, naneštěstí pro mě paralyzér. Za nimi se krčil Argent a vrhal na mě omluvné pohledy. Ten holohlavý se uchechtl a já oba ty muže najednou poznala. Byli to ti samí, co nás lovili v Beacon Hills. Ti, kteří týrali Briana. Dávali mu elektrické šoky a řezali do něj. On ale i mezi výkřiky bolesti křičel směrem ke mně: Utíkej, Carol, nenech se chytit! Běž! A já běžela… Nakonec muž promluvil směrem ke mně.

„Myslím, že se známe, co? Brácha se na tebe už hrozně těší.“ To na mě bylo moc. Zavrčela jsem a začala se měnit. Drápy se mi objevily na prstech tak rychle jako nikdy. Vycenila jsem na ně zuby a vrčela stále víc a víc. Začala jsem sebou házet a kopat, že jsem pouta na nohou dokonce přetrhla. To pro ně byl jasný signál k tomu, aby začali reagovat. Holohlavec po mně skočil a držel mě u podlahy dodávky, ale já stále kopala a oháněla se drápy ve snaze jim co nejvíce ublížit. Někdo mi uzemnil nohy. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že je to Argent. Muži na sebe něco křičeli, ale já jsem jim nerozuměla. Nakonec jsem ucítila silnou bolest po celém těle. Použili na mě ten paralyzér. Okamžitě jsem ztratila veškerou sílu a absolutně vzdala všechen boj. Celé tělo mě bolelo. Doufám, že se tohle divadélko Argentovi líbilo. Bylo jasné, že se nemůžu ´vzdát´ bez boje, to by vypadalo moc nápadně. Byla to součást plánu. Oni mi to akorát nevědomky trochu ulehčili.

Vytáhli mě z dodávky a táhli mě do budovy starého skladiště, kde zřejmě teď měli sídlo. Účinek paralyzéru odejde až zhruba po deseti minutách, takže jsem sotva pletla nohama. Pokaždé, když jsem škobrtla, do mě kopli nebo mě udeřili.

Vešli jsme dovnitř budovy a prošli pár chodeb. Nakonec jsme se zastavili ve velké místnosti. Zády mě přivázali k dřevěnému sloupu. Pomaličku jsem se přestávala cítit omámená a začala sledovat dění kolem sebe. Do místnosti vešel postarší muž, byl malý a mírně zakulacený, šedivé vlasy měl prořídlé, jedno oko měl stále zavřené a přes něj se mu táhla rudá jizva. Na krku se mu houpal zlatý přívěšek se znakem Veirellových. Tohle musel být samotný vůdce skupiny. S ním vešlo do místnosti dalších pět lidí se stejnými řetízky. Jeho pravá rodina. Zbytek lovců symbol nenosilo, protože neměli Veirellovskou krev. Patřili mezi lovce, ale ne do rodiny.

Nejdříve si mě nevšímali, za což jsem byla ráda. Muž přešel k Argentovi a usmál se na něj.

„Vy budete Chris Argent, mám pravdu?“ Argent přikývl. „Já jsem Bennett Veirell,“ představil se a podal mu ruku, se kterou si Argent potřásl. „Velmi mě zaujal váš telefonát. Už dlouho se mi nikdo z vaší rodiny neozval. Každopádně i vaše nabídka mě velmi překvapila,“ řekl, otočil se a vyšel směrem ke mně. Argent ho následoval. Zastavil se přímo přede mnou. Chytil mě za bradu a škubl mi hlavou nahoru, aby si mě mohl lépe prohlídnout. „Krásná,“ mumlal si pro sebe. Cvakla jsem zuby, a kdyby necuknul rukou, kousla bych ho. Jeho rty se protáhly ve lstivý úšklebek.

„Možná by vás mohlo zajímat, že jsem tady tu nádheru nedávno lovil. Podařilo se jí utéct, ovšem její bratr takové štěstí neměl.“ Zavrčela jsem na něj. Jeho úsměv se stále rozšiřoval.

„Jak víte, že jsou příbuzní?“ zeptal se Argent a díval se na mě s předstíraným odporem. Tedy alespoň doufám, že to předstíral, protože jinak by to bylo až děsivé.

„Ten kluk nám to řekl. Byl pod vlivem oměje a blábolil páté přes deváté. Nakonec začal mluvit o sestře a že doufá, že ji nechytili. Bylo to jasné, že ano, zlatíčko?“ Kopl mě do nohy a já opět cvakla zuby. On se stále chechtal. Nakonec vzal Argenta kolem ramen a popošli kousek dál. „Co teď máte v plánu?“ zeptal se Veirell, „Hodil by se mi takový zkušený lovec, jako jste vy. Ti mladí jsou čím dál tím víc nemožnější.“ Argent zavrtěl hlavou.

„To už není nic pro mě. Už nelovím. Byla náhoda, že jsem ji chytil,“ řekl a kývl na mě. „Bál jsem se, aby v okolí nedělala nějaké blbosti, tak jsem ji chytil a napadlo mě, že by se vám takový vzácný exemplář mohl líbit.“

„Tak to vás napadlo správně,“ rozchechtal se Veirell a poplácal Argenta po rameni. „Však se nebojte, my už se o ni postaráme, ale kdybyste si to náhodou rozmyslel, rádi vás mezi naše řady přivítáme.“ Argent na něj kývl.

„Zvážím to.“

Najednou jsem ucítila, že provazy, kterými jsem byla přivázána ke sloupu, povolují. V tu samou chvíli jsem však zjistila, že mě z každé strany chytily dvě paže a vlečou mě někam pryč. Naposledy jsem se otočila a spatřila Argenta, jak mi svýma očima přeje hodně štěstí…

SCOTT

Po tom, co Argent odjel s Carol, jsme opět nastoupili do aut a vyjeli směrem k místu, které nám Argent určil. Nasedl jsem do Derekova auta na místo spolujezdce a Kira skočila za nás na zadní sedadla. Mlčeli jsme. Nenápadně jsem pozoroval Dereka. Nedokázal jsem z jeho tváře nic vyčíst. Teď mi ale jeho chování dávalo smysl. Bál se o Carol víc než kdokoliv z nás. To, jak se s ní loučil, mimochodem Stiles si konečně přišel na své a potvrdil si, co Carol s Derekem skutečně má.

„Bojíš se?“ zeptal jsem se Dereka.

„Čeho přesně?“ chtěl vědět on.

„Bojíš se o ni?“ upřesnil jsem svou otázku a probodl Dereka pohledem. Derek chvíli mlčel, ale nakonec přikývl.

„Víc než o cokoli jiného,“ šeptl. To mě překvapilo. S Derekových úst to znělo divně. Ještě jsem nezažil, aby se takhle bál o ženu, která není jeho sestra. Pohlédl jsem na Kiru do zpětného zrcátka. Chápal jsem ho. A netušil jsem, jak se může chovat tak ledově klidně. To bych já nedokázal. Dívat se na to, jak Argent poutá Kiru a veze ji do spárů lovců. A kdo ví, co dalšího by tam s ní ještě dělali.

Přijeli jsme na malý opuštěný plac na kraji Aberdeen. Vystoupili jsme z aut a čekali, až se nám ozve Argent. Bylo to nekonečné čekání. Já s Kirou jsme seděli na kapotě Stilesova jeepu a drželi se za ruce. Navzájem jsme se uklidňovali. Malia a Lydie seděly v autě, ale měly otevřené dveře, aby jim nic neuniklo. Derek byl opřený o kapotu svého černého Camara a nervózně pozoroval Stilese, který obcházel kolem se svojí baseballovou pálkou na rameni.

„Nemůžeš na chvíli zůstat na místě?!“ štěkl po něm Derek a Stiles vyděšeně uskočil. Nezmohl se na slovo a nakonec se opřel o své auto a nervózně se rozhlížel. Nedivil jsem se Derekovi, taky bych ho za chvíli okřikl, kdyby to neudělal on.

Brzy jsem ztratil pojem o čase. Začalo se stmívat a já si uvědomil, že už tady čekáme snad hodiny. Kira začala podřimovat, stejně jako Malia v jeepu. Přešel jsem za Derekem, který zatím nezměnil svou polohu, a opřel se vedle něj. Derek pozoroval zapadající slunce.

„Netrvá to nějak moc dlouho?“ zeptal jsem se. Derek pokrčil rameny.

„Těžko říct, ale taky začínám být docela nervózní.“ Potom už jsme mlčeli. Za chvíli jsme ale uslyšeli motor auta blížícího se k nám. Byla to Argentova černá dodávka. Všem se nám viditelně ulevilo.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se Derek rychle. Argent pokrčil rameny.

„Nemají sebemenší podezření. Nevím, co s ní teď dělají, ale v noci je vysvobodíme, jak Carol, tak Briana.“ Argent vytáhl notebook a ukázal nám polohu Carolina sledovacího čipu. „Neměl by být problém se k ní dostat.“ Začali jsme plánovat, kdo se zapojí do akce, kdo bude mít jaký úkol a všechny ty ostatní věci. Už aby to bylo za námi…

CAROL

Bili mě, mučili mě, řezali do mě a bůhví co dalšího. Jen tak bezdůvodně. Protože je to bavilo. Protože jsem pro ně nebyla lidská bytost, nýbrž jen lovná zvěř. Nakonec mě někam odvlekli. Nevím, co to bylo za místnost, jediné, co jsem vnímala, byla ta ohromná úleva, že to týrání skončilo. Zřejmě jsem musela usnout, protože si nepamatuju nic dalšího, co se potom událo.

Probudil mě známý hlas.

„Carol, slyšíš mě? Carol?“ Mírně jsem se zachvěla a otevřela oči. A on tam byl. Kaštanově hnědé vlasy mu trčely do všech stran, obličej měl zašpiněný od prachu a krve a šedé oči na mě teď vrhaly úlevné pohledy.

„Briane?“ šeptla jsem a vztáhla ruku k jeho tváři a pohladila ji, abych se ujistila, že to není přelud.

„Jsem to já,“ řekl tiše a mou ruku chytil, „neboj se, jsem v pořádku, ale ty moc dobře nevypadáš,“ dodal ještě. Pomohl mi se posadit a já se mu vrhla kolem krku a rozbrečela se.

„Jsem tak ráda, že žiješ!“ kníkala jsem mezi jednotlivými vzlyky. On mě hladil po zádech a uklidňoval. Byla jsem tak ráda, že ho vidím! Když jsem se konečně uklidnila, začal se mě ptát.

„Jak to, že ses nechala chytit?“ zeptal se mírně vyčítavě.

„Je to součást plánu,“ řekla jsem omluvně.

„Plánu?!“ Všechno jsem mu vysvětlila. Že se mi podařilo najít Dereka, řekla jsem mu o Argentovi a popsala náš plán. Vyhrnula jsem si nohavici kalhot a ukázala na malý čip.

„Vidíš? Díky tomuhle mě najdou a vysvobodí nás. Nebude to dlouho trvat.“ Nedůvěřivě se na mě díval, ale pak usoudil, že jinou možnost nemá.

„Když myslíš,“ dodal nakonec…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf