OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » More Bad Than Good - 6. kapitola

27.03.2014 (15:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 8× • zobrazeno 2192×

6.

Jenže Isaac nezaútočil na mě!

Neodvážila jsem se odhadovat, koho z nás to zaskočilo víc… jestli mě, nebo Petera. Naštěstí oba rychle zapomněli, že jsem stála opodál a všemu mlčky přihlížela. Když jsem uslyšela první dutý náraz jejich těl a další praskání kostí, tentokrát Isaacových, ztuhla jsem a nebyla schopna pohybu. Jako by moje nohy zarostly do země a já splynula s okolním lesním porostem. Jenže teď byla ta správná chvíle utíkat a zachránit si život, ale já nemohla. S rukama omotanýma kolem hrudi jsem pozorovala, jak se i při boji dokázali vlkodlaci rychle a přesto ladně pohybovat. Vzájemně uhýbali a vyčkávali na útok toho druhého. V hlavě mi hučelo „utíkej… proboha, tak už uteč!“, ale nohy se nepohnuly ani o milimetr. Jen jsem hloupě civěla a nemohla od Isaaca s Peterem odtrhnout zrak. Probralo mě až další zavytí, které přicházelo z opačné strany, než ti dva bojovali. Došlo mi, že se blížil další vlkodlak. Vždycky lovili ve smečkách, tak proč by to teď mělo být jinak? Když Isaac na volání teskně odpověděl, bylo mi hned jasné, kdo se blížil. Musel to být jeho alfa… Derek. Peterův synovec. Tohle bude zlé.

Během okamžiku se Derek prohnal kolem mě s obnaženými tesáky a vrhnul se do boje. Snažil se dostat Petera z Isaacova dosahu aspoň na tak dlouho, aby se mu stačily vyhojit některé rány a polámané kosti. Když mu Peter zaryl drápy hluboko do masa na hrudi, Derek zaklonil hlavu, všechny svaly se mu bolestivě sevřely a hlasitě zařval. Jeho bílé tričko se během chvíle začalo zbarvovat do temně rudého odstínu. Z další rány na čele mu krev tvořila na tváři neurčité obrazce a pak se vsakovala do lemu trička. Derek se napjal, chytil Petera pod krkem a druhou rukou mu jedním rázným švihnutím roztrhal kůži na noze. Sprška krve zasáhla Isaaca, který se právě chystal znovu zapojit do té bojové vřavy. Já pořád stála jen pár metrů od nich jako zhypnotizovaná, neschopna pohybu, a tiše přihlížela tomu masakru, který jsem rozpoutala.

„Jessie, tak už, sakra, utíkej!“ ozvalo se, ale tentokrát to nebylo v mé hlavě. „Vypadni odsud!“ křičel na mě Isaac. Pomalu jsem začala přicházet zpátky do bdělého stavu a tentokrát se dala opravdu na útěk. Běžela jsem jak smyslů zbavená, abych se od nich dostala co nejdál. Přeskakovala jsem spadané kmeny stromů, aniž bych si to uvědomovala. Jako by mé nohy převzaly veškerou zodpovědnost a jednaly samy za sebe. Na rukou jsem každou chvíli cítila bolestivá švihnutí, protože s odstrkováním větví z cesty jsem se nechtěla zbytečně zdržovat. Pár šrámů jsem utržila i na obličeji. Chtěla jsem se ohlédnout, ale nedovolila si to. Po lese se rozléhalo hlasité vrčení, výkřiky a lámání větví, jako kdyby padaly pokácené stromy. Kdybych se zastavila a otočila, nedonutila bych se znovu obrátit zpět a běžet pryč… pryč od Isaaca, který mi zrovna nejspíš zachránil život. Dál jsem se prodírala nepropustným houštím. Pod nohama mi šustilo listí a vítr zběsile foukal proti mně, což mě dost zpomalovalo.

Že jsem ve stromě zapomněla zabodnutý svůj nůž, jsem si uvědomila, až když jsem doběhla k autu. Nechala jsem to být. Nemohla jsem se tam vrátit. Nechtěla jsem je znovu vidět bojovat. Derekův roztrhaný hrudník a Isaacovu zkrvavenou tvář si z hlavy nevymažu ještě hodně dlouho. Hledání nože jsem odložila na neurčito. Tohle mohlo počkat. Nůž nahradím. Život ne.

Svezla jsem se na sedadlo auta a roztřesenou zakrvácenou rukou se snažila nastartovat. Párkrát jsem zuřivě uhodila do volantu, abych si aspoň trochu ulevila, a dala volný průchod slzám, které jsem celou dobu zadržovala. Než motor konečně naskočil, z lesa ke mně dolehlo další hlasité zavytí. Tentokrát ale znělo zoufaleji než obvykle. Vstávaly mi z něj všechny chloupky na krku a na rukou. Zapnula jsem přehrávač a zvýšila hlasitost, abych vytí přehlušila. Když jsem opouštěla lesní cestu, pořád jsem dýchala těžce a přerývaně a přes slzy skoro neviděla na cestu.

Domů jsem nemohla… nešlo to. Nechtěla jsem otci líčit vše, co se stalo. Aspoň ne teď hned. Potřebovala jsem si utřídit všechny myšlenky a správně mu je předložit. Musela jsem to nejdřív sama správně pochopit. V hlavě se mi pořád ozývalo poslední teskné zavytí, které mnou procházelo až do konečků prstů u nohou. Pokud někdo z nich umřel, měla bych se přece cítit dobře. Byla to moje práce. Nebyla jsem tady od toho, abych s nimi nějak soucítila a přemýšlela, jestli nebyl někdo z nich vážně zraněný… nebo mrtvý. Tak proč se ten pocit úlevy nechtěl dostavit? Třeba to vůbec nic neznamenalo…

Rozhodla jsem se zkusit štěstí a vypravila se za Deatonem s žádostí, aby mi zase nepomohl od těch oděrek a šrámů, které krášlily můj obličej a některé části těla. Byla jsem pevně rozhodnutá zatloukat pravou příčinu všech zranění. „Běhala jsem po lese, zakopla a skončila ve křoví. Jsem nešika. Konec.“ Takhle zněla moje verze příběhu.

Zaparkovala jsem u zadního vchodu veterinární ordinace a vešla dovnitř. Okamžitě mě zasáhl ten pocit svou tvrdou imaginární pěstí přímo do obličeje. Nemělo cenu chodit pryč, stejně o mně už věděli. Asi bych měla očekávat potíže. Ani jsem se neobtěžovala s klepáním a vstoupila do ordinace. Z druhé strany místnosti ke mně okamžitě směřovaly svůj zrak tři páry očí. Celkem mě zarazilo zjištění, kdo v místnosti byl. Popravdě mě to doslova vykolejilo. Doktor Deaton míchal nějaký svůj lektvar a celou místnost zaplavovala omamná vůně máty. Vedle něj se o zeď opíral Derek se svým klasicky nicneříkajícím výrazem a o kus dál seděl na židli dost ošklivě potrhaný a zakrvácený Peter. Isaaca jsem ale nikde neviděla. Automaticky jsem se natáhla po noži a vzápětí si uvědomila, že zůstal zapíchnutý v kmeni stromu někde v lese, takže jsem ruku nechala klesnout zase zpět podél těla. Co mě z toho zaráželo nejvíc, bylo, že Peter ještě nebyl mrtvý! Hlavou mi proletěla jen jediná osamocená myšlenka: „Proč se s ním Derek bratříčkuje?“ Už jsem se nadechovala k nějaké hodně chytré poznámce, když doktor Deaton promluvil, aniž by odtrhl pohled od stolu s bylinkami, a dál míchal nějaký svůj „kouzelný lektvar“. „Říkal jsem ti, že se nevidíme naposled. Jessie, posaď se, měli bychom si v klidu promluvit.“ Peter sebou nervózně zavrtěl na důkaz nesouhlasu. Když se chystal k odchodu, Derek ho tvrdě přirazil zpátky na židli.

„Doktor snad mluvil jasně!“ zamračil se a složil si ruce zpátky na hruď. „V klidu… a všichni!“

Netušila jsem, jak se to Derekovi povedlo, ale určitou autoritu vzbudil i ve mně, takže jsem se raději taky posadila.

„Nechápu, čeho tím chceš dosáhnout, Dereku,“ zabručel Peter. „Můj postoj přece znáš, takže bych raději dělal něco víc užitečného. A hlavně někde, kde si mě budou náležitě vážit,“ zazubil se na mě. Takhle jsem si ho pamatovala. Sarkastického za každé situace a nikdy nic nebral vážně. Ale v tuhle chvíli bych ho nejraději přišpendlila pár ostrými šípy ke zdi. Říká se, že nejúčinnější obrana je útok. A já bych se měla bránit. Netušila jsem, co se tady na mě chystalo.

Derek musel vycítit můj strach, který mě obklopoval jako moře pustý ostrov. Já byla na tom ostrově uvězněná a nemohla pryč. Teď jsem se tak vážně cítila. Víte, že někde v dálce je pevnina, kde vás čeká záchrana, ale nemáte se na ni jak dostat, protože moře je plné krvelačných žraloků. V mém případě vlkodlaků.

„Jessie, nemusíš se ho bát. Peter patří k nám. To v lese bylo jen nedorozumění,“ snažil se mě Derek uklidnit a ospravedlnit tak Peterovo počínání. „Špatný čas a špatné místo… pro vás oba!“

Teď už jsem nemohla jen tak mlčet.

„Tak nedorozumění?“ obořila jsem se na Dereka, který ovšem za nic nemohl. „Když ti někdo omylem podrazí nohu, to je nedorozumění. Ale ON se mě snažil ulovit… tomu se myslím říká… jo, jasně… pokus o zabití!“ Ta ironie mi nemohla uniknout. To já byla lovec a měla lovit jeho, ne naopak. „Isaac se mě snažil taky zabít, takže to už jsou vlastně dva body pro vlkodlaky za dva dny. Pro vás docela slušné skóre. Co přijde teď? Mám se začít opravdu bát? Nebo mi dáte pár dní volna a zkusíte to znova příští týden? Tohle je…“

Derek mě naštěstí zarazil zdviženou rukou. Popravdě jsem mu byla vděčná, protože jsem netušila, co bych ještě byla schopna vypustit ven. Tak nějak jsem měla potřebu se ze všeho vykřičet, a v tu chvíli mi byly celkem ukradené nějaké následky mojí prořízlé pusy.

„Za Isaaca se omlouvám. Jakožto ke svému alfovi ke mně cítí určitou loajalitu a prostě pro mě chtěl zjistit pár cenných informací, když si uvědomil, že patříš k lovcům. Není takový a nikdy takový nebyl. Jen ještě neví, jak to v tomhle životě chodí. Ale mám dojem, že se během té jedné noci ponaučil víc než dost.“ Opatrně přešel ke mně a opřel se o stůl. „Dnes tě stopoval do lesa, aby se omluvil. Bylo docela štěstí, že mě neposlechl a šel i přes můj výslovný zákaz, jinak…“ zaměřil svůj pohled na Petera, „… jinak to mohlo dopadnout úplně jinak. Někteří z nás bohužel dříve jednají a až pak se ptají. Ale musíš mi věřit... to celé je jen nedorozumění.“

Peter na židli teatrálně zavrávoral a přitiskl si dlaň na srdce. „Au! Tak tohle bylo dost přeslazené i na mě!“ poznamenal a zakroutil hlavou. „Sluníčko, poslechni velkého zlého vlka, protože teď patřím k těm hodným. Vlastně, vždycky jsem k nim patřil, jen jsem to neuměl dát patřičně najevo. Jo, přiznávám. Byly časy, kdy jsem se je pokusil všechny zabít. Oni mě pak na oplátku zapálili a Derek mi roztrhal hrdlo. TOHLE by se nejspíš dalo nazvat nedorozuměním!“ zašklebil se a odhodil na zem k Derekovým nohám kus zakrváceného obvazu. Ten to přešel jen tichým zavčením. „Ale to v lese nebylo nedorozumění, jak si náš velký alfa naivně myslí. Takže…“ nadechl se a pomalu přistoupil až ke mně. Derek ho obezřetně pozoroval a byl připravený zakročit. „Slíbil jsem, že se budu chovat slušně a dám ti možnost se obhájit,“ zavrčel a praštil do stěny za mnou, která se otřásla až v základech. Leknutím jsem sebou trhla a nebyla schopna jediné rozumné myšlenky, natož pak nějaké odpovědi. Teď už se na nás otočil i Deaton a jen mírně přikývnul hlavou, abych Petera jen dál poslouchala a že bude všechno v pořádku. Toho člověka jsem vlastně vůbec neznala, ale uvěřila bych mu snad cokoliv. Vyzařovalo z něj něco zvláštního, co mě uklidňovalo a drželo aspoň trochu při smyslech.

„To by stačilo!“ zahřměl místností Derekův autoritativní hlas. „Prostě ji přestaň děsit a konečně řekni, co chceš vědět.“

S tichým souhlasným mručením Peter chvíli přemýšlel a rázoval si to po ordinaci z jednoho konce na druhý.

„Kdy to bylo naposledy?“ Rychle se otočil o 180 stupňů a podrbal se na bradě. V jeho očích se zračil souhlas, že po dobrém to asi půjde nakonec přece jenom líp. „No jistě. Je to tak pět let, co jsme se potkali u Wadea. Ale spousta věcí je teď jinak.“ Popadl jednu ze židlí a posadil se naproti mně, aby mi viděl líp do očí. „Nebudu tě zatěžovat zbytečnými detaily, kdy přesně se ze mě stal ten zlý padouch. Teda, pokud bys po tom vyloženě netoužila!“ tázavě nadzdvihl obočí a očekával moji reakci. Jen jsem neurčitě zkřivila koutky úst, ale neodpověděla. Ještě pár vteřin vyčkával a pak si rezignovaně odfrknul. „Máš pravdu, na tvém místě bych to asi taky nechtěl poslouchat. Je to nudné vyprávění na dlouhé večery při měsíčku,“ uchechtnul se. „Ale abych konečně přešel k věci. Mám takový dojem, že ty i já, vlastně my všichni jsme jen nastrčené figurky v něčí zvrácené hře. Od tebe potřebuju vědět jen jednu věc.“ Naklonil se blíž, až se naše nosy skoro dotýkaly, když znovu promluvil. „Máte s otcem prsty v únosu mé dcery, nebo ne?“

„Cože? V únosu? Koho?“ vyjekla jsem snad tím nejzoufalejším hlasem a poskočila na židli, až se se mou se skřípavým zvukem kousek posunula. „Ty… máš… dceru? Já…“ vykoktala jsem ze sebe namáhavě. Chvíli trvalo, než mi došlo, na co se mě ptal. „… já… nějak mi asi uniká, co ode mě vlastně chceš. Ani jsem netušila, že máš dceru. Vlastně jsem ani netušila, že nejsi mrtvý.“ Opravdu jsem o tom neměla zdání. Přesně, jak Peter podotknul, neviděla jsem ho přes pět let. A až do dneška jsem byla přesvědčená, že byl mrtvý. Peter seděl celou dobu ve stejné poloze. Byl zahleděný do prázdné bílé zdi, a kdyby se mu v pravidelných intervalech nezvedal hrudník, vypadal by jako stálý inventář Deatonovy ordinace. Něco jako podrobný průvodce anatomií vlkodlaka v životní velikosti. Jednoduše by splynul s okolím. Nejspíš předpokládal jinou odpověď a potřeboval pár minut ve své vlastní hlavě, aby to zpracoval.

„Petere, opravdu si myslím, že nelže,“ prolomil Derek to nekonečné ticho, jako by přesně věděl, na co myslel. „Celou dobu jsem poslouchal její srdce. Bije možná trošku rychleji, ale ani jednou se nevychýlilo ze svého rytmu. Mluví pravdu!“ ujišťoval ho Derek. Peter jen v jemném náznaku přikývnul. Podle jeho výrazu si byl vědom toho, že jsem jim nelhala. Proč taky?

„Může mi někdo konečně vysvětlit, o co tady, sakra, jde?“ odhodlala jsem se znovu promluvit. Tentokrát jsem to byla já, kdo se zvedl ze židle a začal přecházet po místnosti, aby mohl myslet. Z nějakého důvodu mi to pomáhalo. Když se nikdo neměl k odpovědi, doktor Deaton mě po chvíli přinutil si sednout zpátky na židli a zase jen kývnutím hlavy mi naznačil, že mi ošetří rány. Pokusila jsem se o úsměv… marně.

„No, myslím, že nastal čas si shrnout všechna fakta,“ promluvil Deaton a začal mi ošetřovat ránu na čele. Ucítila jsem jemné štípání a pálení, když se kůže začala hojit a zatahovat zpátky k sobě. Pak ošetřil ránu na bradě a proces hojení proběhl úplně stejným způsobem. „Jess, budeš nám s tím muset trochu pomoct, ať zapadnou všechny díly skládačky. Peterovy důvody znám. Teď je dáme dohromady s těmi tvými,“ vysvětloval situaci naprosto klidným a soustředěným hlasem a přesunul vatu s hojivou směsí k poraněné paži. Zase jenom kývnutím hlavy mě donutil si svléknout bundu. Tentokrát to i trochu zasyčelo, ale bylo hned po bolesti.

Moc děkuju těm, které to pořád ještě baví číst a chtějí vědět, jak to dopadne. Jsem vděčná za každý ohlas a neskutečně mě to posunuje kupředu. Tohle byla spíš jedna z těch "vysvětlovacích" kapitol, ale bylo to nutné. A znovu připomínám, pokud by měl někdo nějaký nápad nebo připomínku, sem s nimi :)

                                                               Raaven

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 6. kapitola: