OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Mučednictví bez úhony část II.

07.01.2017 (15:00) • VVrba, RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1411×

Do zpěvu lesa se mísily kroky pěti postav. Čtyři z nich třímaly v pravých rukou kouzelnické hůlky, pátá křivila ruce za zády v poutech. Pohybovaly se tempem lidí, pro které není procházka lesem oddychovou aktivitou, ale nutnou součástí výkonu práce. Vždy po několika desítkách kroků bodl jeden ze čtveřice kouzelníků Cassidyho hůlkou do zad a zavrčel.

„Kam teď?"

„Teď ještě chvíli rovně..."

Konečně došly na malou mýtinu, kde tu noc Cassidy s Hope tábořili. Jinak netečnou – a ve své netečnosti vlastně mírumilovnou – scenérii narušovaly všudypřítomné důkazy přítomnosti člověka a jeho konfliktu s bestií. Potrhaná karimatka, zbytky spacího pytle, zbytky šatů...

Jedna věc tu sakramentsky chybí, pomyslel si bystrozor – krev. Obvykle bývala takováhle místa útoků zmalovaná tím, s čím vlkodlak pracoval. Kromě oblečení, na kterém ulpěl lidský pach, se nacházely dokola zpravidla cáry těla, které bylo před útokem lidskou bytostí. Tohle je divný, vážně divný. Tady něco nesedí.

„A kde je ta holka?"

„J-já... nevím..."

„Nelži. Rozumíš? Ani se o to nepokoušej. Sice tě nemůžu zabít, ale je úplně jedno, co na tebe použiju za kletbu, je ti to jasný? Nejsi člověk, takže se na tebe zákazy nevztahujou. Takže znova. Kde je ta holka?"

„Prosím vás, já to vážně nevím!" Cassidy padl na kolena pod tíhou vlastní bezmoci. Jeho paměť se stala jeho největším nepřítelem a krutě si s ním zahrávala, jako když kočka zažene myš do kouta. Až na to, že v tomto případě kočka ani nemusela vyvíjet fyzickou námahu pro pocit potěšení. Stačilo se jí dívat na to, jak myš ničí krvechtivý bystrozor.

„Crucio!"

Cassidyho tělo se svíjelo ve vlnách bolestí, které nepřestávaly přicházet, a jeho mysl udělala to nejlepší, co mohla – schovala se, napůl opouštějíc ničenou schránku.

„Jak – jak tohle dělám?" ptal se v duchu Cassidy sám sebe.

„To ne ty, to já."

Téhle odpovědi se bál. I když mu okamžitě došlo, že vlastně nemá proč. Jestli je odepsaný, tak alespoň zjistil i nějaké světlé stránky vlkodlactví. Mytologie je plná příběhů o bestiích, co necítí bolest – no, zdá se, že jsou až nepříjemně skutečné. Třeba bych v tomhle stavu mohl zjistit, co si pamatuješ...

Najednou se vrátil zpátky a příval odcházející bolesti ho zasáhl plnou silou.

„Nechte toho! Co to děláte!" zakřičela Hope, která nejistě vylezla zpoza křoví, za kterým se evidentně schovávala. Měla potrhané šaty a několik povrchových ran na rukách, nohách a břiše.

Bystrozorové se udiveně otočili a dva duchaplnější z nich proti Hope napřáhli hůlky.

„Šéfe – co to je? Jak to, že je živá?"

„Je to vlkodlak!"

„To ne, kde by vzala ty rány. Navíc by se musela ukázat ve vesnici – ty bestie to táhne k lidem... Slečno – asi nám máte co vysvětlovat."

„J-já... nic nechápu. Jak je možné, že..."

„Už se vám nic nestane, to zvíře máme, jak vidíte, pod zámkem – a za dne se nepromění."

„Takže už nikdo nikomu neublíží?"

„Nebojte. Pojďte, doprovodíme vás do vesnice. Už bude všechno dobrý."

Hope se složila na zem a dala se do pláče.

A Cassidy se začal modlit, aby těm pitomcům vydržela víra v zázraky i dál.

Poté, co se celá skupina vrátila zpět do vesnice, zamkli bystrozoři nejdříve Cassidyho do cely a pak se dali do výslechu Hope. Nutno říct, že zatímco Cassidyho předchozí výslech probíhal jako konverzace admirála královské flotily se zajatým pirátem, Hopeino postavení se v mnohém blížilo spíš výslechu oloupeného pasažéra luxusní rekreační lodi.

Na druhou stranu, pořád tu byl jistý prvek nedůvěry a úžasu – jako by k loupeži došlo uprostřed Atlantiku, kde největší nebezpečí skýtá nedostatek paliva, extrémní bouře anebo pasažéři sami mezi sebou. Něco prostě nebylo správně, ale nikdo nedokázal s nezvratnou jistotou říct, co. Jakákoliv teorie přinášela řetězec představ tak nepravděpodobných, že bylo lepší držet se reality.

„Slečno, povězte nám tedy... co se vám stalo?" zeptal se Hope bystrozor, který na sebe v akční skupině evidentně převzal roli „hodného policajta", na rozdíl od toho, který před několika hodinami vyslýchal Cassidyho.

„No... šli jsme na výlet... on... Cass mě pozval. Že prý si uděláme hezký výlet, víte? My už se spolu známe... dlouho... a tak jsem si myslela..." zdrceně vypovídala Hope zabalená do deky, s hrnkem horkého čaje v rukou. „Vyšli jsme z Brixtonhavenu... tady jsme se zastavili nabrat vodu, chtěli jsme se utábořit někde v lese... je to tam pěkné, víte? On se choval úplně normálně... a pak jsme šli spát..."

Tak, a teď to přijde, teď mu musíme říct přesně to, co nechce slyšet a podat to tak, aby to slyšet chtěl. To se ozval v hlavě Hope dlak, se kterým Hope všechno pečlivě probrala. Ukázalo se, že je docela dobrý parťák na vymýšlení způsobů manipulace s lidskou myslí. No, koneckonců je to jeho životní úděl – nutné bylo jen přesměrovat jeho energii směrem od Hope. A díky Hopeiným vrozeným schopnostem jí to pomalinku začínalo jít. Hlavně, aby se dlak neutrhl ze řetězu. Ale zatím plnil, co měl. Chladnokrevně kontroloval Hopeiny pohyby, její postoj, dechovou frekvenci – všechno, co by mohlo prozradit lži, které Hope skrývala za neúplnou pravdou, kterou předestírala bystrozorům.

„V noci... v noci... já se probudila a Cass tam nebyl. Hrozně jsem se lekla... protože jeho spacák byl roztržený. Myslela jsem, že nějaké zvíře-... vzala jsem hůlku... a... a zvedla se... a... on tam stál... otočil se nejdřív k lesu a zavyl... a pak mě zpozoroval..."

„A pak vám způsobil... ty rány?"

Ty blbečku, takhle se zeptat oběti útoku, tak by se ti skoro měla sesypat. Dobře, aspoň něco ti teda ukážem.

Hope přešel přes tvář výraz bolesti, rychle položila hrnek s čajem na stůl, sklopila zrak a schovala tvář do dlaní. Pak se rozvzlykala.

„Slečno, jestli chcete chvíli přestat... můžeme počkat."

Hope znovu zvedla tvář a začala si utírat slzy.

„Ne, to je... v pořádku... já jen, víte... Já se jen bojím, co s Cassem bude..."

„Vždyť..."

„Víte, on mi sice udělal tohle..." ukázala pravou rukou do míst, kde měla šrámy, „ale víte... ono to vypadalo, jako by s tím strašně bojoval... on... on mi asi ublížit nechtěl... a vlastně... ani neublížil... mně se tyhle rány zahojí... ale já nechci... já nechci, abyste mu něco udělali..." a pak opět schovala tvář do dlaní a dala se do pláče.

„On za nic nemůže!" vzlykala skrz slzami promáčené ruce.

„Ale vždyť je vlkodlak? Jak by se mohl ovládat?" zeptal se užasle bystrozor.

„Já nevím, ale jsem tady! A říkám vám pravdu! On by mi nikdy neublížil!"

„Takže říkáte, že se vám pokusil ublížit, ale ovládl se?"

„On mě párkrát sekl a pak se zastavil... zavyl... a utekl... já jsem se bála, víte... tak jsem se schovala... a vydržela až do rána... ale v tu chvíli, kdy se proti mně poprvé rozběhl... a mně vypadla hůlka... já... viděla, jak on tohle nechce... a pak to v něm i převládlo... já mám pocit, že Cass... za nic nemůže, víte?"

„Dobře, dobře... slečno, už vás víc nebudeme teď nijak trápit. Seženeme vám odvoz k vám domů, ano? Zatím kdybyste něco chtěla, tak jen řekněte."

„Děkuju – děkuju moc... a jen... co s Cassem bude?"

„Slečno, nebojte se, my se poradíme a budeme vás jako svědka informovat. Jen klid, věřte mi, že to dobře dopadne."

No to si piš. Aspoň pekelně pevně doufám.

„Co je to za blbost, že se ovládal? Vlkodlaci se neovládaj. Jsou to jenom bezduchý stvůry, co trhaj slušný lidi na kusy!" rozohnil se Jakub Smírčí – Cassidyho vyslýchající bystrozor – na poradě. „Je to holej nesmysl!"

„Ale co když ta slečna mluví pravdu? To tu ještě nebylo... Navíc tohle nemůžeme rozhodnout sami. Za normálních okolností bychom asi rovnou mohli vydat příkaz pro deportaci do Azkabanu, ale ona dost významně mění situaci. Navrhuju postoupit to k přezkoumání Zastupitelství, případně k soudnímu přezkumu," reagoval na výbuch bystrozor zodpovědný za výslech Hope.

„Já si myslím, že pokud si nejsme jistí, nemůžeme sami rozhodnout. Jsem za Derekem." prohlásil třetí.

„Ale to je nesmysl, zajetej postup je vylákání, chycení, výslech, protokolace a vydání příkazu k deportaci. Nikdy se to jinak nedělalo. Hergot, ani nikdo neví, jak by se to jinak dělat mělo. Vždyť to není člověk!"

Čtvrtý bystrozor se konečně vložil také do debaty: „Šéfe, když to nikdo neví, neměli bysme to teda zjistit?"

„U Merlina a Zaradhuštry víte, co to bude za bordel?"

„A víte, co by mohla spustit ta holka... Vždyť je první od roku dvacet šest, kdo to přežil. A v šetadvacátém se ten člověk bránil zuby nehty. Tady jsme našli její rozlomenou hůlku. Navíc je na toho kluka evidentně... citově vázaná... A ještě k tomu, četl jste její přijmení?"

„Hmmm... no dobře. Tak to předáme dál. Ale jestli nás za to někam poženou, tak v tom jedem všichni, jasný?"

„No, to je jasné z povahy naší práce, kapitáne. Zařídím papíry, ať do zítřejšího poledne zvládneme vyrazit," ukončil debatu Derek.

„Dobře, rozchod."

Co se rozjelo následovně, jednou zaplní učebnice kouzelnických právníků. Zastupitelství si nechtělo zašpinit ruce víc, než bylo třeba, a tak postoupilo spis Ministerstvu. To zase nechtělo dělat ukvapené závěry, prohlásilo nepříslušnost a vrátilo záležitost zpět k projednání Zastupitelství. Tam ale trvali na svém a nakonec došlo k vytvoření speciálního tribunálu, složeného ze tří bystrozorů a tří úředníků ministerstva, který měl vyřešit, kdo případ projedná. Po několika napjatých týdnech došlo k rozhodnutí – nikdo. Tedy... Případ spadne do oblasti trestní justice a za verdikt bude odpovědný soud. Žalující stranou se stane zmocněnec ministerstva spolu s komisařem Zastupitelství a žalovaný – inu, Cassidyho úloha se zdála až do hlavního přelíčení v celém případu jedinou jasnou.

Jak to u velkých, nákladných a přelomových případů bývá, jejich senzaci téměř pokaždé vycítí tisk, který se na ni vrhne jako medvídě na včelí hnízdo, ve kterém tuší bohatou plástev medu.

V Cassidyho kauze tomu nebylo jinak, zejména když se zjistilo, kdo byla napadená. Vždyť to je ta Lupinová! běželo redakcemi všech možných deníků, od vesnických plátků s nákladem dvanácti kusů (osm pro čtenáře, dva pro redaktora a jeho maminku a dva, kdyby se nějaký ten výtisk ztratil, přeci jen je tam křížovka!) až po Věštce.

Zpravodajství miluje modly. Rádo je adoruje, a ještě raději vytváří. A přesně to se stalo v našem případě. Navíc nic nehltají čtenáři tak rádi, jako jsou příběhy o nešťastné a zapovězené lásce, okořeněné trochou krve. A všechny důležité ingredience příběh obsahoval. Stačilo jen patřičně zvýraznit detaily. Hope byla tu stavěna do role nešťastně zamilované Julie, tu se z ní zase stávala prostopášnice a zvrácená milovnice nejodpornějších neřestí, nezadavší si s postavami kalibru markýze de Sada. Novodobá Antigona v očích jedněch a první z moderních farizejů podle druhých.

Cassidy mezitím, co se moudří přeli o odpovědnost a citliví o nezodpovědnost, čekal pod zámkem v cele speciálního oddělení pro odchycené nebezpečné magické tvory v jednom z mnoha suterénních podlaží Ministerstva, jelikož nikdo nevěděl, kam jinam ho umístit. Hope ho chodila často navštěvovat, což samozřejmě patřičně hrálo do karet tvůrcům pověstí, které se pomalu, ale jistě přetavovaly v pravdu.

„Myslíš... že mě pošlou... do Azkabanu?" zeptal se Cassidy v jedné ze svých slabších chvilek Hope. Jeho okamžiky beznaděje s blížícím se přelíčením přicházely stále častěji. Hope to viděla, věděla, cítila... ale nezbývalo než doufat. Alespoň to nemusela hrát. Na druhou stranu se zrovna toho dne stalo něco, co jí neurčitým způsobem dodalo naději.

Doma našla ležet vydání Věštce ze dne, kdy došlo ke Cassově zatčení. Hlavní titulek hlásal: „Je kouzelnický svět opět v ohrožení?" A podtitulek vysvětloval: „Po havárii tří nezodpovědných nezletilých kouzelníků bylo nutno vymazat paměť celému městečku." Zatím nevěděla proč, ale když článek četla, cítila podivnou osudovost. Jako by jí v tom příběhu mělo něco, co se schovávalo v mlze jejího vlastního podvědomí, pomoci vybruslit ze situace, ve které se s Cassem nacházeli.

„Myslím, že tuším, jak je donutíme, aby tě nikam neposílali. Ještě to nevím přesně... ale zvládneme to."

Cassidy se zasmál jako na smrt jdoucí pod šibenicí: „Víš, že to moc nedává smysl, že jo? Ale... co vlastně dává? Hlavně aby to už bylo, sakra, za náma... mnou!"

Potom vstal, udělal několik kroků a kruhem se vrátil zpátky na místo u mříže, odkud mohl mluvit s návštěvami, a kde měl postavenou židli. Tentokrát se na ni neposadil, ale jen se opřel.

„Víš, štve mě, že jsou věci tak, jak jsou. Že já jsem tady a ty na druhý straně, že jsem zrůda a ty..."

„Cassi, dost. Dobře víš, že se snažím. Uvědom si, co říkáš, kde to říkáš a jak to říkáš. To, že jsem tady a ne tam vevnitř s tebou, je tvoje jediná šance. Chápu tě a věř mi, že se den po dni cítím hůř a hůř, ale to neznamená, že se zhroutím a vzdám to. Ne, pracuju na plánu, jak tě odsud dostat. Místo myšlenek na to, abys to měl za sebou, se radši připravuj na to, co přijde. Obhájce nedostaneš, jsi podle systému míň než člověk, tak si uvědom, že jediné, na čem spočívá tvoje obhajoba, je příznivá výpověď jedinýho svědka případu – mě. Tak jen pro jistotu ještě jednou: Moc dobře si promysli, co říkáš, kdy to říkáš a jak to říkáš. A komu."

Cassidym jako by projel blesk. Bestie v něm křičela, aby zaútočil i přes mříž. Je blízko, stačí ji chytnout pod krkem a udeřit její hlavou přesně takhle o mříž, aby si zlomila vaz. Nás nebude nikdo takhle ponižovat. Ne, ne, my víme, jak na to. No tak!

Ne – my nevíme, jak na to. A ona má pravdu. A to je přesně to, co tě tak rozčiluje, co tě žene za hranici rozumu, protože rozum sám se ocitl na lopatkách. Takže stop. Zastav se. Teď není noc, úplněk nevisí na nebi, jako by ho naivní děcko vystřihlo a přilepilo na vnitřní stranu černé deky, skrz kterou prozařuje denní světlo. Teď jsi pánem svojí země ty a jenom ty.

Sedl si jako omráčený na židli.

„Máš... pravdu," hlesl.

„Já vím. A teď ti řeknu, co uděláme, protože už to asi vím naprosto přesně," řekla Hope a Cassidymu se chvíli zazdálo, jako by jí někde v hloubce jejích očí zaplálo malé ďábelské světélko.

Konečně, po dlouhých týdnech a měsících čekání se přiblížilo hlavní líčení. Číslo zasedací místnosti na Ministerstvu se muselo třikrát měnit vzhledem k uznávané zásadě veřejnosti jednání a obrovské účasti ze stran jak tisku, tak laiků. Sál se začal zaplňovat a dav burácel zapálenou debatou všech se všemi, kterou využíval jako prostředek k ukrácení času, než dorazí herci představení - porota, žalobci, žalovaný a soudce.

Konečně nadešel okamžik, kdy se otevřely honosné dveře přímo naproti vchodovým, a z nich se postupně vyhrnuli zástupci justice, porotci a jako poslední za doprovodu čtyř bystrozorů v poutech Cassidy. Soudní síň ztichla. Soudce přednesl úvodní řeč a předal slovo žalobcům. Jako první mluvil zástupce Zastupitelství, který vylíčil Cassidyho jako krvelačnou šelmu, která není člověkem, ani nemůže být za člověka považována, a neopomněl zmínit, že celý soudní proces je v tuto chvíli jen prostředkem k utvrzení zavedené praxe nakládání s největšími nepřáteli kouzelnictva – dlaky.

„Jsme ve válce, a to odjakživa. Možná, že nepřítele nejsme schopni po většinu doby jeho života odlišit od nás samých, ale ve chvíli, kdy se nám to zdaří, bývá zpravidla již pozdě. Tehdy nastává smrt, která nerozlišuje mezi neviňátkem a lotrem. Vlkodlak se oběti neptá, nemá slitování. Vlkodlak ničí. Jeho jediným posláním na této zemi je připravovat nás o to nejcennější, co nám, představitelům lidské rasy, bylo dáno do vínku – lidský život. Lidský život, jehož ochrana je naší nejvyšší povinností. Apeluji na vás, vážení porotci: Splňme ji. Dostojme tomu, co nás definuje jako kouzelníky, jako lidstvo. Zprovoďme zlo ze světa prostřednictvím výkonu smyslu pro právo a spravedlnost. Jedině tak, konečně a definitivně, zvítězíme nejen fakticky, ale i morálně nad nestvůrami schovávajícími se v beránčím rouše."

Zástupce ministerstva pokračoval v ostré rétorice, nesoucí se taktéž v duchu touhy po prvním neoddiskutovatelně legálním potrestáním vlkodlaka, jelikož tentokrát se podařilo případ dostat nejen k výkonným rukám Zastupitelstva, ale dokonce až na dosah lidu – čímž mínil porotu. Kladl jí navíc na srdce důležitost jejího rozhodnutí, protože dá základ pro příští řešení podobných, zejména kompetenčních, sporů.

Nakonec zástupce Zastupitelství formuloval podstatu sporu: „Ptám se tedy poroty: Je Cassidy Flaming vinen pokusem vraždy Hope Lupinové, či nikoliv?"

Následovalo provádění důkazů – porotě byly představeny pohyblivé fotografie z místa útoku, přečteny protokoly z obou výslechů, ohledně Cassidyho zadržení i nalezení Hope pak byli vyslechnuti všichni čtyři bystrozorové. Jako vrchol řízení pak byla předvolána na lavici svědků Hope Lupinová.

„Popište nám, slečno Lupinová, povahu vašeho vztahu s panem Flamingem?" začal s výslechem zástupce Zastupitelství.

„Jsme... dobří přátele, pane zástupce. A to už několik let," odpověděla stručně Hope. Schválně – kde je nedostatek informací, nastupuje fantazie. A povzbudit fantazii je teď přesně to, co potřebujeme, pomyslela si Hope.

„Povězte nám tedy, slečno Lupinová, věděla jste, když jste se s panem Flamingem vydávala na cestu, že jdete s vlkodlakem?" pokračoval žalobce.

„Ne, pane zástupce," odpověděla Hope. Dlak v ní se postaral o to, aby nedala ani v nejmenším najevo, že lže.

„Dobrá – a měla jste sebemenší pocit, že něco není v pořádku až do chvíle, než jste se onu osudnou noc probudila?"

„N-ne, pane zástupce." Trochu dramatu neuškodí, přeci jen to byl traumatizující zážitek. Ať si ho ostatní taky užijí...

„Prosím porotu, aby si tuto skutečnost dobře zapamatovala – vlkodlak jednal zcela promyšleně a cílevědomě. Oběť neměla nejmenšího tušení, že se nachází pasti, a to až do samotného útoku," řekl zástupce směrem k porotě a následně se otočil opět na Hope. „Slečno, povězte nám teď, co jste udělala bezprostředně po probuzení té osudné noci?"

„J-já... podívala jsem se kolem sebe a pak... sáhla po hůlce."

„Dobrá, a proč?"

„Evidentně něco nebylo v pořádku, byla jsem v nebezpečí..."

„Takže jste se cítila v ohrožení. Co jste si myslela, že vás ohrožuje?"

„Nějaké zvíře? Já neměla tušení, jsem jen člověk, žádné očekávání jsem neměla... prostě jsem se bála..."

„A nebylo vám divné, že pan Flaming vedle vás neleží?"

„Trochu ano, ale myslela jsem si, že je někde kolem, protože se vzbudil dřív než já."

„Takže jste ani tehdy nepodezírala pana Flaminga, že by vám mohl chtít ublížit?"

„Tehdy rozhodně ne." O, jak moc miluju, když mě lidé chytají za slovo. No jo, právníci, ti jsou k tomu trénovaní...

„A co jste udělala potom?"

„Vyskočila jsem ze stanu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak... pak jsem uviděla... vlkodlaka..."

„A napadlo vás, že je to pan Flaming?"

„Ne, já myslela jen, že to je prostě nějaký vlkodlak... Seslala jsem pár omračovacích kouzel, ale ta nezabrala... A on se ke mně rozběhl, rozmáchl se tlapou a vyrazil mi hůlku z rukou..."

„Hůlku lze vidět na fotografiích - vzorek 4A, hůlka rozlomená vedví. Co se dělo dál, slečno?"

„Pak... pak se několikrát rozmáchl a udeřil mě... tlapami... ale najednou... se zastavil."

„Jak to myslíte, slečno?"

„Prostě ztuhnul. Udělal několik kroků zpět. Jako by s něčím v sobě bojoval. Pak zavyl, otočil se a zmizel do lesa."

„Jak byste popsala nezúčastněné osobě, že vypadal pan Flaming když, cituji: „Jako by s něčím bojoval?""

„Prostě... jeho oči... jako... jako by najednou vypadaly tak strašně... lidsky..."

„A věděla jste v tu chvíli, že se jedná o pana Flaminga?"

„Nevěděla. Já o Cassidym nevěděla až do chvíle, než ho přitáhli ti bystrozorové zpátky na louku a jeden z nich ho začal mučit!"

Porota i publikum vzrušeně zašumělo. Slovo mučit tenduje k tomu vyvolávat takovou reakci, i když je mučení technicky vzato omezené jen na tvory, se kterými v nejniternějších hlubinách svých vědomí a svědomí chováme sympatie. Jestli existuje nějaká výjimka, pak jsou to vlkodlaci. Nebo alespoň se to tak mezi kouzelníky říká. Účel světí prostředky.

„Chování a konání bystrozorů není v tuto chvíli předmětem sporu, slečno Lupinová."

„Já vím, ale chování Cassidyho je, a on v žádném případě nikomu neubližoval, když stáli na té louce!"

„Ale byl usvědčeným vlkodlakem."

„To... ale... mohu něco říct, co se netýká mého výslechu, ctihodnosti?" otočila se Hope na soudce.

Ten se zatvářil trochu zmateně, ale pak kývl a řekl: „Ano, slečno Lupinová, ale až poté, co Zastupitelství skončí výslech, a to zejména proto, že všichni víme, jak jste v případu zainteresovaná a vzhledem k tomu pak také, protože panu Flamingovi nebylo povoleno obstarat si obhájce. Máte tedy další otázky, zástupce?"

Zástupce se podíval na úředníka ministerstva, který zavrtěl hlavou. „Obžaloba nemá další otázky, ctihodnosti."

„Pak máte slovo, slečno Lupinová." řekl soudce.

Hope vstala a postavila se čelem k porotě, jako by nebyla svědkem, ale plnoprávným účastníkem řízení. Urovnala si kostýmek a zadívala se hlubokým pohledem na každého jednotlivého porotce a porotkyni.

„Vážené porotkyně, vážení porotci." Pak se otočila směrem do publika, což bylo dost nečekané. Zaprvé tím ukázala porotě záda, a zadruhé hovořila čelem k někomu, koho nemělo nejmenší význam přesvědčovat. Přesto se najednou stala středobodem síně a tím pádem i malého soukromého vesmíru, který její osazenstvo přechodně sdílelo.

„Vážené dámy, vážení pánové. To, co mám teď na srdci, bych chtěla, abyste zvážili vy všichni ne proto, že znám Cassidyho jako velice dobrého přítele, ale protože mám za to, že spor, který tu vedeme, má jádro v úplně jiné otázce, než jsou ty, které doteď zazněly. Otázky spravedlnosti jsou pokaždé jen prostředkem k pochopení stavu konkrétní společnosti. Čemu skutečně čelíme, je otázka sebedefinice. Kdo jsme, odkud a kam jdeme - a jak moc jsme ochotní uvažovat o závaznosti obrazu, který si o sobě kreslíme ze strany druhých."

Porotci napjatě naslouchali.

Zbývající osazenstvo sálu také.

„Možná si říkáte – proč jít do takových filosofických hloubek? Odpověď je prostá. Žalobci – hovoříte o ohrožení společnosti. Není žádnou záhadou, že Ministerstvo čar a kouzel připravuje významnou novelu Zákona o utajení. Po stovkách let konečně dozrál čas ukázat tvář všem, kteří ji budou chtít vidět. Po válce s Voldemortem dosáhla naše úroveň tak vysoko, že odmítáme existenci vlastního nebezpečí pro druhé. Jak mudlové, tak kouzelníci jsou přeci lidé – sdílíme hodnoty, sdílíme přesvědčení, sdílíme způsoby jak mezi sebou řešit vztahy.

Skutečně?

Z naší strany zcela jistě, dalo by se říct. Ale... co ti druzí, kteří jsou nedílnou součástí vztahu - mudlové? Počítá někdo s jejich náhledem na věc? Není pravděpodobné, že se budeme zdát ohrožením pro jejich společnost? A nebudeme těmi, které nejsme schopni po většinu doby jejich životů od nás odlišit, ale ve chvíli, kdy se nám to podaří, bývá zpravidla pozdě?

Vím, že tuhle otázku si jistě mnozí položili, a jistě byli kompetentnějšími na ni odpovědět. Co si ale možná neuvědomili, že problém leží v původu otázky – v úvaze o tom, jak moc jsou naše společnosti podobné.

Dnes obviňujeme vlkodlaka za útok na člověka, a odmítáme mu přiznat jedinou vlastnost, kterou chceme po mudlech, aby přisoudili nám – schopnost vyvinout se, překonávat sami sebe, a to kvůli druhým – ne na jejich úkor.

Podívejte se na případ Timmyho, Billyho a Jane. Tři úplně běžní kouzelníci, jedna úplně běžná událost, a přesto jsme nucení použít extrémní prostředky k eliminaci jejích následků. Proč?

Ne proto, že by Timmy, Billy a Jane udělali něco špatně, ale protože se všichni někde uvnitř bojíme, že je mudlovský svět pro nás stále ještě nebezpečný. Že nás nepochopí a uvidí v nás ohrožení.

A já se ptám: Máme právo očekávat od jiné společnosti, čeho sami nejsme schopní – víru, že vlk může nasadit roucho beránčí a přijmout kromě šatu i jeho zvyky, myšlení a kulturu? Nebo se i dál budeme dusit ve strachu ze změny – a pak se nelze divit světu, že v nás uvidí to, co vlastně chceme, aby viděl?"

Rozhostilo se ticho.

Dlouhé, napjaté ticho.

Pak někdo v hledišti vstal a začal tleskat. Jako zrnko prachu, které spustí lavinu. A lavina potlesku zahalila soudní síň. Dlak v Hope se tiše opájel pocitem vítězství a Hope sama si připadala, jako by stála na vrcholu světa. Světa, který se začal jejím přičiněním měnit. A děsilo ji, že netušila, zda k lepšímu.

„Pane Králíku, to je katastrofa! Četl jste to? Ta holka... ta holka úplně zničila naši práci!" hořekoval Armador Selvo. „Vždyť vlastně řekla, že nejsme připravení vůbec na nic!"

„Au contraire, Armadore! Díky tomu, že porota pana Flaminga neuznala vinným z pokusu vraždy a soudce na něj „jen" uvalil ochranný dohled pomocí sledovacího náramku, nám krásně nahrála do karet, ne? Jsme tím pádem schopní reagovat na změnu a nechceme nemožné..." odpověděl Tarim Králík.

„No to sice ano, ale víte, jak špatně se nám teď budou vymýšlet argumenty?"

„Zase se mýlíte. Ta holka akorát posunula veřejnou diskusi o Zákoně na úplně jinou úroveň. Musíme se teď mnohem víc zaměřit na podobnost mezi mudly a námi, ne na odlišnosti. Protože pokud se nám je bude dařit nacházet, pak získáme s každou takovou při prosazování novely pevnější a pevnější půdu pod nohama. Ona to ta... Lupinová... řekla krásně: Jak mudlové, tak kouzelníci jsou přeci lidé – sdílíme hodnoty, sdílíme přesvědčení, sdílíme způsoby jak mezi sebou řešit vztahy. A co má řešit víc vztahy mezi členy společnosti než právo a zákony? Takže se dejte do práce. Vím, že to půjde s vaším negativním přístupem, zaměřeným na puntičkářské hledání nesrovnalostí a rozporů špatně, ale no tak, Armadore – ukažte taky, že jste schopný na změnu reagovat!" zasmál se ministr.

„Ale jistě, pane ministře..."

Autor: VVrba, RenyNew, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mučednictví bez úhony část II.: