OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction The Vampire Diaries » Cesta osudu 11. kapitola

22.06.2014 (18:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 2× • zobrazeno 1447×

Pohled Elijaha:

Stál jsem na nádvoří bratrova „nového” domu a ve skrytu duše jsem se proklínal za to, že jsem ho poslal, aby našel druhou čarodějku. Čarodějku, která by nám pomohla vyřešit problémy s rozpadající se druhou stranou. Zatímco jsem čekal, netrpělivě jsem překračoval, když vtom jsem uslyšel troje kroky, které jsem s jistou přesností dokázal poznat. Jedny patřily mému bratrovi Niklausovi, druhé kroky patřily Stefanu Salvatorovi, což mě vyvedlo z míry, a třetí jsem poznával, ale bál jsem si přiznat její jméno. Ta představa. že by se jí můj bratr zmocnil, mě dokázala urážet. Modlil jsem se, abych se jenom spletl při rozeznávání těch kroků. Co jsem nechtěl, osud mi nepřál. Stal se přesný opak. Na nádvoří vešel Klaus se Stefanem Salvatorem a Jennys, která se vyděšeně tiskla ke Stefanovi. V té chvíli mi jí přišlo nesmírně líto jako nikdy předtím.

Měl jsem ji chránit a dovolil jsem, aby se jí lehce zmocnil můj sobecký bratr! Když jsem nedávno tenkrát ovlivnil její takzvané spolužačky, které málem způsobily katastrofu v jejím sebeovládání magie, aby ji nechaly na pokoji. Byla v magii nová, uměla pár základních magických formulí, na které jsem jí donesl pár stránek z matčiny knihy kouzel. Byl jsem ze sebe zhnusený natolik, že jsem od ní odvrátil pohled, abych se nemusel dívat do jejich vyčítavých očí, které se upíraly na mě. V té chvíli mi připadalo, jako kdybych ji něčím zradil. Nechtěl jsem pomyslet na to, až se Klaus dozví, že Jennys je nová čarodějka a že prozatím toho nic moc neumí. Bál jsem se, jak se on zase navzteká, jak malý spratek, který nedostal to, co chtěl.

„Elijahu?” zeptala se šokovaně a to mě přimělo se na ni konečně podívat.

Držela Stefana vyděšeně za ruku a upírala na mě své modré oči, které si bolestně a zklamaně dívaly do mých. Ten její pohled mě neskutečně ničil.

„Ano?” zeptal jsem se jí nejistě.

A pak se to stalo. Jennys se naštvala a rozkřičela se.

„Neřekl si mi, že patříš k němu!” Zlobně se dívala na mého bratra, který se škodolibě usmíval. „Věřila jsem ti!”

„Ale, ale,” protáhnul Klaus. „Tak vy dva se znáte?! Jaké milé překvapení. Co k tomu řekneš, Stefane?”

Otočil se na Stefana a čekal jeho odpověď. Evidentně byl můj bratr potěšený, že proti mně poštve jak Stefana, tak i Jennys. Stefan na mě hnusně zavrčel. „Neměl si žádné právo se k ní přibližovat a poplést jí takhle hlavu! Je to tvá vina, Elijahu!”

„Jenom jsem ji chránil, ty pitomče!” Povolily mi nervy.

Stefan na mě ohromně pohlédnul. Takového mě neznal. A proto to bylo takové překvapení. Najednou jsem to potřeboval ze sebe dostat a vykřičet se na něj. Vykřičet se na všechny.

„Večer rodinného dramatu?” hodnotil to Klaus s posměškem.

„Je to tvá vina, Niklausi!” zařval jsem po něm vztekle.

Pohár mojí trpělivosti právě přetekl. Vždycky jsem si od něj nechal vše líbit, ale dnes ne. Byl čas jednat a udělat tlustou čáru za minulostí. Naštval jsem se a vrazil jsem mu pořádně pěstí do jeho obličeje. Křupl mu nos a já v tom našel jisté zadostiučinění, že jsem ho konečně mohl praštit. Jennys se na nás dívala a pousmála se na mě. Udělal jsem pro ni tohle gesto, aby věděla, že nejsem na straně Niklause. Pak se stalo několik věcí najednou.

„Dobře. Tuhle jsem si zasloužil, bratře,” ušklíbnul se a byl podezřele v klidu, což mi bylo nesmírně divné podezřelé.

„Řekne mi někdo, o co tady jde?” zeptala se Jennys netrpělivě.

„Potřebuju, abys zabránila rozpadu druhé strany tady s Davinou,” řekl Klaus nezaujatě.

„Fajn,” odsekla popuzeně Jennys. „Potřebuju vědět jak.”

„Davina, ta druhá čarodějka, ti to zítra vysvětlí,” řekl jsem jí vlídně pro změnu já.

„Teď můžeš jít prozatím domů. Když zítra nepřijdeš, najdu si tě, ať jsi kdekoliv,” poslal ji můj bratr domů.

Možná nakonec nebude přece jen tak zkažený, jak jsem si myslel. Ale přece se vždycky choval k ostatním tak povýšeně.

„Fajn,” odsekla průbojně.

Díval jsem si, jak se Jennys dívá na mě. Přišla mi to jako skvělá příležitost.

„Počkej,” řekl jsem jí klidně, abych jí mohl dát pár okopírovaných stránek z knihy naší matky. Jedno kouzlo, které by pak mohla provést. Nepochyboval jsem o tom, že by to kouzlo nedokázala svést. Byla silná dost, možná mocnější než Davina. Ale na tom nezáleželo.

„Co ještě po mně chceš?” podívala se na mě znovu zrazeným pohledem.

Ten její zničený výraz mě zabolel neuvěřitelným způsobem. Nikdy nic takového jsem předtím nikdy nepociťoval.

„Chci se ti omluvit za tohle všechno,” podíval jsem si na ni nešťastně. „Chci, ať víš, že jsem Klausovi o tobě nepověděl.”

„A to ti mám věřit?” vyštěkla po mně.

„Klid, Jennys,” držel ji Stefan pevně za ruku, aby po mně vzteky neskočila. „Znám Elijaha dost dlouho na to, abys mu věřila. On by nic takového neudělal," zastával se mě Stefan a já mu byl nesmírně vděčný.

„Prosím tě aspoň o odpuštění.” Dal jsem jí ty stránky z matčiny knihy.

„Proč?” protestovala zaskočeně, ale ty stránky si vzala.

„Protože chci, aby ses tyhle kouzla naučila,” mluvil jsem k ní klidně.

„No tak jo, ale víc ode mě nečekej,” dodala o něco klidněji a naštvaně odešla...

Nešťastně jsem za ní díval. Co jsem taky mohl dělat?! Povzdechl jsem si a šel jsem se projít...

Pohled Stefana:

Nechápal jsem absolutně nic a už ne vůbec Klausovo divné chování. Za tu dlouhou dobu, co jsem ho tak znal, vždycky se choval jako manipulativní pitomec, pokrytec a zrádce. Kdysi, když mě přinutil, abych vypnul svoji lidskost, choval jsem se jako idiot. Mé staré myšlenky se znovu zatoulaly k té době, kdy jsem se stal znovu rozparovačským monstrem bez soucitu, kterému dělalo potěšení zabíjet po boku Klause. Elijah byl pravý opak. Chápal jsem Jennys, že byla na něj vzteklá a uražená, ale věděl jsem moc dobře, že on by ji Klausovi nikdy neprozradil. Klaus byl bohužel všude a vždycky byl krok před námi. Byl jako mor. Zadíval jsem se na Jennys, která byla podezřele potichu a nic neříkala. Byla nezvykle zamlklá. Povzdechl jsem si a zadíval se na ni. Vedl jsem ji k ní domů a oba jsme do té chvíli neřekli ani slovo. Bylo to najednou, jako kdyby mezi námi byla velká propast. Cítil jsem se mizerně. Došli jsme před dům a já se na ni podíval. Beze slov mě objala a já si přál, aby tahle chvíle trvala navždy...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 11. kapitola: