Anna Karenina • OurStories.cz ~ naše povídky

Muž je přítelem spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, který právě v době, kdy je muž v Rusku, píše knihu, která je dnes velmi známá a dočkala se i zfilmování.

21.12.2013 (16:00) • AlejahArleneRose • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 816×

(Rusko 1873)

Kráčím dlouhou, nekonečnou a známou chodbou. Na stěnách visí obrazy a jsou zapálené pochodně. Země je pokryta černým kobercem a stěny červeným sametem. Po několika minutách vyjdu z chladné chodby do vyhřáté místnosti. U krbu stojí Lev a dívá se do plápolajícího ohně. Je jisté že o něčem přemýšlí. Neruším ho tedy a trpělivě vyčkávám. Lvův pokoj je pěkně zařízený. Obrazy na stěnách, pochodně a svíce, křesla pokrytá rudým sametem a perský koberec. Po chvilce trpělivého čekání se Lev otočí a při pohledu na mě se zarazí.

„Omlouvám se, Elijahu, nevěděl jsem, že jsi už tady."

„To nevadí, nechtěl jsem tě rušit v rozmýšlení." Zdá se, že ho to moc neuklidnilo.

„Teď k tomu, proč jsem tě vlastně zavolal. Ale nejdříve se tě musím na něco zeptat." Přikývnu. „Dokážeš udržet to, co se ti chystám říci, v utajení?" Lvova otázka mě překvapí. Když vidí mé váhání, pokračuje. „Ještě jsem to nikomu nepověděl, ale už to nedokážu v sobě skrývat." Ještě chvíli zaváhám, ale nakonec přikývnu. Ani v nejmenším netuším, co má na mysli.

„Jistě, samozřejmě, příteli. Tvé tajemství ukryju hluboko a sám na něj po nějaké době zapomenu." Chvíli jsem zapochyboval nad tím, co jsem řekl. Tajemství samozřejmě nikomu nevypovím, ale jestli na něj zapomenu? To bude záležet na okolnostech. Ale Lev mě uklidní.

„To nebudeš muset. Pokud půjde vše hladce, bude o tom vědět spoustu lidí." To mě ještě více zmate. Lev začne přecházet sem tam jako tygr v kleci a při tom spustí.

„Nedávno jsem byl na návštěvě u matky…"

„Ano, o tom vím…" Lev mě zarazí mávnutím rukou a já ta slova, která jsem chtěl říci, spolknu. A Lev, jako by se nic nestalo, pokračuje.

„A ona mi vylíčila příběh švagrové její přítelkyně. A díky tomu mě napadl skvělý námět na novou knihu." Skvělé. Vím, že Lev má problém vymýšlet nové příběhy, ale zase dokáže skvěle ten návrh podat.

„To je skvělé, Lve," objal jsem ho. „Mohu být první, kdo si to přečte? Prosím."

„Samozřejmě, Elijahu."

***

(Rusko 1877)

Za pár dní jsem se chtěl vrátit za rodinou do New Orleans. Na Lvův slib jsem během těch pěti let nezapomněl, ale nechtěl jsem na něj naléhat. Nikdy jsem nebyl mimo americký kontinent déle než pět let a v Rusku už setrvávám devátým rokem. Ruská krajina se mi natolik zalíbila, že jsem odjezd neustále odkládal. Našel jsem si tu nové přátele Lva, Dimitrije, Nikolaje i krásnou Vasilisu. Ale už se mi stýská po mé rodině a po domově, který mám v New Orleans, a po přátelích tam. Procházel jsem pokojem sem a tam a snažil jsem si vzpomenout, jestli jsem něco nezapomněl, nechtěl by jsem odjet bez rozloučení s nějakými lidmi. Sednu si do křesla a zahledím se do svitu svíce, dokážu vnímat každý plamen a vosk stékající po svíci. Minuty ubíhají jako voda a pohled na svíci mi pořád připadá uchvacující. Z rozmyšlení mě vytrhne nečekaný zvuk. Dveře se rozletí a následně do místnosti vstoupí Lev s velkou knihou v podpaží, zajímalo by mě, co s ní hodlá dělat. Za poslední dva dny jsem ho ještě neviděl, byl pořád zavřený ve své pracovně. Lidem z celého domu, včetně mě, vrtalo hlavou, co tam dělá. Doufám, že se to někdy dozvím. Má kruhy pod očima a vypadá značně unaven, je udýchaný, jako by právě doběhl běh na dlouhou trať. Lev se rozdýchává a já trpělivě čekám, co se bude dít. Když popadne dech, s nedočkavým hlasem promluví.

„Elijahu, vím, že se už chystáš odjet, ale nejdříve musím splnit svůj slib, jenž jsem ti před dvěma lety dal." Takže na něj asi přeci jenom nezapomněl. „Vím, že na to moc času nemáš, ale nemohl by ses na to, prosím, podívat? Prosím, moc by mi to pomohlo."

„Jistěže, můj příteli. Jen mi to dej, já si to přečtu a pak ti řeknu, co a jak."

„Děkuju moc, příteli můj." A opatrně mi podal tu velkou knihu, jako by to byl drahocenný klenot. Jistě, knihami nepohrdám, ale tohle bylo zvláštní. Že by další úspěch? Knihu přijmu se slovy:

„Děkuju, vrátím ti ji co nejdříve." Na obalu knížky je napsáno krasopisným písmem ANNA KARENINA. Takové jméno jsem za ta léta neslyšel, ale líbí se mi. Má v sobě ukryté nějaké tajemství, jenž nebylo nikým vyslyšeno.

„Anna Karenina," vydechnu téměř neslyšně. Lev zamumlá něco, co zní jako poděkování, a odejde z místnosti. Následujících čtyřicetosm hodin jsem knihu neodložil. Příběh mě úplně pohltil. Do postav v knize jsem se vcítil a prožíval příběh s nimi. Každá jejich bolest bolela i mě, byli oni šťastní, byl jsem i já. Lev se vyznamenal. Dokázal neuvěřitelné. O několik dní později, když jsem byl zpátky doma v New Orleans, byla ve výlohách knihkupectví spousta výtisků Anny Kareniny od mého přítele Lva Nikolajeviče Tolstého. Během několika týdnů byl výtisk v každé domácnosti, i v té naší. Byl jsem na Lva hrdý jakožto na svého přítele. Jednoho dne, asi tři měsíce od mého návratu, mi z Ruska přišel balíček s dopisem. V dopise stálo:

Zdravím, Elijahu.

Srdečně doufám, že se dobře daří a nejsou žádné strasti.

V balíčku Ti posílám originál Anny Kareniny, máš to jako vzpomínku na mě. Starej se o ni v dobrém a snad nám osud poštěstí a my se znovu setkáme.

S pozdravem

Lev Nikolajevič Tolstoj

Balíček jsem rozdělal a v něm ležel výtisk Anny Kareniny, který jsem četl v. Rusku. Chvíli jsem na něj hleděl a nemohl uvěřit vlastním smyslům. Já, zrovna já držím v rukou originální výtisk Anny Kareniny v ruském znění.

Autor: AlejahArleneRose (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné