OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Podivná nemoc

08.07.2014 (12:00) • BlueBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1050×

„A když už tam budeš, Arnošte, vezmi ty láhve rovnou dvě!“ volala na svého poskoka z okna paní Mandlová a přehýbala tělo přes parapet tak vehementně, div nevypadla ven a nerozplácla se tak celá, jak dlouhá, tak široká, na trávníku své přepychové zahrady, kterou lemovaly keře vyřezané do rozmanitých tvarů vyškolenými specialisty s přesností na desetiny milimetrů.

Ale kdyby opravdu spadla, napadlo ji, snad by ji alespoň tahle malá, téměř nepatrná nepřesnost v rozvrhu jejího dne vytrhla z nechutné a nervy drásající přesnosti a pravidelnosti rutiny, která ji sžírala a dusila zároveň. A potom toho červa vmáčkla zpátky do hlavy, zavřela okno spolu s pochybami a vrátila se. Pomyslela si, že nad takovými hloupostmi by vůbec neměla přemýšlet.

Jenže po chvíli se to objevilo zas. Bodavá bolest pod žebry, která ji téměř vhodila do měkkého hedvábí, jímž bylo pokryto křeslo, a celé její tělo se zhouplo jako vlna. Zatímco si hnětla bolavé místo na levém boku, zkroucená jako ještěrka na horkém slunci, myšlenky se vydaly nedobrovolně směrem, od něhož se snažila vždy držet odstup. Čas stál. Zhušťoval se do mlhavé tísně a kladl podmínky. Co naplat, nedalo jí to. „Kdy to přišlo poprvé?“ ptala se sama sebe a začala vzpomínat.

Po chvilce ticha, kterou narušovaly jen velké kyvadlové hodiny, jejichž tikot byl najednou hlasitý jako hučící vlak, měla pocit, že už na to kápla. Ano, všechno to byly jen domněnky, protože nikde nebylo psáno, že skutečnost je opravdu taková, neexistovala totiž kniha či spis, který by to či ono dokazoval, avšak cítila, že to tak opravdu je. Ano, ano, věděla téměř přesně, kdy se to stalo a co bylo počátkem celého toho šílenství. A dokonce tušila i přesný čas. Právě si vyhrnula rukáv a zlaté ručičky jí odpověděly otrávenou střelou. Bylo devět hodin večer a Jiří odešel navždy.

Co byly platné ty hloupé řeči, nesmyslná uklidňování o tom, že to nebyla její vina? Byly vyřčené jen proto, že se to tak dělá. Je to slušnost. Ona se o ni však neprosila. Nepotřebovala, aby ji někdo tahal z bažiny, ve které se topila. Nepotřebovala panáky na uklidnění ani večery strávené v předražených podnicích. Když se vrátila pozdě v noci domů, unavená a zničená, byla sama. To stěny k ní mluvily a zrcadlo jí obracelo žaludek naruby. A ubohé plivance falešných, jen naoko chápavých pohledů, stejně nemohly smazat tak hluboko vryté přesvědčení, že za to stejně může jen ona, ona, ona! Nikdo jiný…

A co bude následovat? Bolest sílila každým dnem, vpíjela se do tkání a rozlévala se po těle jako hnis. Jaké bude pokračování téhle maškarády? Do tohohle se dostala za půl roku. Jaké to bude, až uplyne ještě jednou tolik? Dvakrát tolik? Kolik takových period ještě bude?

Naučila se necítit. Nemyslet a nepřemýšlet, nevzpomínat. Potlačovala bolest a schraňovala ji před světem. Doufala, že udrží-li ji pod povrchem a nepustí-li ji na světlo, oslabí ji. A ona mezitím sílila pod žebry. Věděla to a pokračovala. Poučí se někdy?

Tupá bolest. Tíže. Pořád dokola. Hodila okem po vitríně se suvenýry. Chtěla mít celý svět na dlani, ale nebyla šťastná. Milovala umění. Za skříní se povalovaly světoznámé obrazy koupené před léty za obludně velké sumy. Nebyla šťastná. Stříbrné lustry. Luxusní koberce, přepychová koupelna, hedvábné závěsy. Kaviár a vinný sklípek, ale nikdo, kdo by z něj mohl mít radost. Ne, rozhodně nebyla šťastná.

Jiří. Plný šatník. Nebyla šťastná.

Rozvod. Rudé šaty. Šachová partie. Černá noc. Hořká příchuť. Pach potu. Nebyla šťastná.

Prázdný byt. Prázdná postel.

Zmizelá vůně domova nahrazená studenou odcizeností. Prázdné hnízdo s živoucím hrobem uvnitř. Nebyla šťastná.

Jako by se najednou prolomila hráz, která už příliš dlouho snášela mocný nápor vody. Praskly barevné balónky a slzy se vyvalily proudem. Potřísnily olivový nátělník a smyly levandulovou vůni. Na tváři zbyla černá louže. Usnula na hořícím dechu a letní vůně ji zahalila do snu.

„Nepůjdu k doktorovi!“ poručila si ihned po probuzení a už jen nad tou představou zakabonila tvář jako malé, rozmazlené dítě, které se šklebí, protože ztratilo hračku. Protáhla se na křesle jako kočka a zvedla se. Jenže potom znovu spadla, udivena slabostí svého těla. Uspaná bolest se probudila spolu s ní a vystřelovala dál a dál, nakonec ji pohltila a zachvátila celou a přikovala k místu, do kterého sklouzla jako do sítě. Sešklebila ústa do příšerného tvaru. Čelo se jí zalilo potem a vykreslilo vrásky. „Arnošte?“ zasípala. Místo volání jí z úst vyšel jen tichounký šepot, srovnatelný s šelestem listí. Arnošt dělal nákup. Kupoval víno a ostatní zbytečnosti, které nepotřebovala. Kdo jí zavolá doktora, když Arnošt dělá hlouposti, které mu sama, tak strašně stupidně, nařídila?

Musela počkat nejméně dvě hodiny, než se vrátil. Zavolal sanitku a ta o pár minut později rozechvěla celé město zvláštní, zlou předtuchou. Houkavý zvuk se vrýval pod kůži a rozechvíval jemné chloupky na zádech. Pod hrozbou sanitky se všichni zachvěli.

Položili ji na nosítka, jako by byla mrtvá. Podali jí léky. Byla najednou slabá a lehká jako pírko. Napadlo ji, že už asi umírá. Sledovala obličeje lékařů, kteří ji vezli dál a dál a připadalo jí to jako věčnost. Chtěla usnout a spát. Měla dokonce pocit, že v jejím srdci nyní není většího přání, a také, že si ostatně může dělat, co se jí zachce, a tak zavřela oči, a na chvíli se propadla do temnot své mysli. Potom dostala pár facek na probuzení a zjistila, že o tom, co bude dělat, ona vlastně vůbec nerozhoduje.

„Jste v pořádku,“ řekl doktor odměřeně a stejně tak si ji měřil svýma očima, umístěnýma neobvykle daleko od sebe a pohupoval se na židli sem a tam, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Dívala se na něj stejně vyjeveně jako prve, když ji zachvátila bolest a nevěřila svým uším. Nad její mlčenlivostí si doktor složil ruce na prsou a otráveně se podíval z okna. Ticho a šustění listí. Tikot hodin. Raz dva, raz dva. Otevřeným oknem dovnitř pronikal svěží podzimní vzduch.

„No tak, máte v rodině nějaký ty… nemoci?“ zeptal se lékař, snad jen, aby prolomil ledové mlčení a začal si čmárat na papír různé klikyháky a nesmyslné vlnky. Po chvíli na ni tázavě pohlédl.

„Nevím.“

Propustili ji za dvě hodiny. Prošli všechny lejstra a záznamy a zjistili, že stejně jako ona, i její předkové byli po celé své živoření zdraví jako ryby. Propustili ji a dali jí radu, aby začala dělat něco smysluplného. Rozhodla se, že konečně přečte některou ze svých starých knih, které si kdysi nakoupila, protože měla pocit, že je nutně potřebuje. Nepřečetla. Co to bylo všechno platné? Když dorazila domů, bolest se probudila znovu.

Dalšího rána si uvědomila, že to takhle dál nejde a v nemocnici ji houby znají. Její obvodní doktor, Hudeček, jí snad lépe poradí. Celé město si ho nemohlo vynachválit, tak moc byl šikovný! Vyléčil, poradil, anebo alespoň zahřál u srdce. To by bylo, aby zrovna jí nepomohl!

Vyrazila za ním hned ráno. Celou cestu se nesla v odhodlaném oblaku a radostném očekávání, když však dorazila do čekárny, nadšení poněkud opadlo. Kolem se to hemžilo starými lidmi, především ženy tam byly celé zmožené a unavené. Chrchlaly a smrkaly do svých starých látkových kapesníků. Zdvořile ji zdravily, ale když dosedla a svůj pohled zaměřila jinam, cítila, jak si ji prohlížejí, měří svými pohledy a přezkoumávají každý záhyb její tváře.

Na řadu se dostala až jako pátá. Nesměle vstoupila do ordinace a pozdravila doktora. Tik ťak. Tik ťak.

Nevěděla, jak začít. Posadila se na točící židličku a podívala se doktoru Hudečkovi do tváře. V rozpacích pak pohlédla na své prázdné dlaně. Začala mluvit.

Potom, když domluvila, doktor si odkašlal, zvedl se ze židle a poodešel k oknu. Otočil se k ní zády. „K tomu, abych vám mohl pomoci, paní Mandlová, je potřeba, abyste ke mně byla upřímná.“

Polkla.

„Jsem jen obvodní lékař. To znamená, žádný psycholog, ale dokážu poznat, když člověk říká pravdu. A také, samozřejmě, když ji neříká. To je zrovinka ten váš případ,“ řekl a přitom prsty jemně poklepával na stolek, který stál vedle něj.

„Dokážu poznat, že jste zdravá jako řepa. To je ostatně pro vaši rodinu příznačné. Pamatuji se," zasmál se, „že jste chodili stále jen na preventivní prohlídky. Velmi málo jsem vás vídal, nestalo se, aby někoho z vaší rodiny skolila nemoc. Ani ta obyčejná rýma se u vás skoro neobjevovala. Kdyby byli lidé nesmrtelní, vy byste byli jedni z těch šťastných. Mohli byste si užívat pořád dál, nikdy by vám nevstoupily do cesty bolavé klouby nebo artróza. Mohli byste si pískat, paní Mandlová, pískat! Vždyť vy jste prototypem samého zdraví!“ vykřikl.

„Jenže vás něco trápí. Vy jste první, která přišla, a ne s nějakou maličkostí! Kdyby nebyla medicína tak vyspělá, kdybychom nedokázali prohlédnout pouhým snímkem vaše tělo do nejmenších detailů a určit tak, že je vše v pořádku, všechno by to nasvědčovalo nějaké hrozné nemoci. Kdo ví, co bychom vám neprávem přisoudili. No, co já vím, mohla by to být třeba rakovina nebo podobné svinstvo. Jenže díky tomu, že jsme civilizovaná a vyspělá země, víme, že vy rakovinou netrpíte, paní Mandlová. Vy ne.“

Doktor se otočil. Paní Mandlová sklopila zrak a protáhla rty. „Co mi tedy je?“ začala útočně. „Nechcete mi snad říci, že jsem v pořádku? Protože ta bolest je neúnosná! Nechcete mi snad říci, že tohle je normální? Řekněte, že ne!“ křičela a její tón nabýval stále větší hysterie.

„Víte, ono je to docela těžké. Dříve žili lidé v poměrně velké chudobě. Byli nemocní, umírali brzo. Teď umíráme pozdě. Ale připadáte si šťastná? Chcete tu být dlouho? K čemu je vlastně dlouhověkost, když se člověk trápí? K čemu je více let trápení? Není to tedy spíše minus, to, co se nám tu podařilo vytvořit?

Víte, nechci se vás dotknout, ale… Je vám čtyřicet a vypadáte na třicet. Už to je známka toho, že je něco špatně. Bráníme se přirozenému chodu věcí. Snažíme se zastavit koloběh života. Snažíme se vyvarovat přirozenosti. Co očekáváme, že nám bude odplatou?“ zeptal se a pohlédl na ni.

„Já vám nerozumím,“ řekla odměřeně, přestože rozuměla. Lékařova slova jí byla nepříjemná.

„Nerozumíte?“ podivil se. „Zkusím to tedy poněkud zjednodušit. Řekněte, paní Mandlová – jste šťastná?“

Zakabonila se. Ticho. Tik ťak. Tik ťak.

„Co má tohle dělat s mojí bolestí v boku, prosím vás?“ obořila se na něj. „Nechci od vás psychologický rozbor, pane Hudeček! Dodnes jsem myslela, že jste schopný lékař. Co to máte za nejapné otázky? Proč bych na ně vůbec měla odpovídat?“ zeptala se a chvatně pohlédla směrem ke dveřím. Napadlo ji, že už by měla jít. Lékařova přítomnost jí začala nesmírně vadit a jeho otázky jakbysmet!

„Tohle, paní Mandlová, má hodně co dělat s vaším bokem! Vy nejste šťastná, slyšíte? Nejste! A víte, co je horší?“ řekl soucitně. „Nejste upřímná. Což ke mně,“ zasmál se, „to bych snad ještě nějak skousl. Ale vy nejste upřímná ani sama k sobě! Vy víte, že celý váš život běží jinak, než jak by měl. Jste podivná, ano, opravdu moc a moc podivná jste, to vám tedy povím!“ řekl a přistoupil blíž. „Zdá se, že dokonce víte, jak by to mělo být správně, ale přesto pokračujete tou špatnou cestou. Jako byste měla na výběr z krásné lesní cesty nebo dálnice plné aut. Víte, že máte jít lesní cestou, ale vyberete si dálnici. Víte proč?“

Nevěděla.

„Jenže já to vím,“ pronesl a zvedl obličej. „Protože máte všechno. Máte dům, majetek, máte movitosti i nemovitosti, máte zkrátka vše, nač si vzpomenete. Ale přesto jste chudší než kostelní myš. Nemáte lásku. A bez ní to nejde, milá paní. A co je horší, přišla jste o ni svou vinou, svou touhou po bohatství. Čekala jste, že v něm naleznete pravé štěstí. A ono vám zatím utíkalo mezi prsty jako písek. Vyhnala jste lásku ze svého srdce. To jste myslela, že vám bude líp? Jak jste se mohla přiklonit k takovému chladu? Jak jste mohla dopustit, aby se vaše srdce scvrklo jako seschlá švestka? Jak jste mohla nechat toho chudáka ode…“

„Tak dost!“ zakřičela paní Mandlová a zvedla se ze židle. Doktor promlouval slovem pravdy. Jenže slyšet ta slova takhle syrová od někoho jiného, konečně od člověka, nejen z její mysli, bylo ponižující. Nechtěla ho slyšet. Už nemohla poslouchat dál. Na čele se jí třpytil pot a ústa se jí chvěla rozhořčením. Ve spěchu popadla své věci a vyřítila se z ordinace. Vrazila do sestry a vykoktala prosté „pardon“. Na ulici si vzpomněla, že v ordinaci zapomněla svůj klobouk, ale neměla chuť se tam vracet. Ani za nic už by se nevrátila.

„Ani… Ani kdyby ti to vrátilo Jířího...?“ zašeptal hlas v její hlavě. Ach bože! Zaúpěla. Co mi to ten blázen vsadil do hlavy? Má léčit, ne mučit, pomyslela si a zachvátil ji ještě větší vztek.

„Tak co? Vrátila by ses? Vrátila?“ uslyšela znovu. Píchlo ji v boku. S odhodláním se do bolavého místa bouchla pěstí. Nevrátila. Nevrátila!

Začalo pršet. „Nenávidím ho! Jak já ho nenávidím!“ křičela na ulici plné lidí, ale nevšímala si jich. Pobíhali zmateně kolem a snažili se najít úkryt před kapkami deště. Mačkala si bolavý bok a z očí jí vytryskly slzy. Měla pocit, že jí nenávist sžírá celé tělo, dusila se a zmírala v kolotoči bolesti. „Nenávidím! Nenávidím!“

Jakmile přišla domů, usedla ke stolu, ze šuplete vytáhla papír a z hrnečku vytáhla pero. Začala psát.

Dobrý den,

ve stavu hlubokého zarmoucení mám pocit, že jsem povinna oznámit vám bolestnou a udivující skutečnost, jež si nemohu nechat pro sebe. Mám závažné důvody domnívat se, že vím, kdo stojí za znásilněním a následnou vraždou čtrnáctileté Sofie Tisoňové, jejíž tělo bylo nalezeno minulý pátek v Holubovském rybníku. Jelikož nechci nikoho vinit bez příčiny, přísahám, že důvody mého přesvědčení jsou opravdu závažné. Pachatelem je obvodní lékař Stanislav Hudeček. Prověřte ho, prosím.

Nashledanou, s pozdravem

Marie Mandlová.

Odložila pero a zaklonila se na židli trochu dozadu. Bolest sílila. Potom zaslechla jemné šramocení na zahradě, zpěv hrdliček a šustění listí. Jako by jí ostrá jehla projela tělem. Poznala, že to je ten okamžik. Že teď už nemá co ztratit a smí si přiznat pravdu.

„Ach, kéž bych si vybrala lesní cestu…“ pomyslela si a oči se jí zalily slzami. Za pár minut byla mrtvá.

Když Arnošt našel paní Mandlovou mrtvou, vykřikl. Zavolal lékaře, kteří zavolali policii a předali jí její dopis. Když pro pana Hudečka přišli ještě toho dne do práce, nic nechápal. A i když se později prokázalo, že obvinění bylo falešné, bylo mu jasné, že nemůže zůstat na místě, ve kterém prožil celý život, protože lidé mu už příliš silně vryli do tváře zločin, který nespáchal.

Sbalil si své věci a odjel spolu s manželkou a s dětmi z krásného města, které miloval, do malého bytu, který sehnal narychlo někde na severu Čech. Když viděl smutné obličeje svých dětí, které se loučily s kamarády a vyměňovaly si adresy, prosily ho, aby se směly naposledy zhoupnout na houpačce místního dětského hřiště a fotily si své staré pokoje, přemýšlel, jestli má sílu odpustit.

Nad stejnou otázkou přemýšlel, když se ho děti v kupé ptaly, jestli budou mít blízko svého nového domova také rybník a jestli budou chodit krmit kačeny a labutě. Řekl, že neví, věděl však, že ne.

O odpuštění přemýšlel také tehdy, když slyšel svou ženu tiše plakat v koupelně, při šepotu tekoucí vody. Pod peřinou, hluboko v noci. Když stála na studeném balkóně a myslela si, že ji nikdo nevidí. Když si sundala masku, kterou nosila před dětmi a odkryla svůj smutek. Ukázala, že ví, jak je i tady, tak strašně daleko, všichni odsuzují.

Dlouho si myslel, že odpustit nedokáže.

Jednou, za dva roky, se vydal s dětmi na místo, které byl nucen opustit. Vzal je tam na výlet, prohlédnout si, jak vypadá jejich starý dům, bývalá škola, nakrmit kačeny, labutě, koupit si zmrzlinu v místním cukrářství.

„Tatínku, můžeme se jít zhoupnout na naši houpačku?“ zaškemrala jeho nejmladší, šestiletá dcera. „Johanka půjde se mnou!“ řekla a podívala se s očekáváním na svou starší, desetiletou sestru. Svolil.

Sám se vydal jinou cestou. Podél rybníka a starých vrb mířil k hřbitovu. Natrhal pár fialek. Vyhledal hrob Marie Mandlové. Narozená roku 1960, zemřela 2000. Položil fialky na hrob a podíval se k nebi.

Teď a tady, v místě svého života najednou pocítil, že jí odpouští. Jeho srdcem se prolilo teplo, klid a on jen pozvedl k nebi sepnuté dlaně a modlil se, aby jí bylo odpuštěno. Ať je Bůh milosrdný. Ach, ubohá žena. Příliš nešťastná, aby dokázala soucítit. Odpouštím ti. Budiž ti dán klid!

S pocitem opojného klidu vyšel z hřbitova. Prohlížel si jarní rozkvetlé stromy. Vdechoval vůni šeříků, usmíval se. Spadl mu kámen ze srdce.

Když se přibližoval k hřišti, aby vyzvedl své děti, všiml si, že tam panuje jakýsi rozruch. Během jeho nepřítomnosti se seběhla spousta dětí. Najednou se mu srdce sevřelo podivnou úzkostí. Rozběhl se. Nerozuměl tomu.

A potom to spatřil. Jeho nejmladší dcera ležela na zemi, starší, Johanka ležela o kus dál. Plakaly a chránily si hlavu. Nad nimi stáli dva starší kluci, asi třináctiletí, a hlouček dalších dětí.

Doktor Hudeček nemohl popadnout dech. Doběhl až k nim. „Tumáš, ty úchylovo smrade. Chcípni!“ řvali kluci a kopali do jeho dcer. Dál a dál, pořád dokola.

S křikem je odehnal a sebral ze země své uplakané a malinké holčičky, které vypadaly jako raněná mláďátka. Každou vzal do jedné ruky, odnesl je pryč a sám sobě se zavázal, že už se nikdy nevrátí.

Dcery se mu tvářemi zabořily do měkkých ramen a unaveně vzlykaly. „Už pojedeme domů, tati?“

V tu chvíli ho napadlo, že odpuštění není v jeho rukou.

Autor: BlueBee, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Podivná nemoc: