OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Střepy 1/2

29.01.2016 (11:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1237×

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

„… nebudu už dál něco chtít, jde vidět, že jsi neporozuměla a nedokázala bys to ani, máš úplně jinde život.“

„Co to tu meleš?! Pomáhala jsem ti se vším! Na to už jsi zapoměl? Asi jo! Vy kluci tak snadno na všechno zapomínáte!“

„Haha. Popravdě si začínám myslet, že jsi mě chtěla jen abys ukázala bejvalýmu, že máš na víc, a tak dále. Já si můžu naštěstí se svým obličejem vybírat, ty to budeš mít těžký :D Jde vidět, že nemáš ponětí, proč jsem s tebou byl. Už mi nepiš. Až teď jsem konečně šťastný.

Nejlíp se přece zapomíná v jiných kozách.“

Svět se najednou zastavil.

Uchopila jsem rukou svůj tablet a vší silou jej hodila jako talíř o zeď. Obrazovka při střetu se zdí popraskala a po dopadu na zem ztmavla.

„Áááááá!!!“ křičela jsem jako smyslů zbavená. Klepala jsem se jako při nějakém epileptickém záchvatu. Hlavou mi projížděly věci nedávající reálný smysl: vzít nůž – zabít se, skočit z mostu – utopit se. Naše společné vzpomínky, zlé chvíle. Ta fotka!!!

Začala jsem křičet stokrát víc než rozmazlené děcko, kterému rodiče zakázali počítač. Brečela jsem tak moc, jako by mě právě někdo znásilnil a odhodil jako použité maso dokola dalšímu. Zuřila jsem silou matky, které ukradli právě narozené dítě a utekli s ním.

Umřela jsem uvnitř sebe, jako když milovaná pochovává milovaného.

Posadila jsem se okamžitě zády k rozehřátému topení a začala si pod vodopádem slz utírat do rukávů šedé mikiny černé mohutné slzy. Řasenku společně se stíny a linkami jsem si v hysterickém záchvatu různě roztírala po obličeji. Bylo mi u prdele, že jsem si právě zničila mikinu za dva litry. To, že mě pálí z chemie oči. Bylo mi u prdele absolutně všechno!!!

Vstala jsem, zaběhla si do obýváku pro cigarety se zapalovačem a vyběhla na dvůr ve snaze uklidnit se otráveným kouřem, který jsem si chystala vdechnout do plic.

„Běž, Lili!“ Nohou jsem odstrčila svoji retrívřici a snažila se co nejrychleji zapálit. Zapalovač ale ani po pátém škrtnutí nechtěl hořet. Chytala sem ještě většího rapla. „Kurva!“ Třískla jsem zapalovačem o zem. „Uhni!“ okřikla jsem ji znovu. „Jdi pryč!!!“ zakřičela jsem zuřivě a měla chuť všechno kolem sebe rozkopat.

Na stole v altánku jsem našla jiný oheň a konečně si zapálila.

Sjela jsem zády na špinavých zaprášených vratech a tím odepsala mikinu úplně.

„Vypadni!“ zakřičela jsem na ni zase bezdůvodně, ale ona za mnou prostě chtěla jít. Nechápala, co se mi děje, a já ji jen jak hysterická píča furt odhazovala. Když ale máte po několikáté zlomené srdce a už nedoufáte v lásku, jde to těžko.

Přestala jsem ji odstrkovat až ve chvíli, kdy si přede mě lehla na zasněženou zem a smutně na mě koukala. Tak, jak to umí jen ona.

Styděla jsem se. Začala zase brečet jako malý děcko. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem dalšímu klukovi dovolila ze mě udělat blbku – jen sezonní kozu, se kterou to nemyslel vážně a kterou měl jen na sex a starání se o něj.

Styděla jsem se, že jsem zase křičela na někoho, komu na mně opravdu záleželo. Nesnášela jsem, jak mě nutí moje hlava a srdce - k vybouřeným emocím boje mezi sebou – abych se znovu k ostatním skrz kluky takhle chovala.

„Promiň,“ zavzlykala jsem a ona vstala. Posadila se vedle mě a dala mi svoji pacičku na ruku, jako by říkala, že bude všechno dobrý. Olízla mi ji. „Promiň, Lilinko,“ usmála jsem se a pronesla se smíchem v hlase: „Je to směšný. Člověk hledá pravou opravdovou lásku a přitom ji už dávno našel – ve zvířeti.“

Zaklonila jsem hlavu a nechala si padající studené vločky z bílého nebe dopadnout na moji rozmazanou, poslzenou tvář.

Já jsem ale musela zase vypadat.

…

Na facebooku si mě blokl a na Instagramu smazal všechny naše fotky. Ty s kamarádkama si tam samozřejmě překvapivě nechal. Nevím, co mě bolelo víc.

Nikdy jsem nikomu nepřála nic zlého, ale jemu jsem přála jen to nejhorší!!!

Lidé prý pykají za své činy až po smrti. Někdo ale rozhodl, že já budu trpět už během svého života, ale když si to tak vezmu… tak budu mít po smrti nádherný klidný život v nebi.

x x x

Uběhlo už několik dní. Opět těch nejhorších dní v mém životě. Neodháněla jsem od sebe jen kamarády, kteří mi chtěli pomoct z mých depresí, ale vyfuckovala jsem i rodiče. Byli na to ale už zvyklí, což bylo o to smutnější. Říkám… nenašla jsem si nevděčného debila poprvé. Mám na ně fakt štěstí.

Každéj v okolí se divil, že já mám prostě na tyto věci ´štěstí´.

Proč to ale zase tak bolelo? Už třikrát mi za několik měsíců řekl, že mě miluje, pak zase že ne. Chápete tu logiku? Poprvé se se mnou rozešel před narozeninama skrz to, že jsem moc hodná, že chce spíš nějakou potvoru (Nedivím se, doteď jiné neměl). Podruhé jsme se rozešli, protože byl sám ze sebe zmatený a řešil plno věcí kolem i v rodině, a po třetí den před Vánocema, takže ultra super dárek. Lepší snad nikdo jako já nedostal.

Důvody na naše rozchody si začal prostě nově vymýšlet, ale já věděla, že to bylo nejspíše skrze to, že jsem s ním nemohla být na Vánoce. Protože jsme bydleli od sebe dvě hodiny a na Vánoce mají být přece rodiny pohromadě, ale on se svojí rodinou nežije, jsou rozhádaní a nesnáší se už dlouhé roky. Takže proto se asi naštval a poslal mě do prdele. Anebo je druhej důvod ten, že mi nechtěl kupovat na Vánoce dárek. Vždycky se musím zasmát, jak je to stupidní. Je opravdu zvláštní, že se se mnou vždycky rozešel, když byl den, kdy jsem měla od něj dostat nějaký dárek.

Já přitom po něm dárky ani nic podobného nikdy nechtěla. Nikdy sem od něj nic nedostala, nepotřebovala jsem to. Chtěla jsem jen tu nejzákladnější a automatickou věc, která ve vztahu je. Aby mě měl rád.

Vždy, když potřeboval, přijela jsem pro něj a odvezla ho. Pomáhala mu. Doslova mu sloužila jako služka, aby se měl krásně a byl spokojený. Vše platila. Neříkala mu nic na to, že chodil s kamarádkama pít beze mě, že přespával u kamarádky v jedné posteli… Ne! Dost!!!

Nesmím už na tyto věci znovu myslet. Já se trápím a on si někde užívá s nějakou zmalovanou potetovanou bárbínou.

Už tak mám oči jako ropucha.

…

Kamarádka: „Už je ti líp?

Já: „Ani ne.“

Po několika dnech jsem začala pomalu komunikovat alespoň s lidima na facebooku. S rodinou jsem naštěstí nemusela. Odjeli na vánoční prázdniny do Rakouska na hory.

Kamarád: „Máme ho zbít? :D Pomůže ti to? ;)

Nebyl by to zas tak špatný nápad, když si tak vezmu, že takhle trápil po rozchodu každou svoji bejvalku (jak se mi přiznal), a ten že jich měl…

Já: „Nene, díky. :D Kretén zůstane navždy kreténem. Lidé se opravdu nemění. Kór takový děvkaři. Však on na tom jednou doplatí sám a já se mu pak vysměju. Prostě typickéj borec.“

Kamarád: „Hej jako! :D :D

Ležela jsem na posteli na zádech a nohy měla nad sebou opřené patami o zeď. Už jsem je skoro necítila, ale vím, co za chvíli ucítím, až je svěsím. Píchavou bolest a ´mravence´ po celé délce.  Ruce mi těžkly tak stejně. Už jsem jen čekala, kdy mi spadne do třetice mobil zase do obličeje, jak se to klasicky v takových polohách stává.

Bože! Jak mě sere ten rozbitej tablet. Su fakt hloupá, že jsem ho o tu blbou zeď hodila. Teď budu zase muset čekat měsíc, než se opraví, a to se ve škole bez her asi unudím.

Kamarád: „Příští týden je akce na Korvetě, jdeš?“

Chvíli jsem přemýšlela.

Já: „Jít a vidět, jak se tam s někým tahá za ruku?“

Když jsme spolu ještě byli, tak říkal, že nepotřebuje nikam chodit, že chce být jen se mnou, že ho hraní ani už nebaví. Byl totiž dýdžej, ale nějak ho to prý přestalo bavit, ale… světe, div se. Poslal mě do prdele a najednou vymetá akce, kde jen může, a ještě ke všemu se přestěhoval do města, kde bydlím, aby toho nebylo málo. Už v době, kdy jsme spolu byli, si domlouval k sobě holky na přespání (o čem jsem tajně věděla, ale byla rači ticho, abysme se nehádali), protože jsem věděla, že se přestěhuje ke mně blíž, abysme měli i k sobě blíž. To ale nebyl ten pravý důvod. Ty holky byly důvod!

Za dobu, co jsme byli spolu, se jen válel v posteli na počítači, hrál hry a chatoval si. Nic nedělal, nepracoval, nevydělával, vše jsem měla na svých břemenech já, ale nikdy si nestěžovala… obskakovala jsem ho a zajímala se jen a jen o něj, aby si nemyslel, že ho podvádím nebo něco, protože mě jiní kluci opravdu nezajímali. Byla jsem ráda, že ho mám. Milovala jsem jeho a byla mu plně odevzdaná. Pokaždé, když odjížděl, tak jsem se bála při jeho náladovosti, že se už nemusí ani třeba nikdy vrátit. Opravdu jsem si s ním užívala vše naplno - jako by to mělo být poprvé a naposledy, ale… až ten rozchod mi otevřel oči a já uviděla na něm všechno to zlé, co mi kamarádi říkali už dávno.

Tak strašně jsem mrhala svým časem…

Kamarád: „Můžeme tam jít spolu, pukne závistí. :D“

Byl totiž jeho bývalý nejlepší kamarád.

Já: „Nejsem taková svině, že bych dělala naschvály. Akorát by to trápilo mě. On je už s jeho fanynkama – jak jsem jeho děvkám říkala – dávno někde jinde.“

Kamarád: „No, jak chceš. Však mi dej ještě vědět. Je to až za dva dny. :)“

Sice ten styl muziky, co tam budou hrát, miluju, ale nevím, jestli mě to za to trápení stojí.

Já: „Dobře, uvidím…“

Doufám, že sem Vám první rozehřívací část povídky líbila. Ve druhé půjde o něco, co ani možná nečekáte. Coral takzvaně ´hrábne v hlavě´ a v záchvatu zlosti udělá něco, co opravdu neměla.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Střepy 1/2: