OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Střípky bolesti

26.05.2014 (14:00) • Ryuu • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1318×

Na studenou podlahu dopadly střepy zrcadla. Rozletěly se do všech stran s ozvěnou jejich zkázy. Zvuk se odrážel od holých šedivých stěn a vracel se zpět k chlapci. Stál tam, jeho tělem otřásaly tiché vzlyky, z pořezaných rukou volně stékaly kapky krve. Chlapec sledoval, jak dopadají na jeden z větších střepů. Viděl v něm sebe, odraz jeho tváře zakrývala postupně se zvětšující krvavá skvrna.

„Proč?" zašeptal do ticha a snad, jako by čekal, že mu odraz odpoví, se sehnul k úlomku krásného zrcadla, jehož rám stále stál před ním. Skoroto vypadalo, že se mu vysmívá, i teď, když už neukazoval nic, jen holou stěnu za ním. Prsty se opatrně dotkly kousku skla, jednoho z mnoha. Odrážel šedivý strop, šedivý, jako nezměrná bolest, která pálila jeho nitro. Zvedl ho a pozorně se zadíval na svůj odraz. Jen okrajově vnímal bolest, kterou způsobovaly ostré hrany střepu zařezávající se do kůže.

„Mlčíš, jako vždy. Nikdy neodpovíš, jsi jen hloupý odraz," pronesl do ticha třesoucím se hlasem. Zatřepal víčky, aby rozehnal slzy deroucí se ven. V návalu vzteku mrštil sklem o zeď. Věděl, že zrcadlo za nic nemůže, ale nesnesl pohled na svůj odraz. Cinkot tříštěného skla projel tichem jako ostrý nůž. Jeho veselá melodie vykouzlila na chlapcových rtech smutný úsměv.

 „Směješ se mi, viď? Určitě by ses mi teď smál. Vždycky ses mě snažil rozveselit. Ale dneska ne, prosím. Jen dnes mě nech být." Šeptaná slova zastřená hlubokým žalem. Chlapec padl na kolena mezi střípky, jeho dlouhé černé vlasy mu sklouzly do čela a zahalily obličej, skrytý v dlaních.

„Jako bych tě slyšel říkat: ,Adrienne, zvedni hlavu. Nejsi přeci holka, abys pořád jen brečel. Bude to dobré.´ Ale dnes ne, prosím." Černovlásek odtáhl dlaně od obličeje a znovu si je pořádně prohlédl, jako by je viděl poprvé. Krev už na některých místech zasychala, jinde se karmínové kapičky stále draly na povrch a klouzaly po zápěstích k rukávům košile, kde se vpily do bílé látky. V tmavých očích se objevila jiskřička. Okouzleně otáčel dlaněmi a  užasle si je prohlížel. Jako by je do té chvíle nikdy neviděl, nebo patřily někomu jinému. Zvonivý smích, který se vydral z jeho úst připomínal smích člověka na pokraji šílenství. Veselý žalem, děsivý svou krásou, nepochopený.

„Pamatuješ jsi, jak jsi mi vyprávěl, že odrazy v zrcadlech žijí vlastním životem, Maxi? Vystrašilo mě to, vyhýbal jsem se jim a ty jsi se mi smál a uklidňoval jsi mě," pokračoval chlapec v povídání. Do ruky vzal další třep a zadíval se na polovinu svého obličeje. Několik havraních pramenů mu sklouzlo přes oko a dotkly se plných červených rtů. Chlapec se zamračil a vlasy odhrnul zpět. Odraz byl jeho a přeci v něm Adriann neviděl sebe.

„Jsi pořád stejně krásný, Maxi," pohladil odraz. Prsty za sebou zanechaly krvavou šmouhu, která kazila výhled na tvář, přesto to černovláskovi nevadilo.

„Adrienne, je čas. Všichni čekají už jen na tebe." Ženský hlas zničil kouzlo té chvíle.

„Už jdu, matko," odpověděl černovlásek, aniž by se otočil. Naposledy se zadíval do sklíčka.

„Musím už jít," řekl odrazu a mírně se usmál. „Všichni už čekají. Řekl bys mi, že je neslušné nechat někoho čekat," usmál se na odraz. Vzápětí jeho úsměv zmizel. Adriann pevně semkl rty v pevnou linku.

„Uvidíme se za chvíli, bratříčku, neboj se. Tebe čekat rozhodně nenechám," řekl vážně svému odrazu, než opatrně odložil střep. Zvedl se a sebral ze země černé sako. Smetl z něho drobné úlomky skla. Bez dalšího otálení odešel z místnosti. Nesměl přijít pozdě. Konec konců, byl to pohřeb jeho milovaného dvojčete.

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Střípky bolesti: