OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » V kůži upíra

25.06.2009 (20:03) • Aleach • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1807×

Bylo ráno, tedy večer. Zrovna jsem se chystala ven, abych ukojila spalující žár v mém hrdle. Vyšla jsem ven, zabouchla za sebou tepané domovní dveře a vydala se do víru dlouhých Chicagských nocí. Mé první kroky směřovaly do jednoho z klubů, nemám ale na mysli ony ubohé lidské kluby, nýbrž klub "DBN" nechvalně známý po celém chicagském podsvětí. Ten patří k mým oblíbeným.

DBN je výjimečný klub, i na naše poměry. Je to jediný klub, kde se točí rudý mok a rozlévá příjemně teplé červené. Je to klub, kde všechna tabu světa blednou. Klub, kam si čas od času rád zajde každý jako já. Ryze upíří klub.

Už pár metrů před vstupem do "ráje" cítím omamnou vůni životodárné tekutiny, jenž za pár okamžiků svlaží můj ohněm sužovaný krk. Jen pár kroků stačí a člověk, tedy upír, se octne v "ráji", kde všechny pravidla, všechny zákazy a bezpečnostní opatření neplatí. Je to něco jako bezcelní zóna či neutrální území ve válce dvou zemí, dvou národů, dvou životních forem...

Jediný rozdíl je v tom, že ve válce znají obě strany své protivníky, alespoň vědí, že jsou. Jenže lidé, jsou lidé a jako takoví jsou neuvěřitelně nevšímaví a nadutí. Veškeré své úsilí zaměřují na svůj vlastní prospěch (ne, že by upíři byli jiní), moc, peníze, postavení, práci a v neposlední řadě na popírání věcí, jež nechápou, pro něž nejsou hmatatelné důkazy. Těch, kterých se ve skrytu svých srdcí bojí. Takových, jaké je ohrožují nejvíce. Od dob dávno uběhlých mě nepřestává udivovat, jak vynalézavý jsou v tomto snažení, zvláště, vezmu-li v úvahu, že přímo před jejich nosy zakládáme svá obydlí a své podniky plné jejich krve. Každý den proteče v temných zákoutích Chicaga tolik krve, že by to naplnilo několik plaveckých bazénů, a i přesto zůstávají slepý vůči svému největšímu nebezpečí, vůči jedinému výše postavenému predátoru. V poklidu si tak žijí, pracují, spí, rodí děti, baví se, podnikají plány na osídlení Marsu, navštěvují kostely a umírají s úsměvem na tváři, neb netuší, jaké nebezpečenství čeká ve stínu mrakodrapů na jejich potomky a my je v tom necháváme. V klidu čekáme na svou chvíli a pak musí platit daň za toto "štěstí".

Kdybych nebyla upír a takový sobec a krutý vrah, možná bych je i litovala, za to jak nevědomý jsou. Jako upír však říkám: "Dobře jim tak" a s úsměvem na své dokonalé, bledé tváři vcházím do lokálu. V rázu u mě stojí člen "security", jako průkaz totožnosti mi stačí jediný pohled a jediný úsměv odhalující mé skvostně bílé a vražedně ostré zuby. Bez problému vejdu dovnitř a usadím se na baru, neb jako vždy jinde není volno. Je narváno a za chvíli se podává večeře.

***

Mé ostříží smysly už zachytily závan chuti, už se mi sbíhají sliny. Do místnosti vchází „anděl“, tak se říká hosteskám naší branže a vede za sebou tlupu omámených človíčků. Rázem jakoby všechno utichlo. Mé instinkty se vyvalí na povrch a já se stávám pouhým divákem svého chtíče.

Lidé se rozejdou po lokále a stále omámení padají jeden po druhém do objetí svých vrahů. Všude je cítit krev a její pronikavý pach doléhá snad až na hlavní ulici. Po zemi se válí vypití, jejich těla jsou bezvládná a prázdná i výraz očí tomu napovídá, odešli. Jejich krev si vzal upír a jejich život je u konce. Ten, kdo sem vejde má pouze jedinou šanci – být přeměněn, ale to se zde, co já vím, ještě nestalo. Nepřítomně hledím na všechna ta mrtvá těla, na rozstříkanou krev na zdech. Nezúčastněně se podílím na jatkách svých druhů a v mých ústech se hromadí jed. Čekám na toho, kdo můj hlad a chtíč zkrotí. Poklepal mi na záda, otočím se a spatřím svou oběť. Připadám si jako loutka v němém filmu. Všechno okolní dění pobledne, všechny zvuky jsou zastřené. Už nevnímám poslední výkřiky ubožáků před tím, než dopadnou na zem. Stále vím, že tam jsou, ale všechny mé smysly se teď plně soustředí na něj. Mé budoucí jídlo. Usměji se a on mi mé gesto oplatí. Stále je omámený a netuší, co jej čeká. Kouzlo andělů funguje skvěle, až do doby, kdy se mé zuby setkají s jeho krví.

Jako správný lovec a predátor, mu dávám šanci na útěk, i když vím, že taková věc možná není. Nakonec se k němu nahnu a lehce ho políbím, pak znovu silněji. Své hrátky zakončím jako vždy nad jeho krční tepnou. Něžně ten kousek jeho kůže políbím, na okamžik se odtáhnu, abych mu pohlédla do tváře, pak se znovu přiblížím a mé ostré špičáky už protrhávají jeho jemnou kůže s příchutí čokolády. Ozve se silný hrdelní výkřik a já opět přebírám vládu nad svými smysly. Okolí znovu existuje a já shledávám, že to celé bylo jako sen.

Moc příjemný, přirozený a zároveň nechutně zvrácený sen. Nejhorší na tom celém bylo, že jsem ho znávala. Bydlel ve stejném domě jako já, ale to už je dávno. Připadá mi to tak daleké a ztracené, že ani na chvilku neváhám a s opovržením tak následuji příkladu ostatních, když odhazuji jeho mrtvolu na zem k ostatním. Jeho bledý obličej a skelný pohled na okamžik ulpí v mé mysli. Posledních pár kapek vyteče z ranky na jeho krku a já se odvrátím od jeho torza. Promluvil na mě barman, a tak zatímco jiní odklízí odpad z podlahy, já si otírám ústa potřísněná jeho sladkou krví a objednávám si sklenku další.

Přes parket se ke mně blíží Suzi, má stvořitelka a spolu s ní přichází její druh Lukas. Suzi ke mně přisedne a Lukas si stoupne za ní, aby jí mohl obejmout. Jak se tak na to dívám přijde mu, že upíři se někdy opravdu chovají jako lidé, vzápětí mě ta myšlenka opustí, protože on se podívá přímo na mě. Nejprve očima přejede celou mou postavu a pak mi pohlédne do mých karmínových očí a jeho výraz je téměř výmluvný. V upírech není nic lidského, přinejmenším né v těch, co jsou jako my. Děti noci, vrazi a bezduchá stvoření. Dokonce jsem si tam tak poměla na své „mládí“, kdy jsem měla pocit, že s každou vypitou kapkou krve, s každým zmařeným životem a odhozenou mrtvolou, jakoby ze mě pokaždé vymizel kousek mě, kousek mého lidství. Dnes už takové pocity nemám, dnes už necítím skoro nic, kromě chtíče a lačnosti po krvi. Někdo tomu může říkat prokletí, já pravím, je to osvobození. Nic nebolí, když nemá co bolet…

***

Hudba se znovu rozezní a lokál mírně vyklidní. Zbylý upíři si buď dopřávají omamného moku, nebo tančí v rytmu již pomalejší hudby. Doslova za pár hodin už bude svítat a tak barman zavelel k ploužákům na rozloučenou přívětivému měsíci. Té myšlence se usměji a dál usrkávám z číše rudou tekutinu. Ještě než stačím polknout, se na stoličce vedle mě objeví pohledný Lukas a společně odcházíme za další zábavou…

*pozn.: "DBN" = Dark Bloody Nights

Autor: Aleach, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V kůži upíra: