Vianočné stretnutia: Pouze T. Rexe • OurStories.cz ~ naše povídky

Súťažná poviedka na tému Vianočné stretnutia

Článok je ponechaný v pôvodnej verzii, bez opráv.

25.12.2015 (13:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 882×

Je pozdní zimní odpoledne a na zem dopadají v nerušené harmonii sněhové vločky. Vytváří na pohled krásnou, bílou deku. Věra však tuto skutečnost neobdivovala, jelikož Vánoce už klepaly na dveře. Už zítra musím mít všechny dárky nakoupené a zabalené, pomyslela si Věra a horečně vběhla do místního obchodního centra.

Věra bydlela se svým čtyřletým synem v centru Plzně. Přestože vyrostla ve městě a byla zvyklá na kolony, různá individua a tlačenice, tak po vkročení do obchodního centra jí spadla brada.

„To snad není možný. Všichni shání dárky na poslední chvíli, já se z toho picnu,“ konstatovala otráveně pro sebe a rychlým krokem mířila do hračkářství. Někde četla, že Pražáci mají vyzkoušenou metodu, jak se protlačit skrz dav lidí a to zcela bez újmy. Stačí zvednout lokty a slepě se drát na úkor ostatních. Teorie se v praxi úspěšně osvědčila.

„Mladá paní, dávejte pozor, kam se derete,“ vyštěkl na ni hrubý, mužský hlas, ale i nadále nebrala na ostatní ohledy. Jejím cílem bylo splnit svému synkovi sen v podobě dinosaura na dálkové ovládání. Nesmí a nemůže selhat.

Procházela se obchodem a orlím zrakem studovala jednotlivé hračky. Žádná hračka se nepodobovala dinosaurovi, snad jen s přimhouřeným okem by se dalo říci, že plyšový krokodýl se může zaměnit s Tyrannosaurusem Rexem. A nebo ne.

Plyšoví medvídci, autíčka, auta na dálkové ovládání a ejhle dinosauři na dálkové ovládání. Měla štěstí, protože to byl poslední kus. Pomalu natahovala ruku a...

„Máte velice zvlášní vkus, mladá paní,“ ozval se znovu ten hrubý mužský hlas. Otočila se a chtěla tomu oprsklému muži vynadat. Když jej viděla nebyla chvíli schopna slova. Již dávno není zblázněnou puberťačkou, ale ten muž byl vážně pohledný.

Vysoký, tmavovlasý mladík se smaragdovýma očima pozoroval Věru a její pořád nataženou ruku k hračce. Usmíval se a přitom se mu dělaly ďolíčky ve tvářích. Roztomilost nade vše.

Rozpačitě si odkašlala a řekla: „To není pro mě, mladý pane, nýbrž pro mého synka.“ Muž překvapeně zamrkal a zkoumavě si Věru prohlížel. Vážně vypadala velice mladě.

„Také vybírám dárek, ale pro synovce a zřejmě se jim líbí stejné hračky,“ opět se usmál a stočil pohled na dinosauruse. Ani to nezkoušej, pomyslela si Věra bryskně a předhonila svého soupeře o pár setin sekundy.

„Je mi líto, ale tato hračka je již zarezervovaná,“ usmála se Věra a pospíchala na pokladnu. S tlukoucím srdcem položila hračku na pás a podezřívavě pokukovala po ostatních.

„Mladá paní, prozradíte mi prosím vaše jméno? Jsem vámi okouzlen a rád bych věděl, kdo mi sebral mého T. Rexe.“ Znovu ten muž. On mi nedá pokoj, zakoulela Věra očima.

„T. Rexe právoplatný majitel je teď můj Ondrášek, to znamená, že nikdo nikomu nic nesebral.“

Znovu se usmíval. On je snad na drogách, protože o Vánocích se usmívat, to je naprostá šílenost.

„Tak bude to 549 korun, prosím,“ monotónní hlas prodavačky ji vytrhl ze zamyšlení. Věra se netrpělivě přehrabovala v peněžence, poněvadž kartu nechala ve spěchu doma.

Našla pouze 500 korun a už jí naskakovaly před očima mžitky. Snad má u sebe i zbytek peněz.

„Já se strašně omlouvám, nemám u sebe těch 49 korun, ale já vám je přinesu, slibuju,“ začala Věra prodavačku přemlouvat a v očích se jí zračil divoký pohled zoufalé matky.

Ještě tu malou příšerku budu platit já. Děkuji, nechci, mihlo se prodavačce hlavou a odmítavě kroutila hlavou.

„Bohužel, buď zaplaťte a nebo máte smůlu.“

Pomyšlení, že půjde domů bez T. Rexe, ji pořádně vyděsil. Ještě jednou prohlédla peněženku, ale drobné nenašla.

„Počkejte, tady máte těch 50 korun. Zbytek si nechte,“ hrdinně se do toho vložil Věřin zachránce. Věra nejprve úzkostlivě pohlédla na autíčko s dálkovým ovládáním, které tento muž zvolil jako adekvátní náhražku za dinosauruse, a potom na již zmíněného muže.

Porážku měla jasně napsanou ve tváři. „Velice vám děkuji, pane... ?“

„Jmenuji se Ondřej. Říkají mi Ondro,“ usmál se a zaplatil dárek pro svého synovce.

„Já vám těch 50 korun vrátím, pane Ondřeji. A ještě jednou děkuji za vaši pomoc,“ usmála se na něj Věra.

„Nechci od vás peníze, jen budu rád, když mi splníte jednu prosbu.“ Pořád se usmíval. Překvapivě.

„Jakou?“ Věra maličko přešlápla, znervózněla. Nevěděla, co má očekávat od cizince.

„Jak zní vaše jméno?“

Věra se usmála a pár kroků přešla k východu. „Jmenuji se Věra. Říkají mi Věra.“ S těmi slovy odešla z obchodu pryč. Pospíchala k autu a pak ke svému synovi. Ačkoliv měla puštěné radio, tak pořád myslela na toho Ondru. Vážně jí pomohl, přestože mu vzala dárek pro synovce přímo před očima? Kdo je větší blázen, ten kdo tomu věří nebo ten, kdo za tím stojí?

Hlavní je, že jsem dosáhla cíle, postup dosažení už tolik důležitý není, konstatovala Věra, když vycházela schody do pátého patra. Vážně potřebuji více cvičit, má fyzička se rovná nule, uvědomila si znechuceně.

„Dobrý den, pani Slivková,“ zahalekala stará paní Dvořáková. Stará dáma, která věděla přesně, kde se co šustne. Šikovný zvěd, ale nespolehlivý spojenec.

„Dobrý den, paní Dvořáková. Jak se máte?“ pozdravila Věra a udýchaně se přidržovala zábradlí. Od příštího roku začnu běhat, slíbila si v duchu a pozorovala paní Dvořákovou, jak se šourá ke schodišti.

„Ále stojí to za prd, holčičko,“ povzdychla si, „a co u tebe? Něco nového?“ Se zájmem mě pozorovala a já cítila, jak moc chce vědět nějaký drb.

„O ničem nevím,“ odpověděla velice kreativně. Mírně se zachmuřila a Věra poznala, že teď začne její palba otázek.

„Ještě pořád se tatínek Ondráška k vám nehlásí? Nebo máte už někoho jiného?“

Nepatrně Věře ztuhl úsměv na tváři, ale nenechala se vykolejit. Na tu slabost paní Dvořáková čekala. „S chlapama je jen potíž. My s Ondráškem jsme maximálně spokojení,“ odvětila a už se chystala k odchodu.

„To máš pravdu, holčičko. Už se k nám do baráku přestěhoval nějaký nový podnájemník. Jsem zvědavá, jestli bude vytírat chodbu.“

„Dobře, už musím jít paní Dvořáková. Mějte se hezky,“ rozloučila se Věra a zase šlapala po schodech nahoru domů. Ani nevím, že se někdo nový přistěhoval. Ještě že tu paní Dvořákovou mám, napadlo ironicky Věru.

„Jsem doma!“ řekla, když uklidila dárek do skříně a nezpozorovaně vklouzla do kuchyně. Maminka v klidu četla noviny a vše zřejmě měla pod kontrolou.

„Ahoj, mami. Tak jak jste se měli?“

„Dobře, Ondrášek je zlaté dítě, už teď spinká. A sehnala jsi, co jsi potřebovala?“ šeptem se Věry zeptala a složila noviny.

„Sehnala, sehnala,“ usmála se Věra při pomyšlení na neznámého Ondru. Chtěla si umýt ruce, když uviděla na zdi velikou skvrnu.

„Zatraceně! Někdo mě vytopil. No já se z toho picnu,“ nadávala Věra a vytřeštěnýma očima prolétla bytem ke dveřím. „Jdu nahoru k tomu novýmu sousedovi. Počkáš tu prosím?“

Věra už na odpověď nečekala a vyrazila s nadáváním k sousedovi.

Rázně zaklepala. To je den, pomyslela si, typické Vánoce. Jakmile se otevřely dveře, chtěla spustit monolog na téma správné bydlení, jenomže nečekala Ondřeje. Neznámý zachránce ji vytopil den před Vánoci.

„Věrko, co tu děláte? Jestli mi chcete vrátit těch padesát korun, tak je opravdu nechci.“ Ležérně se opřel o rám dveří a ona měla rázem chuť mu pošimrat obličej pánví.

„Ne, kvůli tomu jsem nepřišla. Pane Ondřeji, podařilo se vám mě totiž vytopit, tak proto tu stojím. Jsme novopečení sousedi,“ ušklíbla se Věra a pozorovala ho, jak mu tuhne tvář. To zřejmě nečekal.

„Já zapomněl vypnout kohoutek, sakra,“ zaklel a vběhl zpátky do bytu. „Pojďte dál.“

Opatrně vešla dovnitř a uviděla stylově zřízený byt. Příjemná podívaná pro ženu. O to divnější je pak to, že takhle sladěný byt patří muži. Kuchyň, která zaujala Věru nejvíce, měla menší nedostatek. Všude byly poházeny krabice od pizzy nebo jiného dovozeného jídla. Ten chlap byl asi za sporákem k nepoužití. Štědrovečerní večeře bude ve stylu fastfoodu, napadlo Věru se zděšením.

„Tak teď už by to mělo být v pořádku. Dělal jsem si vanu a zapomněl vypnout kohoutek. Moc se omlouvám, paní Věrko,“ omlouval se a hleděl velmi ustaraně. Věře se ho zželelo a vzpomněla si na důležitý fakt. Jsou Vánoce. Aspoň jednou v roce, by měl člověk udělat dobrý skutek.

„Když nejde o život, tak se nic neděje.“ S námahou spolkla svůj monolog a znovu se zahleděla na ty pohozené krabice a obaly.

„Pokud byste měl být na Štědrý den sám, budu velmi ráda, když se k nám stavíte.“ Usmála se a vydala se ke dveřím. Ondra nemohl uvěřit, že ta žena skrývá tolik laskavosti. Ta stejná žena, která odhazovala lidi, jen aby koupila hračku pro svého syna. Uvědomil si, že chce Věru a jejího Ondráška více poznat.

„Moc rád přijdu. Snad pro vašeho syna seženu ještě nějakého T. Rexe,“ usmál se a pobaveně na ni zamrkal.

Úsměv opětovala, přestože měla kvůli tomu muži skvrnu na zdi. „Šťastné a veselé Vánoce, pane Ondřeji.“

O Vánocích by se nikdo neměl trápit a být nešťastný. Projev laskavosti, milosti je někdy ten nejlepší dárek.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné