OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žlutá nestačí

06.12.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1492×

Neberu drogy, ani nekouřím marihuanu. Mým životním vzorem není Paris Hilton a nechci, aby můj kluk vypadal jako Zac Efron. Nelíbí se mi horory, ve kterých každou minutu protečou hektolitry krve, a jejich děj je založen na tom, že nějaký psychopat svým nic netušícím obětem přeřezává orgány či končetiny. Jediným místem, kde jsem schopná se najíst, není McDonald. Nezajímá mě, jaká modelka zrovna trpí anorexií, ani které dva slavné páry se právě rozešli. Nedokážu celé hodiny básnit o laku na nehty a nijak zvlášť nerozlišuju lososovou barvu od růžové. Náplní mého víkendu není prohlížení všech skateshopů ve městě, rozbíjení výloh ani potřeba skončit přiotrávená alkoholem. Nevadí mi homosexuálové či bisexuálové a lidi nesoudím hned podle barvy kůže. Nesměju se lidem, kteří nemají značkové oblečení. Nenadávám na určitý styl hudby, když ho potom sama mám v mobilu. Nepíšu „vypatlátorem“ a jednoduché v nezaměňuju za w. Nevymýšlím si, že s někým chodím, když to tak není. Nenosím věci, které jsou zrovna " IN " a neposlouchám písničky, které jsou zrovna na vrcholu všech hitparád. Nestydím se za to, že jsem blázen do fantasy a sci-fi. Nechodím na diskotéky, protože se mi disko hudba nelíbí. Nemám ráda skupinu Tokio Hotel a mým snem není stát se modelkou.

A i přes tohle všechno jsem taky ČLOVĚK! Nemám chapadla, křídla ani rohy ... Jsem taková, jaká jsem a ne jakou by mě většina chtěla mít.

„Ehm, víte, slečno Wadeová,“ sdělila mi profesorka Frealingová trochu rozpačitým hlasem,“ To, že je vaše práce opět poněkud extravagantní, je samozřejmě vaše věc, ale já vás nemohu hodnotit jinou známkou než nedostatečnou. Opět jste naprosto ignorovala zadané téma slohové práce. Je mi líto.“

Vstala jsem z lavice a šla si pro svou nepochopenou esej. Moji spolužáci na mě jako obvykle odměnili všemožnými nadávkami a posměšky.

Až teprve teď mi začínalo docházet, jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že je to za pár týdnů přejde.

Nepřešlo. Abych pravdu řekla, spíš se to pomalu ale jistě začínalo stupňovat.

Jaká ironie.

Profesorka Frealingová se na mě povzbudivě pousmála. Možná, že bych ji měla celkem ráda, kdyby nebyla rozhodnutá nechat mě propadnout.

„Poslyšte, Madeleine,“ oslovila mě a krátce se ke mně naklonila,“ Vy nepíšete špatné práce, to vůbec ne, jen byste se měla držet trochu při zemi a neuhýbat od tématu.“

Přes mou pracně udržovanou masku začal prosakovat sarkasmus.

Chodila jsem na tuto školu sice prvním rokem, ale i tak jsem celkem snadno dokázala definovat některé pojmy. Například tím, že „nepíšu špatné práce“ se myslí: „Měla bys hezké výsledky, kdyby se v nich známkovala míra pravdivosti.“ „Neměla bys uhýbat od tématu“ znamená „Vlastní názory si nech pro sebe. Kdo v dnešní době stojí o upřímnost?! Pche!“

Ale v jednom má Frealingová přece jen pravdu.

Možná bych se měla trochu víc držet při zemi. Jenomže mě už nebaví koukat na to, jak se většina lidí kolem mě snaží být " IN " a jdou pouze v davu bez vlastního názoru. Všechno, co na tomto světě stálo kdy za to, smetla vlna moderní doby. To je důvod, proč utíkám do svého vlastního světa ... do fantasy.

Jenže to jsem ještě neměla ponětí, jak strašně nebezpečné to může být.

**

Seděla jsem na polorozpadlé lavičce před Joaniným barákem, a nechávala se smáčet deštěm.

Joan Tillerová je moje kamarádka už ze základky. Víme toho o sobě spoustu – dlouhodobé kamarádství vás přece musí nějak psychicky poznamenat.

I když se mi to velice těžko říká, je to vlastně moje jediná kamarádka, když bych nepočítala to přátelství přes internet.

Takže mi určitě dáte za pravdu, že jsem měla nárok se tenkrát rozčílit, když se mi matka snažila kamarádství s Joan rozmluvit. Podle ní jsou totiž Tillerovi divní.

Jasně, pomyslela jsem si ironicky, za to naše rodina je úplně normální.

Joanina hlava vykoukla z okna v druhém patře. „Ahojky, Madeleine, vydržíš ještě chvilku? Musím ještě vyluxovat,“ obrátila oči v sloup.

Přikývla jsem. Jakmile se mi naskytla nějaká volná chvíle, okamžitě jsem ji využila na zdokonalování svého virtuálního světa. Světa, ve kterém jsem nebyla outsider.

Tenkrát mi to nebezpečné nepřišlo…

Připadala jsem si jako ve snu. V tom snu, ve kterém jsem letěla na rogalu s nápisem ŽIVOT a snažila se dobýt planetu, kde sídlí všechny ty špinavosti, které se vám v něm přihodí. Neletěla jsem v letadle, ne, měla jsem k dispozici jen to nespolehlivé a vratké rogalo. Pokud jej neumíte řídit, budete padat tak dlouho, dokud se to nenaučíte, nebo dokud se ten nápis ŽIVOT, který je tak tenký jako nějaká samolepka, dočista neodře.

V tom snu se stále jen za něčím honíme. Některé věci jsou hodně důležité, jiné méně, ale pravda je, že se honíme i za zcela nesmyslnými věcmi jenom proto, abychom sami sobě něco dokázali. A když v tom rogalu jenom tak letíte, a jediné, čeho chcete dosáhnout, je přežít, nikdy se nerozhlédnete kolem a nevšimnete si té veškeré krásy, potom ten váš celý let nemá žádný smysl. Dokud se nepřestanete dívat dolů, nebude mít smysl naprosto nic.

Připadám si jako ve snu, ano. Je to sen. A sny jsou jedny z mála věcí, které nemůžete zastavit. Vracejí se jako bumerang a praští vás pokaždé do tváře, nebo se zabodnou přímo do srdce, kde zarostou a vy už s tím nemůžete nic dělat.

„Madeleine! Tak co, jdeme už konečně?“

Obraz mé imaginární kamarádky Raven se začal podivně měnit a deformovat. Během necelé sekundy se vytvaroval do Joaniných rysů.

Ze Smaragdového lesa jsem se náhle ocitla uprostřed sídliště.

Povzdechla jsem si. Joan mě už znala dost dobře na to, aby věděla, že na nic se nevyptávat je mnohdy to nejlepší, co můžete udělat.

**

Následující den byl díky mé imaginární přítelkyni opět celkem snesitelný.

Víte, Raven jsem si stvořila, když mi bylo 13 let. Když si teď zpětně vybavuju, v té době mi pravděpodobně začala v hlavě znít i ta věta: „Žlutá už nestačí.“ Sice jsem nechápala její význam, ale myslela jsem na ni celkem často. Se vším se dá žit, věřte mi.

K zrzavým vlasům a krásné štíhlé postavě jsem Raven přidělila i všechny povahové vlastnosti, které by měla moje nejlepší kamarádka mít. Ze začátku jsem si ale nevěděla rady s tím, do jakého místa bych ji měla zařadit.

Zkoušela jsem si ji představovat u sebe v pokojíčku, ale někoho jako je Raven, prostě nemůžete strčit na takové nudné místo. Do takového nudného světa. Do MÉHO světa.

V tom okamžiku moje fantazie vesele zahvízdla, a dala se potěšeně do práce. Netrvalo dlouho a Raven se mohla nastěhovat do svého nového domova – do magického Smaragdového lesa.

Byl to koneckonců i můj domov. Trávila jsem v něm mnohdy i více času než v mámině domku na Wise Street.

Raven mi vždycky se vším pomohla a podpořila mě. Jasně, to Joan dělala taky, ale problém byl v tom, že na rozdíl od Raven, ona byla pořád „jenom“ člověk.

Raven byla fantasy hrdinka, na které jsem postupem času – i když mi trvalo celé dva roky než jsem si to přiznala – začala být závislá.

Když máte někoho, o kom víte, že vás nezradí, dá to docela práci si ho neoblíbit. Problém ovšem nastává tehdy, když ten někdo je pouze vymyšlený – vlastní přelud vás asi sotva zradí.

Celý tento druhý svět, který jsem často označovala „ten-lepší-svět“, sloužil jako balzám na všechny ty bolestné rány, které mi způsobili moji spolužáci. Ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno se díky mé přehnané fantazii může přihodit.

Přišlo mi to celé naprosto neškodné. Alespoň do dnešního dopoledne.

Nezáživnost biologické přednášky poskytla mým myšlenkám možnost opět se toulat. Složila jsem si ruce pod bradu a lehla si na lavici.

V tom někdo zabušil na okno, až jsem nadskočila.

Postava s nažloutlým obličejem a černým pláštěm, který jí zakrývalo celé tělo, se na mě zazubila. Na ty tesáky, ostré jako břitva, rozhodně nebyl hezký pohled. Zachvěla jsem se.

Když si toho Johnny všiml, rozchechtal se, což mě vyděsilo ještě víc. Možná, že právě o tohle mu šlo.

Johnny byl, podobně jako Raven, výplodem mé fantazie. Ovšem jeho jsem stvořila s poněkud méně šlechetnými úmysly. Byl to takový můj „zabiják“, někdo, kdo spolehlivě odehnal všechny, kdo mi nějakým způsobem ubližovali. Jenomže jakmile jsem Johnnymu začala důvěřovat, jeho pomsty byly čím dál agresivnější, a postupem času jsem se ho začala bát i já sama.

Přestala jsem tedy na něho myslet, protože to jediné zabírá, pokud chcete nějakou svou vlastní postavu zničit – prostě přestanete rozvíjet její potenciál.

K mému údivu nebylo tak těžké ho zakopat na „hřbitově mé vlastní fantazie.“

No, dobře, takhle mi to alespoň přišlo do té doby, než jsem ho viděla postávat za oknem s nožem v ruce.

Ozvala se ohlušující rána doprovázená Johnnyho pomstychtivým smíchem. Moje jinak obyčejné hnědé vlasy se teď třpytily pod sprškou malých skleněných kousků z rozbitého okna.

Naprosto jsem nechápala co se to děje. Nepřipadalo v úvahu, aby tohle byla jenom jedna z mých obvyklých halucinací, protože ty jsem si vždycky přivolávala jedině já sama. Nikdy nepřišli jen tak sami od sebe a hlavně nikdy ještě nebyly tak … živé… tak reálné!

Tak proč se sakra nikdo ani neobtěžoval vzhlédnout, když tu právě bylo rozbito okno jedním psychopatem s nožem v ruce??

A proč nikdo nezakřičel, když ten psychopat přišel k naší učitelce a přiložil jí nůž pod krk??

Vlastně někdo zakřičel. Zaskočilo mě, když jsem zjistila, že jsem to byla já.

Johnny najednou zmizel a moje bezvládné tělo se svezlo na podlahu.

Ta přicházející temnota ovládla každou buňku mého těla.

Zhluboka jsem se nadechla a vzápětí prudce vydechla, tak jak se to dělá ve všech komerčních amerických filmech. Jenomže tohle nebyl film, a pokud ano, tak měl vážně blbý scénář.

Miniaturní světýlko na konci této skličující temnoty bylo stejně tak spolehlivé jako moje odvaha – s každým dalším úderem srdce se rozeběhlo všemi směry a pak se vytrácelo do neznáma.

Na úzkém provázku mého podvědomí se – podobně jako artistka - lehce zhoupla vzpomínka na ŽLUTOU, a stejnou nonšalancí dopadla do mého vědomí.

Všechno, co děláš je špatně… žlutá už nestačí.

„Kdekdo by ti mohl závidět tvou odvahu. Takhle se vydat vstříc světlu a hrubému hlasu." ozvala se Raven udiveně. Z jejího medového hlasu byla slyšet úcta a obdiv.

Super, holka, vážně díky, že jsi mě svou dokonalou poznámkou vtáhla zpět do téhle nesmyslné scény, která snad nemá konce. A pokud ho má, pomyslela jsem si ironicky, tak doufám, že to nebude zároveň i můj konec.

Ale jak už jsem řekla, tohle nebyl film. Nebyl tu nikdo, kdo by v příhodnou chvíli zakřičel STOP a následně vás poplácal po zádech za senzační výkon. Ne, tady jste byli odkázán pouze na tu hranici, která vytyčuje, co všechno vaše psychika snese. A když byste si s ní zahrávali a se smíchem otiskli špičku boty přes čáru této hranice…Je s vámi amen.

A proto jsem jen pokrčila rameny a snažila se nedat na sobě znát strach. Když mě chtěla mít za hrdinku, proč jí ničit iluze.

Raven se chystala odpovědět, když v tom ji přerušil mámin tichý hlas, který vycházel jakoby odněkud zdaleka.

„Co myslíte, pane doktore, bude v pořádku?“

Povzdechla jsem si. Ani jsem nepotřebovala lékařský diplom, a přesto jsem věděla, že v pořádku nebudu ani náhodou. Něco se mnou bylo zatraceně špatně.

Temnota se začala pomalu vytrácet, podobně jako když vám vybledne černé tričko. Po chvíli jsem rozpoznala svoji mámu a doktora Stevense, který byl právě na odchodu. Mamka ještě něco zašeptala jeho směrem, a potom mi starostlivě pohlédla do tváře.

„Madeleine, co se to s tebou děje?“ její hlas nabíral káravý podtón,“ To je zase nějaká tvoje hra?“

„Ne, mami,“ povzdechla jsem si,“ Tohle není žádná hra.“

„A zaručíš mi to? Nebo to opět říkáš jenom tak?“

Zamračila jsem se. Tenhle styl rozhovoru se mi ani trochu nelíbil. „Nedávám žádné záruky. Neprodávám ledničky!“

Mamka moji poznámku přešla a začali jsme se spolu bavit o něčem jiném. Teda ne spolu, spíš vedla monolog.

Opřela jsem si hlavu o polštář a snažila se nemyslet na to, jak mi vlastní život proklouzává mezi prsty.

Všechno, co děláš je špatně… žlutá už nestačí.

Následující den ve škole by se dal srovnat se stoletím stráveným v pekle. Moji spolužáci se mi posmívali ještě více než obvykle a nazývali mě „psychopatkou“. Měla jsem už hodně přezdívek, od „šprtky“ až po „křečka z kanálu“, ale u této nové jsem si najednou nebyla jistá, jestli bych jim neměla dát za pravdu.

**

Milovala jsem, když pršelo. To jsem mohla být doma, aniž bych měla výčitky svědomí, že nejsem na čerstvém vzduchu.

Jenomže Joan před pěti minutami volala, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Měli jsme se sejít na lavičce vedle samoobsluhy.

Popadla jsem deštník a sešla po schodech dolů před dům.

Měla jsem se tenkrát otočit a vyběhnout zpátky do pokoje. Měla jsem to udělat přesně v tu chvíli, kdy se vedle mě zjevila Raven a celá ulice se přeměnila na „ten-lepší-svět“.

Příliš pozdě mi došlo, že to nebyl žádný lepší svět. Raději jsem si měla tím deštníkem nafackovat…

Na to, co jsem právě měla možnost shlédnout, se jen tak nezapomíná. Vše, co jsem dosud považovala za přenádherné a dokonalé se náhle zdálo být obyčejné. Můj pohled se zatoulal do prostorů místní řeky, která zářila jako rozlité stříbro. V dáli, kam sotva moje oko dohlédlo, se rozléhal široký les. Připadalo mi, jakoby všechny stromy v něm měli bíle čepičky. Nedaleko nich se rozkládalo pásmo rodinných domků. Jejich dobře udržované střechy teď vypadaly jako zalité bílou polevou. Z mého transu mě vytrhly až podivné skřeky, které se rozléhaly po celé krajině. To se právě roztomilý stříbromodří draci hlásili o slovo. Rozlétli se směrem k lesu, odkud téměř neslyšnými cválavými kroky vybíhali jednorožci. Každý roh se třpytil v zátopě slunečního světla.

Můj pohled se stočil nahoru, směrem k obloze. Tam, v blankytné modři, dvě planety velké jako obří dýně pouhým okem byly vidět. Jedna červená, druhá azurově modrá. Tuto nádheru dokreslila ještě polární zář, jež se rozkládala kolem nich. Brada mi poklesla a svěží vzduch se mi plnými doušky dostal do otevřených úst.

Na opačné straně od lesa, kde ani žádné domky nebyly, stál překrásný palác s pěti věžemi a dvěma menšími věžičkami. Jeho stěny z dálky vypadaly, jako by byly postaveny ze stříbra ; cimbuří naopak neslo zlatavou barvu. Tyto protiklady v celkovém dojmu tvořily dokonalý kontrast.

Všechno, co děláš je špatně… žlutá už nestačí.

Před tímto palácem, na rozlehlé zasněžené terase, stály vesmírné lodě. Přímo uprostřed zabírala plochu mateřská loď, vytvořena z jakéhosi černého stavebního materiálu. Okolo této hlavní lodě se rozkládaly, každý v přesném odstupu od toho druhého, útočné letouny. Podle výstavby konstrukce bylo na první pohled jasné, že měli vynikající aerodynamické řízení. Celá tato válečná flotila zaujímala útočnou formaci, kdyby se snad nějaký narušitel pokusil dostat do paláce.

Než jsem stihla nějak zareagovat, jeden z útočných letounů začal vzlétávat. Ohromeně jsem tam stála, zasypaná sněhem od hlavy až k patě, a pozorovala ty světélka, která se ke mně stále více blížila. Připadala jsem si jako v pohádce… Obrovský letoun nade mnou kroužil a já se konečně cítila šťastně.

Až příliš pozdě jsem uslyšela Joanin výkřik. Můj imaginární svět zmizel jako mávnutím kouzelným proutkem. Ale ta dvě žlutá světla blížícího se Mercedesu zůstala.

Seběhlo se to tak rychle, že jsem stále měla ten blažený úsměv na tváři.

Můj fialový deštník dopadl na silnici křižovatky – křižovatky smrti. Mé smrti.

Všechno, co děláš je špatně… žlutá už nestačí.

Motýly se ti smějí…

Ptáci bloudí ve hvězdách…

Pochopila jsem to… Pochopila jsem, že ŽLUTÁ VÁŽNĚ NESTAČÍ!

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutá nestačí: