OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 30 tisíc mil - 1 - Příliš rychle

01.02.2018 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1664×

1

Moving Too Fast

Mladý muž jménem Andrew seděl na lavičce s dívkou jménem Angie a smál se. Byl to večer jako každý jiný. S Angie prošel povinné kolečko večeře, jeho byt, postel a cesta k ní domů. Teď seděli na lavičce před jejím domem a povídali si. Ona – očividně zakoukaná, flirtovala a povídala o sobě. Andrew se sice usmíval a přikyvoval, ale myšlenkami byl někde úplně jinde.

Po nějaké chvíli se Angie začala loučit, tak ji podle zvyklostí na rozloučenou políbil, doprovodil ke dveřím a vydal se směrem ke svému domu. Nebydlel daleko, a tak se posadil na lavičku s pěkným výhledem na osvícený obzor a ze zadní kapsy si vytáhl už připravený papír a tužku. Posadil se, zahleděl se do papíru osvětleného pouliční lampou a usmál se.

Bylo mu dvaadvacet a celý život mu teprve začínal. Byl to sotva týden, co se odstěhoval od rodičů, a on si užíval každou chviličku, kterou konečně trávil sám. Některé věci nezměnil – tohle byla za ten týden druhá dívka, a podobně to probíhalo už před přestěhováním. Ale teď ho napadaly ho i takové hlouposti, jako koupit si kočku nebo pronajmout striptérku. Podvědomí mu šeptalo, že je to hloupost, a tak naštěstí zůstával v klidu, ale pocit nezávislosti šeptal: „Ale no tak! Ještě sis nikdy nepronajal striptérku ani nekoupil kočku!“

Jeho největší láskou ale nebyla společnost žen nebo koček, ale rychlost. Miloval pocit nohy na pedálu a to, když už nemohl stisknout víc. Ten adrenalin v krvi, když se řítil neskutečnou rychlostí kupředu, jen on, stroj a cesta. To, jak se svět míhal kolem a on ho ani nestíhal vnímat přes tlukot srdce. Prudká zatáčka? To mu nevadilo. Adrenalin vyburcoval mozek a ten poslal k rukám signál, který strhnul volant na stranu.

Kdykoli si na to Andrew vzpomněl, musel se zhluboka nadechnout. Až taková vášeň to byla. Nepotřeboval nic jiného. Už od malička se závodění věnoval, vyprávěl všem o svém snu, a když mu bylo sedmnáct, odjel svůj první závod ve starém autě. Byl rychlý, ale zatím ne dostatečně. S každým dalším závodem pokořoval další a další svoji hranici, ale pořád to nestačilo.

Když nad tím přemýšlel, ruka bezděčně začínala zrychlovat, až papír, po kterém tančila, protrhla, jako by najednou místo tuhy měla ostrou čepel. Andrew se jen pousmál a poprvé zvedl pohled mlčky k obzoru. Dnes odpoledne ho čekal závod a tuhle tradici měl už od chvíle, kdy závodil poprvé. Jednoduše se večer před závodem posadit, vzít si papír, tužku a uvolnit se tím, že zkusí zachytit myšlenky, které před závodem má. To, že papír skončil protrhnutý, bylo dobré znamení. Věděl, že zítra bude mít dobrou náladu a odjede závod tak, jak nejlépe mohl. Byla to taková stvrzenka mezi ním a jeho tělem. Svírat prsty tužku, myslet na další závod a nechat mozek, aby mu řekl: „Brácho, to zítra dáme.“. Tužka jako by demonstrovala volant, papír silnici a stopa, kterou za sebou nechávala, byla od pneumatik. Mysl si tak odjela první závod už den předem. Ještě že asfalt protrhnout nejde, pomyslel si pokaždé s úsměvem a vstal. Bylo na čase jít domů. Papír cestou v prstech roztrhal na spousty malých kousíčků a vyhodil je do koše nejblíž u domu. A mohl být v New Yorku nebo kdekoli jinde, ta tradice zůstávala.

Právě New York byl Andrewovým současným domovem. Měl malý byt asi hodinu cesty od centra, pro jednoho člověka ideální. Odemkl dveře, vešel dovnitř a rozsvítil. Místnost zalilo světlo, které Andrewovi připomnělo, že tma, která před chvílí v místnosti panovala, znamená, že závod je tak daleko, kolik je kroků k posteli a času k usínání. Vždycky usnul hned, natěšený a šťastný, a dnes to nebylo jiné. Zalehl do postele a nechal přijít zítřek.

Na druhý den ráno se probudil s obzvlášť dobrou náladou. Šťastně přešel ke kuchyňské lince, a zatímco si pískal melodii z jakési otravné reklamy, začal si dělat kávu a snídani. Normálně to pro něj bylo neskutečně otravné – celý ten proces, kdy se musí všechno vytáhnout, připravit a pak zase uklidit. Den před závodem to ale bylo vždycky jiné. Ve všem byla přesně ta vášeň, která ho nutila zrychlovat. Často něco rozlil nebo vysypal, protože jeho tělo už dávno prožívalo to, co mělo přijít. Podíval se na hodiny a odpočítal si, kolik času má, než přijede jeho hlavní mechanik a nejlepší přítel Fred, společně si sednou, dají si druhou kávu, nasednou do auta a odjedou společně na závod. Bylo něco málo po osmé a Fred měl přijet v devět. Perfektní.

Fred přijel na čas, jako vždy. Naštěstí byt našel rychle, vešel dovnitř a začal se smát, bylo to poprvé, co vyjížděli odsud. Naposledy to bylo ještě z domu rodičů Andrewa.

„Andy, máš to tu neskutečně malý,“ poznamenal k velikosti bytu.

„Jedna plus jedna, co víc si přát? Jsem mladý, svobodný, nezávislý a já a všechna moje já se tu vejdeme perfektně!“ rozpřáhl ruce Andrew. Pro něj to malé nebylo. Ba naopak, bylo to něco velkého, něco, co mu dodávalo pocit volnosti. Už nikdy víc rodičů ve vedlejším pokoji, nejlépe když nějakou slečnu prosil, ať je tišší, aby nikdo nepoznal, že tam je. Nikdy víc vystrašené maminky, jak ho chytá za ruku a říká se slzami strachu v očích: „Stejně tě ty auta jednou zabijí.“ Už žádné další hloupé, zbytečné otázky.

Fredovi padl pohled na nástěnné hodiny.

„Měli bychom pomalu vyrazit,“ poznamenal, doslova do sebe kopl zbytek kávy a vstal. 

Andrew se přizpůsobil, vstal, chytil klíče a jarní bundu a vyšel ven. Neskutečně se těšil na to, až se posadí do auta, které ujede víc než pouhých 180 kilometrů v hodině. Mnohem víc.

„Dámy a pánové, vítejte na dnešním závodě…“ začal amplion hlásat ve chvíli, kdy do areálu závodiště byli vpuštěni první diváci. Pokaždé to bylo stejné, měnilo se jen místo a tvar trasy. Někdy i tváře a hlasy, ale to zřídka, závodění mělo stále fanoušky a většinou i stálé komentátory. I ta omáčka kolem byla stejná, stejní komisaři, stejní vlajkonoši, stejní soupeři a dokonce stejné fanynky. Andrew jako mladý závodník možná neměl fanoušky mezi automobilovými fajnšmekry, kteří pozorovali ten adrenalin pravidelně, zapáleně a sázeli si na něj, rozhodně ale měl fanynky, které na závod přišly obdivovat muže, kteří pokořovali větší rychlost, než si samy dokázaly představit. A Andrew, se svými tmavými vlasy, nepatrně snědou pokožkou a hnědýma, skoro až černýma očima okouzlil nejednu slečnu. Fred byl skoro opakem Andrewa. Jeho špinavě blonďaté vlasy, které si nijak neupravoval, naprosto nekorespondovaly se zeleno-hnědýma očima. Ale Fred se tím netrápil, protože Andrew až na výjimky měl v hlavě jen závodění a většinou jeho kapacity nepřesahovaly jednu dívku, nešťastná děvčata hledala útěchu jinde. A Fred byl vždycky nablízku.

I toho dne probíhalo všechno jako vždycky, až na fakt, že auto bylo úplně nové. Andrew tedy zkontroloval motor, benzín a oblékl si kombinézu. Fred všechno zkontroloval pro jistotu ještě jednou, Andrew odehnal pár slečen, které ho svůdně pozorovaly, a přešel za auto, kde si propiskou na ruku nakreslil kroužek. Rituál pro štěstí byl kompletní. Před závodem si každý závodník splnil svůj malý rituál, který mu měl přinést štěstí. Někteří jezdili bez ponožky, jiní bez rukavice, někteří před závodem dělali skutečně nějaký proces, který jim měl přinést štěstí, jako měl Andrew své posezení na lavičce a kroužek na hřbetě ruky. Hlavně ať je asfalt pod koly pevný. Pak nastoupil do auta. Vonělo novotou, ještě se z něj nelinul permanentní závan benzinu, propálených pneumatik a potu. Na tachometru bylo směšných pár kilometrů, které stihl najet, když auto zkoušel a testoval pro jízdu během tréninku.

Krátce pohlédl na dívky, kterým už se věnoval Fred, a usmál se. Nepřemýšlel, jen si užíval, jak bylo všechno v pořádku. Nasadil si helmu, sevřel volant a ještě chvíli jen tak seděl a vnímal to spojení. Pak mlčky nastartoval a cítil, jak v něm pouhé zabručení motoru zvedá vlnu adrenalinu. Celou kabinu zalila vůně čerstvého paliva. Několikrát přejel prsty v rukavicích po volantu, načež ho sevřel, sešlápl jemně plyn a najel si na start.

Přestože Andrewa kroužek na zápěstí zaplnil podivným klidem a vrnění motoru si užíval, přišel drobný blesk. Nepříjemné zašimrání ve spodní části žaludku, který jak rychle přišel, tak rychle odešel. To Andyho mírně znepokojilo. Rozhlédl se kolem sebe, ale kromě pevně se soustředících soupeřů nic neviděl. Jako obvykle.

„Taky by ses měl soustředit!“ přikázal si a snažil se poddat adrenalinu. Sice to šlo ztuha, ale nakonec se mu to povedlo. Znovu si připomněl, jak obvyklé všechno bylo, tak nebyl důvod se znepokojovat.

Rozsvítilo se první z pěti světel, což byl povel, aby všechna auta vydala agresivní zabručení motoru, jak všichni jezdci do jednoho sešlápli plyn s brzdou zároveň. Všechny pocity odezněly, přišel stav silného soustředění.

Druhé, třetí, čtvrté světlo – to byla ta chvíle, kdy se všem jezdcům rozbušilo srdce nachystané na jízdu. Andrewovo nebylo výjimkou. Jen on, motor a okruh.

Páté – svaly se zatnuly, všechno se zatemnilo a euforie se rozlila jak po těle, tak po mysli - existovala jen cesta před ním. Teď už všechno jelo na adrenalin.

Těch pár vteřin, než světla zhasla, bylo jako věčnost. Všechno ztichlo a jediné, co uši přijímaly, byla rezonance srdce, které hlasitě dunělo v hlavě. A pak skutečně světla zhasla. Auta vystřelila, jako by jim někdo odpálil rozbušku. Teď už pro jezdce nic jiného neexistovalo. Jen chuť řítit se dopředu.

První dvě kola proběhla v pořádku. Andrew se držel na páté pozici. Třetí kolo ale přineslo nečekanou změnu. Jezdec, který byl do té chvíle na druhé pozici, zničehonic přejel ke kraji dráhy a vystoupil z auta. Toho za ním to vyvedlo z míry a nepatrně zpomalil, přesto však na své pozici zůstal. Jezdec za ním toho ale hodlal využít a nebyl sám, takže teď jeli s Andrewem vedle sebe jako třetí a čtvrtý. Oba měli pedál křečovitě přitisknutý k podlaze a celou svou bytostí tlačili auto dopředu, jak kdyby to mělo pomoct. To trvalo pár vteřin, než před soupeře najelo auto na druhé pozici, a Andrew se tak kolem obou aut dostal na onu druhou pozici.

Když si to uvědomil, nemohl tomu chvíli uvěřit. To bylo poprvé, co se dostal na místo, které by už znamenalo příčku vítězů. Ačkoli se blížila zatáčka, adrenalin mu nedovolil povolit pedál, a tak do zatáčky vjel skoro s pedálem na podlaze. Poměrně obstojně dohnal jezdce na první pozici, najel si zleva před něj a měl našlápnuto, aby se dostal na místo první. Jenže jezdec před ním to zpozoroval, zpanikařil při představě, že by přišel o držené první místo, a vzal směr mírně doleva, čímž se dostal do dráhy Andrewovi, ten ve stresu přišlápl brzdu a tachometr panicky klesl společně s kvílením pálících se kol.

A pak se to stalo. Za ohlušující rány praskla pravá přední pneumatika. Andrew okamžitě nad autem ztratil kontrolu, chytil smyk a auto se v pořád stejné rychlosti řítilo neřízeným pohybem po naprosto nepravděpodobné trajektorii mezi lidi. Ať už naštěstí, nebo naneštěstí, auto nejspíš najelo na nějaký výmol a převrátilo se. Navíc najelo na štěrk, čímž se rapidně zpomalilo. Zachránilo to skupinku diváků, ale mladá fotografka, která na závodě dnes byla poprvé, mohla jen sledovat, jak se na ni řítí neřiditelný kolos.

Jakmile se auto zastavilo, celý stadion na chvíli ztichl, jen zvuky motorů prozrazovaly, že závod tím ani zdaleka neskončil.

Na místě havárie se ale zatím táhly nekonečné vteřiny, kdy všichni za doprovodu mučivého ticha čekali, až se k autu dostane nějaká pomoc. A zatímco diváci se báli o jezdcův život, ten se koukal před sebe, zapasovaný v sedačce, a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ani na chvíli ho nenapadlo, jaké měl neuvěřitelné štěstí, že je schopný se hýbat a přemýšlet, jediné, co měl v hlavě, byl vztek z toho, že přišel o vysněné vítězství. Neohrabaně se začal škrábat z auta a ještě podstatnou chvíli nepřemýšlel nad tím, že vyvázl v podstatě bez zranění. Jakmile skutečně vylezl ven a vyškrábal se na nohy, všichni začali jásat, jen Andrew vztekle praštil do přední pneumatiky a se stejnou dávkou vzteku zařval.

Dva metry od auta ležela fotografka, která v zoufalé snaze vyhnout se autu skončila schoulená v klubíčku, automaticky chráněje vlastním tělem fotoaparát. A dýchala. I ona úplně stejným zázrakem přežila. Neřízený stroj měl trajektorii naštěstí nepatrně pokřivenou vzhledem k poloze fotografky, takže když ona uskočila na stranu, povedlo se jí auto úžasnou souhrou náhod minout.

Překvapeně zamrkala, uviděla, co se stalo, a přestože si uvědomovala, jaké měla štěstí, vstala a pod účinkem šoku namířila hledáček na Andrewa. Potřebovala ze sebe dostat všechen ten strach a focením se jí povedlo ho ventilovat. Jenže po stisknutí spouště fotoaparát nejenomže cvakl, ale navíc bleskl, což Andrew zpozoroval, a jak už vzteklý byl, ona posadila třešničku na dort. Rozešel se k ní, fotoaparát jí z ruky vytrhnul a mrštil s ním o zem.

„Kurva! Vypadá to, že mám náladu se fotit, do hajzlu?!“ křičel na ni, na což ona nereagovala slovně, jen se otočila a odběhla zděšeně pryč, kde v podstatě padla do náruče jednomu ze zdravotníků, kteří se jí dál ujali.

Andrew si mezitím klekl na kolena, sundal si helmu a rozdýchával všechno, co se stalo. Během pár chvil i u něj byli hasiči, zdravotníci a odvážní fanoušci, které se snažila rozehnat přítomná ochranka. Všechno se to seběhlo neskutečně rychle, tedy alespoň tak se to Andrewovi zdálo, protože za chvíli už ho pustili z kontroly lékařů do náruče novinářů.

Jak se cítíte? Jste v pořádku? Budete pokračovat v kariéře? Koupíte si nové auto? Koupíte té dívce nový fotoaparát? Máte pojištění? Jak jste se cítil při nehodě? Kdy vám došlo, že pneumatika nevydrží nátlak? Může za to váš mechanik, nebo souhra náhod? Byla to vaše chyba? Co cítíte? Máte přítelkyni?

Vlna otázek nekončila a Andrew nedokázal zaměřit pozornost. Zachránil ho až Fred, který k němu přišel, cosi novinářům řekl a odtáhl Andyho do garážového stání.

A až tam, v tichu a klidu, se Andrew začal uklidňovat a pomalu mu začínalo všechno docházet. Fred se jen posadil vedle něj a po chvilce mlčení řekl jen: „Tak to jsme posrali, co?“

Andrew se na něj podíval a pod náporem všech faktů, po uvědomění si svého štěstí a vůbec po tom všem, se začal nahlas, neskutečně silně a upřímně smát. 

Pokud jste se dočetli až sem, dovolte mi poděkování a malý doslov. To, co jste právě přečetli, bylo prvních pět stránek z již hotové knížky. Tedy, skoro. A to je právě to, potřebuju dočerpat inspiraci, získat nějaký feedback. Takže pokud jste se dočetli sem, poprosím o komentář. Pochvalný, hanlivý, u tohoto příběhu jsem vděčná za oboje. Protože na základě toho budu dopisovat události, upravovat příběh a dokrášlovat ho. :) 

Buďte tedy, prosím, té laskavosti, a pokud najdete nelogičnost, napište mi. Můžete tady do komentářů, případně na moji facebookovou stránku (mám ji v profilu). Budu neskutečně vděčná. A to samé - pokud vás příběh zaujal, pochvalný komentář mi udělá radost, obzvlášť kvůli tomu, že je kniha skoro hotová. 

Díky, Spyro. ♥

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 30 tisíc mil - 1 - Příliš rychle: