OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ach, Kate! - 2. - První den

07.02.2018 (11:00) • Pavla777 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1038×

„Gregory, je mi ctí, že se vám tolik líbím, ale můžete na mě přestat civět?“ ozval se už po hodině Nikolas.

„Opravdu nejste gay?“ zeptal se zklamaně Gregory a stále ho se zájmem sledoval. Představoval si, jaké musí mít ten člověk svaly pod tou upnutou košilí.

„Ne, opravdu nejsem… Čím se živíš?“ změnil raději Nikolas téma. Necítil se sám s Gregorym u stolu dobře. Holky byly tančit a oni na ně měli pěkný výhled, vlastně měli celý parket jako na dlani. Seděli u VIP stolu, který byl umístěn na vyvýšeném pódiu hned u parketu.

„Zrovna jsem dodělal školu,“ zasmál se Gregory, ale zase zvážněl, „kéž bych měl tolik štěstí jako Katie. Ta holka má nadání a dře jako kůň. Jen počkejte, až zjistíte, co jste najal za torpédo. A co hlavně, splnil se jí sen. O práci ve vaší firmě snila vždycky, už když tam pracovala jako brigádnice a na stáži. Měl jste ji vidět, když mě vyzvedla, jen co odjela z pohovoru… Mimochodem pěkný fáro, nemáte pro mě taky nějaký flek s takovým luxusním autíčkem?“ Vlivem třetí sklenky whisky žvanil Gregory jedno přes druhé. Nikolas jim tu naléval nejlepší skotskou, kterou normálně naši studenti nepili, takže byli hned opilí. Black Gregorymu neodpověděl a tiše sledoval Kate.

Velký šéf musel uznat, že Kate je pořádný kus ženské. A když ji teď viděl, jak se kroutila do rytmu, měl co dělat, aby zkrotil své představy. Tohle bude jeho další milenka, tak se právě rozhodl. Měl ve zvyku využívat žen ve firmě, většina se hned po rozchodu rozhodla odejít z firmy nadobro, jelikož se do něj zamilovaly. Nevadilo mu to. Zatím nenarazil na ženu, která by ho zaujala i něčím jiným, než jen sexy tělem.

*

„Postaráš se, prosím, o Katie? Já musím odvést Kristen. Kate bych už nezvládl. Tady máš, když tak její adresu. Já přespím ještě s Kristen na koleji. Nebude ti to vadit, že ne? Svěřil bych ti klidně i Kristen, ale plazila by se po tobě. Pochopil jsem, že o to na veřejnosti nestojíš,“ smál se Gregory, podpíraje obě dámy.

„Není problém. Postarám se o ni,“ prohlásil Nikolas a už chytal Kate, protože zakopla a mířila obličejem k zemi.

„Ale já chci k sobě domů. S vámi, pane, nikam nejdu. Zavolejte mi taxi, já pak už domů trefím,“ brblala Kate a mračila se na Nikolase, který ji stále držel.

„Takhle se zřídit ještě před půlnocí. Že se nestydíte, holky,“ zubil se na obě ženy Gregory a podpíraje už jen Kristen zamířil k východu.

„Pojď, vyspíš se u mě,“ rozhodl Nikolas a už ji vedl také k východu, jenže Kate se mu vysmekla a začala vrtět hlavou jako zběsilá. Za jiných okolností by to Nikolasovi připadalo vtipné, ale ne teď. Kate měla své zásady a ty hodlala dodržet za jakéhokoli stavu.

„Já budu spát doma a sama. Nechci nikam do luxusního sídla, chci do svého útulného bytečku!“ rozčilovala se opile Kate. A máchala přitom rukama okolo sebe, až ohrožovala kolemjdoucí.

Nikolas ji šokovaně sledoval. Zatím se žádná nezdráhala jít s ním domů. Tohle se mu stalo poprvé. Pečlivě si Kate prohlížel. Hledal, co je na ní jiné. Ale nic nenašel. Byla stejná jako ty ostatní holky, a přeci v něčem jiná. Mračil se a na čele mu vyskočila malá vráska, jak usilovně přemýšlel.

„Nenechám vás v tomhle stavu samotnou. Můžete se udusit zvratky,“ stál si nakonec za svým Nik a už zase ji vedl ven.

„A já říkám, že domů trefím a zvracet nebudu! Zavolejte mi jen taxi, chce se mi strašně spát,“ kňučela potichu Kate. Musela se přidržovat muže, co ji vedl, ale to jí bylo jedno. Zatím se jen soustředila na to, že musí spát doma a neupadnout na chodníku. Za střízlivého stavu by se na místě zabila, že se přidržuje svého šéfa a ten ji odvádí domů totálně opilou.

„Určitě nechcete jet spát ke mně?“ zkusil to ještě jednou Nikolas. Věřil si, že mu to teď vyjde, ale odpověď na jeho otázku ho vykolejila.

„Rozkazy ani prosby na mě neplatí. Já se rozhodla jet ke mně domů a nikdo mi to nerozmluví… Kde je to taxi?!“ Kate se rozhlížela po parkovišti, kam ji Nikolas odvedl. Nikde žádné žluté taxi neviděla. Malátně se otočila okolo své osy a málem opět upadla, kdyby ji Nik nezachytil.

„Čeká tu můj osobní řidič,“ prozradil jí Nikolas a vedl k černému SUV.

„To je velké auto, tam by se Gregoryho věci vešly všechny najednou. Nechcete mi ho zítra půjčit? Jen přestěhuju Grega. Víte, Gregory je opravdový kamarád. Zaplatím mu první módní přehlídku… časem, snad. Dlužím mu to,“ přemýšlela Kate a blekotala všechno, co jí přišlo na jazyk. Nikolas se jí musel smát, všichni opilí byli stejní. Ukecaní. A proto on nikdy moc nepil. Maximálně dvě sklenky.

„Pane Nikolasi, jedeme domů?“ uvítal ho řidič a už jim otevíral dveře dozadu na zadní sedadla. Byl zvyklý svého šéfa odvážet i s dámskou společností.

„Nejdřív zavezeme tady slečnu Swiftovou na tuto adresu. Děkuji, Johne,“ Nikolas mu podal papírek s adresou, kterou dostal od Grega, a pomalu pomohl Kate do auta. Kate něco povídala celou cestu autem bez ustání. Ani si neuvědomila, kolik tajemství vyzradila Nikolasovi.

*

Pohled Kate:

Probudila jsem se ve své posteli a rychle zamáčkla ten otravný budík. Myslela jsem, že se mi hlava rozskočí.

Ani jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala. Odkryla jsem deku a byla náhle šokem úplně vzhůru. Někdo mě svlékl jen do spodního prádla! Mlhavé vzpomínky se mi začaly vracet a já si nadávala do pitomých slepic. Můj šéf mě viděl ve spodním prádle!

Klíče od bytu jsem měla zastrčené ve dveřích a v kuchyni na stole vzkaz, že můžu do práce dorazit až na devátou, kdy bude zasedání. To tak, ukázat mu, že jsem totálně neschopná. Koukla jsem se na hodiny. Tři čtvrtě na sedm. Mám půl hodiny na přípravu a patnáct minut na cestu přes město.

Rozpustila jsem si tedy šumivé céčko, rychle se najedla, spíše pozřela pár soust, a pádila se obléknout. Pracovní dobu mám od půl osmé. Obléknutá jsem byla hned. Gregory mi totiž sestavil komplet, abych ladila a neztrapnila se hned první den. Rychle jsem si ještě vyčistila zuby, lehce se namalovala a už i s notebookem jsem letěla z bytu ven.

Když jsem řídila Audinku, doufala jsem, že mě nezastaví policisté a já nenadýchám zbytkový alkohol. Před firmou jsem byla za pět minut půl. Stíhala jsem krásně. Naposledy jsem se u auta upravila a sebevědomým krokem vykročila do budovy. Aspoň doufám, že to tak vypadalo, s každým krokem mě bolela hlava více a více. Už nikdy nebudu pít!

Čekala jsem, než dorazí výtah. Měla jsem co dělat, abych neusnula ve stoje. Hlava mě pořád bolela. Pár lidí se postavilo ke mně. Když přistoupil asi pátý člověk, už jsem se neotáčela. Jen jsem proklínala tento barák. Má dvacet pater a ten výtah snad zastavuje v každém patře. Je tak strašně pomalý!

„Slečno Swiftová, vy jdete do práce včas?“ ozval se za mnou tvrdý hlas mého šéfa a já se nervózně otočila. Rychle jsem se uklidnila. Nesmím mu dát znát mou slabost. Musím zapomenout, že mě viděl opilou!

„Pane Blacku, proč bych neměla přijít včas? Jdu první den do práce, jak bych se mohla opozdit?“ dívala jsem se na něj nevěřícně a zrudla, když jsem si uvědomila, že mě viděl ve spodním prádle. On mě viděl skoro nahou! Musela jsem mít i rudé palce u nohou.

Konečně dorazil výtah a já zalezla až dozadu do kouta. K mé smůle Black také. Jen mě pozoroval zamyšleným pohledem a odpovídal na pozdravy ostatním. Já ho ignorovala zcela a těšila se, až si v kanceláři dám prášek na bolest hlavy.

Když výtah zastavil ve dvacátém a zároveň posledním patře, rovnou jsem zalezla do své kanceláře a svalila se na židli. Hlavu jsem si opřela o stůl a soustředila se na své dýchání. Ozvalo se zaťukání. Okamžitě jsem hlavou vystřelila vzhůru, ale to jsem neměla dělat. Zamotala se mi hlava a já se za ni automaticky chytla.

„Není vám dobře?“ ozval se hlas mého šéfa ode dveří a já si začala nadávat. Pitomá, pitomá náno!

„Bylo by mi báječně, kdybych mimo jiné nevypila šest skleniček skotské, kterou obvykle nepiji. Nic mi není, pane řediteli. Nemusíte si dělat starosti, ty bych si měla dělat já, abyste mi nedal dýchnout,“ povzdechla jsem si a vytáhla počítač z brašny. Ten jsem dala na stůl a zapnula ho.

„Nechcete si lehnout na gauč, než bude porada? Na poradě vás představím a bude se projednávat aktuální obchod. Takže máte hodinu a půl na spánek,“ navrhl mi Black a opřel se o zavřené dveře, přičemž mě sledoval jestřábím zrakem. Měla jsem pocit, jako by se díval skrz mě.

„Takže mám hodinu a půl na seznámení s tím obchodem. Včera jsem s Gregorym prošla snad všechny obchody v New Yorku. Doufám, že teď jste už s mým oblečením spokojen. Na další takové nákupy mě už nedostanete. Nicméně kvůli těm nákupům jsem si to nestihla nastudovat. Ale přišel jste sem z nějakého konkrétního důvodu, pane?“ podívala jsem se na něj a mezitím už cvakala do klávesnice a hledala případné složky.

„Ano, dáte si kávu? Andrea tu ještě není, tak bych vám aspoň ukázal kuchyňku. Kafe vám uvařím já. Nemusíte se ničeho bát. Jsem na to zvyklý.“

Seděla jsem se šéfem v kuchyňce a v rukou žmoulala sklenici s kávou. Udělal mi na tom božím obřím přístroji latté a bylo jako z Costy! Nadšení z voňavé kávy vyprchalo, jakmile měl hotovou kávu i pro sebe.

Byla jsem nervózní a cítila se nesvá. Black si mě prohlížel pátravým pohledem. Po chvilce trapného ticha jsem ho začala ignorovat a věnovala svou celou pozornost horké tekutině v mých dlaních.

Najednou se otevřely dveře výtahu a v hale se rozléhal zvuk podpatků. Kroky mířily přímo ke kuchyňce.

„Andreo,“ přivítal příchozího odměřeně Black.

„Pane řediteli, slečno Swiftová,“ pípla udiveně Andrea a koukala z jednoho na druhého. Asi nebyla zvyklá, že tu někdo sedí.

„Slečno Andreo,“ usmála jsem se na ni zdvořile a dopila své latté. Dnes měla ještě větší výstřih než včera, kdyby je měla, větší tak jí snad vypadnou. Ale Kate! Na co zase myslíš!

„Andreo, doufám, že jste mi už donesla mé nejoblíbenější sako z čistírny. Nikde ho totiž ve vašich rukách nevidím. Myslel jsem, když už jdete pozdě, že jste byla v čistírně! Máte hodinu a půl zpoždění, smím se zeptat, jaký máte důvod vašeho pozdního příchodu?“ zvýšil na ni hlas šéfík, jelikož měla opravdu prázdné ruce. Andrea zrudla a těkala očima z něj na mě a zase na něj.

„Omluvte mě, tohle se mě netýká. Uvidíme se na poradě, pane řediteli,“ vyklouzla jsem rychle pryč z té najednou ještě menší kuchyňky. Nepotřebovala jsem být svědkem něčí potupy, to jsme v naší rodině neměli ve zvyku.

*

„Slečno Swiftová, jdeme!“ pootevřely se dveře a ozval se hlas mého šéfa. Rychle jsem vyskočila, až se mi mírně zamotala hlava, a běžela ke dveřím, porada! Děkovala jsem bohu, že mi prášek zabral, a krom únavy už na mě kocovina neměla účinek.

„Omlouvám se, začetla jsem se,“ spustila jsem, jakmile jsem šéfa dohnala. Umlčel mě jediným zvednutím ruky.

„V pořádku. Stihla jste se připravit? Seznámila jste se s hlavním obchodem?“ zpovídal mě po cestě do zasedačky a já jen klapala pusou naprázdno, protože mě nenechal promluvit.

„Ano, pane,“ dostala jsem ze sebe nakonec jen krátkou odpověď, protože jsme byli už u zasedačky, která byla plná lidí.

„To je dobře… dobré ráno, posaďte se, prosím. Chci vám představit mou asistentku, slečnu Kate Swiftovou. Zatím nemá moc pravomocí, ale pokud kohokoli z vás o něco požádá, vyjděte jí, prosím, vstříc. A teď k poradě. Dnešní hlavní téma bude obchod s panem Madarou,“ spustil hned Black, jen co vstoupil dovnitř. Všichni zmlkli už u druhého slova a pozorně ho sledovali. Tomu se říká autorita.

Rozhlédla jsem se po zúčastněných a hned litovala. Byl to tu samý muž a já jako jediná žena. Někteří si mě prohlíželi nedůvěřivě a jiní se na mě culili. Vlezla jsem do jámy lvové!

„Ale pan Madara nás odmítl, pane,“ ozval se postarší muž, který seděl naproti mně.

„Právě proto. Já ten obchod chci, a tak se uskuteční. Nabídneme mu více peněz. Nebudeme litovat, jejich výrobky jsou kvalitní a hospodářské výsledky jejich firmy vycházely kladně. Teď se jim moc nedaří. Měli by uvítat náš zájem a naši nabídku,“ mračil se Black a ke konci spíše mluvil k sobě, než k obecenstvu před sebou.

„Smím se zeptat, proč jdeme po jejich firmě, když stejných produktů je na trhu plno? A některé firmy jsou i k prodeji. A pokud chceme pouze tuto značku, tak je plno překupních firem, které by za cenu, kterou nabízíme, prodali hned. Vaše nabídnutá cena je nehorázně vysoká již teď a vy ji chcete ještě navýšit? Opravdu se tento obchod vyplatí?“ zeptala jsem se a ucítila na sobě plno pohledů. Celá místnost byla ponořená do ticha a všechny pohledy padly na mou osobu. Sakra!

„Naše firma nenakupuje u překupníků. I pitomé papíry do tiskárny kupujeme přímo u výrobce. A mimo to máme v plánu koupit i jejich firmu,“ odpověděl mi nakonec s ledovým klidem Black po tom, co mě sjel pohledem.

„Celou jejich firmu? To by museli být pořádně na dně, aby ji prodali. Je to rodinný podnik, stejně jako tento. Prodal byste ho někdy? Pochybuji. Musel by to zdědit člen rodiny, který by ten podnik nenáviděl, aby byl k prodeji. A nový dědic bude za dlouho, protože je tam pět let nový… což ovšem určitě víte,“ ke konci jsem už šeptala. Dostala jsem strašný strach. Já se tu navážela do svého šéfa, a to jsem si ani nezahřála svou židli. V místnosti by byl slyšet i spadnout špendlík.

Všichni nejspíše čekali na Blackovu reakci. Bála jsem se mu znovu podívat do očí, ale nakonec jsem svůj vyděšený pohled zvedla. Moje máma mi vždy říkala, že dříve mluvím, než myslím.

Vyděšeně jsem ho sledovala. Doteď měl nic neříkající masku, ale pak se usmál. On se usmál! Nejspíš jsem zbledla ještě víc než před pár minutami, byl to škodolibý úšklebek.

„Jste nejspíše na svém místě, slečno Swiftová. Zjistíte mi, jak získat jejich patent na výrobu jachet a tuto část jejich výroby. Na práci budete mít jen tento projekt, můžete si brát i práci domů. Vyjednávat s nimi budete sama. Se mnou se budete jen radit. Stejně mě nemá mladý Madara v poslední době moc v oblibě. Já tak zjistím, zda jsem udělal správně, když jsem vás přijal,“ řekl mi s přeslazeným úsměvem. Ten úsměv byl tak strašně falešný, že by to poznal každý. Pitomá káčo!

Po zbytek porady jsem byla raději zticha. Jen jsem poslouchala a dělala si poznámky, které by se mi mohly později hodit. Black se mě sice občas pokusil vtáhnout do debaty, ale nenechala jsem se tentokrát vyprovokovat a své odpovědi promýšlela dopředu.

Jakmile porada skončila, mířila jsem si to mezi prvními pryč, rudá až na slinivce a ještě dál. Taková potupa! Naštvat šéfa hned první den. To se může stát jenom mně, protože nikdo jiný nemá tak nevymáchanou hubu. Kéž bych tě, mami, někdy poslechla a naučila se nejdřív myslet.

„Slečno Kate,“ oslovil mě někdo za zády a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se za sebe, stál tam muž, který seděl vedle mně. „Jmenuji se Frank Nobel, a ne, nemám žádné společné geny s Nobelem.“

„Těší mě, Kate Swiftová,“ usmála jsem se na něj jemně, protože on se stále smál své narážce s Nobelem. Byl to tak třiatřicetiletý mladík. Nosil delší hnědé vlasy a ofina mu padala do očí. Byl menšího vzrůstu než šéf, ale tělo měl podle všeho také samý sval. Tady snad každý zaměstnanec musí sportovat!

„Někoho, jako jste vy, slečno, jsme tu potřebovali. Šéf si pořád vede svou, ale dnes nemohl najít slov. Vy budete mít v rukávu pořádné argumenty, že? Vypadá to, že schůze můžou být i zábavné.“

„Pokud mě za mou drzost nevyhodí,“ pípla jsem tiše a můj společník se rozesmál. Asi to byl velký smíšek.

„Ale kdeže, ten a vyhodit tě. Nemusíš mít strach. Přinejhorším tě vyhodí až po třech měsících. Víš, on nedá na první dojem. Rád člověka pozoruje a až pak si o něm udělá obrázek. Ježišmarjá, já vám tu celou dobu tykám. Moc se omlouvám.“

Měla jsem pocit, jako bych se chytla do pasti. Kolikrát už asi použil tuhle techniku?

„To je dobré. Říkejte mi jen Kate,“ mrkla jsem na něj s úsměvem a čekala, co udělá dál.

„V tom případě jen Frank. Kdybys cokoli potřebovala, jsem vedoucí obchodního oddělení. My tam zpracováváme ty údaje, co nám pošlou IT. A máme na starosti menší obchody,“ potřásl si se mnou opět rukou a stále se na mě zubil jak malé dítě.

„A kdo tedy dělá ty velké obchody, když jste obchodní a máte na starosti jen malé?“ divila jsem se. Tak když mám obchodní oddělení, tak jim dám na starosti všechny obchody, ne?

„Od toho jsi tu teď ty a náš černý rytíř,“ smál se mi, že nevím, co mám na starosti. Potupa!

„Černý rytíř? Kdo to, proboha, je?... Black. Normálně nejsem tak natvrdlá. Ale proč mu říkáte černý rytíř?“ plácla jsem se rukou do čela. Dneska mám ale den. Za vše může určitě ta kocovina, už nikdy nebudu pít!

„Protože ho každá žena chce a jmenuje se Black. Ještě mu chybí bílý kůň,“ tlemil se ten chlap přede mnou a já se jen v duchu ptala, co tu takový puberťák dělá. Nejdřív jsem myslela, že mě balí, ale teď si to už nemyslím…

„Co je tu k smíchu, pane Nobele? Vy nemáte nic na práci? Slečno Swiftová, musíme něco vyřešit. Pojďte se mnou,“ ozvalo se za námi a ve mně by se krve nedořezal. Black. A já mám průser, zve si mě na kobereček. Hodila jsem vyděšený pohled na Franka a pak poslušně cupitala za šéfem.

Vedl mě k němu do kanceláře. Po cestě jsem několikrát polkla na prázdno. On měl svou typickou univerzální masku, která nic neříkala. Uvnitř místnosti mi ani nenabídl, abych se posadila, takže jsem stála se skloněnou hlavou před jeho stolem. Ale co to, sakra, dělám, tak mě přinejhorším vyhodí, nic jiného mi udělat nemůže. Zvedla jsem hlavu a dívala se mu zpříma do očí. Nejdříve ho to překvapilo, ale pohled mi oplácel. Nakonec se jemně usmál.

„Slečno, tady máte klíče od mého SUV. Včera jste říkala něco o stěhování. Do Audi se toho moc nevejde, to je fakt. Co se děje?“ zeptal se trochu zmateně, protože jsem na něj civěla s pusou dokořán. To jako vážně? Já se do něj navážím na schůzi před očima jeho zaměstnanců a on mi tu půjčuje auto? O schůzi nepadlo ani slovo?

„Myslela jsem, že dostanu sprda,“ přiznala jsem se a stále na něj zírala. Ale aspoň jsem zavřela svá ústa.

„Na schůzi jste řekla jen svůj názor. Proč bych vám měl dát podle vás sprda, Kate? Byl jsem upozorněn, že máte někdy výbušnou povahu a někdy zase vychovatelskou. Buď někoho seřvete, nebo donekonečna opravujete. A to mi řekl váš profesor. Ten vás viděl jen na svých cvičeních. Nechci vidět, jak se chováte na své blízké… To je jedno. Dnes už můžete jít domů. Telefon a e-mail na firmu pana Madary a přímo na něj máte už v mailu. Teď mě omluvte. Mám ještě jinou práci.“

„A čím budete jezdit vy, když mi půjčíte své auto?“ nedalo mi a musela jsem se zeptat.

„Projedu se vaší Audi. Aspoň zjistím, zda to byla výhodná koupě a je to pořádné auto,“ pokrčil jen rameny a hodil po mně klíče od auta. Naštěstí jsem je chytila. Díky, bože, za dětství s dvěma bratry a jejich výchovu na hřišti.

„Mám vám tedy donést klíče od er osmičky?“ ptala jsem se znovu. Připadala jsem si divně, že jsem se pořád jen ptala. Výmluva, je to můj první den.

„Víte co, vezmu si Ferrari. Dlouho jsem mu neprotáhl kopýtka,“ usmál se na mě takovým zvláštním úsměvem, který se mi kupodivu líbil. Ale nenechala jsem se oblbnout.

„Ferrari, že mě to nepřekvapuje,“ brblala jsem si pro sebe a rozešla se ke dveřím. S rukou na klice jsem se zastavila a otočila se k němu. Celou dobu mě pozoroval. A opět ten podmračený pohled. „Děkuji,“ poděkovala jsem mu a už mě nebylo.

V kanceláři jsem si sbalila potřebné papíry, že se na ten obchod podívám v pohodlí domova. Vždyť mě tam sám šéf poslal. Gregory si už balil věci na koleji, měli jste ho slyšet, jak jásal, když jsem mu volala, že mám půjčené velké auto. Byl štěstím bez sebe.

„Vy jste ještě tady? Myslel jsem, že okamžitě zmizíte,“ ozval se šéf ode dveří. Zmateně jsem se po něm otočila a pak se podívala na hodiny. Byla to už hodina a půl, co mě poslal domů. Gregory mě zabije. Už půl hodiny čeká před kolejí. Ten čas utíkal strašně rychle.

„Sakra. Už mizím, nebojte se, jen si vezmu pár papírů, notebook a jsem pryč,“ usmála jsem se na něj zářivě, hodila papíry do brašny k notebooku, popadla kabát a už se protahovala okolo něj k výtahu. Než výtah přijel, tak mi začal zvonit telefon. „Prosím,“ ptala jsem se jako obvykle. Nenapadlo mě se podívat na jméno volajícího.

„Kate, kde, ksakru, jsi?! Já tu mrznu a lidé si chtějí kupovat mé modely. Oni si myslí, že jsou na prodej! Tak pohni tím svým zadkem, ať jsi tady!“ řval do telefonu Gregory. Normálně se hned nenaštve. Teď to budu poslouchat celý týden.

„Promiň, Gregory, už jsem na cestě, neboj,“ uklidňovala jsem ho milounkým hláskem, jako když mluvíte na malé dítě, které má bolístku.

„Kate, znám tě moc dobře. Přestaň být milá a koukej se teleportovat s tím autem sem, ať už tu jsi! Nebo tě vážně sežeru!“ rozčiloval se dál ten můj klučík.

„Taky tě miluju, Gregory. A nebuď na mě ošklivý, stěhuješ se do mého bytu!“ vracela jsem mu to už.

„Abys ještě nějakého spolubydlícího měla, ze mě bude rampouch!“ stěžoval si dál.

„Už je tu výtah, musím končit,“ odbyla jsem ho a rozhodla se to položit. V pozadí jsem zaslechla něco jako: „Výtah? Cože? Já tě zabiju!“

„Neměla byste mi poděkovat?“ ozval se za mnou Black a já nadskočila. To jsou fóry, že to ty chlapy dneska nějak baví mě lekat.

„Za auto jsem vám už poděkovala,“ zamračila jsem se na něj, za co mu mám, proboha, děkovat?

„Já myslel za to, že jsem vám připomněl čas,“ zazubil se na mě a spolu se mnou nastoupil do výtahu.

„Všimla bych si toho… ale děkuji, pane řediteli,“ nedalo mi to, musela jsem mu poděkovat, opět. Máma mě vychovala jako slušnou dívku, která uměla poprosit i poděkovat. Kdyby se dozvěděla, že to nedělám, dostala bych i v dospělosti přes zadek. A že v dětství byl klidně i fialovej, třeba za ostříhání bráchy Jeremyho dohola.

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ach, Kate! - 2. - První den: