Albínka 3. Nathaniina invaze: 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate odchází z tábora a míří do Antworth. Trochu se ale nepohodne s Briamem a to bude mít fatální následky pro jejich cestu.

24.11.2012 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 720×

Poté, co jsem se krátce rozloučila s celým svým táborem, jsme s Briamem šli k mému stanu. Už tam na mě čekal Zory s Irime a Lantarou. Mohla jsem si myslet, že si vybojuje právo jít se mnou. I když jsem se hrozně bála, že její další výlet se mnou ji připraví o život, očividně byla rozhodnutá mě následovat až do samotného ďáblova chřtánu. Lepší kamarádku jsem si ani nemohla přát.

Rozhodla jsem se, že já, Briam a Zory poběžíme po zemi ve vlčích podobách, zatímco Irime s Lantarou nám vezmou věci a udělají si menší výlet, aby zmátly padlé, strážící hranice. Měli jsme se všichni sejít na severních hranicích a odtud pokračovat dál až do Antworthu. Čekala nás hodně dlouhá cesta a my neměli času nazbyt.

„Irime, leť! Sejdeme se u pohoří hvězd. Čekejte tam na nás.“

„Dávejte na sebe pozor, lesy v našem území nejsou bezpečné pro osamocené osoby.“

„Naštěstí nebudeme sami,“ usmála jsem se na ni a pevně ji objala.

Pak jsem odstoupila a sledovala, jak vyskočila Lantaře na hřbet a společně se vznesly nad stany v táboře, jednou nad ním zakroužily a pak zamířily směrem na západ k hranicím, kde se měly prudce stočit a změnit směr na severovýchod.

„Jdeme!“ rozkázala jsem a přeměnila se.

Když jsem se ujistila, že je vše v pořádku a Briam se Zorym se taky přeměnili, vyrazili jsme směrem k lesu.

Vedla jsem celou skupinu. Tou rychlostí a protivětrem mi vlála dlouhá hustá srst a já musela přitisknout uši k hlavě, aby mi do nich nenafoukalo. Když jsem byla mezi prvními stromy, zpomalila jsem a stočila pohled k hranicím. Lantara k nim právě dolétala a já za neviditelnou stěnou spatřila dva stíny, které na ni trpělivě čekaly. Prudce jsem zvedla hlavu a poháněna svým nitrem jsem krátce, teskně zavyla. Našpicovala jsem uši a čekala.

Co to děláš, Katerine? Briam do mě šťouchl čenichem, ale já se k němu natočila zády a nevšímala si ho. Zory nic nechápal.

Uběhla asi minuta. Z dálky ke mně dolehl křik orla a já znovu pozvedla hlavu a dodala hlas svému žalu.

Pak jsem se konečně pustila na svou dlouhou cestu mezi stromy.

Co to mělo znamenat?! zeptal se mě rozčileně Briam a srovnal se mnou krok. Zory se držel za námi, běžel se svěšenou hlavou a nevšímal si nás.

Netuším, udělala jsem jen to, co po mně chtěla vlčice.

To tvé zvíře mě už začíná štvát, postěžoval si.

To od tebe nebylo hezké, mé myšlenky doprovázelo tiché hrdelní vrčení.

Myslel jsem, že když se vaše duše propojily, ovládáš ji.

Mé pouto s ní je stejné jako pouto s tebou. Pořád má nějakou samostatnost, stejně jako Ohnivec.

Jakmile jsem si pomyslela jeho jméno, okamžitě se kolem nás oteplil vzduch. Bylo to příjemné, protože z mraků začaly padat první kapky ledového deště.

Propojené duše nemusí souznit, Briame. To víš moc dobře i sám.

Briam si odfrkl a přidal do kroku. Lehce mě předběhl. Nechala bych ho být, kdybych neměla v popředí vlčici, která měla hodně špatnou náladu. Takhle jsem se jala ho pronásledovat.

Briam se nechtěl jen tak nechat. Cítil moje emoce i vztek, který do mě prosakoval z vlčice. Přesto běžel dál, jako by se mnou chtěl soupeřit o nadvládu. Zory za námi značně zaostával, ale to nevadilo. Za chvíli nás dožene.

Se vzteklým zavrčením jsem Briamovi prudce vrazila do boku. Pootočil hlavu a chňapl po mně zuby, úmyslně minul, na rozdíl ode mě. Má rána jím mrštila proti stromu a ozvalo se tiché prasknutí kosti. Celá jsem strnula, vlčice se zklidnila a přesunula se do pozadí.

Proboha! Pokud si to zvíře nezklidníš, jednou nás oba zabije!

Briam pomalu vstal a otočil se na mě s vyceněnými zuby. Neodpověděla jsem, jen jsem podřízeně skrčila ocas mezi nohy a sklonila hlavu.

Ta tvoje vlčice tě začíná ovládat, Katerine. Pokud to takhle půjde dál, bude to ona, kdo bude v popředí, a ne ty. Musíš si ji zkrotit.

Pomalu došel ke mně a mě bodl osten viny, když lehce kulhal na levou přední tlapku.

Co se ti stalo? zeptala jsem se místo odpovědi.

Mám zlomenou klíční kost. Do pár hodin to zase sroste. Do té doby nás to ale hodně zdrží. Nemůžu běžet. Ale zpátky k tvé vlčici. Proč jí to toleruješ? Ohnivce bys dávno zkrotila, ale jí nic neuděláš. Proč?

Tají přede mnou totožnost našeho druha. Myslí si, že bych jeho totožnost nesnesla.

A proto jí toleruješ její výstřelky.

Možná, že když ji přesvědčím, že mi nevadí, konečně mi ho odhalí.

Nebo ti ho bude tajit dál. Briam si s povzdechem sedl a zadíval se mi azurovýma očima do mých. Kate, copak jsi sama ještě nezjistila, kdo to je?

Popravdě, ne…

Pak se podívej sama do svého nitra a uvidíš to. Já to uhodl už dávno.

Vážně? Pak kdo to je?

Nahlédni do sebe, Katerine. To jméno ti vlčice vypálila do duše.

Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na ostatní smysly. Zory se zastavil asi dva metry od nás a čekal, co bude dál. Ignorovala jsem všechny čichové vjemy a nahlédla do sebe. A uviděla to, co mi mělo být jasné od první chvíle, kdy na mě dotyčný zaútočil.

To není možné, vydechla jsem a po zádech mi přeběhl mráz. On ne…

Tvá vlčice má jiný názor.

On to nemůže být. Jemu nikdy nedokážu věřit.

Proč?

Málem nás zabil! Skoro z nás udělal padlé! On to být nemůže!

A navíc je padlý on sám. Souhlasím s tebou. Ať už si vlčice vybrala za druha kohokoli, nepodlehni jejím citům.

Neboj, mé srdce mu nepatří.

Tak ať je tomu i do budoucna, šťouchl mě čenichem do tváře.

Briam se poklusem vydal kupředu, při tom lehce kulhal, ale i když jsem byla ochotná zpomalit ještě víc, nepolevil.

Kvůli pohybu mu začala kost špatně srůstat a tak jsme byli donuceni zastavit a kost mu znovu zlomit. Skučel u toho tak, že jsem si přála utéct od toho utrpení. Všechno jsem cítila tak, jako by se to stalo mně. Zory zůstával opodál. Nepřeměnil se jako já. Měl zavřené oči, za což jsem mu byla vděčná. Neměla jsem s sebou žádné oblečení, takže jsem před nimi stála úplně nahá. Po kůži mi stékaly kapky ledového deště, ale umanutě jsem ho ignorovala a věnovala se jen zpevňování Briamovy tlapky. Když jsem byla se svou prací spokojená, odstoupila jsem a podívala se na něj ze své plné výšky.

„Dokud se ti to nezahojí, dál nepůjdeme.“

A co Irime? Bude se bát.

„Je mi jedno, co si myslí Irime, dokud je v bezpečí a nezraněná. Teď jsi přednější ty. Ona na nás počká.“

Pokud myslíš, že mi to pomůže, Briam ztěžka oddechoval.

„Já si to nemyslím, já to vím. A teď se snaž prospat.“

Přeměnila jsem se a položila se vedle Briama ze strany, abych ho chránila před studeným větrem a deštěm. Pak jsem trochu pozvedla hlavu a zadívala se na Zoryho. Když vycítil můj pohled, otevřel oči. Němě jsem ho vyzvala, aby se k nám přidal. Doklusal ke mně, jemně mi přejel čenichem po hlavě a pak si lehl z druhé strany Briama. Stočil se do klubíčka a čenich strčil pod ocas.

Myslela jsem, že zůstanu na stráži a budu hlídat okolí, ale brzy se mi po dlouhém náročném dni začaly klížit víčka.

Usnula jsem.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování