Albínka 3. Nathaniina invaze: 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další setkání s Danielem.

04.02.2013 (18:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 671×

Briamův odhad doby, která byla potřeba na dolet k severním hranicím, byla špatná. K hranicím nám to trvalo tři a půl dne, protože jsme cestou narazili na bouři, kterou jsme museli složitě oblétat, a než jsme se vymotali z mračen, utekl nám celý den.

Další půlden nám trvalo vrátit se zpátky na určený kurz k severním hranicím a zbylé dva dny jsme strávili polapeni ve větrných vírech. Dorazili jsme potlučení a zadýchaní, ale celí. Selig na nás nečekal, ale nechal na určeném místě dva partnery ze své jednotky. Se zbylými osmi odletěl, když nedaleko hranic prošlo královnino vojsko. Což bylo o den dřív, než jsme se tu objevili my.

Nebýt té zatracené bouřky, doletěli jsme včas.

Měli jsme ještě šanci je dohnat, ale byli jsme unavení a hladoví, a tak jsem nechala postavit tábor těsně za hranicemi. Draci odletěli lovit do nedalekého lesa a my jsme zatím vařili v kotlíku zeleninovou polévku. Měli jsme dobrý výhled na krajinu za hranicemi, takže jsme si po západu slunce všimli ohniště, které si někdo udělal asi dva kilometry od hranic. Neviděli jsme kdo, byli moc daleko, ale draci byli nepřehlédnutelní. Tyčili se jako hora nad svými padlými a poklidně spali.

„Neublíží nám,“ konstatovala jsem. „Jsou jen dva, dokud se nepřipojí ke svému vojsku, jsme v bezpečí.“

„Myslíš, že je tam Daniel?“ zeptala se tiše Irime.

„Ano,“ zašeptala jsem. Vlčice si tím byla jistá. Líbilo se mi, že mě následoval až sem, na sever. Už s ním nebyla Aini, takže ta musela zůstat u hranic na jihu. Můj nový šestý smysl mě informoval, že Daniela doprovází Pandatur. Cíl jejich cesty byl jasný – Antworth se nyní stalo potenciálním spojencem mě i Nathani. Královna je asi poslala jako své vyjednavače.

„Až se vrátí naši draci, půjdeme spát,“ rozhodla jsem.

Povečeřeli jsme a povídali si o různých věcech. Nikdo ale nezmínil téma válka. Nevědomky jsem se dotkla daru, který mi dali stvořitelé. Má korunka znovu změnila tvar, tentokrát to byl malý náramek, který mi pevně obepínal zápěstí, visely z něj tři přívěsky – kočka, bestie a kříž. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy neviděla vyobrazenou Magii, napadlo mě, že ona je ta, co mění podoby korunky podle mé nálady nebo prostředí, ve kterém jsem se nacházela.

Když jsem byla vlčice, korunka se prostě ztratila, nebo mi v podobě obroučky obepínala levou přední packu.

Když jsem vycítila, že se Briam vrací, vytáhla jsem z brašny deku a udělala si lůžko vedle ohniště. Noci tady na severu byly chladné a okolní krajina připomínala typickou tundru.

„Nemusíme držet hlídku, dokud jsme za hranicemi. Od zítřka se ale budeme muset střídat, už nás nebude ochraňovat magie našeho území,“ když ostatní přitakali, lehla jsem si na trávu a přikryla se dekou. Draci přistáli blízko u nás, přeměnili se a lehli si ke svým partnerům. Hned jsem se cítila líp, když jsem vedle sebe cítila Briamovo teplo. Natáhla jsem ruku, zabořila mu ji do kožichu a nechala se ukolébat jeho dechem do spánku.

Zdál se mi sen.

Volal mě a já musela přijít. Musela, protože jsem potřebovala jeho blízkost, jeho pach, který by mi zahltil smysly, jeho náruč, abych se v ní mohla ztratit. Potřebovala jsem JEHO, tak jsem vstala, prošla okolo spících a šla rovnou k hranicím. Bez problémů jsem prošla bariérou a zastavila se s hlavou nachýlenou na stranu. Přiletěl z nebe plného hvězd a já natáhla ruku, aby na ní mohl přistát. Nezaváhal, a jakmile dosedl, natáhl krk a ostrým zobákem mi rozcuchal vlasy. Vítr mi zadul okolo tváře a jeho teplá náruč mě objala. Použil svou moc, aby mě ochránil před zimou, díky níž mi drkotaly zuby.

Natáhla jsem druhou ruku a pohladila ho po peří na prsou a břichu. Pootevřel zobák a roztáhl křídla.

A já v hlavě uslyšela jeho hlas, přesně tam, kam patřil jen Briam. Líbilo se mi to.

Vzbuď ji!

Poslechla jsem a ustoupila do pozadí. Nelíbilo se mi to, protože jsem věděla, že ONA ho zase odmítne. Alespoň že ho uznala za našeho. S tím jsem se na chvíli dokázala smířit. Pokud si ale myslí, že to tak nechám, mýlila se.

Ztěžka jsem se nadechla a ucukla paží. Něco mi na ní sedělo, něco velkého. Jakmile jsem paži přitáhla k tělu, zmizelo to. Rozhlédla jsem se okolo. Stála jsem daleko od ostatních, překročila jsem hranice. Z hrudi se mi vydralo tiché zavrčení, když jsem pochopila, že to nebyl sen, ale ovládla mě vlčice. Podívala jsem se na orla, který stál na zemi a houpal se dopředu a dozadu s pootevřeným zobákem. Tiše syčel. Zamračila jsem se na něj. Cítila jsem, že se o mou mysl něco otřelo, ale nedostalo se to dovnitř. Chtěl se mnou mluvit jako s vlčicí, ale nemohl. Já s ním na rozdíl od ní neměla ještě pouto. A nebudu ho mít, pokud si to nezaslouží.

Přeměnil se a já se snažila dívat se mu do tváře. Fakt, snažila. Sotva jsem sjela pohledem níž, začervenala jsem se a otočila.

Tiché zachechtání přitáhlo můj pohled zpět. Daniel vypadal kouzelně, celý nahý ozářený třpytem hvězd a světlem měsíce.

„Jak jsi to udělal?“ zavrčela jsem popuzeně. Kdyby byl doopravdy můj nepřítel, byla bych touto dobou mrtvá. Nelíbilo se mi, že mě může kdykoli přivolat a udělat si ze mě loutku s pomocí vlčice.

„Neměli jste se utábořit tak blízko hranic. Nemůžu porušit hranici pět seti metrů mezi tebou a Briamem, ale v té vzdálenosti dokážu zavolat tvou vlčici,“ přišel ke mně blíž, váhavě natáhl ruku a položil mi dlaň na tvář. Vtiskla jsem mu ji do dlaně, naklonila hlavu a zavřela oči. Bylo to tak příjemné…

„Nelíbí se mi, když mě voláš bez mého svolení,“ zaprotestovala jsem.

Natáhl i druhou ruku a vzal mou tvář do dlaní. Zaklonil mi hlavu a já otevřela oči, abych viděla do těch jeho.

„Jinak bys nepřišla,“ bránil se. „Potřeboval jsem tě… Bylo to tak dlouho.“

„Ještě to nebyl týden,“ špitla jsem.

Usmál se. „Už taky počítáš dny, které strávíš beze mne?“

„Ne, ještě ne. Ale vlčice počítá každou vteřinu.“

Zakabonil se. „Proč mě k sobě nepustíš? Uznala jsi, že jsem tvůj druh, tak proč nechceš stvořit pouto, které by to dokazovalo?“

„Stojíš na špatné straně vojska, Dane. Kdybych tě musela zabít,“ zamračila jsem se a opravila, „Kdybych nás musela zabít, až bude pouto vytvořené, zešílela bych ze své ztráty.“

Pohladil mě palcem po líčku a vážně mi hleděl do obličeje. „Tobě bych nikdy neublížil.“

„Ale tady nejde jen o mě, Danieli. Nenesu zodpovědnost jen za sebe.“

Na rtech se mu objevil smutný úsměv. „Kam se poděla tvá bezstarostnost?“

„Zodpovědnost za můj lid mě donutila změnit se.“

„Myslel jsem, že proroctví nemluví o tobě. Jak moc jsem se zmýlil!“ povzdechl si a zabořil mi tvář do vlasů.

Chtěla jsem se od něj odtáhnout. „Měla bych se vrátit ke svým, Danieli.“

Přitiskl mě k sobě ještě pevněji. „Nechoď.“

„Víš, připadám si jako Julie. A ty jsi můj Romeo.“

„Kdo je to?“ otázal se tiše.

Překvapeně jsem zadržela dech. A pak si uvědomila, že on vyrůstal mezi elfy a ti měli své vlastní hry a básně.

„Jedna lidská tragédie od Shakespeara. Je o dvou milencích ze znepřátelených rodů. Spáchají sebevraždu a teprve pak se rodiny usmíří, když vidí, co způsobily.“

„My takhle nedopadneme.“

„Víš to určitě?“ zašeptala jsem.

„Vše záleží jen na tobě, Katie. Stačí požádat. Popřemýšlej o tom,“ políbil mě do vlasů a udělal krok zpět. „Běž se vyspat, zítra nás čeká dlouhá cesta. Do Antwortu jsou to dva dny cesty.“

„Dane,“ oslovila jsem ho naléhavě.

„Ano?“ zeptal se.

Přistoupila jsem k němu, natáhla se na špičky a políbila ho na rty. „Dávej na sebe pozor.“

Dřív, než stačil jakkoli zareagovat, otočila jsem se, překročila bariéru a rychle se vracela mezi své. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale neotočila jsem se.

Briam mě upřeně pozoroval, když jsem si lehala a zakrývala se dekou. Pak si položil čenich na můj bok a povzdechl si. Nic neřekl, protože jsem vše vycítila z jeho emocí. Nezlobil se, nezazlíval mi to. Měl o mě jen strach. Bál se, že když se všechno pokazí, budu to já, kdo bude chtít zemřít, stejně jako Zory.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování