Albínka 3. Nathaniina invaze: 27. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate je na bojišti, podaří se jí porazit dalšího padlého.

26.06.2013 (19:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 744×

S burácivým řevem se Briam jako šipka rozletěl kupředu, musela jsem se pevně chytit, abych z něj nespadla. Jakmile jsme vzletěli nad Nathaniino vojsko, vzlétli orli a pegasové se svými jezdci, ty ale rychle začali likvidovat gryfové.

Zkusíme něco nového, Briame. Otevři tlamu!

Co máš v plánu? zeptal se mě, ale poslechl.

Budeš chrlit oheň!

To ale draci neumí.

Ty ano, s mou pomocí dokážeš všechno!

Položila jsem dlaně ze stran jeho krku a obalila jeho hrtan do lehké membrány, aby se o plameny nepopálil. A teď vydechuj!

Když poslechl, vyšlehly z jeho chřtánu modré a bílé plamínky. Sklonil hlavu k zemi a sletěl o něco níž, takže zapálil prvních dvacet řad nepřátel pochodujících na Antworth.

Když povyletěl výš, sundala jsem mu ruce z krku a pevně ho objala, pohled upřený na Daniela.

Ten letěl nad zapálenými bojovníky a uvolňoval svůj vlastní živel, každým mávnutím křídel se oheň šířil dál, na další nepřátele, dokud mezi nimi nezavládl chaos a oni se vydali na útěk, pryč od smrtících plamenů. Žár z ohně byl tak obrovský, že jsem ho cítila i ve výšce, ve které jsem se nacházela, dobrých sto metrů nad zemí.

To byl úžasný pocit, škoda, že je jen pověst, že draci umí chrlit oheň! ozval se Briam.

Myslím, že to příště zkusíme znovu. Poleť za nimi, ať neutečou! Odřízneme jim cestu!

Tohle mě začíná bavit.

To je dobře, protože tuhle bitvu hodláme vyhrát.

Dobrá, jdeme na to. Otočila jsem se na svého druha a promluvila k němu skrz naše pouto. Až jim odřízneme cestu zepředu, uhas vzadu oheň, ať se k nim dostanou Darlini elfové.

Dobře, buď opatrná, Kate. Pošlu s tebou Gartiema.

Ty buď opatrný, já budu mít na svou ochranu dva draky, ale ty si musíš vystačit sám se sebou.

Neboj se, umím se o sebe postarat.

Na to spoléhám.

Jakmile jsem domluvila, přitiskla jsem se pevně k Briamovi a položila mu ruce ze strany na krk.

„Spoléhám na vás dva, že mě ochráníte. Musím se soustředit, takže chvíli budu zranitelná,“ oznámila jsem oběma drakům.

Gartiem zakřičel, stáhl křídla k tělu a přistál za mnou na zádech Briama. V očích mu zuřivě blýskalo, ale nic neudělal.

Zavřela jsem oči a vnímala pod sebou Briamovo tělo a jeho svalstvo, které se jemně vlnilo, jak mával křídly. Rozprostřela jsem své smysly a tak jsem lehce poznala, ve které části se nacházeli bojující pegasové a orli s gryfy. Tomu místu jsme se museli vyhnout.

Pach krve a smrti se nesl nad bojištěm a brzy přiláká nové dravce, kteří budou s chutí hodovat na mrtvých tělech. Otevřela jsem oči, teprve když jsme letěli nad lučištníky. Byli jsme ale příliš vysoko a nikdo z nich proti nám nevystřelil. Když jsme je přeletěli, Briam začal klesat a Gartiem vzlétl a přeměnil se na draka. Stáhl křídla k tělu, stočil hlavu k zemi a tiše se řítil k zemi na jednotku elfů sedících na koních a ujíždějících pryč z bojiště, pryč od plamenů. Briam je předlétl asi o padesát metrů a pak otevřel tlamu.

Nemusel mě vybízet, sama jsem použila svůj živel a jeho prostřednictvím vypustila plameny, které zaplavily usychající trávu a rozžhavily půdu pod ní. Letěli jsme asi deset metrů nad zemí, takže jsem cítila žár, který vycházel ze zapálené trávy. Nemohl mi ublížit, ale vzduch ztěžkl a špatně se dýchal, byl plný kouře.

Cílevědomě jsme postupovali vpřed, zabraňovali jsme elfům utéct z bojiště, když jsem koutkem oka uviděla cosi červeného, co se řítilo přímo na nás.

Než jsem stačila zareagovat, válela jsem sudy po tvrdé zemi. Když jsem konečně zastavila své tělo, byla jsem na nekrytých částech těla celá odřená a tělo mě bolelo, jako bych spadla ze srázu. Určitě jsem měla zlomené jedno žebro a prsteníček levé ruky jsem měla zkroucený v podivném úhlu.

Katie! Nestalo se ti nic, jsi v pořádku?

Nevšímala jsem si Briamova starostlivého hlasu a ohlédla se na toho, kdo byl příčinou mého pádu. Rudý irbis se přeměnil na dračici.

„A téhle že říkají královna? Nechápu, čím se tolik lišíš od ostatních,“ zavrčela posměšně a pomalu ke mně šla.

Pokusila jsem se postavit, ale měla jsem něco i s levou nohou. Zjistila jsem, že mi bolest vystřeluje z kotníku i kolene. Tohle bude hodně bolet. Sáhla jsem si na záda a vytáhla luk a šíp. Zasadila jsem šíp do tětivy, zamířila a vystřelila. Trefila jsem dlouhý štíhlý krk. Normálně by se měl šíp od tvrdých šupin odrazit, ale tenhle je s lehkostí prorazil a poškodil dračici svaly.

Doběhl ke mně Briam, podepřel mě a pomohl mi vstát.

Zůstaň tady, postarám se o ni, přikázal mi.

Podařilo se mi zůstat stát i bez jeho opory, znovu jsem zasadila další šíp do tětivy a zamířila. Tentokrát jsem jí trefila křídlo. Jemná blanka se jí potrhala tak, že nebude moc vzlétnout, dokud se jí zranění nezhojí.

Sledovala jsem, jak Briam vyskočil do vzduchu, roztáhl křídla a skočil dračici na záda. Ta byla na chvíli dezorientovaná, ale pak se s vervou začala bránit. Pozorovala jsem, jak kolem sebe draci krouží, koušou se a drápou. Kenara byla kvůli mně dost poraněná, takže měl Briam navrch, na druhou stranu byla ona mrštnější a využívala jeho chyby ve svůj prospěch.

Znovu jsem natáhla ruku, abych vytáhla další šíp, když mě za ni někdo pevně chytil a zkroutil mi ji, hrozilo, že mi ji vykloubí. Donutil mě padnout k zemi a pak si klekl vedle mě, ruku mi stále svíral, ale dával si pozor, aby to nebolelo.

Podívala jsem se na vetřelce zpoza vlasů, které mi spadly do obličeje, a zalapala po dechu. Pohrával si s dýkou v pravé ruce a levou mi svíral zápěstí.

„Je štěstí setkat se s vámi, má paní. Jsem rád, že vás konečně poznávám,“ Turel zabodl dýku do země, prohrábl si vlasy a usmál se na mě.

„Obávám se, že toto setkání nepovažuji za šťastné, Tureli,“ zasyčela jsem vztekle a trhla zápěstím, přivodila jsem si tím ale jen další bolest. Briam si naštěstí mého zajetí nevšiml, jinak by byl ve značné nevýhodě. Musela jsem se rychle osvobodit, než to zjistí.

„Takže víte, kdo jsem, to je dobře. Řekněte mi, když jste zabila Daniela, cítila jste tu obrovskou ztrátu? Ztratit pravého druha je pro albíny hrozné.“

Takže nevěděl, že Daniel žije a že se obrátil proti nim. Alespoň jednu výhodu jsem měla.

„Musela jsem ho popravit, stejně jako musím popravit tebe.“

„Škoda, Dan po tobě celé roky vzdychal. Vážně by mě zajímalo, co je na tobě tak zajímavého,“ poprvé si mě doopravdy prohlédnul. „Máš jiné oči než my. A víc lidských rysů. Vsadím se, že máš i víc lidskou povahu. Co tvá matka na obyčejném člověku viděla? Ale to, co z toho spojení vzniklo, je vážně úchvatné...“

Vzal do ruky dýku, přiblížil ji k mému hrdlu a s prudkým trhnutím dolů mi rozseknul oblečení, takže jsem měla odhalenou hruď. Srdce se mi na chvíli zastavilo a pak začalo být jako splašené. „Nikdy!“ zavrčela jsem.

Vlčice se drala na povrch, za jeho drzost mu chtěla roztrhat hrdlo a najíst se jeho masa. Nemohly jsme ale zabít albína, tak jsme se rozhodly pro jiné řešení.

„Tvá dračice, Kenara, už se těším, až uvidím, jak jí vyhasíná plamen života v očích. Co myslíš? Jsi padlý, přežiješ, až umře, ale bude to utrpení,“ vykouzlila jsem na tváři jakýsi úšklebek, který měl připomínat úsměv.

Turel se ohlédnul a pustil mě, na tváři mu byl znát děs. Vztáhla jsem ruku a pořádně ho praštila do brady a tím si znovu zlomila prst na levé ruce, jeho to ale na moment vyvedlo z rovnováhy, takže jsem mohla vstát a bez ohledu na bolest v noze od něj o pár kroků odstoupit.

Celou svou bytostí jsem se zaměřila na jedinou bytost, kterou jsem v daný okamžik potřebovala, a vyslala k ní všechny emoce, které jsem v tu chvíli prožívala – děs, vztek, zklamání, zoufalství a žal. Danieli! Tím jediným slovem jsem vyjádřila vše, co jsem chtěla.

Vydrž, za chvíli jsem u tebe, odpověděl mi po chvíli. Zněl zadýchaně a včerpaně a zároveň vystrašeně a zoufale. Ohlédla jsem se a zapátrala po něm na obloze. Gryfové už stihli porazit všechny vzdušné jednotky elfů a teď na nepřítele útočili zeshora. Nathaniina armáda byla očividně zoufalá, nemohli utéct z bojiště kvůli ohni a z druhé strany si pomalu probojovávala cestu Darlina armáda. Daniel nikde vidět nebyl, dokonce ani Gartiem, který se ještě před chvílí držel u mého boku.

Varování přišlo o pár vteřin dřív, než se uskutečnil útok. Zježily se mi všechny chlupy na těle a vlčice se prodrala na povrch. Instinktivně jsem se skrčila, ale zlomená noha mi podjela a já spadla na všechny čtyři – teď už tlapky.

Otočila jsem se na Turela a vycenila zuby.

„Vlčku, vlčku, polez z nory,“ zašeptal Turel a s dlouhými dýkami v obou rukách se na mě vrhl. Setřásla jsem ze sebe už tak potrhané oblečení a začala ustupovat. Kvůli zraněním, která se stále ještě nezahojila, jsem pozbyla svou obvyklou mrštnost a rychlost, takže neměl problém s tím mě říznout do boku, rána nebyla hluboká, ale krvácela, a pach čerstvé krve upoutal Briamovu pozornost.

„Katie!“ zakřičel a jeho sametový hlas se nesl nad bojištěm. Kenara využila jeho nepozornost a zakousla se mu do krku. Stříbřitá krev mu tekla po šupinách, když se snažil vykroutit, ale nešlo mu to. Odvrátila jsem se od něj a zaměřila se zpět na Turela.

Proměnila jsem se pět na člověka a zůstala sedět na zemi, nahá a celá od krve. Upřela jsem na Turela zuřivý pohled hodný královny a on se zastavil uprostřed pohybu a zůstal na mě zírat.

„Dost hraní, padlý. Z moci mi svěřené ti jako tvá panovnice nařizuji, aby ses neprodleně odporoučel i se svou dračicí k Miu!“ Měla jsem zvýšený hlas, ale nekřičela jsem, přesto se pozornost obou draků přesunula ke mně. Kenara konečně pustila Briama.

Turel se zatvářil vyděšeně a jeho obraz se rozmazal a pak zmizel. Oddechla jsem si, ale pak se znovu objevil, na tváři víc děsu než předtím. Objevoval se a mizel v nepravidelných intervalech, jeho obraz blikal jako žárovka v posledním tažení. A pak tu zůstal, z tváře mu vymizel děs a vystřídala ho zuřivost. Tiše jsem zavrčela a změnila se ve vlčici. Kulhavě jsem se rozběhla za Briamem. Podařilo se mu zneškodnit Kenaru, aniž by ji zabil. Teď jsme museli utéct před Turelem.

Když jsem za sebou uslyšela křik, ohlédla jsem se a prudce zastavila. Odnikud se vynořila Bestie, bílo–černá srst se jí leskla a odrážely se na ní odlesky plamenů. Miu! pomyslela jsem si potěšeně a ona se ke mně otočila, mrkla a odhalila děsivé zuby v úsměvu.

„Proč neposloucháš svou královnu, Tureli?“ zeptala se a její vrčivý hlas zněl podrážděně. Měla jemný alt s cizokrajným přízvukem.

Postavila jsem se čelem k ní a Briam ke mně došel, stála jsem mu mezi předními nohami.

„Mou královnou je Nathani, ne nějaká kříženka z lidského světa,“ odsekl podrážděně, ale řeč jeho těla dávala najevo, že je hodně vyděšený.

„Tvou královnu zvolila sama Magie, a já ji s bratrem a sestrou korunovala. Chceš mi snad říct, že výběr mé matky byl špatný?“ tiše zavrčela.

Padl na kolena a poklonil se jí, čelem se dotkl země. „Netušil jsem...“ začal potichu.

„Proč se klaníš mně? Tvá královna je támhle,“ otočila se ke mně, k němu zády.

Turel okamžitě přetočil své tělo směrem ke mně.

Požádala jsem Briama, aby mě tlumočil, a tak to udělal.

„Je zvláštní, jak rychle jsi obrátil strany, teď, když je tady jedna ze tří stvořitelů,“

„Odpusťte mi, Vaše Veličenstvo,“ zašeptal.

Nebyl upřímný, to jsem poznala jak z tónu hlasu, tak z řeči jeho těla.

„Jdi s Miu, už s tebou nebudu ztrácet čas.“

Přikývl a pak konečně zmizel, společně s ním i Kenara. Miu ještě zůstala. Došla ke mně a čenichem mi počechrala srst na zátylku. „Teď mě dobře poslouchej, holčičko. Všichni padlí už jsou mrtví nebo zajatí, nezbylo jich moc. Nathani dala některé popravit, protože se chtěli přidat k tobě. Poslední padlý je tvůj druh. I když tě to možná bude bolet, musíš ho za námi také poslat. Až to uděláš, musíš mě zavolat. Mám pro tebe zprávu. Teď dokonči svůj boj, Artur je mrtvý, tvá matka je pomstěna a tvůj druh je ve smrtelném nebezpečí. Jdi za ním.“

S těmi slovy zmizela a mně se zastavilo srdce.

Briame, vem moje zbraně a přidej se ke mně. Musíme najít Dana s Gartiemem!

Podívej se na oblohu, Kate. Briamův hlas zněl v mé hlavě tiše a odměřeně.

Podívala jsem se a spatřila dva draky – Gartiema s Enolou. Honili se po obloze, ne, spíš Gartiem honil Enolu a ta... Srdce se mi zastavilo. Honila po obloze Daniela. Bílý orel už sotva mával křídly, vyčerpal veškerou svou živlovou magii a teď měl jen svou rychlost a mrštnost – Enola ale bez chyby kopírovala každý jeho pokus o únik. To, že byla Enola tak rozzuřená, mohlo znamenat jen jediné – Dan zabil Artura, pokud tedy to, co říkala bohyně, byla pravda.

Rozběhla jsem se a plameny se přede mnou rozestoupily. Jakmile jsem byla za nimi, znovu se přeměnily v neprostupnou clonu. Všude okolo mě zuřil boj, bylo ale vidět, že je skoro u konce. Darlini elfové vyhrávali na celé čáře, pohybovali se v týmech, měli strategii, zatímco Nathaniini elfové bojovali o pouhé přežití. Otočila jsem se a pohledem uhasila plameny. Mohli si zachránit životy. Už pro Antworth nepředstavovali nebezpečí.

Netušila jsem, jak dlouho jsem byla s Turelem a draky, musely to ale být hodiny. Neměla jsem pojem o čase, ale slunce už se klonilo k západu.

Skákala jsem kolem bojovníků, proplétala se mezi mrtvými těly a sledovala oblohu. Když se Daniel ocitl nade mnou, spatřil mě a nejspíš se mu ulevilo. Chtěl ke mně zamířit, ale Enola předvídala jeho pohyb a sestoupala o pár metrů níž, aby se ocitla pod ním.

Zavrčela jsem, skočila na jednoho z bojujích, odrazila se od jeho zad a vymrštila se, jak nejvýš jsem mohla. Ve skoku mě zachytil Gartiem do drápů. Nevšímala jsem si bolesti zlomených kostí, zahryzla se do jeho nohy a pomalu se vydrápala až na jeho hřbet, kde jsem se přeměnila. Pevně jsem se chytila jednoho z ostnů.

Zanes mě co nejblíž k Danielovi, prosím, stačí, aby byl na doslech.

„Zachráníš ho?“ zeptal se mě a pootočil hlavu, aby na mě viděl.

„Ano, je to můj druh, bez něj bych nedokázala žít. No tak, Gartieme, Danovi docházejí síly!“

„Už letím!“ Prudce máchnul křídly a vznesl se o několik metrů výš.

Po chvíli se k nám přidal i Briam, můje zbraně měl zastrčené v kapsách na sedle. Co máš v plánu, Katie?

Udělám, co mi řekla Miu, pošlu ho za ostatními.

Dobrá, letím z druhé strany, abych Enole odříznul cestu. Oddělil se od nás a zmizel mi z dohledu.

Nakonec se nám podařilo dostat Daniela s Enolou tam, kde jsme je chtěli mít. Ale Daniel ztrácel síly.

Katie, uteč, jinak tě taky dostane, požádal mě tiše skrz naše pouto.

Nikdy tě neopustím, slyšíš?! Nikdy, jsi můj druh!

Když Enola natáhla krk, aby svými čelistmi zasadila Danielovi smrtelnou ránu, vykřikla jsem s očima plnýma slz. „Připoj se k ostatním, Danieli, jdi k Astrid!“ Jeho obraz zablikal, jako to bylo u Turela, a pak se ztratil úplně. S ním zmizel i Gartiem, takže jsem začala padat k zemi. Enola divoce zaryčela, když ztratila svou kořist, a zaměřila se na mě.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování