OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 28. kapitola

10.09.2013 (12:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 645×

Přetočila jsem se ve vzduchu, abych na ni viděla.

Briame, stihneš mě chytit?

Ano, ale bude to tak tak. Budeš mít pár modřin. Tohle si s tebou vyřídím, Kate! Slyšela jsem v jeho hlase vztek, ale na další přednášku o bezpečnosti bude čas později.

Dobře, pro teď se zbavím Enoly.

„Kéž Magie dopřeje klid Arturově duši, Enolo. Najdi klid po jeho boku,“ vztáhla jsem ruku a sebrala zbytek živlové energie, kterou jsem v sobě měla.

Dračice přitáhla křídla k tělu, otevřela tlamu a ještě větší rychlostí začala padat k zemi. Když ke mně byla na dotek, stačilo se jen dotknout její tlamy a všechna energie vzplála. Oheň pracoval rychle, dračice nic necítila. Přeměnila se na jemný popílek a ten vítr rozfoukal po celém bojišti. Bylo po bitvě.

Ztráta veškeré energie mě vyčerpala, začala jsem upadat do bezvědomí, abych načerpala novou energii. Kolem uší mi skučel vítr, jak jsem padala dolů.

Poslední, co jsem v tu chvíli cítila, byla Briamova ochranná náruč a pak hlasitá rána, jako by do něčeho vrazil. Pak už jsem nevnímala nic.

Když jsem se probrala, na nebi jasně zářily hvězdy. S povděkem jsem si uvědomila, že jsem oblečená do žlutomodrých bavlněných šatů s dlouhým rukávem, sukní a čtvercovým výstřihem, který vác zahaloval, než odhaloval. Na nohou jsem měla vysoké polobotky, které se barvou hodily k šatům a byly pohodlné, s tvrdou podrážkou, takže se hodily na cesty. Nebyli jsme s Briamem na bojišti, ani jsem neslyšela žádný hluk. Briam vedle mě ležel v podobě vlka, stříbřitý kožich měl ulepený od zaschlé krve. Tiše spal.

Natáhla jsem ruku a pohladila ho po srsti. Zafuněl a pootočil ke mně hlavu. Usmála jsem se. Bolelo mě celé tělo a cítila jsem se jako zpráskaný pes, na rukou jsem měla už žloutnoucí modřiny a vsadila bych se, že je nemám jen tam. Štěstí, že jsem se tak rychle hojila.

Zavřela jsem oči a zapátrala ve své mysli. Daniel byl naživu a v pořádku. Nemohla jsem s ním mluvit, na to byl moc daleko, ale stačilo mi vědomí, že jsem ho neposlala na smrt.

Cítila jsem i mírné uvědomění o ostatních žijících albínech, takže vnímání jejich života se mi vrátilo. Už ne v tak velké míře jako předtím, ale věděla jsem, že jsou v pořádku a zatím je nic neohrožuje. To u partnerů to takové nebylo. Cítila jsem jejich žal, bolest a ztrátu, o něco jsme přišli, ale netušila jsem o co.

Postavila jsem se a připnula si k boku meč, a luk s toulcem šípů nechala ležet u Briama. Musela jsem zjistit, kde to jsme. Nikde v okolí jsem necítila žádnou bytost, která by se i jen trochu podobala lidské, byla tu ale spousta zvířat. A o trošku dál – no, netušila jsem, co to je, ale vonělo to cize a po dracích. A draci voněli magií.

Byli jsme na louce, kterou ze tří stran obklopovaly lesy a z té čtvrté vysoká skála, která se jako hradba tyčila do všech stran, kam jen oko dohlédlo. Toto místo jsem viděla jednou na obraze – ve svatyni v údolí. Mahtarince o něm vyprávěla jako o místě, kde všechno začíná a vše končí. Netušila jsem, co to znamená, ale očividně jsem to měla zjistit.

Lehce jsem šťouchla do Briamovy mysli, aby se probral. Obvykle to zabralo, teď ale spal dál.

„Je zbytečné ho budit, dokud tady budu já, bude spát,“ ozval se někdo za mnou.

Prudce jsem se otočila s rukou na meči, ale jakmile jsem uviděla, kdo to je, uklidnila jsem se.

„Briam mě zavolal, jakmile jsi zabila Enolu. Pamatoval si, že to máš udělat, ale ty jsi upadla do bezvědomí. Musím říct, že jsi provedla vážně odvážný kousek. To s tím padáním bylo hodně nebezpečné. Myslím, že by Magii nepotěšilo, kdyby tě musela z říše mrtvých přivádět podruhé. Je to vyčerpávající a ona už je stará, víš?“

Miu stála na okraji lesa a pohrávala si v rukou s vějířem, bílé vlasy jí padaly až k zemi, delší, než byly předtím, hvězdy místo zorniček jí zářily temným světlem. V stříbřitých šatech jí to moc slušelo.

„Co se Briamovi stalo? Proč má na sobě krev?“ zeptala jsem se.

„Aby zabránil tvému pádu, zabalil tě do křídel a spadnul sám. Zlomil si ošklivě křídlo, ale neboj se, bude v pořádku, i když ta otevřená zlomenina vypadala zpočátku strašlivě.“

Musím se mu potom omluvit, připomněla jsem si. „A co děláme tady? Proč nejsme v Antworthu?“

„Protože Mahtarince měla poslední přání, a tím byla tato cesta. Moje matka ji měla vážně ráda a navíc byla druhá svého rodu, takže povolila, že můžeš vstoupit do její říše a najít ten kalich, který chrání území albínů, a obnovit bariéru.“

„Takže kalich Magie je ukrytý tady?“ rozhlédla jsem se, jako bych ho mohla zahlédnout. „A ještě něco, Mahtarincino poslední přání? Jak jsi to myslela?“

„Ano, kalich je ukrytý tam,“ neurčitě mávla ke skále. „A Mahtarince je ta, která ti darovala život, když jsi umřela. Jedna mrtvá duše za jednu živou, tak to musí být. A Arnya darovala svůj život za Briamův. Bez její oběti bys nedostala svého draka zpět.“

„Takže...“ zašeptala jsem.

„Ano, tvá prababička je mrtvá. Připojila se k Esme a Enole. Nechť její duše odpočívá v pokoji.“

„Kéž Magie dopřeje její duši klidné spočinutí,“ zašeptala jsem automaticky. Netušila jsem, co říct, nevyznala jsem se ve svých citech. Bylo mi do breku a zároveň jsem se cítila tak otupělá. Pro tuto chvíli jsem se ale musela oprostit od všech citů. Bude na ně čas později.

„Kam musím jít pro kalich?“

„Na to musíš přijít sama. Mahtarince ti ale zanechala hádanku jako návod. Řeknu ti k tomu už jen jediné: Počítej do deseti,“ přistoupila ke mně a vložila mi do rukou list. „Vkládám do tebe velké naděje, protože v místě, kam se vydáš pro kalich, není jen klíč k záchraně tvého lidu, ale i k záchraně mých dětí. Hodně štěstí,“ políbila mě na čelo a do rukou mi vtiskla i vějíř.

„Myslím, že tenhle se ti bude hodit, holčičko.“

Pak, bez jediného slova rozloučení, zmizela a ten pach něčeho cizího s vůní magie zmizel s ní. Takže takto voněla?

Briam zamrkal a upřel na mě modré oči. Vystřídalo se v nich několik emocí, až tam nakonec zůstal vztek.

Provinile jsem zčervenala a sklopila zrak v podřízenosti, kterou jsem byla ochotna poskytnout jen jemu a Danielovi.

Omlouvám se.

Ohrozila jsi naše životy, Katerine!

Já si to uvědomuji, Briame. Slibuji, že se to už nestane, sklonila jsem se k němu a prsty ho pohladila po čele.

To už jsi mi tvrdila tolikrát předtím! Jak ti mohu v tomto věřit, Kate, když si stejně vždy prosadíš svou! Ohrnul pysky a ukázal mi nádherné sněhobílé tesáky, tak jsem stáhla ruku zpátky a zavěsila si na ni vějíř od Miu.

Upoutal jeho pozornost. Co to je?

Dárek od Miu, prý se nám bude hodit.

Byla tu Miu?

Ano.

A proč jsi mě nevzbudila?

Snažila jsem se, ale řekla mi, že je to zbytečné. Nemohl ses v její přítomnosti probudit.

Řekni mi, o čem jste se bavily, řekl a já věděla, že se k předchozímu tématu už nebude vracet.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 28. kapitola: