OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Alter ego - 2. kapitola

07.02.2014 (16:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1061×

2. kapitola

„Tak pospíchej, krásko!" promluvil na mě můj obraz v zrcadle a jedním okem mrkl.

Vyjekla jsem a odskočila od zrcadla. Co to je? Jak jsem couvala, zakopla jsem a spadla na zadek. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na svůj odraz, jak se mi směje. Zděšeně jsem se po čtyřech plazila co nejdál. I když jsem já byla na zemi, můj odraz stál a smál se, až mu tekly slzy z očí.

Už jsem byla zády opřená o zeď, když do mého pokoje opět vtrhl Jimmy, tentokrát s dlouhým klackem v ruce. Chtěl mě bránit - můj princ na bílém koni. Jeho černé vlásky poletovaly kolem, jak se snažil najít důvod mé paniky. Když nic nenašel, pospíchal ke mně. „Mio? Co je?"

Můj odraz si pohrdavě podepřel hlavu a s křivým úsměvem nás sledoval. „Jimmy, co vidíš v tom zrcadle?" zeptala jsem se ho. Obrátil svůj šedý zrak na mé staré zrcadlo se zlatým rámem. Odraz si dřepl a zvědavě zvedl jedno obočí.

„Tak schválně."

„Tebe, Mio," odpověděl a váhavě se na mě podíval.

„A co dělám?"

„Nic. Sedíš tady se mnou."

To snad ne. Já opravdu blázním. Poděkovala jsem bráškovi za pohotovou záchranu, dala jsem mu do ruky bonbón a vystrkala z pokoje. Odraz nás pozorně sledoval. Jakmile za Jimmym zaklaply dveře, přistoupila jsem k zrcadlu. Pozorně jsem se prohlížela. Byla jsem to já. Jenomže jako by mi můj odraz nepatřil.

„Co jsi zač?"

„Já jsem ty," odpověděl odraz s ledovým klidem.

„Ne, nejsi. Kde ses tu vzala?"

„Vždy jsem byla součástí tebe."

Rozhodla jsem se, že to budu ignorovat. Muselo se mi to zdát. Sebrala jsem si svou školní tašku a vyrazila.

Kamarádi nejdřív byli nadšení, že jsem konečně došla. Zavalili mě spoustou otázek typu: 'Pamatuješ si něco? Jak se to stalo? Jsi v pořádku? Proč jsi tam spadla?', ale nadšení je za chvíli omrzelo. I když jsem se urputně snažila nemyslet na příhodu doma, pořád jsem na Ni ve škole narážela. Zrcadlo na toaletách, odraz ve vitríně, ve dveřích vyplněných sklem. Kamkoli jsem se hnula, tam se na mě šklebila Ona. Kamarádi brzo pochopili, že se mnou dnes řeč moc nebude.

Hned jak jsem se dostala zase domů, běžela jsem do svého pokoje. Tam jsem si klekla před zrcadlo a naštvaně sledovala Ji, jak se klidně protahuje.

„Co ode mě chceš?" podezřívavě jsem se jí zeptala.

„Chci se kamarádit." To určitě...

„Tak fajn. Jak ti mám říkat?"

„Vždyť jsem ty, Mia."

„Ty nejsi já. Vymysli si jméno."

S našpulenými rty vzdorovala, ale pak pokrčila rameny. „Fajn, jsem Catherine."

„Kde ses tady vzala?"

„Mio, už jsem ti to říkala. Vždy jsem tady byla. Ale až teď jsme se mohly seznámit."

Co se teda stalo? Kde se tu vzala? Že by ten zlom nastal mou nehodou?

„Ano, Mio, když jsi spadla, uvolnila jsi svou mysl a já s tebou konečně mohla mluvit," odpověděla, aniž bych se jí na něco ptala. „Dokážu ti číst myšlenky, vždyť jsem ty."

„Nejsi já. Dokžu je číst i já tobě?" Catherine se zasmála a pohodila svými blond vlasy, uplně stejnými, jako mám já.

„Samozřejmě, že ne. Já jsem byla v tobě, ne ty ve mně."

Tak fajn. Toto se mi nelíbí. Může mi číst myšlenky, kdykoli se jí zachce, a já jí ne? Odfrkla jsem si a vstala. S myšlenkami bláznivě proudícími hlavou jsem si začala vybalovat věci ze školy. Catherine mě pozorovala. Stála u zrcadla a nakláněla se, aby viděla. Jako by se nemohla hnout ani dopředu, ani zpět. „Neboj, Mio, jak jsem řekla, chci být tvá kamarádka."

Ale ani náhodou jsem jí to nevěřila.

Díky moc těm, kteří se rozhodli si přečíst i tento díl. Budu moc ráda, když po sobě zanecháte nějaký komentář, ať už pozitivní nebo negativní. Vaše komentáře jsou mým motorem, který mě žene vpřed :)

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alter ego - 2. kapitola: