Another Winner - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Výcvik a Erica opět nezklame

04.04.2014 (16:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 544×

Kapitol, Výcvikové centrum

Další den jsem opět pilně trénovala. Nejenom zbraně, stejně tak jako první den i umění přežít. Hned první den jsem pochopila, že je to vážně umění. Jedna rostlina může člověka nasytit a skoro ta samá mu způsobí bolestnou smrt.

Na zbraně však taky nezapomínala. Trénovala jsem s noži, meči, lukem, trojzubcem i s instruktorem souboj tělo na tělo. Oštěpům jsem se vyhýbala, i když ne úplně. Párkrát jsem si hodila, ze cviku. Byla jsem si jistá, že Grant neví, s jakou zbraní mi to jde nejlíp, tak jsem mu to nechtěla ukazovat.

Třetí den bylo soukromé vystoupení. Ráno jsem vstala a šla na snídani. Nikdo mě nebudil, nikdo se mě na nic neptal a ani nikdo nic nechtěl. Blaho. V poklidu jsem se nasnídala, dnes ne tolik jako ostatní dny, aby mi nebylo špatně, a vydala se do tělocvičny.

U výtahu na mě někdo čekal, Lianna.

„Hodně štěstí,“ popřála mi.

Kývla jsem a šla dál. Možná to bylo neslušné, ale nechtěla jsem s ní teď bavit, a ani ona nevypadala, že by jí to vadilo.

V čekací místnosti už byla asi polovina splátců. Nemluvili. Většinou si ani nevšímali ostatních. Jediná výjimka byli ti sourozenci, dvojčata, z Jedenáctého kraje. Seděli u sebe a drželi se za ruku. Dívka měla opřenou hlavu o rameno svého bratra. Ruku mu tiskla pevně, dost pevně. Jejímu bratrovi rudla ruka, ale neodstrčil ji pryč.

Zamyšleně jsem je pozorovala. Ale nerozuměla jsem jejich vztahu. Pouto mezi bratrem a sestrou chápu, možná, trochu. Vím, že sourozenci mají k sobě blíž, ale oni se v tu chvíli, kdy je oba vylosovali, stali prakticky nepřáteli, tak proč jsou pořád spolu? Ano, jako spojenci, to je jasné. Oni si však byli mnohem blíž.

Máloco mě dokázalo zmást tolik jako některé lidské vztahy.

Ten kluk si uvědomil, že je někdo pozoruje, otočil se a pohlédl přímo na mě. Neodvrátila jsem pohled, naopak se mu dlouze dívala do očí a snažila z nich něco o něm zjistit. A myslím, že on dělal to samé. Přestala jsem až po několika vteřinách.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Už tam byli všichni splátci včetně Granta. Hned na to se z reproduktoru na stěně ozval kovový hlas: „Grant Hausen, První kraj.“ Grant vstal a pomalým klidným krokem šel. Sebevědomí z něj přímo čišelo.

Netrvalo dlouho a z reproduktoru se ozvalo moje jméno: „Erica Worthyová, První kraj.“

Stejně tak jako Grant jsem šla krokem plný sebevědomím. Na skóre nejde toho moc zkazit. Když budu mít vysoké skóre, budou na mě lidé z Kapitolu sázet, protože budou myslet, že jsem typický profík. Když budu mít nízké skóre, tak si mě všimnou, protože profíci nezískávají málo bodů. Nejhorší případ by byl, kdybych byla průměrná. Nikdo si nevšímá průměrných.

Ze stojanu jsem si vybrala jeden oštěp a požádala o asistenta. Ten nepřišel, místo toho se rozsvítilo místo, kde se bojovalo s hologramy. Když to chtějí, pokrčila jsem rameny a stoupla si na plošinu a nastavila jsem desetiminutové cvičení.

Proti mně se najednou ocitli čtyři protivníci. To nebylo špatné. Kdyby proti mně stáli čtyři splátci profíci, bylo by to zlé, ale hologramy jsou předvídatelné. Mají vzorec chování, který se neustále opakuje, ať je složitý, jak chce.

Počítala jsem s touto možnost a sledovala jsem cvičení s hologramy. Teď jsem věděla, jak na mě půjdou.

S lehkostí jsem probodla skrz na skrz prvního a další dva praštila násadou oštěpu. To celé cvičení bylo náročné, hned jak jsem jednoho protivníka zlikvidovala, další se objevil.

Po několika sekundách se stalo to, na co jsem čekala. Můj mozek jakoby přešel do bojového režimu. Nad každým svým krokem jsem zároveň přemýšlela a zároveň. Hlavou mi vždy probleskla nesmírně rychlá myšlenka, co mám dělat. A já s hromovým klidem prošla celým cvičením jen s maličkým škrábancem na pravé paži.

Jak cvičení skončilo a hologramy se přestaly objevovat, mrštila jsem oštěpem přes tělocvičnu do terče. Střed jsem sice minula, ale přesto se oštěp zabodl dost blízko, takže jsem byla spokojená.

Otočila jsem se na tvůrce her. Netvářili se špatně, někteří se usmívali, pár z nich uznale kývalo.

„Můžete jít, slečno Worthyová,“ oznámil mi hlavní tvůrce her Seneca Crane. Já opustila místnost jinými dveřmi, než jsem přišla, a vydala se do našeho patra. Ani jsem se neobtěžovala oznámit, že jsem tady, rovnou šla do svého pokoje a pustila jsem na sebe studenou sprchu. Osvěžující.

Večer, až asi šest hodin od chvíle, co jsem se vrátila do pokoje, ukazovali v televizi naše výsledky. Na tohle mě zavolali.

Opět, jako každý rok, výsledky četl Caesar Flickerman, který Hladové hry uvádí.

„Z Prvního kraje,“ začal, „Grant Hausen získal devět bodů.“

„Dobrá práce, Grante,“ blahopřála mu Kašmíra a ostatní se hned přidali. Jen Lianna zase pozoruje mě.

„A teď dívka z Prvního kraje,“ pokračoval Caesar, „Erica Worthyová získala deset bodů.“ Pohlédla jsem na Granta a nemohla si pomoct. Na tváři se mi objevil malý zlomyslný usměv. Mně nikdo negratuloval, jen opět Lianna mě kývla.

Vrátila jsem svou pozorností zpátky k obrazovce. Splátci ze Dvojky, Craig a Anita, získali po devíti bodech. Splátce ze Čtvrtého kraje, Rhys, mě jako jediný dorovnal a dostal desítku. Grant odešel po vyhlášení skóre profíků, já jsem naopak zůstala.

Hlupáku, pomyslela jsem, nejenom profíci vyhrávají hry. A dívala jsem se dál. Většina ostatních splátců dostala nízká nebo průměrná skóre. Zpozorněla jsem, když Caesar došel k Jedenáctému kraji. „Ayden Donners z Jedenáctého kraje získává osm bodů,“ prohlásil Caesar s úsměvem a já zvedla obočí. Je dobrý, dost dobrý, proletělo mi hlavou a sledovala jsem dál.

„Mella Donnersová z Jedenáctého kraje dostala čtyři body.“ Jeho sestra nic moc, ale pokud budou chytří, mohli by nějakou dobu přežít.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování