Avicear - Zrození Kapitola 2. • OurStories.cz ~ naše povídky

Hádka, odmlouvání a příprava na slavnost Ohně. Po hodně dlouhé době další kapitolka. Tak snad si někdo tuhle povídku ještě pamatuje... Přeji pěkné čtení :)

28.04.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 615×

Alisha:

„Zase jsi byla na lovu, Alisho? Uvědomuješ si, že tím nevystavuješ pouze sebe nebezpečí, ale i nás?" zasyčela na mě Rose, matka Heidy, mé jediné přítelkyně, pokud by se to tak dalo nazvat.

Mlčela jsem.

„Prokázala jsem ti laskavost, když jsem si tě vzala a nenechala jsem tě na ulici, teď chci laskavost já od tebe. Přestaň s tím. Nechceme problémy."

Odfrkla jsem si. „Jenže pokud se lidé nebudou bouřit, nikdo nás už nezachrání. To, že mlčí, znamená, že to podporují. To po mně nechtěj, Rose. Nebudu se dívat, jak někoho zabíjejí, když mu můžu pomoct!"

Povzdychla si. „Jenže tím, že pomáháš všem, ubližuješ své rodině. Otázkou zůstává, pokud ji ztratíš, budeš mít sílu ještě bojovat?!"

„Pokud zemřete vy, tak nebude co řešit," odpověděla jsem tiše.

Nechápavě se na mě podívala.

„Zemřu totiž spolu s vámi," dodala jsem a vyšla ven. Tím další z únavných a až příliš častých rozhovorů skončil.

Finn:

„Je to tvoje povinnost a nebudeme se o tom dále dohadovat, Finnlayi," zavrčel na mě otec a mě opustily další námitky.

Popuzeně jsem zachrčel, ale poslušně jsem vyslechl otcův příkaz bez námitek. Budu muset jet spolu s NÍM a Liamem do města, které je, s prominutím, prdel světa. Skvělé. Vážně skvělé. Pitomé tradice. Kdo je vymyslel? hudroval jsem v duchu a balil si věci do truhly.

Nakonec vztekle mrskl botou o protější zeď.

„Chovej se ke svým botám laskavě slušně, Finnlayi!" zakřičel otec zpoza dveří. Budu, tatínku, budu, zavyl jsem v duchu.

Rozhlížela jsem se po tržnici. Líbilo se mi vše si moct bez rušní prohlédnout. Nikdy jsem si však nic nekoupila. Proč taky? Šperky se příliš lesknou, zbraně mám, oděvy taky. A zbytek je nepotřebný.

Lidé mě v této vesnici znali, proto jsem měla vlasy rozpuštěné a nezakryté. Přesto se však pár podivínů našlo, kteří si je bez okolků prohlíželi. Upřímně, nedivím se jim. Taky bych koukala. Mezi černými, hnědými a občasnými blonďatými jsem totiž vyloženě zářila.

Mé vlasy jsou totiž stříbrné. Jako tekutý kov. Už od narození. Nikdy jsem nepotkala své rodiče, alespoň co si pamatuju. Rose je však znala a něco málo mi o nich i řekla. Matka byla elfka, ale hlavně to byla mocná čarodějka. Měla černé vlasy, šedé oči a světlou pleť. Můj otec byl člověk. Také černovlasý, ale jeho oči byly modré a pleť tmavá. Rose říkala, že hezčí rodiče nikdy neviděla. A přesto mě tady nechali. Neřekli proč. Vím jenom to, že přišli ve spěchu a byli velice naléhaví.

A tak jsem tady zůstala. A vyrůstala spolu s Heidy. Ona, blonďatá s ledově modrýma očima, tak něžná a krásná, a já, stříbrovlasá s ocelově šedýma očima, spíše bojovná a vzpurná. Naprosté opaky a přesto nejlepší přítelkyně.

Ona, Rose a Alan, Heidinin mladší bratr. Moje rodina.

Za dva dny se bude konat slavnostní obřad Ohně. Této události se zúčastní i král se syny. Upřímně... vůbec mě to nezajímá. Tyhle slavnosti a obřady... umf... nic moc pro mě.

Už jsem seděl v sedle přes den. V každé volné chvíli jsem se zdejchnul do lesa a užíval si svobody, než se zase budu muset vrátit do usedlé a stereotypní společnosti mého otce.

Povzdychl jsem si. Slavnost Ohně, koho zajímá, že se něco slavnostně zapálí? Nikoho. Přesto to budu muset přežít.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování