OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 10. kapitola



Božská střední - 10. kapitola„Moc dobře víš, jak miluju amorky" - aneb když navštívíte božskou poštu v nebi.

Omluva - viz: Vyvolení a jinak příjemné čtení :)

10. kapitola -  „Moc dobře víš, jak miluju amorky."

Tak. Všimla jsem si toho včas. Teď stačí se jen nepozorovaně vyplížit a dělat, že jsem si ničeho vůbec nevšimla… jakože vážně vůbec…

Po špičkách jsem přešla k okraji naší verandy a už už se chystala vzletět, když mě něco zastavilo. Něco hnusného plné slin, které mě drželo za vlasy a táhlo mě směrem k domu. Zaječela jsem, bolestně sebou vykvikla a prala se s tím velkým zobancem o svoje vlasy.

„Pusť - moje - vlasy - ty - hnusný - orlo-lve!“ přetahovala jsem se s jeho zobákem, který mě neustále tahal směrem ke dveřím a nehodlal moje vlasy pustit.

Když byl už skoro u nich, vztáhl svůj pařát na noze a drápem otevřel klikou dveře, takže vyplivl moje vlasy a zobanem mě šťouchl do zad, takže jsem padla do našeho domu na kolenou s poslintanýma vlasy.

Jo, a jako bonus nezapomněl zavřít dveře.

Se slzami v očích jsem se podívala do prostoru v obýváku, kde seděli na pohovce mamka s Hádem. Oba drželi v rukou hrnečky od kafe a s otevřenou pusou na mě koukali už několik vteřin.

První se vzpamatovala mamka. „Co se, proboha, stalo?“ položila hrnek a přiběhla ke mně.

Klečela jsem na podlaze, v očích mě pálily slzy, v ruce jsem držela vyškublý chomáč vlasů a dívala se na zbytek svých vlasů, které se rozhodně nedaly považovat za vlasy. „To on,“ brečela jsem a ukázala na dveře. „Tvůj mazlík mi vyrval vlasy a dotáhl mě domů.“

„Jak je to možné?“ zeptal se Hádes zmateně a přidal se k mámě, která klečela těsně u mě a hladila mě po zádech.

„Jak? Jak asi? Chtěla jsem jít domů - tedy, něco jsem si zapomněla u Artemis,“ ucukla jsem očima, „a on mě přímo dotáhl domů.“

Hádes se usmál, a zatímco jsem vzlykala do šílenství a on mě hladil po zádech, najednou jsem ucítila, jak se něco po nich vine a narůstá do obrovské délky. Zvedla jsem oči a setkala se s Hádovým pohledem. Mrkl na mě a ukázal na zrcadlo. Vyškrábala jsem se na nohy a přiběhla k němu. Z boku na mě zhlížela holka s vlasy nejmíň o dvacet centimetrů delšími než předtím.

Utřela jsem si slzy a s mírným, ale obdivným úsměvem jsem se otočila na Háda. „Jak…?“

Pokrčil rameny. „Byl to jen trik. Trik, který jsem se naučil už dávno.“

„Jen trik? Vždyť jsi mi zachránil život,“ zasmála jsem se a znovu se podívala do zrcadla. Moje vlasy. Moje nejkrásnější vlasy, které jestli mi někdo ještě někdy zničí, tak…

Hádes se usmál, potěšený, že mi pomohl. „Tak myslím, že je čas jít. Sew když něco takového dělá, tak většinou má hlad.“

Protáhla jsem obličej a vykulila jsem oči na mamku, která se při pohledu na moji tvář skácela na zem smíchy.

„Tak hezký den, dámy,“ uklonil se a zabouchl za sebou dveře. Pak už jsme jen slyšely burácející mávání mohutných křídel, které zněly až do veliké dálky.

„Od kdy používá Hádes gryfa?“

„Asi od té doby, co ho to přestalo bavit objevovat se jako nečekaný host - čili z černé mlhy.“

Zašklebila jsem se, sedla si vedle mamky a zeptala se jí: „Mami, co tu vlastně Hádes dělal?“

Mamka ztuhla a chvíli se strnule dívala před sebe, pak se usmála a odpověděla: „Pozvala jsem tvého strýce, aby mi vysvětlil to včerejší „nečekané pozvání“ na luxusní večeři do luxusní restaurace.“

„A co ti řekl?“ kousla jsem se nervózně do rtu.

„Že jde čistě o rodinný vztah, který znamenal přátelskou konverzaci na téma ´nadcházející události školního roku´.“

Zamračila jsem se. „No, ale to samé jsem ti řekla taky, ne?“

„To sice ano, ale od tvého strýce to bylo podané malinko jiným způsobem.“

„Jakým?“ nechápala jsem.

Mamce se na tváři objevil tajemný úsměv.

 

∞∞∞ 

 

„Zaživa mě do toho výtahu nikdo nedostane,“ prohlásila Eris a vzpírala se našemu tlaku dotlačit ji do něho.

„Tak tam dotáhneme tvoji mrtvolu,“ navrhla Nemesis a od ostatních si vysloužila vražedný pohled. „No co? Když nechce dobrovolně - přece ji tam nějak dotáhnout musíme, ne?“

Ignorovala jsem Nemesiny bláznivé myšlenky a úvahy a jednoduše prohlásila: „Eris, nebude to tak hrozný. A když tak se pozvracíš. V nebi. Není to jedno?“

„Ne, není,“ zašklebila se hrůzou. „Vždyť jestli mě uvidí andělé, už v životě po smrti nepůjdu do nebe, ale do toho příšerného… no dobře, Gravien by se dal přežít, ale ty ostatní umělé nesmysly jako kotel na polívku a tak, ne.“

Zakroutila jsem hlavou. „Eris, prosím.“ Šťouchla jsem do ostatních, aby se trochu víc snažili s přemlouváním, a já se pokusila udělat psí oči. „Prosím, prosím, prosím.“

Eris byla nedobytná, ale už při třetím slovu prosím si mohutně povzdychla a poraženě svěsila ramena. Pak je ale narovnala a vyčítavým tónem řekla: „Ale všechny pytlíky na zvracení jsou oficiálně v mém vlastnictví.“

 

∞∞∞ 

 

Vměstnali jsme se do výtahu jako včera a já, aniž bych se musela koukat na Háda, jsem zmáčkla červené tlačítko a nechala Háda protáhnout se k číselném kódu. Než naťukal poslední číslici, někdo vzadu vykřikl: „Moment! Jestli jsme včera jeli dolů, tak dneska pojedeme… nahoru.“

Všichni jsme naprázdno polkli a instinktivně se chytli, za co jsme mohli. Výtah se rozjel a my začali řvát. Tlak nám stoupal od nohou až do hlavy a nechtěl se nás pustit. Cvakala jsem zuby a zavřela oči, dokud tlak nepovolil a my s hlasitým unisono povzdechem jsme si oddechli.

Cink! - „Vítejte v nebi.“

Pomalu jsme začali lézt ven. Oslnilo nás sluneční světlo - tisíckrát jasnější než u nás na Olympu. Všude okolo bylo bílo, místy modrá jasná obloha a vzduch byl mnohem hustší než níž. Byli jsme zřejmě tak vysoko, že hrozilo, že nedostatek kyslíku nás může za určitou dobu hezky zabít.

Zmateně, i když trochu znuděně jsme se rozhlédli. „Hm, hezký,“ shrnula to Keira do dvou slov a my s ní museli souhlasit.

Nebe. Jak si představím tohle slovo? Možná takhle. Možná jinak. Ani jsem to netušila. Po včerejší exkurzi do světa plného falešného ohně a svalnatých chlapů mi tohle připadalo jako prázdné a nudné místo, něco jako poušť, kde člověk jen bezmocně tápe a nachodí miliony kilometrů, kdy vidí pořád to samé panorama. Myslím, že jsem nebyla jediná, koho nebe vůbec nepřekvapilo.

Hádes se ušklíbl a otočil se na nás. „Vám se to nelíbí? Myslel jsem, že zrovna vy budete typy, kteří mají radši slunce než černočernou tmu.“

„Chyba lávky, beru zpátky to, co jsem včera řekl o peklu,“ pokýval hlavou Thanatos.

Všichni přikývli, jenom zvracející Eris nedokázala vyjádřit, jak se jí výlety výtahem líbí. Po chvilce se k nám připojila. „Hele, viděli jste ty mraky, jsou jak -“ Nestačila nic doříct a najednou se vznášela pár metrů na námi. Udiveně jsme koukali, jak sebou šije a nemůže dolů.

„Pomoc! Sundejte mě!“ ječela.

„Háde, udělej něco!“ otočila jsem se na něho, ale v rovině jeho očí, kde před chvíli stál, jsem teď viděla podrážky bot, couvla jsem a narazila do Thanatose, který spolu se mnou a s ostatními koukal, jak se Eris i Hádes vznášejí nad námi.

„Nic vám to neudělá, vzneste se,“ pobídl nás a přistál o kousek dál na mraku.

„Tak to ani náhodou,“ prohlásila Megaira, ale vzápětí vykřikla, jak ji sestry vzaly za ruku a násilím vytáhly o kousek nad normální úroveň. O chvíli později se takhle vznášeli všichni kromě mě.

„Ne, díky, stačí mi lítat s botičkami u nás,“ ušklíbla jsem se, ale Nemesis se zlověstně zasmála a vzala mě pod rameny.

Křičela jsem. „Nemesis! Jestli mě nepustíš, tak tě klidně ve vzduchu zabiju!“

„Posluž si,“ zasmála se a pustila mě. S jekotem jsem instinktivně zavřela oči a očekávala náraz. Překvapením jsem ale jedno oko pootevřela, když jsem ucítila, jak jsem dopadla měkce do jemného obláčku a pomalu se odrážím zase zpátky.

Usmála jsem se a skočila na sousední mrak. Odrazila jsem se jako na trampolíně a skákala z jednoho mraku na druhý. Brzy mě napodobili i ostatní. Kromě Háda, který vrtěl hlavou, ale cukaly mu koutky, jak se chtěl smát.

Doskákali a doletěli jsme takhle o pár set metrů dál od výtahu a vyčerpaně se svalili do těžších mraků, které vypadaly, že nás unesou a neproboří se pod námi. „Tady je gravitace podstatně menší. Je suprový, že tu takhle člověk může lítat,“ zasmála se Keira.

Jindy tichá Apaté se přidala: „Fyzika je boží, ale zrovna tady je mi ukradená.“

Tísifoné si lehla hlouběji do mraku. „Tady bych klidně mohla usnout,“ zavřela oči, ale vzápětí vyjekla.

Všichni jsme se na ni zmateně otočili. „Co je?“

Vyskočila a se slzami na krajíčku se k nám otočila zády. „Ten mrak je dešťový. Mám úplně mokrej zadek!“

Instinktivně jsme vyskočili a pro jistotu se zkontrolovali, avšak Tísifoné byla jediná, kdo to od mráčka deštiváčka schytala. Sestry se jí začaly posměšně smát, já ji však chlácholivě objala.

Hádes k nám dorazil s menším zpožděním. „A jéje. Zdá se, že už jste stačili poznat, že ne všechny mraky vás můžou mile překvapit. To si osušíš,“ poplácal Tísifoné po rameni a pak se k nám otočil. Děcka, jste připravený navštívit nebeské ochránce?“

„Nebeské co?“ reagovala s otevřenou pusou Nemesis.

„Nebeské ochránce,“ pokrčil Hádes rameny. „Pojďte - nebo spíš - doskákejte za mnou.“

Udělali jsme, jak řekl, stále překvapení a natěšení, co se vlastně ještě v nebi odehraje. Společně jsme doskákali/doletěli - říkejte si tomu jak chcete - za ním, až se z mlžného velkého oparu před námi objevila velká, z mraků a plynů udělaná velká brána.

„Nebeská brána,“ vydechla polovina z nás a ostatní jen nechápavě zírali, mezitímco se před námi otevřela a my vstoupili dovnitř.

Okamžitě jsem ucítila, jak se mi dýchá lépe a necítím se už jak v korzetu. Zároveň jsem však ztratila pocit, že dokážu létat. Před námi v dálce probleskovalo světlo a ještě blíž se objevila křišťálově čistá řeka, na které plul něco jako člun ve tvaru pegasu ozdobený zlatem a jen tak tak velký pro nás všechny.

Hádes nás nemusel pobízet dvakrát - automaticky jsme nastoupili do člunů a rozjeli se po vodičce. Seděla jsem v první řadě mezi Nemesis a Hádem. Upřímně - nevěděla jsem, jestli jsem přibrala já, nebo si jen tak bůh podsvětí rozvaluje nohy. Každopádně jsem se nějak smrskla ještě víc do sebe, jak to nejvíce šlo.

„Kdo to tady zase? - Á! Vaše božstvo!“

Rozkoukávali jsme se před sebe, ale nic jsme neviděli. Pára stoupající z vody byla tak neprůhledná, že člověk viděl sotva pár centimetrů. Asi vám nemusím říkat, jak jsem umřela hrůzou po tom, co se stalo pak.

Po pár okamžicích vyslovení té věty neznámým pisklavým hláskem jsme se jen rozhlíželi a doopravdy se všichni včetně Háda vyděsili, když se ten „neznámý“ objevil přímo před námi. No moment…

Zařvala jsem a začala se ošívat, jak jsem nejvíc mohla. Hádes mě okřikl: „Persefono! Co to, u všech čertů, vyvádíš?“

Nenávistným a vražedným pohledem jsem ho doslova probodla. „Tomu si říkáš férový člověk, když ani neupozorníš na to, že v nebi se místo andělů vyskytují ta nejhorší stvoření v celém vesmíru?“

„O čem to mluvíš?“

„O tomhle, ne?“ ukázala jsem před sebe, kde ještě před chvíli si jen tak klidně vznášel ten malej, zakrslej… „… Amorek!“

Hádes zamrkal a vyměnil si s ním nechápavý pohled. „No a? Jde o něco? Vždyť u nás jsou taky.“

No právě, skřípala jsem v duchu zuby a naštvaně zatínala pěsti.

„Je to malej kudrnatej zakrslík, nechápeš to?“

„Ehm, ehm, kdybyste dovolila, velevážená slečno, my používáme klasické označení amor,“ pokýval hlavou a zatvářil se smrtelně vážně.

„Ty zmlkni,“ sykla jsem. „Chci pryč,“ otočila jsem se na Háda.

„Jo, jenže my ne.“

Pomalu jsem se otočila na smrtelně tvářící se mé spolužáky natěsněné za mnou do vozu. Všichni na mě koukali rozhodným pevným výrazem, až jsem sama se vyděsila, jestli je nějak ty lítající parchanti neoblbli.

Otočila jsem se zpátky na sedadle, zajela do něj hluboko, jak jsem nejvíc mohla, a s rukama založenýma před sebe jsem probodávala tu lítající potvoru přede mnou. „Fajn.“

Amorek se zazubil a otočil se na Háda: „Máte domluvenou návštěvu?“

„Ano, je to zařízené,“ odpověděl Hádes klidně.

„V tom případě - na co čekáme? Jdeme navštívit nebe!“ reagoval přehnaně nadšeně amorek. Vzápětí dodal: „Budete přeci potřebovat průvodce, ne?“

Nedokázala jsem skrývat své nadšení, když se mi ten malej kudrnáč usadil na klíně, mířil svou buclatou ručičkou před sebe a mával mi křídly do obličeje.

 

∞∞∞ 

           

Nebe se zdálo snad ještě větší než samotné peklo. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli otevřenému prostoru plného bíla a mraků, nebo jestli jen prostě je na světě je moc hodných lidí.

Tu poslední možnost jsem zcela zavrhla.

Projížděli jsme po „řece“ v našem člunu a fascinovaně koukali po okolí. Cesta člunu byla jasná - ohraničená bílými sloupy a neustále se zvyšovala. Po chvíli jsme vjeli do jakési budovy, kde kolem nás lítali samí amorci a pilně něco vytvářeli. Někteří jen tak lítali sem a tam a dohlíželi na ostatní, jiní do něčeho v pravidelném rytmu bouchali a někteří nesli obrovské vaky, které byly snad desetkrát větší než oni sami. Divila jsem se,  že něco takového vůbec unesou.

„Co je to?“ zeptala se Megaira.

„Tohle je - milí zlatí - pošta,“ odpověděl s úsměvem na tváři amorek.

„Ještě že nám neříká děti,“ zašeptala Nemesis a já vyprskla smíchy. Amorek se nervózně v mém klíně zavrtěl a pak pokračoval: „Někteří z vás jistě ví, že amorci jsou nejen bůžkové lásky, ale také poslové zpráv. Osobně tedy chci říct těch významných.“

Zamrkala jsem a snažila se uhnout Hádovýmu pohledu, který na mě stočil. Pamatovala jsem si až moc dobře, jak mi malý amorek přinesl osobně zlatý svitek s exkluzivním pozváním na večeři se samotným pánem podsvětí. Upřímně - to už bych byla radši, kdyby jen tenkrát přinesl výpis účtu.

„Zde je středisko všech zpráv. Jsou to expresní zásilky. Na celém světě neexistuje rychlejší proces odeslání, zpracování a doručení. Proto se také dělí naše pošta na tři části. Hmotná a obecná,“ ukázal na sál, ve kterém jsme se nacházeli, a mávl rukou k ostatním amorkům.

Jeden z nich právě přilétl s velkým vakem, vysypal ho na zem, takže se všude válely obálky. Poté přiletěli dva amorci, kteří roztřídili obálky na několik hromádek, vzali do ruky nějaký přístroj, naskenovali je a hromádky se objevily u „razítkovačů,“ kteří rytmicky označili všechny obálky razítkem odeslání a následně je hodili do velkého vaku, který byl už připravený na odvoz všem adresátům. To vše jen během deseti sekund.

Zamrkali jsme.

„Fíha,“ reagoval Thanatos za nás.

„Co je támhleto?“ zeptala se Aléktó a ukázala na velký kulatý stůl, kde ve prostřed byla digitálně vyznačená mapa světa.

„To je záznamovač. Zapisuje všechny dopisy, které kam jsou. Pokud se někde vyskytne problém, je první, od koho se ten problém dozvídáme.“

„Pěkný,“ poznamenali jsme.

„Čili tento sál je jak pro hmotné klasické dopisy jak osobní, tak i úřední, chvílemi se zde vyskytují i pohledy.“

„A co je tamhle?“

„To je sběrník - když není na dopise adresa nebo známka, putuje tam a za nějakou dobu problém vyřešíme. Pokud tam není známka, dopis odešleme z vlastních nákladů, avšak odesílatel je zadlužený, a pokud tam není adresa, tak se snažíme vystopovat původce a odeslat ho zpět, aby dostal šanci svou chybu napravit,“ odpověděl znalecky amorek.

„A jak tenhle proces dlouho trvá?“ zašklebila se Eris.

„Přibližně půl hodiny.“

„To je straaašně dlouho,“ řekla ironicky Tísifoné a ostatní se zasmáli.

„Jen dotaz - jak lidé berou vaši službu? Chci říct - přeci nejste na zemi taky jako amorci s mrakovou továrnou,“ řekla Nemesis.

„Dobrá otázka, drahá, na zemi existujeme v poštovní službě BAS - tedy božská amorkovská služba, pro lidi řečeno bezplatná asociační služba.

„Jej, to je chytrý,“ reagovala ironicky Keira.

Amorek se zazubil. „Že jo?“ A když se otočil, všichni jsme protočili očima.

Člun se pohnul a my po chvíli vjeli do dalšího sálu. „Sál pro elektronickou poštu. Nový sál, zavedený teprve před třiceti lety.“

Teprve, odfrkli jsme si.

V tomhle sále už takové děsivé pobíhání nebylo. Většina amorků seděla u počítače a s kamennou tváří se dívala na monitor jak hypnotizovaná. Někteří amorci však lítali nad počítači a kontrolovali, aby se nějakým způsobem nenarušil systém.

„Zde probíhá export služeb přes e-mail, facebook, skype, icq a další elektronické služby - všechny, na které si vzpomenete.“

„A co s nimi jako dělají?“

„No, přeci to čtou, co by?“

Jeden amorek nedaleko nás vyprskl smíchy a chvíli nemohl přestat. Pak se vrátil zpět do své původní pozice a s kamennou tváří opět začal ťukat do počítače.

„Asi si zruším účet na facebooku,“ reagovala s hlasitým polknutím Aléktó. A ač se smíchem, všichni jsme už v duchu zařadili tento úkol jako bod do svého denního programu.

Člun se dal opět do pohybu a my vjeli do posledního sálu. „Sál vyhrazený pro samotné vaše božstvo,“ prohlásil amorek s úctou.

Ani jsem nevěřila, kolik svitků dokážeme poslat, i když nás není zase tolik. Omyl. Celý sál se třpytil jako zlatý chrám někde v čerstvě objevené hrobce, až oči přecházely. Hleděli jsme na to s otevřenou pusou.

„Vystupovat!“ zavelel Hádes. Otřepali jsme se a pomalu vyskákali ze člunu. Amorků zde bylo nejvíce, přesto jsem měla pocit, že naše božská služba není nejdůležitější.

„Tak, a zde, prosím, se zpracovávají svitky z vašeho Olympu. Rozdělujeme do několika kategorií: bronzový - obyčejný a nedůležitý, stříbrný - středně obyčejný a už trochu více důležitější, a zlatý - vzácný a nejdůležitější, poslaný samotným bohem z velké trojky. Samozřejmě, že nejčastěji to používá váš otec,“ obrátil se na mě amorek.

Ostatní se zasmáli a já si jen odfrkla. No co? Je to přeci hlavní bůh - proč by nemohl vyřizovat nějaké politické záležitosti?

„A teď bychom mohli…“

„Háde!“

Jak na povel jsme se otočili, když se k nám blížil mladý, asi tak třicetiletý muž v obleku, upravený, ne sice příliš hezký, ale ušel by - s několika amorky v patách. „Ahoj, Háde, jak se daří?“

„Herme!“ poplácal ho po rameni. „Tebe bych tu dnes opravdu nečekal.“

„Já bych tu spíš nečekal tebe a ještě s - ach, no podívejme, máš tady doslova harém,“ zasmál se.

Naklonili jsme hlavy na strany a s nechápavým pohledem se na sebe podívali. Harém? To je vážně vtipný od někoho, kdo za sebou táhne celé stádo malých okřídlených plenkáčů!

„Jo, to je fakt vtipný. A vy jste jako kdo?“ zamračila se Keira.

„Ty nepoznáváš posla bohů a našeho ředitele?“ šokovaně a s mrzutým pohledem probodl náš průvodce Keiru.

„Jsem Hermes, posel bohů, starý známý všech, kdo mají zájem o přátelství,“ zazubil se.

Eris se zářivě usmála a okamžitě k němu přiskočila. „Já o přátelství teda rozhodně stojím.“

Hermes se falešně zasmál. „No, to je sice pěkné, ale mám radši, když dívky ví, kam rozhodně mají jít na záchod,“ a ukázal na její ještě stále mokrý zadek.

Náš hlasitý a nekonečný smích zněl ještě dlouho po tom.

 

∞∞∞ 

           

„Nebe nebo peklo?“

„Rozhodně peklo.“

„Ani bych neváhal.“

„Gravien byl nejlepší.“

„Tam bych si dokázala zvyknout na ty umělé efekty a sexy satyry.“

Byli jsme zpátky ve škole. Unavení jsme se svalili do lavic a diskutovali s Hádem. Ten se usmíval nad našimi odpovědi a rozhlížel se po celé třídě. Bylo na něm vidět, že je šťastný, že měl pravdu, když říkal, že peklo je rozhodně lepší.

„Takže peklo a Gravien, jo?“ zasmál se. „Měl bych ho někdy sem zase pozvat.“

Aléktó se zasněně usmála a opřela si hlavu o ruce. Nemesis si naopak odfrkla a tiše poznamenala: „Ta reggae koza nebylo to pravý, co bych zrovna v pekle chtěla.“

„Takže jste si to ujasnili? V pekle jsou satyrové a v nebi amorci. Lidé si to přetvořili na čerty a anděly, ovšem jen bohové ví, co je pravda,“ usmál se.

Všichni začali horečně diskutovat na všechna témata, jediná já se dívala mimo a tupě se usmívala. Ze snění mě probral Hádův hlas: „A kde se líbilo tobě, Persefono?“

Ironickým, přesto s menším zašklebením jsem se usmála a prohlásila: „Na to se mě snad ani ptát nemusíš. Moc dobře víš, jak miluju amorky.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 10. kapitola:

7. beda
10.08.2016 [18:13]

nádhera Emoticon Emoticon Emoticon lidi okolo mě si myslí že sem blázen protož se směju na celej dům Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. piromaan23 přispěvatel
04.12.2013 [20:55]

piromaan23Další prosím Emoticon

5. Mabelline
17.11.2013 [17:20]

super kapča :)) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Carol1122 přispěvatel
03.10.2013 [18:48]

Carol1122Superduper12: No přátelé nepřátelé, Persefona má v tom jasno Emoticon Děkuju mnohokrát Emoticon Emoticon Emoticon
MJ5: Takové chvály? To si snad ani nezasloužím Emoticon Každopádně strašně moc děkuju hrozně moc si mě potěšila Emoticon To víš, já bych si to taky přála jednou jako knihu Emoticon jenže ten sen je nereálný - když vidím, co bych všechno musela pro to udělat a nakonec celý příběh ještě předělat...asi zůstanu věrná jen ourstories Emoticon Emoticon
Wanda: Děkuju Emoticon Emoticon No hned tak brzy zřejmě ne, škola je věčný zabiják času...nicméně přidám jakmile to půjde Emoticon Emoticon Emoticon

3. Wanda
01.10.2013 [19:05]

Ruším Facebook... :D Aj skype... Aj twitter... AJ ICQ... Okej, stačí :D Super kapitola, ako vždy. :D Reggae koza XD :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Strášne sa teším na ďalšiu, ktorá dúfam že bude skoro :D

2. MJ5 přispěvatel
01.10.2013 [16:56]

MJ5Já to prostě miluju!!! Hádes je sympatickej a tvůj styl psaní bombovej! Dokázala bych si to představit jako knihu.

1. superduper12 přispěvatel
30.09.2013 [17:38]

superduper12Suprová kapča, ešte suprovejší amorkovia :D. Síce taký Amor, Afroditin syn, Krásne biele krídla, je superový, ale nechceli by sme prísť o úhlavných nepriateľov Persefony :D :D :D. Och, aj ja idem hneď radšej rušiť facebook Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!