OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 24. kapitola

15.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1649×

24. kapitola - Falešná stránka

„Co to? Kde to jsem?“

„Díkybohu, myslela jsem, že už jsi mrtvá, jak dlouho jsi spala,“ zasmála se Nemesis, která držela ještě v ruce baterku, kterou mi zřejmě svítila do očí.

Když jsem totiž s námahou otevřela oči a snažila se co nejvíc ignorovat třeštění v hlavě jak po kocovině, zjistila jsem, že ve skutečnosti je v mém pokoji pořád stejná ponurost a jediné světlo vydává mohutný krb a pár svícnů v koutech a u mé postele, ve které jsem zjistila, že jsem ani nespala.

Chtěla jsem se znovu otočit na Nemesis, ale zatřeštila mě hlava tak, že jsem si zuřivě začala mnout spánky a sykla bolestí.

„Tu máš,“ podávala mi pohár s vodou a já si ho chtěla vzít, ale pak jsem jí ho vrátila

„Ne, díky.“

„Pomůže ti... “

„Ne, opravdu ne.“

Pokrčila rameny a já po pár minutách vydechla, když mě přestala hlava bolet. Podívala jsem se na rozházenou deku na pohovce i na ni, protože ve větším světle jsem ji viděla jasněji.

Nemesis se svou po lopatky bujnou blonďatou hřívou, modrýma jiskřivýma očima, plnými rty, velkým poprsím a štíhlou postavou vypadala snad ještě krásněji než na Olympu. Snažila jsem se přijít na důvod, proč vypadá v podsvětí ještě líp, ale na nic jsem nepřišla. Možná jen, že byla se svým osudem bohyně v podsvětí smířená a nějakou dobu se na to připravovala.

Jenže já jsem se stále nemohla s tímhle smířit.

„Svatba bude za dvě hodiny. Mám úkol tě připravit.“

Stála dál ode mě a usmívala se, jakmile jsem otevírala pusu, řekla: „Šaty přinesou za okamžik, budeš nadšená.“

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se jí, protože jsem byla neustále mimo a měla jsem pocit, že se s ní nemůžu dohadovat a že je vše tak správně…

„Bude jedna hodina.“

Otevřela jsem oči. „Cože?“

„No jo,“ pokrčila rameny. „Holt jsi byla včera tak vyčerpaná, že jsi prospala celé dopoledne až do odpoledne. To ale nevadí. Máme dvě hodiny na přípravu, to stihneme.“

„Nemesis, já -“

„Už jsem ti vymyslela účes i make-up. Bude to senzační.“

Dala jsem nohy z postele a nechala si od ní pomoc na nohy. Zamotala se mi hlava, ale ignorovala jsem to. „Nemesis, já nemůžu. Nechci si vzít Háda. Já -“

Znovu se mi podlomila kolena a Nemesis mi pomohla na pohovku, kde mi podala i pohárek. „Vypij to,“ nařídila.

Nehádala jsem se s ní a vypila ho až do dna. Měla jsem pocit, jako bych prožila z mrtvých vstání. Okamžitě se mi rozjasnil zrak a hlava i tělo už mě nebolelo. Bez problému jsem se postavila na nohy zrovna v momentě, kdy na obrovské dveře někdo zaklepal a následně se otevřely.

Dovnitř vstoupily tři dívky, které nebyly ale ničím tak výrazné, abych si je prohlížela. Předpokládala jsem, že jsou to jen služebné. První dvě nesly obrovské zrcadlo a truhličky s kosmetikou. Poslední z nich nesla dlouhý balíček.

„Nesou se šaty,“ zašveholila Nemesis a vzala si je od dívky. Myslela jsem, že odejdou, ale zjevně měly příkaz, aby tu zůstaly a pomáhaly s přípravami.

Nemesis přehodila šaty přes pohovku, složila deky a pomohla mi svléknout mé letní šaty, které mi jediné připomínaly můj starý domov. Nevnímala jsem ani, když mi ostatní dívky začaly splétat vlasy a líčit. Dívala jsem se strnule před sebe, ale ovšem bez jakýkoliv myšlenek.

Když zhruba po hodině mě vyzvala, abych si oblékla svatební šaty a poté mi je i upravila, zvolala: „Hotovo!“

Vzala mě za ruku a pomohla mi dojít k velkému pozlacenému zrcadlu, kde jsem se na sebe mohla podívat. Černé šaty se stříbrným pásem na jedno rameno podtrhovaly mé hnědé vlasy vyčesané do nízkého drdolu ozdobené po stranách stříbrnými sponkami. Na nohou jsem měla stříbrné sandálky na mírném podpatku.

Usmála jsem se na sebe, ale nevěděla jsem vlastně ani proč. Něco uvnitř mě křičelo, že je vše špatně, ale zároveň to něco nového se s tím pralo. Nechápala jsem, co se děje, takže jsem si jen užívala pohledu na sebe ve velkém zrcadle.

„Vypadáš nádherně,“ vydechla zbožně Nemesis a ostatní dívky jen přikývly. „Megairo, podej mi ještě, prosím, támhle ten hřeben.“

Co? Megairo? Jak? To nebyly služebné? To byly sestry Erinye? Uvnitř mě to vířilo otázkami a myšlenkami, ale zevně jsem se dokázala jen usmívat. Nemesis mi ještě z drdolu vyčesala pár pramenů ven, které mi jen jemně zdobily tvář.

Jakmile byla hotová, otevřely se těžké masivní železné dveře a dovnitř vstoupil sám Hádes. Měl přes sebe přehozený černý lesklý plášť , z kterého koukaly jen černé kalhoty s vysokými botami. Majestátnost mu dodávala zlatá vřesová koruna se symboly jeho moci.

Vypadal naprosto úchvatně. Nejdříve se usmál na mě a poté pokynul dívkám, které se uklonily a odešly. Nechaly mě s Hádem v jedné místnosti o samotě.

Stála jsem před zrcadlem a dívala se na svůj odraz, i když jsem uvnitř nechápala, co to dělám. Hádes ke mně přešel pomalým krokem a položil si hlavu na mé rameno.

„Jsi překrásná,“ zašeptal.

Když jsem nic neříkala, odtáhl se ode mě a vytáhl z kapsy svého pláště náhrdelník, který mi chtěl dát již před dvěma lety jako dárek k osmnáctým narozeninám. Odhrnul mi zezadu pár vlasů a nezapomněl mě pohladit jemnými bříškem prstů po šíji, až mě zamrazilo. Připnul mi náhrdelník a pohladil po ramenech.

„Teď jsi dokonalá. Můžeme?“ nabídl mi rámě a já se ho bez jakýchkoliv protestů chytla.

Jako omráčená jsem ho následovala po schodech z věže a po schodech v hlavní části hradu. Vedl mě několika chodbami, které byly sejné jako ostatní místnosti v hradu - studené a temné, kde jsme potkali několik sloužících, kteří se nám ihned uklonili, až jsme došli do místnosti osvětlené několika loučemi.

Vedl mě uličkou mezi jednotlivými lavicemi, kde sedělo několik poddaných, kteří byli na svatbu pozvaní. Většina z nich byli prostí sloužící, kteří měli přes obličej kápi, jen pramálo tu bylo lidí, kteří měli zohyzděnou tvář, nad kterou jsem se ale nad nepozastavila. Neustále jsem se na všechny jen usmívala.

Došli jsme až na konec uličky, kde na kamenném stolečku ležel polštář se zlatými prstýnky. Hádes si mě otočil na sebe a s úsměvem se na mě podíval: „Trochu jsem si upravil pravidla svatby.“

Vzal prstýnek z polštáře a navlékl mi ho na prsteníček. Nádherně se ve svitu loučí za leskl a já ho jen mohla obdivovat. To samé jsem udělala i Hádovi.

Chytl mě za ruce a šeptem mi řekl: „Začnu odříkávat přísahu, potom ji zopakuješ sama, ano?“

Přikývla jsem a Hádes spustil: „Já, Hádes, vládce podsvětní říše, syn Rhey a Krona, beru si tímto prstenem Persefonu, dceru Dia a Deméter, vládkyni podsvětní říše, které slibuji úctu, věrnost a nekonečnou lásku, ve zdraví i nemoci.“

Kývl na mě a já neváhala a jasným nelámavým hlasem jsem spustila: „Já, Persefona, vládkyně podsvětní říše, dcera Dia a Deméter, beru si tímto prstenem Háda, syna Rheiy a Krona, vládce podsvětní říše, kterému slibuji úctu, věrnost a nekonečnou lásku, ve zdraví i nemoci.“

Postřehla jsem, jak někdo vešel do sálu a na polštáři přináší zlatou vřesovou korunku se symboly podsvětní moci pro mě. Nemesis se uklonila před Hádem a nabídla mu korunku. Opatrně si ji od ní vzal a šikovně mi ji položil na hlavu. Dokonale mi pasovala a podle Hádova a celého sálu obdivného povzdechu jsem poznala, že je to skutečně pravda.

„A teď polibek,“ zašeptal mi do tváře, ale nejdřív si mě přitáhl kolem pasu. Přiblížil se ke mně blíž a dotkl se váhavě mých rtů. Po chvilince, která netrvala ani sekundu, si mě přitáhl blíž a vášnivě mě políbil.

Jeho rty byly měkké a chutnaly hodně sladce, jako čokoláda. Poddala jsem se mu a oplácela jsem mu polibek se stejnou vášní.

Za námi zavýskali ostatní a my se konečně od sebe odlepili. Hádes byl zadýchaný, ale usmíval se. V jeho očích byla nesmírná touha. Avšak já na něj nereagovala. Jako by mě něco nutilo neodpovídat a jen se automaticky podřizovat příkazům a usmívat se. Chtěla jsem se bránit, ale nešlo to.

Kéž bych si to bývala uvědomila dřív.

›››

∞∞∞››› 

Nemesis

Nesla jsem pro něj tác až do jídelny v přízemí, jak si přál. Objednal si u našeho kuchaře všechny věci, které měl rád, a to dělával většinou, když byl šťastný. Za celá léta jsem ovšem zažila jen jeden okamžik, kdy skutečně byl šťastný. Věděla jsem o tom své, protože si mi chodil stěžovat.

A samozřejmě i potěšit pro svého dobrého ducha.

Balancovala jsem s hromadou jídla, pohárem a několika nádobami se sladkým červeným vínem od Dionýsa, které jsem od něj dostala ještě já, když byl mým přítelem. Jenže jak to u povinností bývá, vzdát se své lásky a štěstí bylo mnohem jednodušší než zradit vlastního pána.

Háda, vládce podsvětní říše.

Sloužící u komnaty mi otevřeli se skloněnými hlavami v zahalených kápích. Měla jsem pocit, že to nebudou jen tak obyčejní lidé z hořejšího světa, ovšem třeba omilostněné duše, kteří měli ještě napůl život. Ovšem dívat se jim do tváře jsem chuť ani náhodou neměla.

Rychlým a co nejjistějším krokem jsem vstoupila do místnosti, ve které se nacházel druhý největší krb v paláci (ten největší byl v obývací místnosti), stěny a podlaha měly stejný vzhled jako ostatní části hradu a místnosti zde, ovšem Hádes se snažil prostor trochu zpříjemnit tím, že nechal vyrobit speciálně pro našeho vzácného hosta perský, velmi příjemný a nádherný koberec. Na koberec byl postaven velmi dlouhý dřevěný stůl, potažený zlatým ubrusem, na kterém byly dva veliké svícny, uprostřed čerstvé květiny a nějaká ta mísa s ovocem.

Na koncích stolu byly postaveny velmi pohodlné dřevěné židle s nadýchaným polštářem, na kterém seděl zrovna naproti dveřím i sám Hádes.

Jeho usmívající, ale přeci jen trochu nejistou tvář ozařovaly nejen jasné svícny od stolu, ale největší lustr v paláci zavěšený přesně nad prostředkem stolu. Ve světle se mu zaleskl snubní prsten. Bodl mě osten žárlivosti.

„Nemesis,“ oslovil mě přátelsky, jakmile jsem vešla s bohatým tácem dovnitř a důstojně ho přinesla až k němu, kde jsem ho položila dál od něj a začala vyndávat všelijaké pochoutky na několika talířích.            

Stavěla jsem před něj všechny talíře se sklopenou hlavou, ovšem věděla jsem, že se na mě Hádes se zaujetím dívá a samozřejmě si prohlíží i mojí ženskou postavu. Jednou rukou měl podepřenou bradu a druhou chvilkami jemně klepal prsty o stůl. Schválně jsem vyndávala talíře a dávala je co nejblíž k jeho ruce, abych se ho mohla dotknout. Věděla jsem, že na to reaguje stejně jak já - cukl vždy sebou, ale přesto jím muselo projet příjemné mravenčení.

Jakmile jsem skončila s vyndáváním všech jídel, uklonila jsem se. „Bude to vše, můj pane?“

„Pojď ke mně, Nemesis,“ řekl po chvíli, jednou rukou si zamyšleně pohrával s čokoládovými kuličkami a až poté ji spolknul.

Udělala jsem, jak řekl, a přišla blíž k němu. Odtáhl od stolu židli a jemným pokývnutím mi naznačil, abych si sedla k němu na klín. Bez váhání jsem si sedla na jeho mužná stehna a jednou rukou objala opěradlo židle za ním.

Držel mě v náruči, přesto jsem si všimla, že dnes pevně, až skoro silně. Jenže jsem se neopovažovala nic namítat, a když mi jednou rukou zvedl bradu, donutil se mu podívat do očí, měl pootevřené rty.

„Víš, jak moc si tě vážím, má bohyně spravedlivé odplaty,“ zašeptal a já se ušklíbla. „Jenže váženost má taky své zápory,“ sjížděl prstem, kterým mně zvedl bradu dál po krku, až do mého výstřihu.

Schválně jsem si předtím rozvázala všechny šňůrky svého korzetu od šatů, aby mi byl vidět celý výstřih, ale pro jistotu si nechala jednu zavázanou na elegantní mašličku.

„Jsi má nejoddanější otrokyně,“ sjížděl k mašličce co nejníž a já potichu vzrušeně zasténala. Usmál se. „A právě proto,“ zatáhl za ni, „bys měla vědět,“ přitáhl si jí mě blíž, až měl ústa u mého krku a já zalapala po dechu, když se mně otřel rty o lalůček , „že odteď už vše mezi námi skončilo. Zůstanu věrný jen Persefoně, má nejmilejší otrokyně.“

Chtěla jsem ho prudce odstrčit, ale on mě prudce chytil za bradu. „Varuju tě, Nemesis, o nic se nepokoušej. Už nejsem tvůj milenec. Jsem šťastně ženatý. Naše milostná dobrodružství už skončily, rozumíš?“

Dívala jsem se mu do přísných očích a prohlížela si jeho obličej, jehož každý detail jsem kdysi zulíbala a jeho rty prožívala ten nejslastnější polibek. Pustil mě, až když jsem slabě přikývla a zároveň mi trhl korzetem, tak, že jsem málem stála před ním nahá.

Vyklopýtala jsem od jeho židle, na které se teď pohodlně usadil a již s úsměvem si mě prohlížel, jak si zavazuju všechny šňůrky až skoro ke krku.

Chtěla jsem odejít, ale zastavil mě. „Nemesis, ještě pár věcí.“

S co nejneutrálnějším výrazem jsem se mu podívala do tváře, i když mě bolelo srdce, které skoro i krvácelo, a jediné, na co jsem myslela, bylo zalézt si do kouta a pořádně ho utěšit.

Vše by bývalo jinak, kdyby se neobjevila ta blonďatá čubka. Její vychrtlá postava bez žádných ženských vnad, obyčejné rovné vlasy po celé délce zad, teď díky podsvětí hnědé a obyčejná tvář bez žádných výrazných tvarů mě doháněla k šílenství. Jak může Hádes odsuzovat mě kvůli ní? Co má ona a já ne, kromě postavení? Rozmazlená slečinka od Dia…

„Ano, můj pane?“ snažila jsem se co nejméně lámat hlas.

„Udělala jsi, co jsem ti přikázal?

„Ano, pane. Persefona neměla o tom ani tušení.“

„Výborně. A další věc: zítra odjíždím na dlouhou cestu pryč. Možná na několik měsíců. Budu mít práci. Chci, aby ses postarala o Persefonu, aby jí nic nechybělo a měla se dobře, rozumíš?“

Ideální příležitost poslat ji tam, odkud přišla.

„Ano, můj pane, rozumím.“ Otočila jsem se na podpatku a chtěla odejít, ale Hádes mě ještě u dveří zastavil.

„A, Nemesis? Přiveď mi Persefonu, rád bych povečeřel se svou chotí,“ usmál se a v jeho úsměvu byla něha, láska i vášeň.

Chtělo se mi zvracet.

„Ovšem, můj pane,“ usmála jsem se na něj a ignorovala jeho radostný natěšený pohled. Hodlala jsem svého boha získat zpátky. A byla jsem ochotná za to bojovat. Buď vyhraje Persefona, nebo já. Nebude to trvat dlouho.

Uklonila jsem a vešla ze dveří se zatnutými pěstmi, až jsem se divila, že mi nepraskly klouby.

›››

∞∞∞››› 

Persefona

S trhnutím jsem se probudila na posteli, kolem mě byly rozhozené zlaté peřiny. Prudce jsem se posadila a ignorovala znovu tepající bolest v hlavě a vlastně bolest celého těla. Promnula jsem si spánky a vylezla z postele. Podívala jsem se ke dveřím, ale naštěstí mimo mě v místnosti nikdo nebyl. Doklopýtala jsem až k protějšímu zrcadlu, ale to, co jsem uviděla, se nedalo s něčím srovnat.

Vypadala jsem úplně jinak a nechápala jsem, co mám na sobě a proč to mám na sobě. Přešla jsem k zrcadlu blíž a dívala se na černé elegantní šaty, zapletené hnědé vlasy a výrazný make-up. Na hlavě jsem měla i zlatou korunku se symboly moci Háda. Nechápavě jsem zamrkala a promnula si oči, když jsem uviděla na svém krku náhrdelník od Háda.

Dotkla jsem se ho a jedním pohybem ruky ho sundala. Co to má znamenat? Jak se ke mně dostal? Jak to vypadám? Proč?...

Odhodila jsem náhrdelník na postel a dotkla se vlasů, na kterých byla zlatá vřesová korunka. Chtěla jsem si ji sundat, ale zarazila jsem se. V šoku jsem se dívala na odraz mé levé ruky v zrcadle, kde se na levém prsteníčku leskl jasně zlatý snubní prsten. Začala jsem se po celém těle třást a pomalu otočila levou ruku, abych si ji mohla prohlédnout.

Byla to pravda. Jasně zlatý snubní prsten, s proplétanými větvičkami byl důkazem toho, že jsem se stala manželkou Háda.

Klesla jsem na podlahu a křečovitýma rukama se opírala o podlahu. Znovu jsem začala hystericky brečet a beznadějně bušila o zem. Vše bylo zbytečné. Už jsem byla provdaná za Háda a ani jsem se tomu nedokázala bránit. Nevybavovala jsem si nic, co se stalo, snad jen, že jsem se probudila na pohovce a Nemesis mi dala…

Nemesis.

Ona mě zdrogovala. Do toho poháru mi musela přimíchat k vodě nějakou nebezpečnou látku. Nebyla to nikdy má přítelkyně. Oddaně vždy sloužila Hádovi a bála se nesplnit jeho příkazy, tak mě radši zdrogovala, abych se svatbě nebránila.

Málem jsem hystericky vykřikla, ale na poslední chvíli jsem si stačila zakrýt pusu. Podivné ticho se přeměnilo na jemné dupání nohou po schodech směrem do mého pokoje.

To mě okamžitě probralo a já se vyškrábala na nohy. V zrcadle jsem si rychle uhladila vlasy a utřela si mokrou tvář od slz. Přeběhla jsem k posteli a snažila se zapnout náhrdelník, jenže nešel tak dobře, jak jsem si zprvu myslela.

Zrovna se otvíraly dveře, když jsem si ho dopnula a složila ruce do klína. S úsměvem jsem se podívala na Nemesis, která se na mě také usmívala a přešla ke mně.

„Persefono, tak už jsi vzhůru.“

Jemně jsem přikývla. Budu hrát tu tvoji zdrogovanou hru nadále.

Usmála se ještě víc a přisedla si ke mně na postel. Uhladila mi pár pramínků od vlasů a pak si celkem smutně povzdechla. „Hádes tě čeká na večeři. Přeje si s tebou jako s novou chotí strávit příjemný večer.“

Otočila jsem se na ni a ona mi stiskla ruce ve svých. „Jenže varuju tě, Persefono. Nejez nic, protože jakmile to uděláš, jakmile sníš cokoliv v podsvětí, už nikdy odtud nevyjdeš. A já ti chci pomoct. Chci ti pomoct se odsud dostat, ano?“

„A pít můžu?“ zeptala jsem se jí naoko zmateně a ona s úsměvem přikývla a podívala se mi věrně do očí. „Ano, to můžeš.“

Vpíjela jsem se do jejích očích a snažila se najít jakékoliv známky té špatné  Nemesis. A skutečně jsem i něco objevila. Oči jí malinko jiskřily a pobavením se i zúžily. Navíc i její úsměv přešel spíš do úšklebku. Teprve teď jsem ji viděla v jasném světle. Viděla jsem tu pravou stránku Nemesis.

Kdyby mě bývala nedržela za ruce, zřejmě bych stiskla dlaně a zatnula pěsti, ale chovala jsem se naprosto neutrálně, ačkoliv to ve mně vše vřelo.

Poté je skutečně odtáhla, vstala a otevřela dveře: „Tak pojď, jdeme.“

Na tohle jsem sice nebyla připravená, ale jak jsem měla zareagovat, to jsem netušila. Proto jsem se jen usmála. „Nemesis, promiň, ale vyřiď Hádovi, že nemám hlad. Jsem už unavená a půjdu si lehnout.“

Nemesis byla evidentně zaskočená a začalo jí docházet, co se děje, protože se jí i na dálku viditelně rozšířily zorničky. „Ale, Persefono, to já…“

„Prostě vyřiď Hádovi, že nepřijdu a nepovečeřím s ním. Už z důvodu, že nemůžu nic jíst.“

„To mu ale říkat nemůžeš. Myslela jsem, že bys jedla jen na oko a zbytek třeba házela Hádovým psům a nebo zpátky do hlavního talíře.“

Hádes má psy? To byla má první reakce, kterou jsem nevyslovila nahlas. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak vypadají nebo čím je živí.

Trpce jsem se zasmála. „Ne, Nemesis. Nepůjdu. I kdyby mě měl Hádes zabít, tak radši zemřu. Díky tobě jsem si zpečetila osud tady v podsvětí.“ Ukázala jsem jí prsten a bylo vidět, že sebou trhla.

„Nechtěla jsem, ale musela jsem. Bývala bych to neudělala, Persefono.“

„Přestaň a nech mě na pokoji.“

„Persefono,“ doběhla za mnou a chytila mě za rukáv. „Hádes neublíží jenom tobě, ublíží i mně, chápeš to? To bys chtěla?“

Odstrčila jsem ji. „Dej mi pokoj. Vyřiď Hádovi, že možná jsem prstenově a papírově jeho manželka a královna, ale nikdy se jí doopravdy nestanu. Nebudu mu poslušná.“

„To opravdu chceš?“ odtáhla se ode mě a já rázně kývla.

Odešla ke dveřím, ale u nich se ještě zastavila. „Jak chceš, řekla sis o to sama. Chtěla jsem ti pomoc, ale po tomhle už ti pomoci nebude, Persefono.“

Nezapomněla třísknout dveřmi, až jsem nadskočila. Zhroutila jsem se na posteli a dala průchod slzám.

›››

∞∞∞››› 

Nemesis

„Můj pane.“

Vstoupila jsem do místnosti a uklonila se Hádovi. Zvedl hlavu zrovna v momentě, kdy jsem se narovnala.

Na tváři měl usazený nedočkavý úsměv, ale jakmile mě uviděl, úsměv mu z tváře zmizel. „Co to má znamenat?“

„Můj pane, já…“

„Kde je Persefona?“

„Můj pane, ona…“

„Mluv!“ vykřikl a uhodil do stolu.

Trhla jsem sebou a zvedla hlavu. „Persefona vaše pozvání odmítla.“

V Hádovi by se krve člověk nedořezal. Jeho výraz byl tak zděšený až překvapený, že jsem ho takhle v životě neviděla. Podíval se do stolu a po chvíli znovu na mě. „Cože jsi to řekla?“

„Droga vyprchala, můj pane. Persefona znovu získala kontrolu nad sebou a myslím, že prokoukla náš plán. Byla dost rozrušená. Zjevně jí vše začalo docházet a myslím, že už se poháru ani nedotkne.“

„Co všechno jsi jí řekla?“ zeptal se Hádes dost klidným hlasem.

„Jen, že ji zvete na večeři, abyste mohl povečeřet se svou manželkou. Nejdřív mi odpověděla, že nemá hlad a půjde si lehnout. Jenže pak…“

„Pak co?“ vyštěkl.

„Můj pane, pak řekla…,“ zadrhávala se mi slova na jazyku, ale pak jsem se narovnala a podívala jsem se mu do očí. „Řekla, že je možná papírově a prstenově vaše královna a choť, ale rozhodně se jí nikdy nestane. Že prý vám nebude… poslušná.“

Hádes zareagoval zcela nečekaně: zasmál se. Dost výrazným hrdelním smíchem, jako by ho něco velmi pobavilo. Smál se dost dlouho na to, že já jsem byla zticha a celá místnost kromě jeho smíchu byla ponořená v hrobovém tichu.

Nervózně jsem se ošila a sklopila hlavu, ale vtom mi něco prolétlo kolem hlavy a roztříštilo se to na tisíce střepů o dveře. Zvedla jsem oči zrovna v momentě, kdy se opíral o stůl a chystal se hodit talíř. Stihla jsem se předklonit jen tak tak, aby nehodil talíř po mně.

„Takže říkáš, že je mojí manželkou jen díky prstenům a papírům...“

„Můj pane, já  -“

Hodil po dveřích další talíř. „A že mi nebude poslušná? Že mi jinak nikdy patřit nebude?“

Mlčela jsem a jen třeštila na něj oči. Hluboce se mu dmul hrudník a je tvář byla vzteky rudá. Pěsti zatínal do stolu tak silně, až jsem slyšela, jak mu praskají klouby. Chybělo málo a proměnil by se v ďábla.

„Můj pane,“ prosím.“

Stále jsem klečela na nohou, ale vytřeštěně jsem zírala na boha podsvětí, který se vzteky dmul. Podíval se na mě, jako by mě viděl poprvé, a pak na dveře. Tryskem vyrazil k nim a mně došlo, co se chystá udělat.

„Háde, ne!“ drápala jsem se mu po plášti, ale on mě jedním silným pohybem odhodil na podlahu.

Byl to její konec.

∞∞∞››››››

Persefona

Jen co Nemesis za sebou zabouchla dveře, okamžitě jsem si sundala z vlasů čelenku tak prudce, až jsem si pár vlasů vytrhla. Bolest jsem ale nevnímala. Vzteky jsem ji hodila po dveřích, až to zacinkalo. Jenže se zdálo, že zlato na ní je pravé, protože se neporušeně zakutálela do rohu.

„Já ti dám pozvání na večeři!“ vykřikla jsem na dveře a vztekle kopala do nábytku. „Já ti ukážu, jak moc jsem ti poslušná!“

Strhla jsem si náhrdelník a rozpustila vlasy. „Ukážu ti, jak budu tvá úžasná manželka,“ zaskřípala jsem zubama.

Vzteky jsem přešla k zrcadlu a dívala se na své rozcuchané vlasy a červenou tvář od pláče. Třásla jsem se, ale nevěděla jsem, jestli to není i zimou. Podívala jsem se z okna, ze kterého jsem měla neustále stejný výhled - temnou oblohu, často osvětlovanou červenou září od žhnoucího příkopu s lávou.

Dala jsem si ruce před obličej a hodila si vlasy dozadu. Musím něco vymyslet. COKOLIV. Ale něco ano. Nemůžu tu zůstat jen tak. Nemůžu. I kdybych měla jít dobrovolně do Tartaru, radši půjdu tam, než zůstat v jednom domě s Hádem. Nedokážu to. Ne po tom všem.

Chvíle statečnosti a předsudků mě opět přešla a já se znovu rozbrečela. Tati, mami, co jste mi to udělali? Proč? Jaký krutý osud? Věděli jste, že mě Hádes unese po takovéhle době, nebo mě teď hledáte? Chybí vám vaše ztracená dcera? Jsi, otče, spokojený, že se naplnil slib, který se měl naplnit?

Bývala bych usnula v slzách s myšlenkami a výtkami, kdybych neuslyšela hlasité dupání na schodech. Byla jsem tak v šoku a vyčerpaná, že jsem vůbec nereagovala a nedělala vůbec nic. Na dveře jsem se otočila zrovna v momentě, když se prudce vyrazily a v nich na prahu stál sám Hádes.

Na sobě měl černou košili a obyčejné volné kalhoty s černými vysokými botami. Vlasy mu volně spadaly do tváře, ve které se míchal vztek s neštěstím. Hrudník se mu divoce zvedal a klesal a měl pootevřené rty, kterými prudce vydechoval.

Ani ne o pár sekund později jsem si všimla Nemesis, která za námi vyběhla. Byla bílá jak stěna a celá v šoku. Myslela jsem, že nedá najevo, že je zde, ale ozvala se: „Můj pane, prosím, nedělejte to.“

„Zmlkni,“ osopil se na ni Hádes, ale nepodíval se jejím směrem. Neustále mě probodával očima.

„Háde,“ oslovila ho jemně, ale jeho to rozzuřilo ještě víc. „Zapřísahám tě!“ vykřikla a tahala ho za ruku ještě před tím, než Hádes prudce zabouchl dveře a otočil klíčem v zámku.

Ještě chvíli se ozývalo bušení na dveře a zoufalé volání.

Ustávala jsem Hádův tvrdý pohled, kterým mě přejížděl po celém těle, a stiskla čelisti. Připravovala jsem se, že kdyby to bylo nutné, bez ostychu bych ho uhodila. Zatnula jsem pěsti a vyčkávala.

Odtrhl ode mě pohled a přejel pohledem po místnosti. Od rozházených peřin na posteli, přes náhrdelník pod ní na zemi, až po korunku v rohu za ním.

Vrátil se ke mně pohledem a naklonil hlavu na stranu. Pomalu ke mně přecházel. „Zajímavé. Velmi zajímavé. Měl jsem ti dát mnohem větší dávku, abys mi tolik nevzdorovala.“

Polkla jsem a zvedla bradu. „Takže pro tebe bude droga jako účinný prostředek na moji osobu? Abys mě jednoduše zdrogoval a já tě pak poslouchala jak věrný pes?“

Neodpovídal, jen ke mně přešel. „A to jsem si tak myslel, že mi budeš věrná.“

Odfrkla jsem si a podívala se jinam, ale v tu chvíli mě chytl za bradu a prudce se mnou škubnul, takže jsem se mu koukala přímo do očí: „Takže mi nebudeš poslušná? Nebudeš jako má manželka věrně se mnou sdílet lože?“

I přes velmi silný stisk jsem se mu vysmekla. „Radši bych se vyspala s armádou duší než s tebou.“

Prudkou facku, kterou mi vlepil, jsem nevnímala tolik, jako to, že mi jedním pohybem strhl šaty a odhodil mě na postel.

∞∞∞›››

 Nemesis

Snažila jsem se ji zachránit, jenže bylo příliš pozdě. Hádes už nezvládl kontrolu nad svou duší a řekla bych, že i tělem. Klíčovou dírkou jsem sledovala, jak jí vlepil prudkou facku a náhlým pohybem jí strhl černé šaty, které odhodil do kouta. Persefona byla z toho tak v šoku, že si nestačila uvědomit, že ji odhodil na postel a sám si v rychlosti strhl boty, kalhoty a nakonec i  košili.

Zadrhával se mi dech, když jsem pozorovala jeho štíhlé vypracované mužné tělo, které se okamžitě nalepilo na to Persefonino. Křičela a bránila se, jenže Hádes jí dokázal jednou rukou přidržet pusu a svléknout jí i sobě spodní prádlo.

Byl zuřivě agresivní. To jsem na něm viděla ještě dřív, než se ke mně otočil zády a já viděla jen bledé škubající tělo pod ním. Držel jí pusu, i když ji líbal na krku, přes bradavky až dolů. Viděla jsem, jak zavírá oči a tiskne víčka k sobě, neustále sebou trhala a chtěla se mu vysmeknout. Hádes jí jako trest přitiskl ruku ještě víc, až skoro nemohla dýchat.

Pozorovala jsem, jak nad ní nejistě balancuje, ale zároveň do ní s jistotou a silným přírazem vniká. Okamžitě vytřeštila oči a zakousla se mu do ruky, takže Hádes se stenem vydal i bolestný výkřik. Největší jekot však vydávala Persefona, která se rozječela tak, že mi to málem utrhlo uši a nebylo pochyb, že to slyší všichni v podsvětí.

Hádes sebral z postele šátek a zavázal jí pusu. Jakmile si byl jistý, že už ani necekne, začal se v ní pohybovat.

To bylo na mě až příliš. Odlepila jsem se od klíčové dírky. Přilepená zády ke dveřím jsem lapala sama po dechu a zavřela oči. Nedokázala jsem uvěřit, že ten milující Hádes, který se dokázal milovat celé hodiny, a tak něžně a vášnivě, dokáže ve vzteku i někoho znásilnit.

Za dveřmi jsem slyšela výkřiky, které byly ale tlumené od šátku a Hádovy stále se zvyšující steny.

Sevřela jsem pěsti. Měla jsem sice srdce mrchy a tu rozmazlenou čubku jsem nenáviděla, ale nedokázala jsem tohle snést. Jenže jsem byla naprosto bezmocná.

S povolením dlaní a Hádovým výkřikem se mi po tvářích skutálela jedna osamělá slza lítosti.

Domnívám se, že po téhle kapitole už nebudete chtít Háda nikdy vidět. Chci vám vysvětlit, že ho pohltila "temná stránka" a neovládl se nad sebou. Tolik Persefonu miloval a ona mu tohle vmetla do tváře. Takže buďte nad ním ještě prosím trpělivé :)

A co se týče Nemesis - to vše se ještě vybarví. Dočkejte času, jako... ;)

V příští kapitole se budou dít zajímavé věci, které asi nebudete tak úplně čekat... ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 24. kapitola: