Čára - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eliška má za sebou to, co většina lidí nechce prožít, natož v jejím věku - ztrátu milované osoby. Teď ale zkouší začít znovu. Povede se jí udělat za její minulostí tlustou čáru?

28.04.2016 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 978×

Začalo mě na tvářích hřát slunce, ale ještě jsem nechtěla otvírat oči. Ještě ne, protože jsem měla jeho obličej stále před sebou. Slušelo mu to. Jako vždy. V otravování se to ale neomezilo jen na slunce. Přidal se i hlasitý projev řidiče, který chraplavě vykřikoval „Dortmund“, „Dortmund“.

Ne, ne, ne!

Už jsem musela vstávat. Asi se nedalo nic dělat, jedině že bych tu spala až do smrti.

Smrti…

Rozlepila jsem jedno oko a viděla rozmazaně spousty utíkajících lidí se zavazadly. Bylo časné letní ráno, skla byla orosená a šel z nich chlad, ale slunce štípalo. Otevřela jsem i druhé oko, dlaněmi si obě promnula a otáčela hlavou sem a tam. Moji spolucestující už sbírali svá příruční zavazadla a urychleně vystupovali se zářivým „Auf Wiedersehen!“ z autobusu. Jak to udělali, že jsou po celonoční cestě tak svěží? Nechápala jsem to.

Vstala jsem zbrkle, abych snad dohonila to, co jsem už v této zemi stačila zameškat. Ovšem nevyplatilo se mi to, protože jsem zařvala a skácela se zpět, abych mohla bědovat a proklínat nízko posazené poličky pro zavazadla. Pár lidí se otočilo, ostatní pokračovali a nevěnovali mi ani jediný pohled. Ani za ten jediný pohoršující pohled jsem jim nestála. Fajn.

Zkusila jsem druhý pokus a byla jsem úspěšnější. Vymotala jsem se do uličky, chvíli se hrabala v poličce a nakonec bingo, vytáhla jsem užmoulanou tašku přes rameno. Kdysi hýřila barvami, dnes už se na svět dívala smutněji. Tu mi dal on. Skvělý vkus. Nosila jsem ji do zemdlení. Jejího zemdlení, ale někdy i mého.

Konečně jsem se vykolébala z autobusu, z příkrých schůdků vedoucích dolů jsem téměř vypadla na silnici. Všimla jsem si muže s brýlemi, který okatě dával najevo svoji netrpělivost zuřivým přešlapováním a přehazováním úřední tašky z jedné ruky do druhé.

Bude toto snad můj nový zaměstnavatel? Asi jsem si ho představovala jinak. A možná bych si ho ještě chvíli s piplavým komentářem prohlížela, kdyby ke mně nevykročil sám.

„Slečna Ržehůšková?” zeptal se trochu příkře a prohlížel si mě jako... Sakra, jako kus hadru? Ach jo, měla jsem si to všechno rozmyslet.

„Ano, Řehůřková,” zopakovala jsem přesněji a jen jsem se musela v duchu ušklíbnout nad tím, že mi to říkal.

Akorát tvé příjmení budou komolit, ale neboj, to nic není. Mně se kvůli tomu neztratíš, to zvládneme...

DOST!

V nitru jsem se oklepala a začala toho muže poslouchat pořádně.

„... takže... Můžeme jít?”

No do háje, to jsem se probrala brzy. Trošku rozpačitě jsem na něj zírala a pak konečně rozpohybovala svá ústa: „Ano, jistě. Jen, jen si vezmu svá zavazadla,” rychle jsem zadrmolila a otočila jsem se zpět k autobusu. Buď to ale byla nějaká časová díra, nebo nevím, vozidlo už bylo pryč a na krajnici stály jen mé dva kufry. Skvělé, díky, že jste s nimi neodjel. Protočila jsem panenky, bafla jeden kufr, ale s druhým už mi pomáhala ruka toho muže. Pan Keschner. Jak říkal to křestní? A říkal mi ho vůbec? Co když mu budu muset říkat mylorde a oblékat si krátké sukýnky? Proboha, to ne, nemám oholené nohy!

A tím jsem to raději přestala řešit. Zrovna jsme nastupovali do auta. A ne, neměl výraz zabijáka. Pan Keschner. Trochu jsem se uklidnila, ale i tak jsem cítila srdce až v krku. Tušila jsem, že nebudu schopná vést rozhovor. A on na to také nevypadal. Mlčky jsme tedy vyjeli z města, najeli na dálnici a mířili do našeho cíle.

Vypadalo to jako pěkné město. Když jste tedy zajeli do jeho centra. Upravené chodníky, květinky všude možně, fáborky, nejspíš nějaký letní festival? Nevím a nehodlala jsem se ptát. Kesh, jak jsem si překřtila svého šéfa, vypadal usilovně soustředěný na volant, čudlíky a cestu před sebou.

Prudká zatáčka do mírného kopečku. Sjeli jsme z hlavní ulice do tiché vedlejší, zarostlé stromy. Překvapilo mě to. Ticho, jen křik dětí. Auta zůstala za námi a s nimi celé velkoměsto. Tohle byl domov uprostřed cihel. Dýchalo to tu spořádanou rodinou. Trochu jsem se z toho zachvěla a raději odvrátila pohled od udržovaných zahrad a škrobených záclonek v okně zpět na asfalt. Ale i ten mi přišel moc... prorodinný.

Ještě pár zatáček, z kterých se mi zatočila hlava, a měla jsem dojem, že už nikdy nenajdu cestu ven. Skvělé! A když tento silniční šnek skončil slepou ulicí, zastavili jsme i my.

Vysoukala jsem se ven a znovu vydechla obdivem a překvapením. Ten dům byl... obrovský. Kolik že to měli dětí? Dvě? Eh, každé z nich má tři pokoje? No, možná mají pokoje velmi velké, ale stejně. Kruci, to se nemůžou uskromnit? No, teď tu budu rok bivakovat i já... Tak jim něco místa zaberu...

„Jdeme?” vyrušil mě Keshiho hlas. Jen jsem přikývla a snažila se tvářit rozumně a ne tak přiblble fascinovaně. Nechtěla jsem na sebe tímto způsobem upoutávat pozornost.

Jenže ten dům vypadal i vevnitř fantasticky. Ne, nebylo to drahé sídlo milionářů, ale prostě báječný rodinný dům. Trochu mě z toho až zabolelo u srdce? Byla to závist? No, zcela jistě. Kdo by toto, do háje, nezáviděl?

Při vstupu do jakési menší haly, nebo větší předsíně, jsem jen zahlédla obývací pokoj, něco jako pracovnu (stály tam nějaké stojany a oni jsou prý architekti) a poté ještě jakousi chodbičku, na jejímž konci byly zavřené dveře. Raději jsem ale přestala očumovat, protože Kesh si sundával boty, a tak jsem ho napodobila. Poté už vzal jeden z mých kufrů a zamířil ke schodišti.

No super. To se bude bezvadně tahat. A ještě jsme šli nahoru. Jasně, nemyslela jsem si, že zamíříme do suterénu, ale výtah v tomto super domě neměli? Ale zase ty schody vypadaly úplně jako dělané na dlouhé zimní večery. A i těch se tu dočkám...

V prvním patře jsme ze schodiště zamířili do tmavé chodbičky, na které bylo k vidění mnoho dveří. Některé pootevřené, většina zavřených. Nestihla jsem spočítat, kolik místností se tu nacházelo, protože Kesh ihned zamířil doleva. Na konci chodby otočil dveře napravo a před námi se objevil pokoj, ne tak obrovský, jak jsem k velikosti domu čekala, ale přesto hezky prostorný. Vlevo u dveří byla obrovská postel, vpravo za dveřmi velká šatní skříň se zrcadlem. Takže kdykoliv vstanu, hned se uvidím. Byla jsem v tu chvíli vděčná za své dioptrie. Vedle skříně byl psací stůl a za postelí směrem k oknu dvě útulná křesílka a mezi nimi skleněný stoleček. U stěny menší knihovna. Okno vedlo do zahrady k sousedům. Příhodné.

„To je tvůj pokoj. Máš ho jen pro sebe,“ formálně představil místnost Kesh. Položil kufr na zem a už mě korigoval zpět na chodbu a do sousedních dveří, které tu tmavou uličku ukončovaly. Tentokrát mě oslnila podlouhlá koupelna s růžovými obklady. Nekecám, opravdu růžovými. A mně to kupodivu nevadilo. Dvě umyvadla, vana i sprcha, čisto a vzdušno. „Tvá koupelna,“ ozval se Kesh. „Vše by mělo fungovat, kdyby něco, vyřešíme to.“

Zůstala jsem zírat. Teď už jsem se neovládla a culila jsem se jako zhulená. Tohle že je má koupelna? Velká asi jako obývák mé matky?! A říkal fakt moje koupelna?

Kesh, který se zdál dosud nad věcí, se nyní poprvé zatvářil rozpačitě. „Moc se omlouvám, ale musím zpět do práce. Máš hlad nebo něco?“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Dobře, udělej si pohodlí, žena za chvíli přijede,“ rozloučil se majitel domu a jak nenápadně do svého království vstoupil, tak zase zmizel.

Mně to samozřejmě nedalo, ještě chvíli jsem šmejdila po svém dvoupokojovém království, než jsem se rozhodla osprchovat, převléct a aspoň na chvíli zalehnout. Jakmile paní domu dorazí, jistě se na mě pohrnou další informace. Ale především jsem se těšila na pomyšlení, že ve snech na mě bude čekat on.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování