15.08.2016 (11:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 698×

3. kapitola - Tyranosaurus Lex

Probudilo mě Alexovo chrápání. Bylo dávno světlo. Paprsky pronikající malým okýnkem se pomalu, ale jistě blížily k Michaelovu obličeji. Zase jsem se zavrtala do spacáku. Nebudu kluky budit, slunce to za chvíli udělá za mě. Tedy alespoň v Michaelově případě. Přemýšlela jsem, že nás Alex určitě bude chtít vytáhnout na nějakou túru, když to vypadá, že bude tak hezky.

„Fjů, to je krásně,“ zašeptal Mike. Jak jsem předpokládala, probral se, když ho sluníčko polechtalo na tváři.

„Odpoledne bude hnusně,“ řekla jsem mu a trochu mu tím pokazila jeho roztomilý úsměv.

Okamžitě se ale rozzářil znovu a překvapeně vybafl: „Tys tu chytla net?“

„Ale ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vím, že to bude znít, jako by mi bylo osmdesát a né osmnáct... Pamatuješ, jak jsem měla v devítce zlomenou stehenní kost?“

„Jo,“ odpověděl, „nic pěknýho, pamatuju si, jak jsem tě nosil do schodů.“

„Přesně. Tak dneska mě to docela bolí. Je možný, že je to z toho dřepění ve vlaku, ale stejně si myslim, že se odpoledne to počasí dost zkazí.“

„Fajn, věřím ti. Teď to ještě nějak vysvětlit Lexovi,“ zazubil se.

„Přesně,“ zašklebila jsem se na ně na oplátku a oba jsme se začali pochechtávat.

Alex zamručel. Otočil se ke mně. „Čus, Liz, což takhle pusu na dobré ráno.“

„Zapomeň, Lexi,“ odpálkovala jsem ho, „to radši políbím toho pavouka, co ti bydlí za hlavou.“

„Co? Kde?!“ škubnul sebou a začal se rozhlížet. „Seš blbá!“

„Jseš sladkej, když se vztekáš,“ popíchla jsem ho.

„Hele, Růženky,“ otočil se i k Mikovi, „místo chechtání se radši chystejte na výšlap.“

„Lexi, dneska nic dlouhýho,“ začal Mike. Alex povytáhl obočí. „Bude pršet, Liz to říká.“

Alex protočil oči. „Zas ta tvoje věštecká zlomenina?“ Kývla jsem. „Elizabet, beztak sis to přeležela. A i kdyby, trocha deště ještě nikdy nikoho nezabila.“

Rozhodla jsem se, že se s ním nebudu hádat. Alespoň ne teď. Hodila jsem na Lexe polštář a začala se soukat ze spacáku. Mike už se přehraboval v krosně.

Spustila jsem bosé nohy z postele. Podlaha pěkně studila. Vstala jsem. Před očima se mi zatmělo bolestí, nohy mi podklesly. Mike se ke mně okamžitě vrhl, aby mě chytil. Kecla jsem na zadek, přesto se mu alespoň podařilo zabránit mi prásknout ještě někam hlavou.

„Elizabetko!“ vykřikl Alex. Oběhl postel a sedl si na pak naproti mně. Michael mě opatrně zvednul a posadil na postel. Sedl si vedle mě.  

„Liz,“ začal Mike něžně. Jednou rukou mě držel za zápěstí, druhou hladil po tváři. „Už dobrý?“

„Ty jo, seš perfektně zelená,“ poznamenal ze země Lex. „Blbý počasí?“ zašklebil se. Pořád mi to moc nechtěl věřit.

Moje stará zlomenina předpovídala změny počasí celkem spolehlivě. Občas – hlavně na podzim – se mi stávalo, že jsem měla ráno nohu jak dřevěnou a trvalo mi slézt schody dolů do kuchyně třikrát tak dlouho než jindy. Než jsem šla do školy, většinou mě to přešlo. Ale zatím jen dvakrát se mi stalo, že jsem se takhle složila.

Poprvé to bylo hned po devítce. Pršelo tři týdny a v celé oblasti byly záplavy.

Podruhé rok po tom. Orkán nám tenkrát utrhl střechu z garáže, vyvrátil strom, na kterém jsem měla z dřívějška domeček, a zlikvidoval muškáty a afrikány, které jsem nedokázala za deset let umořit ani já. A tím nemyslí, že jsem je občas zapomněla zalít. Zvlášť muškáty jsem mučila naprosto účelně. Nesnášela jsem, jak páchly, a mamka mi nechtěla dovolit vyhodit je.

Teď jsem se složila za ty čtyři roky všeho všudy potřetí.

A slam of the door
A stroke of the hair
A sound of thunder
Is everywhere

A creak on the stair
A kindness in a stare
A dare to dare
A sound of thunder
Is everywhere

A minute to spare
An hour to care
A year to fare
A worry to scare
A sound of thunder
Is everywhere
(Ragy Sandid: A Sound Of Thunder)

Provrtala jsem Alexe pohledem. „Tohle nebude jen tak nějakej deštíček! Věř mi, že až ten šupec začne, nebudeš chtít být venku. Řekla bych, že ani tady se ti nebude zrovna dvakrát líbit.“

„Stejně Liz dneska nikam daleko nedojde,“ poznamenal Mike.

„Fajn,“ řekl nakonec Alex. Přeci jen bylo vidět, že se o mě bojí. „Půjdem se jen mrknout po okolí. Ať se kdyžtak můžem do třičtvrtě hodinky vrátit.“

Proti tomu jsme nemohli já s Mikem nic namítnout.

K snídani jsme dostali chleba s máslem a rajčaty. Z vesnice jsme se vyhrabali kolem desáté. Alex se pořád točil jak korouhvička a rozhlížel se.

„Lexi, co furt hledáš?“

„Někde tady poblíž měl bejt takovej zvláštní kopec a na něm kostelíček. Je prý děsně starej. Hledal jsem si to kvůli naší dějepisné Kirsten, myslel jsem, že by na to mohla být zvědavá.“

„To určitě jo,“ přitakal Mike.

Alex přeci jen dokázal přemýšlet. Když chtěl.

„Napadlo mě, že se tam můžem mrknout i bez Kirsten. Navíc to má být odsud tak maximálně tři kiláčky.“

„Ale nahoru mě neseš na zádech,“ zabručela jsem.

„Když nebudeš moct, zahodíme tě někam do křoví a vyzvednem cestou zpátky,“ zazubil se na mě Lex. Pokusila jsem se ho kopnout. Kdyby mě Mike nezachytil, kecla bych asi na zem znova. „Neboj, kdyžtak tě ponesem,“ začal si mě Alex udobřovat. Pak hrdě prohlásil: „Slavnostně přísahám, že beru všechnu odpovědnost na sebe.“

„Tak to bychom si měli nechat sepsat,“ poznamenal Mike.

„A ověřit notářem,“ doplnila jsem.

Před polednem jsme se šnečím tempem dosoukali pod horizont. Slunce žhnulo, jak kdyby zešílelo, jedovaté vedro se propalovalo kůží, skrz tenké podrážky tenisek jsem cítila rozpálenou pěšinu. Vzduch byl hustý jako krupicová kaše a voněl jak těžký likér. Za chvíli jsem se cítila jak opilé pečené kuře.

„Kde je ten tvuj supr historickej kostelíček?“ popíchl Mike Alexe.

„Musí tu bejt, je to na mapě.“

„Jo, ale jak stará ta mapa je?“ Mike dloubnul ukazováčkem do cáru papíru, podle něhož nás Alex vedl.

„Jdi do háje, viděl jsem to i na Googlu,“ ohradil se. „Určitě je to ono... Byly tam takový cestičky. Sbíhaly se nahoře u toho kostelíka, z letecký fotky ten kopec vypadal rozčleněnej jako míč. Až vylezem nahoru, uvidíte!“

Tak jsme se plazili dál po úzké cestičce ze žlutého písku. Po pravé i levé straně se brzy objevily další cestičky. Vypadaly, že se opravdu budou sbíhat u toho něčeho nahoře.

„Hele, tamhle taky někdo jde. Nebudem tu sami,“ poznamenal Alex spokojeně. „Tady je lidí, co se to tu, sakra, děje?“ už se za chvíli vztekal.

„Asi se po Rumunsku rozneslo, že tu bude k vidění Tyranosaurus Lex,“ pošeptal mi Mike.

Rozřehtala jsem se jak blázen. Mike se čapnul mého předloktí a kuckal mi do ramene.

Lex jen zavrtěl hlavou a protočil oči. Usoudila jsem, že připomínku o tyranosaurovi neslyšel a musí si myslet, že mně a Mikovi už zase šplouchá na maják.

„Vždyť jsem říkal, že to tady je,“ prohlásil Alex hrdě, když se kousek před námi začala vynořovat špička kostelíka.

Žádnou podobnou stavbu jsem nikdy neviděla. Nebyl nijak vysoký ani veliký, ale překvapily mě jeho proporce. Kirsten jednou už slušně podnapilému Lexovi na staré střelnici vysvětlovala, že „na kostele je důležitý ten domeček dole. Protože tam se musí vejít lidi. Věžička je spíš na parádu, je to domeček pro zvoneček, je to sice super machrovina, když je veliká, ale není to nutné. A pokud je zvoneček mrňavej, může být mrňavá i vežička.“ Tohle ale vypadalo přesně opačně. Věž byla oproti lodi obrovská. Zaujala mě ale ještě jedna věc. V dokonalém kruhu okolo stavby stály megality. Vypadalo to jako zmenšené Stonehenge.

Vybavila jsem si, jak vloni Alex o nějaké stavbě prohlásil, že je barokní. Kirsten se na něj s řevem vrhla a zmlátila ho atlasem. Byla to totiž její oblíbená gotika a na tu nedala dopustit. Zvlášť, když si ji Alex spletl s barokem, které nesnášela. Od té doby se Alex zdržoval vyjadřování k jakékoliv historické epoše či uměleckému směru.

„Předrománský sloh, co říkáš?“ zeptal se mě Michael a podivně se zašklebil. Asi si vzpomněl na tu samou příhodu jako já.

„Teď je ještě otázka jaký,“ odpověděla jsem a po očku pokukovala, jak bude Alex reagovat.

„Byzantský?“ pokračoval ve hře Mike.

„Othonský?“ nadhodila jsem.

„Jak jen byl ten třetí?“ nasadil tomu Mike korunu a už jsem viděla, jak v sobě dusí smích.

Lex se plaše rozhlédl. „Karlíkovský,“ špitl. Možná když si uvědomil, že tu není nikdo, kdo by ho v případě omylu zmlátil nějakou bichlí. Úplně jsem viděla Kirsten rudou vzteky, jak vřeští: „Karolínský! Karolínský!“ a snaží se Lexe zpohlavkovat.

„Škoda, že tu není Kirsten, aby nás rozsoudila,“ zakončil Mike a spokojeně na mě mrkl.

Kam se poděl jeho respekt k Lexovi? Tolik srandiček a narážek, co dneska, nevypustil jindy z pusy za měsíc. Ale byla jsem ráda, že Mike zřejmě přestával v pakoňovi Alexovi vidět největšího kápa a „mistra světa stará amoleta“.

Z kostelíka se ozval zvuk, jako by někdo omylem bouchl do zvonu a hned se ho pokusil umlčet, protože si uvědomil, že ještě není ten správný čas.

„No, mrknem, co se tam děje, ne?“ nahodil Lex.

Souhlasili jsme. Protlačili jsme se davem lidí, který se mezitím u vchodu vytvořil. Zaráželo mě, že dovnitř se nikdo zrovna dvakrát nehrnul. Když na to zpětně vzpomínám, uvědomuji si, že nikomu z nich nemohlo být víc než dvacet. Já s kluky jsme byli jedni z nejstarších. Většině bylo tak možná kolem patnácti, šestnácti.

Kluci se v nízkém průchodu museli sehnout. Chvíli jsem nic neviděla. Vzduch byl úplně jiný než venku. Studený a vlhký, páchl jak kabinet přírodopisu a chutnal jak nepovedená dědova polévka z kostí. Samozřejmě jsem zakopla o první vystouplejší kámen. Naštěstí jsem nahmátla zábradlí a pádu zabránila. Mika, který se mě držel za popruh kabely, aby mě neztratil, jsem stáhla na stranu s sebou. Chvíli jsme čekali u zdi, než se rozkoukáme. Alex mezitím zmizel z dohledu.

„Neříkej mi, že se nám Rex ztratil,“ povzdychla jsem si.

„Ne, to my se ztratili jemu,“ prohlásil Mike šibalsky.

„Jo,“ zašklebila jsem se do šera a drobet ruku po zábradlíčku posunula. Bylo hladké a příjemně chladné, ale ne zas tak ledové, jako bývá kov.

„Co to, doprdele...“ vyjekla jsem

„Liz, ty mluvíš sprostě,“ pokusil se Mike o vtip.

S odporem jsem pustila to, co jsem považovala za zábradlí. Tedy – ono to zábradlí bylo, ale jaké! Oklepala jsem se a přitiskla se k Mikovi o něco víc, než bylo v našem kamarádství běžné.

„Liz?“ divil se. „Fuj, nechutný,“ zachvěl se, když uviděl, co mě tak vyvedlo z míry.

Na biologii jsem nikdy velký machr nebyla, ale lidskou stehenní kost ještě poznám. Nejsem žádná bárbína. Kostí ve vitrínce vedle učebny biologie jsem se, na rozdíl od spousty jiných holek, nikdy neštítila. Ale zábradlí z lidských kostí? To na mě bylo trochu moc.

„Uh, tak toho se držet odmítám,“ prohlásil Mike a mluvil mi z duše. Sáhl do kapsy a svítil nám na cestu mobilem, abychom zas někde nezavrávorali a nemuseli se kamarádit s mrtvolákama.

Rozhodli jsme se, že se ještě podíváme dole, než zkusíme věž. Do lodě pronikalo světlo čtyřmi malými obloukovými okénky. Bylo tam vidět mnohem lépe než u vchodu, ale pořád nic moc.

Co mě udivilo nejvíc, bylo, že chyběl oltář. Nečekala jsem pětimetrovou barokní malbu, ale že tu nebyl ani malý deskový oltář, mi přišlo dost divné. Nebyla tu ani jeho fotokopie. Dokonce ani křížek s Ježíškem. Nic. Ani pitomá dvě prkna stlučená, svázaná, slepená, nebo co já vím, do tvaru kříže. Rozhlížela jsem se po stěnách, po stropě i po podlaze po jakémkoli náznaku křesťanské symboliky. Marně.

„Miku,“ zašeptala jsem, „tohle není křesťanský kostel, nějak se mi to tu nechce líbit.“

„Já vím,“ odpověděl Michael. „A tohle se ti bude líbit ještě míň.“ Stál u levé stěny, svítil na ni mobilem a něco zkoumal. „Ne že bych se v tom až tak vyznal, ale nemyslím si, že tři králové nesli Ježíškovi k narozkám kostřičky v sudech..."

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil's Rendez-vous: 3. kapitola: