OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ulice - 2. kapitola

22.07.2014 (14:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 994×

V práci byl dnes frmol. Blížil se víkend, a tak nebylo divu, že se dveře netrhly. Jako pomoc jsem tu dnes večer měla Rebeku. Milou zrzku, která dobře vycházela s návštěvníky baru a kterou jsem měla moc ráda. Vždy se ke mně chovala moc hezky, a kdykoli jsem něco potřebovala, mohla jsem se na ni v klidu spolehnout.

„Dnes vypadáš nějak unaveně,“ pověděla jsem Rebece. Měla oteklé oči a obrovské tmavé kruhy pod očima, díky nimž její zelené oči vypadaly velmi mdle. Věděla jsem, že určitě celou noc nespala kvůli tomu klukovi, co s ním už pár měsíců chodí a děsně se kvůli němu trápí.

„Ano, dneska jsem toho moc nenaspala. V noci jsme se s Patrickem pohádali a on odešel na celou noc pryč z domu. Strašně jsem se o něj bála a on se mi vůbec neozval. Strachovala jsem se, aby nešel za nějakou jinou, jako to už jednou udělal.“

Vzpomněla jsem si, jak před třemi měsíci mi Rebeka sdělila, že ji Patrick podvedl s nějakou barmankou, kterou potkal v hospodě, kam si zašel dát pár piv. Bylo mi jí neskutečně líto. Celou noc mi plakala na rameni a další týden vůbec nejedla ani nespala. V práci pletla objednávky a tvářila se tak smutně, až jsem se na ni nemohla dívat.

Říkala jsem jí, ať tomu trdlu neodpouští, protože ji podvede znovu. Jakmile to muž jednou udělá, udělá to znovu, ať slibuje, co slibuje.

„To mě moc mrzí, ale určitě ses nemusela tolik strachovat. Patrick ti slíbil, že už to neudělá, tak bys mu nejspíš měla věřit.“ Teď jsem si protiřečila, vzhledem k tomu, že jsem to byla já, kdo ji odrazoval od druhé šance k němu.

„Zastáváš se ho? Myslela jsem, že mu nevěříš, obzvlášť když si vzpomenu, jak si mě varovala a říkala mi, abych to nedělala.“ Neříkala to zlým tónem a ani to nemyslela zle, doufám.

„Máš pravdu,“ pokrčila jsem rameny. „Měla ses na něj vykašlat. Vztah, ve kterém se pořád bojíš, aby tě nepodvedl, je pěkně na nic a ty by sis měla konečně najít někoho, s kým budeš šťastná a kdo ti nikdy záměrně neublíží.“ Upřímnost bolí, ale lhát jsem jí nemohla a dál se vykrucovat z toho, co jsem si myslela, také ne.

„Jsem ráda, že jsi ke mně tak upřímná, ale já ho miluju. Vždyť to víš! Nedokážu i přes tu dobu, co jsme spolu, myslet na něco nebo někoho jiného, než je on. Patrick se mi zakódoval v hlavě a já ho odtamtud už nedokážu vyhodit pryč.“

Já lásku nikdy nepotkala, nebo alespoň ne takovou, jakou ona popisuje, a tak jsem s ní dostatečně nemohla soucítit.

„Dobře, dělej, jak myslíš. Jenom tě prosím, abys myslela především na sebe. Tebe tenhle vztah ničí a ty to moc dobře víš, jenom si to sama sobě nechceš přiznat.“ Odešla jsem ke stolu s rodinou, která na mě zamávala. Krásně se mi to hodilo, protože jsem takhle mohla useknout to téma, které bylo mně tak nepříjemné.

Neměla jsem Patricka ráda a to už jenom kvůli tomu, že se mě snažil nejednou svést, ale to jsem nikdy Rebece neřekla, protože by ji to neskutečně ranilo, a navíc bych to nejspíš odnesla jenom já.

„Čau, Georgi,“ pozdravila jsem kuchaře a nadiktovala mu objednávku, kterou si přál stůl s rodinkou. Chystala jsem se k odchodu, když mě něco napadlo. „Co kdybychom někam zítra zašli, máš volno?“

Nikdy mě nenapadlo jít s ním ven, ale také jsem to nikdy ani nezkusila, třeba by to nakonec bylo fajn. Pozorně jsem ho zkoumala a čekala na jeho reakci. Po jeho grimase, kdy nadzvedl obě obočí a vykulil obě oči, jsem zalitovala, že jsem tohle vypustila z pusy.

„Dobře, beru zpět.“ Zvedla jsem ruce a pomalu odcházela pryč. Byla jsem zklamaná, protože jsem doufala, že by se mnou chtěl strávit trochu času, i když se mnou v práci moc nemluvil.

„Počkej,“ zavolal na mě a já se pomalu otočila. „Zítra mám čas, mohli bychom si třeba vyjít na oběd do té nové restaurace, která je na Lingwoodově ulici. Prý to tam vcelku ujde.“ Usmála jsem se na něj a s úsměvem na tváři odcházela pryč k pultu.

„Rande s Georgem?“ vykulila na mě Rebeca oči. Obrátila jsem oči v sloup a znovu zalitovala, tentokrát, že jsem se ho zeptala tady v práci a ne někde jinde.

„No a, je to milý muž,“ odpověděla jsem a umyla sklenici od piva. Ještě nikdy se snad nestalo, že bych musela zbytek piva vylít do umyvadla. Všichni, kdo si objednali pivo, ho poctivě dopili.

„Milý muž? Vždyť s tebou skoro vůbec nekomunikuje. Vlastně, s nikým odsud nekomunikuje. Hezký je, to ti neberu, ale výřečný či cokoliv podobného tomuhle slovu, to tedy ne!“

„Třeba to bude fajn. Budeme spolu sami, tudíž se třeba rozpovídá.“ Sakra, nepřesvědčuji náhodou tím i sebe? Možná, ale co na tom záleží? Alespoň zítřejší den nějak zabiju a nebudu se nudit doma s matkou ve vedlejší místnosti.

***

Odcházela jsem dnes domů dřív, protože mi končila brzy směna. Radost jsem z toho neměla vůbec žádnou, ale co se dalo dělat. Cestu domů jsem nemohla dlouho odkládat, a tak jsem se tam stejně jednou dostala. Byla jsem plná překvapení, když jsem vstoupila do opět prázdného bytu.

„Mami?“ zavolala jsem do ticha bytu, ale nikdo se mi neozval. Tušila jsem to už předtím, když jsem neviděla její kabát na věšáku. Přesunula jsem se do kuchyně a na polorozpadlém stolku ležel vzkat od mámy. Přespím venku u Billa, máma.

Pravé obočí mi vylétlo do půlky čela překvapením. O Billovi jsem v životě neslyšela, evidentně to byl mámin nový „pan Dokonalý“. Tohle jsem moc dobře znala. Našla si nějakého chlápka, do kterého se „neuvěřitelně“ zamilovala a pro kterého dělala vše. Dávala mu peníze, nechávala ho tady bydlet, i když za nic neplatil a nechodil do práce. Naposledy to takhle bylo s Tomem.

Poznala se s ním asi před pěti měsíci, ale moc dlouho jim to nevydrželo. Poznala jsem ho prakticky ihned jako máma. Potkali se někde v hospodě a ještě ten den ho přivedla k nám domů a on u nás na další měsíc zůstal. V tu dobu jsem se snažila nechodit domů a často přespávala u Rebeky, ale jenom pokud tam nebyl Patrick, což bylo vcelku často.

Jednou, když jsem neočekávaně přišla domů a máma byla v práci, se na mě Tom vrhnul. Rozsekla jsem si hlavu o stolek v obýváku, když jsem se s ním prala a spadla. Když si všimnul, že mám rozseklou hlavu a že mi teče krev, tak mě nechal být a dokonce mě doprovodil do nemocnice, kde mi hlavu ošetřili. Byla jsem strašně ráda, když mě tam nechali přes noc a já se nemusela vrátit domů. Máma se tohle nikdy nedověděla. Já jí to neřekla a ani Tom se s tím evidentně nechlubil.

Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší, kdybych se odsud odstěhovala. Všechno tu na mě padalo a já se tu cítila neskutečně stísněně. Nepochybovala jsem o tom, že bych si našla lepší bydlení, které bych díky svému, ač vcelku nízkému, platu utáhla. Navíc bych bydlela sama a nemusela se bát chodit domů.

Vlastně to byl opravdu dobrý nápad. Začínalo se mi to líbit víc a víc a já o tom začínala vážně přemýšlet.

Odešla jsem do koupelny a rychle se vysprchovala. Neztrácela jsem čas. Nejednou se stalo, že se matka vrátila domů dřív a začalo peklo. Spěšně jsem se zamkla v pokoji a usedla na postel. Neměla jsem to tady ráda. Vše mi připadalo tak hrozně nechutné, až to nebylo možné.

Věděla jsem, že George se zajímá o byty, tudíž by mohl vědět o nějakém volném bytu. Vcelku se mi začínalo hodit, že spolu půjdeme zítra ven. Vcelku jsem se na to těšila. Slíbil, že mě kolem jedné vyzvedne před cukrárnou, která odsud byla kousek.

Při zmíňce o cukrárně jsem si vzpomněla, jak jsme na různá místa chodili s tátou. Třeba do ZOO, kde jsme viděla spoustu krásných zvířat, která mi naprosto učarovala. Nikdy později jsem je už neviděla, protože jsem do ZOO nešla. Nejvíc se mi líbil bílý tygr, kterého jsem tam viděla. Tak krásné a majestátné zvíře!

Z myšlenek na krásné dětství mě vytrhlo bouchnutí dveří. Přece jenom rychlá sprcha nebyla tak úplně na škodu. Viděla jsem, jak se klika hýbe dolů, ale nijak jsem se nebála, že by se dotyčný mohl dostat dovnitř. Zamkla jsem se na tři západy a bez odemknutí se sem přes ty „válečné“ dveře nikdo nedostane.

Ulehla jsem na postel a snažila se usnout. Chvíli jsem přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe, až půjdu s Georgem, ale než jsem si to stačila rozmyslet, tak jsem usnula a ráno vůbec nevěděla, na co jsem myslela.

Po probuzení se mi vůbec nechtělo vstávat. Byla jsem celá rozlámaná a všechno mě bolelo. Vůbec jsem nevěděla, proč je moje tělo najednou takové „poničené“. Povzdechla jsem si a vstala z postele. Venku svítilo sluníčko a vypadalo to na krásný den. Kdyby tu nebyly kolem tak hnusné domy, možná by to byl i krásný výhled, ale ty budovy ten výhled kazily.

Rychle jsem na sebe hodila nějaké „domácí“ oblečení a odešla do kuchyně. V kuchyni seděla matka s nějakým mužem vedle sebe.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a oba se na mě otočili. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Když jsem četla vzkaz, že matka přespí u nějakého Billa, nenapadlo mě, že by to byl můj šéf. Můj odporně slizký šéf, co má na hlavě plešku a piecing v pravém obočí. Není to směšné?

„Zdravím, Alexandro,“ pozdravil mě a široce se na mě usmál. Nikdy jsem ho neměla ráda, ale po zjištění, že dělá něco s mojí matkou, mi byl ještě mnohem odpornější.

„Přivedla jsem Billa, aby se podíval, kde bydlím.“ Máma se na mě zamilovaně usmívala a očima těkala po mně a po Billovi. Já jsem měla co dělat, abych zavřela pusu a přestala propichovat očima svého šéfa. Jestli se rozejdou, tak jsem bez práce. A bez peněz nebudu mít šanci si najít jiné bydlení.

„Vidím. Jak se vám tady líbí?“ Přece jenom jsem byla díky tátovi velmi dobře vychovaná. Kdyby se se mnou táta tak nepáral, nejspíš bych po něm začala řvát, ať odsud vypadne.

Nesnášela jsem ho kvůli svému prvnímu dni v práci, kdy na mě pořád jenom křičel a nebral na mě žádné ohledy. V tu dobu jsem o něm přestala smýšlet jako o slušném člověkovi. Ztratil u mě veškeré sympatie a dobré myšlení o něm.

„Ale jo, docela to ujde. Bydlel jsem už na lepším místě, ale snad to bude v pohodě.“ Jako by se zastavil čas nebo do mě uhodil blesk.

„On tady bude bydlet?“ vyletěla jsem a vykulila na mámu oči. Bylo to neslušné gesto, ale i přes výbornou výchovu jsem se tomu nemohla ubránit a zkrátka to udělala.

„Ano, ale tobě to stejně může být jedno. Vůbec tady nerozhoduješ,“ odpověděla mi na to. Obrátila jsem oči v sloup. No jistě, hlavně že poslední dva nájmy jsem zaplatila já, říkala jsem si v hlavě, ale nahlas jsem to neřekla.

„Včera jsem probíral s tvou matkou, že by nebylo na škodu, kdybych dával tvojí výplatu jí. Pověděla mi, že velmi utrácíš a na nic tady nepřispíváš.“ Počkat! Tohle má být jako nějaký zlý sen, který se mi zdá? Štípla jsem se do ruky. Ne, tohle je krutá realita.

„A na to jste přišli jak? Jsou to moje peníze, a i kdybych je utratila hned ten den, co mi je dáš – a to nedělám – tak vám by to stejně mohlo být úplně ukradené. Já jsem dospělá a co si vydělám, to je po právu moje. A aby bylo jasno. Poslední nájmy jsem zaplatila já, takže nějaký řeči o tom, že na nic nepřispívám, jsou naprostý bláboly.“ Mlela jsem jedno přes druhé, až jsem ke konci už ani nevěděla, co jsem všechno řekla. Oba na mě koukali jako na blázka.

„Říkala jsem ti, že poví něco takového. Je to patologická lhářka, vůbec ji neposlouchej, zlato,“ řekla máma a položila dlaň Billovi na tvář. Tak tohle byla poslední kapka. Naštvaně jsem se otočila a odešla do svého pokoje. Během pár minutek jsem byla sbalená a připravená odejít pryč. Už jsem byla skoro za vchodovými dveřmi, když se za mnou objevila máma.

„Kam si jako myslíš, že jdeš, ty jeden parchante? Zůstaneš tady se mnou! Jsem tvoje matka!“

„Ale já už jsem plnoletá a nemusím tady s tebou trpět. Kdybys byla alespoň dobrá matka, tak neřeknu, ale ty by ses měla spíš stydět! Za to, jak ses ke mně po smrti táty chovala až do teď. Styď se!“

„Takhle se svou matkou mluvit nebudeš.“ Bill se záhy objevil za máminými zády. Všechny moje zábrany padly pryč a já ztratila nervy.

„Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat! Nejsi můj otec ani nic podobného, abys tady na mě mohl křičet, jako bych byla nějaký parchant! A jelikož tady nebudu bydlet, tak moje vydělané peníze budeš dávat mně!“

Nejspíš jsem na něj neměla křičet.

„Máš vyhazov!“

„Nemůžeš mě vyhodit. Mám s tebou smlouvu, která končí až za čtyři měsíce, a do té doby mě u sebe musíš nechat pracovat!“ Haha, tak tohle nejspíš nečekal. Viděla jsem na něm, jak rudne a jak by na mě nejradši vyjel a možná mi i ublížil. Nedivila bych se, prý by to nebylo poprvé, co po někom vyjel.

Na jeho odpoveď jsem už nečekala a odešla pryč z domu. Opouštím vše, co nemám ráda. Začnu jinde, začnu lépe a budu na sebe tak hrdá, jak jenom budu moct! Po všech těch letech si to zasloužím.  

Kapitola byla delší než obvykle a doufám, že se vám i líbila. Minule mě vcelku zklamalo, když jsem u minulého dílu neměla žádný komentář. Je to takový náboj, který dává "pisatelům" ještě větší chuť psát, a tak prosím o komentáře. Udělá mi to velkou radost. Moc děkuji! 

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 2. kapitola: