OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ulice - 4. kapitola

26.07.2014 (18:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 958×

Nejdříve jsem nevěděla, kam mám jít jako první, ale nakonec jsem se rozhodla, že to vezmu popořadě. Vešla jsem do obchodu, který byl u vchodu nejblíže. Byl to obchůdek s oblečením z druhé ruky. Tohle jsem neodsuzovala. Nevadilo mi nosit oblečení po nějakém jiném, byla jsem na to zvyklá. Když jsem byla dítě, máma mě neoblíkala do ničeho jiného.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem mladou ženu, která stála v rohu za pultem a něco klikala na počítači. Jenom na mě pokývala hlavou a poté se znovu zahleděla na monitor. Místnost nebyla moc velká, ale oblečení se sem vešlo vcelku hodně. Bylo to tu zde světle modře vymalované a příjemně to tu vonělo.

Přistoupila jsem k prvnímu věšáku a začala se prohrabávat různými kousky oblečení. Doufala jsem, že mi něco padne do oka, ale nebylo tam nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Ani na dalším stojanu to nevypadalo nijak valně, a tak jsem se se zklamáním vydala do vedlejšího obchodu. Další sekáč.

Uvnitř to bylo velmi podobné jako v prvním obchůdku. Zvláštní, že jim nevadí mít vedle sebe několik obchodů s oblečením. Bylo to tu zde vymalováno zeleně, ale jinak to tu bylo skoro stejně zařízené jako vedle. Ze stojanů jsem si vzala nějaké kousky oblečení a vydala se do kabinky, abych si to vyzkoušela.

Jako první na řadu jsem si na sebe vzala modrou košili s krátkým rukávem.

„To by nešlo,“ zakroutila jsem hlavou a smutně se na sebe podívala do zrcadla. Košile na mně visela a já v tom vypadala trochu jako strašidlo. Byla jsem štíhlá, ale díky velkým prsům jsem si nemohla dovolit moc nosit upnuté oblečení.

Svlékla jsem se a odložila košili na židli, co byla vedle mě. Na řadu přišly šedé upnuté kalhoty. V těch jsem se cítila velmi dobře. Podívala jsem se na sebe ze všech úhlů a řekla si, že si je nejspíš vezmu. Jednou mi kdysi někdo řekl, že si mám nejdřív představit, jak oblečení nosím a teprve potom se rozhodnout, jestli si ho koupím. Usoudila jsem, že si kalhoty koupím.

Postupně jsem si ještě vyzkoušela modré krajkové tílko, které mi sedlo – řekla bych – velmi dobře a moc se mi na mně líbilo. Nakonec jsem si k tomu koupila ještě černé šaty, které mi byly kousek nad kolena a ve kterých jsem vypadala docela dobře.

Nebylo to moc drahé a ještě spousta peněz mi zbyla, a tak jsem se vydala do dalších marketů, ve kterých jsem si nakoupila i další oblečení. Volné džíny, pouzdrovou černou sukni, obyčejná jednobarevná trička na tělo – vybrala jsem si ale jenom tmavě modrou a rudou – ostatní barvy byly takové zvláštní. Nejvíce ráda jsem byla z nových bot, které jsem si vybrala ve čtvrtém obchodě. Potřebovala jsem nějaké pěkné, které bych mohla nosit k těm šatům, a tak jsem si koupila černé lodičky a jinak obyčejné tmavě modré tenisky.

Cestou zpátky jsem procházela kolem obchodu s potravinami a nakoupila si nějaké polévky a pečivo. Rozhodla jsem se ještě projít, dál za dům, a narazila jsem na drogerii. Nikdy jsem se nemalovala a možná bych s tím mohla začít. Zašla jsem dovnitř a koupila si odličovací tampony a mléko. Dlouho jsem se rozhodovala, jakou řasenku bych mohla vyzkoušet jako svou první, ale nakonec jsem se rozhodla pro pomoc od prodavačky a ona mi mile pomohla.

Váhala jsem, jestli si mám oblečení dát přeprat hned, nebo až se odpoledne vrátím. Věci, které jsem si chtěla vzít na rande, jsem si nechala venku a rozhodla se to risknout a nepřeprat je. Stejně by to nestačilo uschnout.

Bála jsem se, abych to s utrácením nepřeplácala, ale zbylo mi ještě sto osmdesát dolarů a to docela ušlo. Odešla jsem do koupelny a podívala se na své vlasy. Uschnuly mi velmi rychle, už když jsem odcházela, tak už nebyly skoro vůbec mokré. Uznala jsem, že docela hezky se zvlnily a se i pěkně lesknou. Vzala jsem si řasenku a nanesla si ji na řasy.

Nevěděla jsem, jak bych si to měla pořádně namalovat, ale když jsem skončila, tak to nebylo tak hrozné. Vlastně to vypadalo docela dobře. Usmála jsem se na sebe a šla si na sebe vzít ty šaty a k nim boty. Když jsem se podívala na svoje spodní prádlo, litovala jsem, že jsem se nepodívala i po něm. Nejspíš to budu muset napravit, ale nebudu si to kupovat v sekáči, ale v obchodě, kde je to nové.

Pochybovala jsem, že bych se dneska svlékala, a tak jsem si vzala na sebe vybledlé vytahané kalhotky a zažloutlou podprsenku. Moc jsem se za sebe styděla a to dokonce i jenom před sebou.

Zkontrolovala jsem se v zrcadle a uznala, že to vypadá vcelku dobře a že vypadám lépe než obvykle. Tohle by mohlo zabrat. Ne že bych plánovala mít nějaký vztah s Georgem, ale nebylo by špatné, kdybych se mu líbila a on konečně dal najevo, že se mu líbím.

***

Čekala jsem před cukrárnou v plné parádě a s dobrou náladou, ale George se neukazoval. Rozhodla jsem se tam počkat půl hodiny. Po odbytém čase jsem se rozhodla ještě počkat. Znovu začalo pršet a do toho se objevily i hromy a blesky. Nevadilo mi to. Cítila jsem se poněkud hloupě, i když spíš naivně, že jsem si myslela, že bychom si mohli vyjít.

Pomalým krokem jsem se vracela domů. Nestarala jsem se o to, že zmoknu až na kost a že nejspíš budu nemocná a už vůbec jsem se nestarala o to, že moje boty byly zničené. Bylo mi smutno. Z tohoto důvodu jsem si nikdy nedávala v ničem žádné naděje, aby náhodou nebyla zklamaná.

„Haló, slečno,“ ozvalo se za mnou. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem nezaregistrovala, že vedle jel černý sporťák. Otočila jsem hlavu a čekala, co z něj vypadne. „Nevíte, kde je divadlo Waterfool?“

„Jistě. Musíte jet po hlavní dál až úplně nakonec a tam zahnout doleva. U zastávky zatočit znovu doleva a bude to přímo před vámi.“ V životě jsem tam nebyla, i když jsem moc chtěla, prý to je jedno z nejlepších divadel, co tu ve městě je. Dokonce i ve státě patří do nejlepší dvacítky.

„Moc vám děkuji.“

Usmála jsem se na něj, i když pochybuji, že to vůbec viděl. Pokračovala jsem dál v cestě, ale muž na mě znovu promluvil.

„Nechcete někam odvézt?“ Nebylo by špatné, kdyby mě někdo odvezl domů, ale já jsem s nikým cizím nikdy nikam nejela, protože jsem se strašlivě bála, že to bude nějaký úchyl či něco podobného.

„Ne, děkuji, nemám to daleko.“ Ani jsem se na něj nepodívala a pokračovala dál. Byla jsem vážně už hodně promrzlá, protože vzduch během deště ochladl a já jsem si přes sebe nevzala žádný kabátek ani nic podobného. Mohlo mě to ale napadnout, zlobila jsem se na sebe.

Zatočila jsem doleva a dál pokračovala v cestě. Přede mnou zastavilo auto a z něj vystoupil muž. Přistoupil ke mně a hodil přes mě svoje sako.

„Odvezu vás domů.“ Než jsem stačila cokoli namítnout, už mě vedl k sedadlu spolujezdce a usadil mě na místě.

„Zvládla bych to,“ namítla jsem, když se usadil vedle mě. Připadala jsem si jako dítě. Taky mi bylo trapně, úplně ze mě lilo a jemu vůbec nevadilo, že díky mně bude mít promočenou sedačku.

„Jistě,“ odpověděl ironicky a ušklíbl se na mě. Byl to moc hezký mladý muž. Nevypadal víc než na třicet. Tmavé vlasy i oči, snědá pokožka a strniště na tváři. „Kde bydlíš?“

„Já vám řeknu.“ Modlila jsem se, aby se mě na nic nevyptávám. Sice pro to neměl žádný důvod, ale radši být v trapném tichu než muset vyprávět, proč jsem zmokla. No, můžu lhát, i když to není vůbec správné. Doufala jsem, že když se budu dívat z okénka, tak si bude myslet, že jsem zamyšlená nebo něco takového, a bude potichu.

„Můžu se zeptat, proč jste v tom největším dešti šla venku a ještě bez deštníku? A ještě ke všemu tak lehce oblečená?“ Nemohla jsem si pomoct, ale jako bych v jeho hlase slyšela posměch. Ne nemůžeš! Vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Nemohla jsem nic kloudného vymyslet, tak jsem prostě mlčela. „No?“

Chtěla jsem se na něj chladně podívat, ale takový pohled jsem se nikdy nenaučila. Asi jsem prostě na grimasy neměla talent.

„To je osobní,“ odpověděla jsem. Nebyla to špatná odpověď, ale stejně mi to nepomohlo ho umlčet.

„Takže nepodařené rande?“ Bože, ať už tam jsme.

„Možná, to není vaše věc.“ Bylo mi trochu líto, že jsem na něj byla docela hnusná, když byl tak hodný a nabídl mi odvoz a ještě mi půjčil svoje sako.

„To se nepletete, ale já řídím a kdykoli to můžu otočit a odjet bůhvíkam.“ Zděšeně jsem se na něj podívala. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by měl tak široký úsměv.

„Hloupá sranda,“ zabrblala jsem si pod nos a už nepromluvila. Znovu jsem se zahleděla z okna a on byl už naštěstí potichu a na nic se mě neptal. Jediný okamžik, kdy jsem promluvila, byl, když jsem ho naváděla ke svému drahému domovu. Nebylo to moc daleko, ale hodnou chvíli by mi to v dešti určitě zabralo.

Muž zastavil před domem a vypnul motor. Svlékla jsem si sako a podávala mu ho.

„Mockrát děkuji.“ Usmála jsem se a přála si, aby úsměv alespoň trochu ukázal, že jsem mu vděčná.

„Kdykoli.“ Pokýval hlavou a usmíval se na mě. Vystoupila jsem z auta a lehce zabouchla dveře. Kráčela jsem ke vchodu a on stále neodjížděl. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech a velmi mě to znervózňovalo. Naštěstí se mi podařilo odemknout, aniž bych se několikrát strefila do špatného místa. Velmi se mi ulevilo, když za mnou zaklaply dveře a já se mohla opřít o zeď a oddechnout si. Dnes jsem nikam už naštěstí nemusela.

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 4. kapitola: